Vereinsrecht in der Tschechoslowakei

Vereinsgesetz in der Praxis einiger Brünner Fakultätsvereine (1919 – 1952)


Textbook, 2009
122 Pages

Excerpt

Inhaltsverzeichnis

ÚVODEM

I. VÝVOJ PRÁVNÍ ÚPRAVY PRÁVA SPOLČOVACÍHO NA NAŠEM ÚZEMÍ
1. POČÁTKY SPOLČOVACÍHO ZÁKONODÁRSTVÍ (DO ROKU 1852 VČETNÉ)
2. Spolkový zákon 134/1867 r. z., predpisy následující a související
3. Právo spolčovací v ére I. a II. československé republiky, za protektorátu a po válce

II. PRÁVO spolkové V PRAXI NEKTERÝCH BRNENSKÝCH FAKULTNíCH SPOLKÚ 1919 - 1952
1. BRNÉNSKÉ FAKULTNÍ SPOLKY VE 20. LETECH
2. BRNÉNSKÉ FAKULTNÍ SPOLKY VE 30. LETECH
3. BRNÉNSKÉ FAKULTNÍ SPOLKY ZA II. REPUBLIKY A OKUPACE
4. BRNÉNSKÉ FAKULTNÍ SPOLKY PO DRUHÉ SVÉTOVÉ VÁLCE
5. NÉKTERÉ BRNÉNSKÉ FAKULTNÍ SPOLKY PO ÚNORU 1948

ZÁVER

SEZNAM POUŽITÉ LITERATURY

Über die Autorin dieser Publikation:

Renata Veselá (1959)

ist Fachassistentin an der Juristischen Fakultät der Masaryk Universität in Brno (Tschechische Republik), wo sie seit dem Jahre 1985 tätig ist. Sie befasst sich vor allem mit dem römischen Recht und mit der tschechischen Rechtsgeschichte der Neuzeit, mit besonderer Schwerpunktsetzung auf die Geschichte des Familienrechts in den böhmischen Ländern. Sie veröffentlichte mehrere Monografien und Lehrbücher, Studien und Aufsätze in Fachzeitschriften und Sammelbänden nicht nur in der Tschechischen Republik, sondern auch im Ausland (Großbritannien, Deutschland). Sie nahm an einer Reihe Inlands- und Auslandskonferenzen und Symposien teil (Chicago, Oxford, Wien, Brüssel, Amsterdam). Außer ihrer wissenschaftlichen und pädagogischen Tätigkeit widmet sie sich auch der Rechtspraxis. Sie ist Mitglied der Tschechischen Rechtsanwaltskammer.

ZUSAMMENFASSUNG

Die Pressfreiheit, das Versammlungs- und Vereinsrecht gehören zu den Grundverfassungsrechten in der modernen bürgerlichen Gesellschaft. Aus historischer Sicht gesehen, werden jedoch diese erwähnten politischen Rechte in unseren Bedingungen für relativ neu gehalten. Trotzdem kann man aus der bisherigen Entwicklung urteilen, dass gerade ihre formelle Rechtsregelung und auch ihre wirkliche praktische Ausübung sowohl die Stellung des Einzelnen in der Gesellschaft, als auch ihr Gesamtstand in einem konkreten historischen Zeitpunkt in vielen Richtungen dokumentieren. Die angeführte Behauptung versucht die Autorin in dieser Arbeit zu belegen.

Die Analyse der Theorie und Praxis der Realisierung des Vereinsrecht in einigen Brünner Fakultätsvereinen in den Jahren 1919 - 1952 eröffnet neue rechtshistorische Perspektive, was die damalige Rechtsregelung dieses elementaren Verfassungsrechtes und das Leben der ehemaligen Hochschulstudenten betrifft. Diese Arbeit demonstriert auf konkreten Fällen die Tatsachen, die in der Regel nur im Allgemeinen tradiert werden.

ÚVODEM

Svoboda tisku, právo shromažďovací a spolčovací jsou v moderní občanské společnosti zahrnovány do skupiny základních ústavních práv. Z historického hlediska jsou ovšem v našich podmínkách zmínená politická práva považována za relatívne nová. Presto však lze z dosavadního vývoje usuzovat, že práve jejich formálne právní úprava i jejich skutečný praktický výkon v mnoha smerech dokumentuje postavení jednotlivce ve společnosti i j ej í celkový stav v konkrétním historickém okamžiku. Uvedené tvrzení se pokusím doložit následující prací.

Rozbor teorie i praxe uskutečňování spolčovacího práva v nekterých brnenských fakultních spolcích v letech 1919 - 1952 prinese snad i nekolik nových historicko-právních pohledú na tehdejší právní úpravu tohoto elementárního ústavního práva i na život tehdejších vysokoškolských studentú, škol i prostredí, které je obklopovalo. Práce by mela m. j. na konkrétních príkladech demonstrovat skutečnosti, které zpravidla bývají tradovány pouze ve všeobecné poloze.

i. vývoj právní úpravy práva spolčovacího na našem území

1. Počátky spolčovacího zákonodárství (do roku 1852 včetne)

Vydání první rakouské ústavy v dubnu 1848 Ize považovať za počátek zásadního obratu v garancích právního postavení obyvatel habsburské monarchie v mnoha smerech.[1] Prozatímní ústava, nazvaná podle jejího hlavního inspirátora, ministra vnitra Pillersdorffa, slibovala občanúm krome jiného i respektování národní rovnoprávnosti, osobní a náboženskou svobodu, svobodu tisku, zachování listovního tajemství, verejnost a ústnost soudního rízení. V § 22 pak dubnová ústava výslovne občanúm priznávala právo vytváret spolky.

O právu spolčovacím se také hovorilo v § 7 ústavy breznové z roku 1849. Vznik spolku podle této normy nejvyšší právní síly byl podmiňován jejich cílem, účelem a prostredky k jeho dosažení. Ty nesmely mít protistátní charakter. Provádecím patentem ze 17. brezna 1849 byl zároveň nad činností spolkú zaveden policejní dohled. Vznik nevýdelečných spolkú nebyl podle patentu obsahujícího i další základní občanská práva vázán na zvláštní úrední povolení. Koncese byla podle uvedeného patentu nezbytná pouze u spolkú výdelečných.

K sérii predpisú, vydaných posledního dne roku 1851, které jsou tradične označovány jako silvestrovské patenty a které znamenaly do značné míry návrat k absolutismu, radíme i narízení č. 246 ríšského zákoníku. Tímto právním aktem byly zakázány jakékoliv politické spolky. Také ostatní spolky však byly postupne stále více svazovány četnými omezeními. Spolkúm bylo napríklad zakázáno zrizovat pobočky a vést mezi sebou korespondenci.

Následující formální zakotvení práva spolčovacího bylo obsahem spolkového patentu z 26. listopadu 1852, který byl publikován pod číslem 253 ríšského zákoníku. Tento patent byl však ve skutečnosti proveden jen zčásti, protože v praxi byla ponechána v platnosti jenom ta jeho ustanovení, která regulovala činnost spolkú výdelečných. I nadále bylo zakázáno zakládat spolky politické a dokonce i spolky s účely sociálními. Ani tato omezení se státu nejevila jako dostačující, a proto docházelo k jejich dalšímu prohlubování. Príkladem múže být príkaz hostinským, aby netrpeli uzavrené společnosti ve zvláštních místnostech. Za krok zpet je také nutno označiť skutečnost, že patent z roku 1852 obnovoval koncesní systém, podle nejž bylo možno spolek založit teprve po udelení predchozího úredního povolení.

Prísný režim zavedený v roce 1852 doznal nepatrných zmen teprve po konkordátu státu a katolické církve v roce 1855. Od roku 1856 bylo totiž možné zakládat bez souhlasu politických úradú alespoň katolícky orientované spolky.[2] Zásadní význam pro znovuzavedení spolkové a shromažďovací svobody však znamenalo až obnovení ústavnosti v roce 1861, které prineslo v konečném dúsledku i vydání nového shromažďovacího a nového spolčo- vacího zákona.

2. Spolkový zákon 134/1867 r. z., predpisy následující a související

Zákon ze dne 15. listopadu 1867, č. 134 r. z., o právu spolčovacím se stal na dlouhou dobu základním právním predpisem, který podrobneji vymezoval uskutečňování jednoho z nove žádaných občanských práv na našem území. Jestliže odhlédneme od nekterých ne príliš podstatných zmen provádených v prúbehu dlouhé rady let, múžeme konstatovat, že jeho časová púsobnost byla úctyhodná. Z našeho právního rádu byl totiž definitivne odstranen až po 84 letech, v roce 1951. To samozrejme nasvedčuje tomu, že šlo o zákon z profesionálního hlediska kvalitní a tehdejší praxi obecne vyhovující.

Spolkový zákon č. 134/1867 r. z. ve svém prvém paragrafu dovoloval zrizovat spolky výhradne podle toho, co bylo v tomto zákone vymereno. Zásad ne byly povoleny podle uvedeného zákona dva druhy spolkú: spolky nepolitické, jimž byla venována prvá část spolkového zákona a spolky politické, jichž se týkala část druhá. Zákon sám pojem spolku nijak výslovne nedefinoval. Právní teorie se sice obvykle dovolávala Pražákovy definic[3] podle níž melo být spolkem rozumeno trvalé spojení se nekolika osob v organismus, samostatnou osobnost representující, k dosažení nekterého účelu životního, nicméne za spolky ve smyslu zákona č. 134/1867 r. z. byla považována výhradne taková sdružení, která respektovala požadavky tímto zákonem stanovené. Za spolek bylo tedy pokládáno každé takové sdružení osob, které naplňovalo literu § 4 a následujících uvedeného zákona.

Výjimku tvorily taxativne vyjmenované právnické osoby, které rídily svúj život jinými, zvláštními právními predpisy. Ke společnostem, nepodléhajícím režimu spolkového zákona č. 134/1867 r. z., náležely: spolky a společnosti, které mely za účel zisk, spolky bankovní, kreditní a pojišt'ovací, dúchodní ústavy, sporitelny a pújčovny na zástavy. Dále se spolkový zákon nevztahoval ani na duchovní rády a kongregace a náboženská společenstva jako taková. Za sdružení podléhající zvláštnímu režimu živnostenských zákonú považoval spolkový zákon i společenstva a pomocné živnostenské pokladnice. Podle zákonú horních pak byly posuzovány spolky téžíŕské a bratrské pokladnice.

Oproti dŕívéjší právní úpravé z roku 1852 zákon č. 134/1867 opustil koncesní soustavu, takže založení spolku již nezáviselo na volném uvážení orgánu státní správy. Zakladatelé spolku museli podle néj dŕíve, než spolek začal vyvíjet činnost, pouze písemné oznámit svúj úmysl zemskému úŕadu (zemskému místodržitelství), v jehož obvodé mél mít zamýšlený spolek své sídlo. Pokud mélo jít o spolek, u néhož bylo uvažováno s pobočkami v nékolika zemích a nebo o svaz spolkú, jejichž činnost méla pŕesahovat nékolik zemí, sméŕovala ohlašovací povinnost k ministerstvu vnitra.

Současné zákon zakladatelúm ukládal pŕedložit v péti exempláŕích spolkové stanovy a zároveň umožňoval komukoliv do stanov, uložených u okresního úŕadu a nebo státního policejního úŕadu, nahlížet, pŕípadné žádat jejich opis.

Spolkový zákon sice výslovné nepožadoval, aby byl ve stanovách uveden název spolku, z praktických dúvodú bylo samozŕejmé naprosto béžné, uvádét jméno spolku už v jeho záhlaví, a to často ve spojení s jeho sídlem (viz dále).

Ze stanov musely být podle zákona zŕejmé zejména následující skutečnosti:

a) účel spolku, pro který se spolek zŕizuje a prostŕedky, které umožnily jeho vznik. Zákon dokonce žádal uvést, jakým zpúsobem spolek finanční prostŕedky získal. Obecné lze konstatovat, že spolek mohl být konstituován k jakémukoliv účelu, samozŕejmé s výjimkou výše uvedených dúvodú pro posuzovaní nékterých společenství podle zvláštních pŕedpisú. Dalším omezením účelu spolku byl požadavek paragrafu 6 spolkového zákona, aby spolek podle svého účelu a nebo svého zŕízení nebyl proti zákonu a aby nebyl nebezpečný právu či státu. Pokud by se zakladatelé neŕídili témito pŕíkazy, mohl zemský úŕad, resp. zemská vláda, zakázat, aby se takový spolek zŕídil. Tento zákaz musel být písemné uskutečnén do čtyŕ týdnú od podaného oznámení o úmyslu zŕídit spolek a povinností úŕadu bylo ŕádné takový zákaz odúvodnit. Jestliže tedy nebyl spolek ve čtyŕtýdenní lhúté písemné zakázán, začal právné existovat. Zemský úŕad mohl samozŕejmé i ve lhúté kratší néž čtyŕi týdny vyslovit, že spolek nezakazuje a že tudíž spolek múže zahájit činnost;

b) jak se spolek zŕídí a jak se bude obnovovat. Jestliže zákon žádal zaŕadit do stanov i ustanovení o zpúsobu vytvoŕení spolku, bylo tím chápáno to, že zakladatelé spolku svolají ustavující shromáždéní, na kterém budou zvoleny statutární orgány. Zpravidla se tak ale stalo ješté pŕed tím, než bylo podáno oznámení o úmyslu založit spolek, protože v pŕedkládaných stanovách již obvykle figuroval výčet orgánú spolku. K obnové spolku bylo ve Stanovách bežne konstatováno to, kdo prijímá členy, ale také napríklad to, jakým zpú- sobem múže docházet ke zmene stanov;

c) kde bude mít spolek své sídlo. V praxi stačilo oznámit politickou obec. Bližší označení (napr. konkrétní budovu) zákon nepožadoval a ani komentár k zákonu nedoporučoval, protože pamatoval na pomerne zbytečné komplikace s ohlašováním zmen stanov, za kterou se zmena sídla pochopitelne považovala;

d) která práva a které povinnosti budou mít členové spolku. Vzhledem k tomu, že zákon umožňoval, aby konkrétní spolek mel členství rozdeleno na nekolik druhú (napr. členové zakládající, činní, čestní, apod.) musely pak stanovy presne vymezit, ja ká práva a jaké povinnosti náležejí té které skupine členú. Členové se vzájemne odlišovali zejména aktivním a pasivním volebním právem, možností účastnit se spolkových schúzí a jiných podnikú a také kupríkladu rozdílnou povinnosti platit členské príspevky do spolkové pokladny. Vzhledem k tomu, že spolek byl dobrovolným sdružením jednotlivých členú, je jasné, že každý z nich mohl v souladu se znením stanov také spolek opustit;

e) základní orgány spolku, k nimž tradične patrily orgány rozhodující, orgán výkonný a orgán kontrolní. Zákon výslovne hovoril o spolkovém shromáždení (obvykle nazývané jako valná hromada), . výboru spolku (predstavenstvo) a fakultatívne, byť pravidelne zrizovaných kontrolních orgánech (dozorčí rada). Zrizovány a ve stanovách vyjmenovány musely být všechny spolkové orgány, určeno muselo být jejich složení a také musela být co možná nejpresneji vymezena jejich kompetence;

f) co je zapotrebí k platnosti usnesení spolkových orgánú, t. j. jasná pravidla o tom, jak se vytvárí a jaké náležitosti musí mít platná usnesení, listiny a vyhlášky spolku. Pokud šlo o rozhodující spolkové orgány, obsahovaly stanovy zejména pravidla o zpúsobu svolávání techto orgánú k jednání, o počtu členú, jejichž prítomnost byla potrebná k hlasování a o kvóru, jež bylo vyžadováno pro platnost usnesení príslušného orgánu.

Pro publikaci spolkových rozhodnutí byla stanovena rozličná pravidla a ani jejich forma nemusela být ve všech prípadech totožná;

g) jak budou rešeny rozpory ve spolku. Stanovy obvykle predpokládaly vytvorení smírčího (rozhodčího) orgánu, v jehož kompetenci pak bylo rešení sporú, které se prípadne v živote spolku vyskytly. Bez zajímavosti není právní názor, vyslovený v komentári ke spolkovému zákonu: 39K rešení sporú vznikajících ze spolkového pomeru není povolán ani dohlédací úrad politický, tento bude rešiti spory takové jen pro svoji potrebu, bude-li uvažovati, má-li proti spolku použiti moci dozorčí, ani rádný soud, když rešení všech sporú je podle stanov vyhrazeno smírčímu soudu spolkovému. Nález smírčího soudu má pro strany účinky rozsudku soudního (§ 594 civ. rádu soud.) a nelze se domáhati žalobou jeho zrušení ani tehdy, jsou-li tu podmínky § 595 civ. rádu soudního. Nález smírčího soudu jest exekučním titulem (§ 1 č. 16 exekučního rádu)";[4]

h) ustanovení, kdo bude spolek zastupovat navenek. Bežná praxe dávala prednost tomu, že spolek zastupoval zpravidla starosta (predseda) spolku, k dúležitým písemným projevúm spolkové vúle ovšem často pribíral ješte nekterého z funkcionárú spolku;

i) pravidla pro prípadný zánik spolku ve smyslu jeho zrušení. Zákon sám sice bližší pravidla k tomuto ustanovení neposkytoval, stanovy však obvykle ponechávaly v pravomoci nejvyššího spolkového orgánu možnost rozhodnout o zrušení spolku. Zákonu neodporovalo ani takové ustanovení o zániku spolku, které jeho existenci vlastne vázalo na rozvazovací podmínku, nebo časové či účelové určení.

Za splnení shora uvedených podmínek, zemský úrad (prípadne ministerstvo vnitra) na žádost spolku pouze osvedčil jeho právní existenci v souladu s predloženým stanovami a toto osvedčení bylo dúkazem právního trvání jak pro oblast práva verejného tak i pro sféru soukromou.

Uvedená pravidla pro zrízení spolku pak musela být podle § 10 respektována i v prípade zmeny stanov již existujícího spolku, pri zrizování poboček i pri spojování nekolika spolkú dohromady, pokud ovšem, jak zákon s odkazem na § 33 výslovne uvádel, „takové spojování vúbec dle zákona jest dovoleno".[5]

Jestliže totiž spolek hodlal zmenit svoje stanovy (napríklad rozšírit, zúžit) musela nejprve taková zmena probehnout zpúsobem predepsaným v dosavadních stanovách. Poté bylo nutno vyhotovit pet exemplárú jejich úplného nového znení a predložit je príslušnému úradu k posouzení.

Zrizování pobočných spolkú umožňoval zákon pouze u spolkú nepolitických, presto šlo ve srovnání s pomery v 50. letech 19. století o značný pokrok. Vztah hlavního spolku a jeho pobočky býval regulován stanovami. Právní existence pobočného spolku pak byla zcela závislá na trvání spolku hlavního.

Nepolitickým spolkúm bylo zákonem rovnež dovoleno zrizovat svazy spolkú, jejichž zakladateli mohly být jen spolky, které již podle práva existovaly. Obecne pak o svazu spolkú platila tatáž pravidla, jako o spolcích samých. Pokud šlo a sdružení spolkú nebo pobočky, které byly činné v nekolika zemích, i tady byla kompetence zemského úradu prenesena na ministerstvo vnitra.

Oznamovací povinnosť podle spolkového zákona č. 134/1867 r. z. však zdaleka nekončila zrízením spolku, prípadne zmenou jeho stanov. Predstavenstvo spolku totiž muselo podle § 12 zákona do trí dnú od svého vzniku ohlásit jména a adresy funkcionárú i to, kdo bude nadále zastupovat spolek navenek. Tato informace mela být postoupena místnímu státnímu úradu bezpečnosti (napr. policejnímu reditelství) a nebo politickému úradu okresnímu. Ke stejným úradúm mely podle zákona smerovat také nekteré další dokumenty, které skýtaly o činnosti spolku dostatečný prehled. Spolkový zákon hovoril konkrétne o zprávách, které zmiňovaly početní stav členstva, jednací a jim podobné výkazy, zprávy o činnosti. Za nedodržení této povinnosti byla stanovena sankce ve forme penežité pokuty.

Ohlašovací povinnost se týkala také toho, kdy a kde probehnou spolková shromáždení a toto oznámení mel príslušný úrad obdržet nejpozdeji 24 hodin predem. Spolková shromáždení smela být podle zákona konána verejne, podle názoru judikatury však výhradne v uzavrených místnostech. Jestliže by chtel spolek porádat schúzi na otevreném prostranství, musel by žádat o povolení podle zákona shromažďovacího č. 135/1867 r. z..[6] Pokud setrvali na shromáždení spolku jeho nečlenové nebo prípadní hosté, nemeli být považováni za účastníky jednání.

Spolkový zákon ukládal dúležité povinnosti predsedovi spolku. Ten mel dohlížet na porádek pri spolkových shromáždeních a dokonce mel ihned negativne reagovat za situace, kdy by se mluvilo, prípadne činilo neco protizákonného. V prípade, že by nebylo jeho narízení respektováno, mel shromáždení ukončit.

A zákon pamatoval také na další záležitosti. Predseda mel dohlížet kupríkladu i na to, aby na spolková shromáždení nechodily osoby se zbraní, což nedovoloval § 14 zákona.

Proti prípadným nepravostem pri spolkové činnosti však zákon poskytoval ješte další prostredky. Okresní úrad (okresní hejtman) a nebo policejní úrad (policejní reditelství) mely právo vyslat ke každému spolkovému shromáždení svého zástupce. Tomu museli predstavitelé spolku poskytnout nejen „príhodné místo, které si zvolí", ale i na požádání poskytnout veškeré zprávy, jež se týkaly osob navrhovatelú a rečníkú. Tento zástupce mel dále právo požadovat, aby se sepsal protokol o vecech, které byly projednávány a učinených usneseních. Obdobná kontrolní oprávnení pak zákon v § 18 sveroval i zemskému úradu a vláde.

Pravomoci dohlédacího úradu, resp. vyslaného úredníka pak ješte vystupňoval § 21 spolkového zákona. Uvedená osoba mela v prípade, že by se spolek shromáždil a nedodržel všechna narízení zákona, povinnost shromáždení zakázat a podle okolností rozpustit. Tato možnost existovala i tehdy, když bylo shromáždení sice svoláno rádne podle zákona, ale v jeho prúbéhu se buď objevily nejaké protizákonné okolnosti, nebo by se jednalo o vécech, které nenáležely do oblasti stanovami vymezených aktivit spolku a nebo kdyby shromáždéní nabývalo povahy verejnému porádku nebezpečné. Jakmile bylo vyhlášeno, že shromáždéní spolku je zavreno, prítomní byli povinni místo shromáždéní ihned opustit a rozejít se. Jestliže by se nékdo nerídil úredním narízením, mohly být proti nému použity i donucovací prostredky. Taková osoba by se ovšem svým jednáním dopustila prinejmenším prestupku podle § 36 spolkového zákona.

Ješté prísnéji mohly úrady postupovat, pokud by spolek porušil svou činností príkaz § 20 spolkového zákona: „Nižádný spolek nečiň usnesení aneb nevydávej vynesení takových, ježto by odporovala zákonu trestnímu, aneb jimiž by spolek, co do obsahu a nebo do formy sobé osoboval autoritu v nékterém oddélení zákonodárství nebo exekutivní moci." Za takových okolností mohlo dojít dokonce k jeho rozpušténí ve smyslu § 24: „Učinil-li by nékterý spolek usnesení a nebo vydal-li by vynesení néjaké, které by bylo na odpor § 20 tohoto zákona, vykročil-li by z oboru púsobnosti podle statutu jemu vyméreného, a nebo nečinil-li by již vúbec dosti tomu, na čem se zakládá právní existence jeho, tedy múže být rozpuštén." Rozpušténí spolku muselo být verejné ohlášeno a úrad mél povinnost postarat se podle zákona o spolkové jméní.

Druhá část spolkového zákona č. 134/1867 r. z. pojednávala o politických spolcích, které podléhaly ponékud odlišnému režimu než spolky nepolitické. I politické spolky se musely ve své činnosti rídit normami obsaženými v prvém oddílu zákona, navíc však musely respektovat nékterá další ustanovení.

O tom, zda je nové vytvorený spolek politický či nikoliv, rozhodoval ten úrad, který byl podle zákona kompetentní prijímat oznámení o vytvorení spolku. Podle spolkového zákona nemohly být púvodné členy politických spolkú ženy, cizinci ani osoby nezletilé. Všichni členové politického spolku museli být oznámeni okresnímu úradu a nebo státnímu policejnímu úradu do trí dnú od zahájení činnosti spolku. Každý nový člen musel být ohlášen do trí dnú od svého prijetí a aby byla evidence členú politických spolkú dokonalá, požadoval zákon ješté jednou ročné predkládat jejich úplný seznam.

Politické spolky nesmély mít pobočky a mély také zakázáno vzájemné se slučovat a navazovat mezi sebou jakékoliv - i treba písemné - kontakty.

Tretí část zákona potom obsahovala ustanovení trestní a závérečná. Porušení spolkového zákona - pokud nešlo o trestný čin - bylo kvalifikováno jako prestupek, za který hrozilo buď vézení až do šesti týdnú a nebo pokuta do dvou set zlatých. Prestupku se dopouštéli ti, kterí založili „tajný" spolek (pokud ovšem nešlo o trestný čin podle §§ 285 až 299 trestního zákona č. 117/1852 r. z.). Dále mohl být prestupek podle §36 spolkového zákona spáchán tím, že zakladatelé spolku nesplnili oznamovací povinnosť podle § 4 a začali vyvíjet činnosť. K naplnení skutkové podstaty prestupku ovšem mohlo dojít i za situace, kdy úrad založení spolku zakázal, presto však spolek fungoval. Rovnež tak bylo za prestupek považováno nedodržení nekteré z dalších oznamovacích povinností a prestupek mohl být spáchán i tím, že se verejného jednání spolku aktivne účastnili nečlenové či hosté. Za prestupek mohlo být pokládáno i to, jestliže se osoba dostavila na spolkové shromáždení se zbraní v ruce. K výčtu prestupkù ve smyslu § 36 spolkového zákona lze ješte zaradit napríklad to, když predsedající spolkového shromáždení neposkytnul dohlížecímu orgánu primerené místo podle jeho volby, nebo když nepodal požadované informace o rečnících, usneseních spolku a podobne. Samozrejme že také neposlechnutí príkazu uzavrít jednání spolku a nebo spolek rozpustit melo za následek stíhání podle § 36 spolkového zákona. Pro úplnost je ovšem treba dodat, že prestupku se mohly dopustit pouze osoby fyzické, spolek jako celek tedy takový prestupek spáchat nemohl. Naopak ovšem uložená porádková pokuta mela být hrazena z majetku spolku, nikoliv funkcionárú.

Záverečná ustanovení spolkového zákona pamatovala i na situaci, kdy by bylo treba nekterá jím predpokládaná oprávnení dočasne omezit nebo pozastavit. Obecne vymezila tuto možnost na čas války, prípadne čas „vnitrních rozbrojù" a pravomoc pozmenit zákon byla sverena vláde.

Púvodní podoba spolkového zákona č. 134/1867 r. z. nedoznala za monarchie podstatných zmen. Zákon byl ovšem pro jednotlivé druhy spolkù postupne doplňován radou provádecích predpisù..[7] Za významné pro téma této práce z nich považuji následující: výnos ministerstva vnitra v dohode s ministrem kultu a vyučování ze dne 1. června 1876, č. 2209 o studentských spolcích a obežník místodržitelství v Čechách ze dne 22. prosince 1899 č. 218 602, který byl aktualizován výnosem Zemského úradu v Praze ze dne 4. února 1930 č. 51 310 o spolkovém katastru.

První ze jmenovaných norem konstatovala absenci zvláštních ustanovení o studentských spolcích, a proto ministerstvo vnitra v dohode s ministerstvem kultu a vyučování narídilo, aby všechna již existující studentská sdružení, která bylo možno pokládat za spolky podle zákona č. 134/1867 r. z. a která se neutvorila podle predpisù tohoto zákona, se do trí mesícú ode dne vyhlášení uvedeného narízení zákonu prizpùsobila a nebo, aby se rozešla.

Všechna nadále vznikající studentská sdružení se mohla nadále konstituovat jen podle predpisù opetovne citovaného zákona. Akademické úrady, zejména rektoráty univerzít, technických vysokých škol, akademie výtvarných umení... byly ministerstvem kultu a vyučování povereny, aby oznámili toto narízení studujícím vysokých škol vyvešením na černé desce. Pritom se zároveň potvrdilo, že studující jako členové spolku zústávali i nadále - bez ohledu na sankce podle spolkového zákona - odpovednými také svému akademickému úradu disciplinárnímu.[8]

Další významnou normou k provedení spolkového zákona byl nepochybne výnos o spolkovém katastru, vydaný v roce 1899 a pripomínaný výnosem zemského úradu v Praze v roce 1930. Podle techto výnosú bylo narízeno, aby byl o spolcích veden katastr, do nehož by byla zapisována data týkající se utvorení, zmen stanov a zániku spolkú a to oddelene podle jednotlivých kategorií spolkú. Výnos pak zvlášte zdúrazňoval nutnost získávat a zapisovat informace o funkcionárích spolku, kterí jej zastupují navenek a vúči úradúm a kterí se za spolek podepisují. Dále výnos pripomínal povinnost dohlédací-ho úradu sledovat funkční období predstavenstva spolku a provádení náležité kontroly. Ve spolkovém katastru se tak mely poznamenat také jména a adresy funkcionárú spolku.[9]

Krome toho se činnosti studentských spolkú dotýkala ješte nekterá ustanovení disciplinárního rádu, napríklad o právu účasti akademických funkcionárú ve studentských, tedy i spolkových schúzích, o právu akademického senátu zakázat účast studujících v určitých studentských spolcích, a podobne.[10]

3. Právo spolčovací v ére I. a II. československé republiky, za

PROTEKTORÁTU A PO VÁLCE

Rozpad Rakousko-Uherska a vznik československého státu zpočátku neprinesl v oblasti práva prevratné zmeny. Recepční norma (zák. č. 11/1918 Sb. z. a n.) prejímala dosavadní zemské i ríšské zákony a narízení, takže také pro oblast spolkového práva zústal v platnosti „osvedčený" spolkový zákon č. 134/1867 r. z.

První zmena, která se dotýkala spolkového zákona, tak nastala až v únoru roku 1920, kdy pod číslem 121 Sbírky zákonú a narízení nový stát publikoval Ustavní listinu Československé republiky. Hlava pátá této listiny obsahovala ústavní garance občanských práv a svobod, jakož i občanské povinnosti. K nim samozrejme počítala svobodu tisku, právo shromažďovací a spolkové.

„Svoboda tisku, jakož i právo klidne a beze zbrane se shromažďovati a tvoriti spolky jsou zabezpečeny. Jest proto v zásade nedovoleno podrobovati tisk predbežné censure. Výkon práva spolčovacího a shromažďovacího upravují zákony," uvádelo se v § 113 odst. 1 ústavy z roku 1920. Dále ústava pokračovala: „Spolek múže býti rozpušten jen, když jeho činností byl porušen trestní zákon nebo verejný pokoj a rád." Tímto ustanovením §113 odst. 2 ústavní listiny byl vlastne novelizován dosud platný § 24 spolkového zákona. Zatímco drívejší znení spolkového zákona v podstaté taxativné vymezovalo okolnosti, za nichž je príslušný úrad oprávnén spolek rozpustit (rozpor s § 20 spolkového zákona, prekročení rozsahu stanov, absence podmínek pro právní existenci spolku), nové znení obsahovalo formulaci ponekud obecnejší. Podle ní se celkem jednoznačné dalo určit, v jakých prípadech byl spolkovou činností porušen trestní zákon. Na druhé strane ponekud složitejší byla situace s výkladem dalšího zákonného dúvodu pro rozpuštení spolku, kterým bylo porušení verejného pokoje a rádu. Výklad tohoto pojmu mohl být velice široký, což v praxi púsobilo nemalé potíže. Toto tvrzení dokumentuje mimo jiné bohatá judikatura, zabývající se tímto problémem.[11]

Tretím odstavcem § 113 ústavy se pak do jisté míry modifikovalo i ustanovení § 37 zákona č. 134/1867 r. z.: „Zákonem mohou se zavesti omezení zvlášte pro shromáždení na místech sloužících verejné doprave, pro zakládání spolkú výdelečných a pro účast cizincú v politických spolcích. Tímto zpúsobem múže se stanovití, jakým omezením podléhají zásady predcháze- jících odstavcú za války a nebo tehdy, vypuknou-li uvnitr státu události ohrožující zvýšenou merou republikánskou státní formu, ústavu nebo verejný klid a porádek." Zatímco predcházející úprava výslovne zmocňovala k omezení práva spolčovacího vládu, ústava hovorila o omezení „zákonem". Také spolkovým zákonem pojmenované „vnitrní rozbroje" nahradila ústava dikcí „události ohrožující zvýšenou merou republikánskou státní formu, ústavu nebo verejný klid a porádek".

A konečne ústava z roku 1920 také paragrafem 114 zaručovala spolčovací právo k ochrane a podpore pracovních (zamestnaneckých) a hospodárských pomerú. Zároveň zakázala jakékoliv činy jednotlivcú a nebo sdružení, které by se jevily jako úmyslné rušení tohoto práva.

Zákon k provedení obecných ustanovení o spolčovacím právu, který predvídala ústava, na sebe nenechal dlouho čekat. Šlo o zákon o mimorádných opatreních, který byl schválen 14. dubna 1920 pod č. 300 Sb. z. a n. o mimorádných opatreních. Podle nej mohla být za války nebo tehdy, nastanou-li uvnitr státu události, ohrožující zvýšenou merou celistvost státu, jeho republikánskou formu, ústavu nebo verejný klid a porádek, učinena mimorádná opatrení, omezující nebo rušící dočasne svobody zaručené ústavní listinou v §§ 107, 112, 113 a 116 a zákonem o ochrane svobody osobní, domovní a tajemství listovního, a v souvislosti s nimi i jinaká opatrení.

Mimorádná opatrení, která pripouštel uvedený zákon, mohla podle nej být narízena nejdéle na dobu trí mesícú a pouze potud, pokud by byly nezbytne nutné k ochrane celistvosti státu, jeho republikánské formy, ústavy a k obnovení verejného klidu a porádku. K mimorádným opatrením zákon vyžadoval usnesení vlády schválené prezidentem republiky. Zákon také presne vymezil formu, jakou by prípadné narízení vlády muselo splnit.

Spolkové činnosti se nejvíce dotýkal § 8 tohoto zákona, podle nehož mohly být spolky a odbočky spolkú (s výjimkou spolkú výdelečných) podrobeny zvláštnímu úrednímu dozoru a nebo zvláštním podmínkám. Zákon dokonce za techto mimorádných okolností umožňoval zastavit činnost existujících spolkú. V prípade vzniku nových spolkú v období púsobnosti techto mimorádných opatrení precházel zákon na koncesní princip, když stanovil, že má být „zrizování nových spolkú a odboček učineno závislým na povolení príslušného úradu."

Zákon pamatoval i na sankce za porušení jeho litery. Pokud nebylo možno použít prísnejších sankcí podle trestního zákona, mel být delikvent potrestán pokutou do 10.000 Kč a nebo vezením do jednoho mesíce a nebo obojím.

Další zmena, která nastala ve vztahu ke spolkovému zákonu, byla vyvolána ustanovením § 5 zákona proti útisku a na ochranu svobody ve shromáždeních č. 309/1921 Sb. z. a n. Šlo vlastne o právní normu trestního charakteru, která krome stanovení rady nových skutkových podstat trestného jednání mela púsobit proti rušitelúm zákonne svolaných shromáždení, tedy i spolkových akcí. Práve uvedený zákon stanovil sankci penežní pokuty ve výši od 100 do 1000 korun, v prípade nedobytnosti sankci vezení od 24 hodin do 1 týdne pro toho, kdo by se buď neoprávneným zpúsobem účastnil zákonne svolaného shromáždení, které ovšem bylo omezeno na členy určitého spolku a nebo pozvané hosty a neopustil by takové shromáždení pres výzvu osob, které byly oprávneny rídit shromáždení a dohlížet na porádek. Kdo by úmyslne sám nebo ve spojení s jinými zmaril a nebo rušil zákonne svolané spolkové shromáždení tím, že by zabraňoval a nebo ztežoval prístup osobám oprávneným účastnit se jej, dopustil by se prestupku podle § 4 shora uvedeného zákona. Podle téhož ustanovení by prestupek spáchala osoba neoprávneným vniknutím do shromáždení, zatlačením osob prítomných a nebo neuposlechnutím jejich formálních narízení, vztahujících se na prúbeh shromáždení. Jako sankci stanovil zákon za tento prestupek vezení v rozmezí od jednoho týdne do trí mesícú. Za pritežujících okolností, zejména proti strújci a účastníkúm zmarení napred smluveného, mel být soudem uložen trest tuhého vezení až do šesti mesícú. Za trestný byl zákonem označen i pouhý pokus uvedených prestupkú.

Púvodní sazba penežité pokuty za spáchání prestupku podle § 36 spolkového zákona byla ze 400 korun (za monarchie 200 zlatých) v roce 1929 zákonem č. 31 Sb. z. a n. zvýšena na petinásobek, t. j. 2000 Kč.

Další nemalou zmenu v právním režimu pak predstavovala novela zákona o mimorádných opatreních ze dne 10. července 1933 publikovaná ve sbírce zákonú a narízení pod číslem 125/ 1933. Ten jednak zpresnil podmínky, za nichž by eventuelne mohlo dojít k vyhlášení mimorádných opatrení a jednak zahrnul i situace, kdy by k ohrožení demokraticko- republikánské formy státu docházelo nejen z dúvodú vnitrních, ale také vnejších. Doslova se v zákone konstatovalo, že k mimorádným opatrením lze pristoupit i tehdy, „nastanou-li uvnitr státu a nebo na jeho hranicích události, ohrožující zvýšenou merou celistvost státu, jeho demokraticko-republikánskou formu, ústavu nebo verejný klid a porádek."

Podstatné zmeny doznal i § 8, který znel: „Spolky - mimo spolky výdelečné - mohou státní úrady bezpečnostní nebo úrady jim nadrízené podrobiti zvláštnímu dozoru úrednímu nebo zvláštním podmínkám, po prípade jejich činnost vúbec zastaviti. Nové spolky toho druhu lze zríditi jen s povolením nebo souhlasem ministerstva vnitra a nebo úradu jím zmocneného; tím se neruší púsobnost jiných úradú pri zrizování takových spolkú.

Zpúsobem naznačeným v prvé vete predchozího odstavce lze zakročiti též proti spolkúm výdelečným, společnostem obchodním, jakož i proti společenstvúm výdelečným a hospodárským (družstvúm) a jiným útvarúm podobným, sledují-li útvary takové vedle hospodárských cílú též cíle politické, jimiž by mohly býti ohroženy právní statky uvedené v § 2, nebo je-li forma techto útvarú záminkou ke sledování takových cílú politických." Tato dikce byla v porovnání se zákonem z roku 1920 podstatne širší.

Také zákon ze dne 13. kvetna 1936 č. 131/1936 Sb. z. a n. o obrane státu výslovne umožňoval použít mimorádná opatrení podle zákonú z let 1920 a 1933 na výdelečné spolky, obchodní společnosti, výdelková a hospodárská společenstva (družstva) a jim podobné výdelečné útvary, které jinak režimu spolkového zákona nepodléhaly. Takto uložená mimorádná opatrení mohla být dle zákona 131/1936 činena za branné pohotovosti státu dokonce bez časového omezení.

Zmínený zákon o mimorádných opatreních se dočkal svého využití v praxi na sklonku I. a počátku II. republiky. Československá vláda prijala na základe jeho zmocnení dne 17. zárí 1938 vládní narízení č. 177/1938 Sb. z. a n. Podle jeho stručného textu - vládní narízení se sestávalo z pouhých trí paragrafú - se na dobu trí mesícú pro území celého státu omezovaly a nebo dočasne rušily ústavní svobody osobní, domovní, tisku, právo shromažďovací a spolkové i listovního tajemství. Veškeré účinky, vyjmenované v §§ 5, 6, 7, 8, 9 a 10 zákona o mimorádných opatreních tak nabyly platnosti v plném rozsahu. Tato omezení byla pak dále dne 12. prosince 1938 prodloužena vládním narízením č. 317/1938 Sb.[12]

Omezování svobody spolčovací bylo charakteristickým rysem utužování autoritativních režimú jak období II. republiky, tak i období Protektorátu Čechy a Morava. Už koncem roku 1938 byl na ministerstvu vnitra pripraven návrh vládního narízení, kterým mely být doplneny predpisy o politických spolcích. Jeho podstata spočívala v rozšírení možnosti státních zásahú do činnosti techto spolkú a zesílení jejich kontroly. Osnova však neodpovídala vládním predstavám, a proto nebyl návrh prijat.

K problematice politických spolkú se pak vláda vrátila koncem ledna 1939, kdy mela schválit dve predlohy svých narízení, a to: narízení o zvláštních sdruženích a dozoru nad nimi a novelu spolkového zákona 134/1867 r. z. Výsledkem komplikovaného jednání se nakonec stalo vládní narízení č. 30/1939 Sb. I ze dne 27. ledna 1939 o tvorení zvláštních sdružení, nepodléhajících platným predpisúm o sdružování, a o dozoru na né. Jeho cílem bylo zajistit kontrolu státu ve vztahu k dosavadním volným sdružením a to jak pokud šlo o povolení jejich zrízení, tak i další činnost.

Povolit takové sdružení bylo možno pouze ve výjimečných prípadech, kdy vzhledem k jejich účelu, významu a organizaci je nebylo možné zaradit pod predpisy týkající se práva spolkového, obchodního nebo jiné úpravy o sdružování. O žádosti rozhodovalo ministerstvo vnitra na základe volné úvahy. V povolení ministerstvo určilo zároveň podrobné podmínky k další činnosti sdružení.

Sdružení byla právnickou osobou, podléhala dozoru politických, resp. i policejních orgánú. Ministerstvo vnitra mohlo, vyžadoval-li to verejný zájem, jejich činnost dočasne zastavit nebo je i rozpustit.

S platností pouze pro české zeme bylo současne prijato vládní narízení č. 13/1939 Sb. I, ze dne 27. ledna 1939, jímž se zmenil spolkový zákon tak, že byly zrušeny politické spolky, které mohly nadále existovat buď jako zmínená zvláštní sdružení a nebo politické strany, tedy vždy jen se souhlasem státu a pod j eho kontrolou.

Bez problémú prošla ve vláde osnova narízení o nekterých opatreních ohledne spolkú a výdelkových a hospodárských společenstev a podobných institucí (vládní narízení č. 9/1939 Sb. I.) Príslušný úrad mohl ve vztahu k nim stanovit, že jejich činnost bude závislá na splnení jím predepsaných podmínek, dosadit do nich dozorčí orgán, sloučit je s obdobným sdružením nebo rozpustit všechny či nekteré jejich orgány zvláštní. Kompetentními k provádení techto opatrení byla ministerstva spravedlnosti a vnitra a zemský úrad.

Z púsobnosti tohoto narízení byla vyňata výdelková a hospodárská společenstva provádející penežní obchody. Oproti púvodnímu zámeru z nej byla v konečné redakci vypuštena i družstva.

Vláda ovšem chystala ješte další, podstatnejší zásahy do spolkového práva. V prúbehu února 1939 byla totiž pripravována osnova vládního narízení, kterým mel být zaveden povolovací princip pri zrizování spolkú a stanovena rada kritérií, na jejichž základe by bylo možno prohlásit spolek za zaniklý. Toto vládní narízení bylo však vydáno až za Protektorátu pod č. 97/1939 Sb.[10] V jeho prvém článku se konstatovalo: „Jestliže spolek svým zamýšleným účelem nebo zarízením odporuje právnímu rádu a nebo je státu nebezpečný nebo jestliže jeho zrízení není v zájmu verejném, zakáže zemský úrad jeho utvorení; jinak vezme oznámení o utvorení spolku na vedomí." Zmenu doznal i § 7 spolkového zákona z roku 1867, protože podle tohoto vládního narízení nesmel spolek zahájit činnost do té doby, dokud zemský úrad nevyslovil, že oznámení o utvorení spolku bere na vedomí. Spolku, jehož utvorení bylo vzato na vedomí, osvedčil k žádosti zemský úrad jeho právní trvání podle predložených stanov. Tohoto osvedčení bylo možno podle vládního narízení použít jako dúkazu o právním trvání spolku pred úrady i ve styku s tretími osobami.

Spolky dríve zrízené podle spolkového zákona, které hodlaly nadále vyvíjet činnost, byly povinny oznámit to nejpozdeji do 31. kvetna 1939 okresnímu (státnímu policejnímu) úradu, príslušnému podle sídla spolku.

Spolky, které tak neučinily, mely podle tohoto vládního narízení zaniknout dnem 30. června 1939. Likvidaci práv a závazkú spolku mela pak provést osoba (orgán) poverená tímto úkolem pred zánikem spolku jeho príslušným orgánem, který v den zániku spolku byl podle stanov oprávnen zastupovat spolek na venek. Osobe poverené likvidací spolku mela príslušet ke splnení tohoto úkolu všechna práva spolku. Se zbylým čistým jmením zaniklého spolku melo být naloženo podle ustanovení stanov. Jestliže stanovy takové ustanovení neobsahovaly a jestliže pred zánikem spolku neučinil k tomu oprávnený spolkový orgán nejaké opatrení, melo spolkové jmení propadnout ve prospech státu.

Podle článku III. vládního narízení č. 97/1939 Sb. mel okresní (státní policejní) úrad v prípade, že spolek nevyvíjel činnost po dobu delší než jeden rok, takový spolek vyzvat, aby oznámil, zda hodlá činnost dále vyvíjet. Jestliže spolek ve stanovené lhúte toto oznámení neučinil, mel zaniknout následujícím dnem po marném uplynutí úradem stanovené lhúty. O zániku spolku podle uvedeného vládního narízení pak pochopitelne nemel platit §26 zákona č. 134/1867 r. z.

Období Protektorátu je charakterizováno naprostým potlačováním občanských práv prevážné vetšiny obyvatelstva na tomto území. Formálne sice protektorátní vláda vydávala do konce roku 1940 právní normy na základe ústavního zmocňovacího zákona z 15. ríjna 1938 č. 330 Sb., které bylo 12. prosince 1940 prodlouženo ríšským protektorem (VRp.

54/1940) na základe § 1 narízení o právu vydávat právní predpisy v protektorátu.[14] Ve vztahu k právu spolkovému však protektorátní vláda nečinila žádné významné kroky. Pokud bylo o spolcích na úseku státní správy v letech okupace vúbec jednáno, šlo spíše jen o projevy protektorátní byrokracie.

Konec 27 svétové války a obnovení československé státní suverenity na celém československém území bylo spojeno s plným obnovením demokratických práv a svobod občanú, zaručených ústavou z roku 1920.

Právné byla tato obnova oprena zejména o ústavní dekret prezidenta republiky č. 11/1944 Úr. véstn. o obnovení československého právního porádku. Tento dekret byl pak doplnén ústavním dekretem č. 22 /1945 Sb. ze dne 23. 6. 1945. Zmocňoval vládu, aby určila, které ústavní dekrety, vládní narízení a jiné právní predpisy vyhlášené v Úredním véstníku československém zústávají v platnosti a dále, aby ménila počátek jejich účinnosti a územní platnost a dala je vyhlásit ve Sbírce zákonú a narízení.

Ústavní práva a svobody byly úplné obnoveny zdúraznéním naprosté neplatnosti norem z doby nesvobody, zejména téch, které bezprostredné zasahovaly do občanských práv a svobod. Ústavní dekret č. 11/1944 však zústal v platnosti na základé usnesení vlády (vyhláška ministerstva vnitra č. 30/1945 Sb.) jen v zemích České a Moravskoslezské, zatímco na Slovensku byla obnova právního rádu rešena jiným zpúsobem.

Základní rozdíl v prístupu k otázce obnovy právního porádku spočíval vtom, že dekret č. 11/1944 Úr. vést. vycházel z generálního ustanovení o neplatnosti jakýchkoliv právních norem z doby nesvobody, zatímco narízení SNR č 1/1944 Zb. nar. SNR vycházelo z úplné opačného hlediska, podle kterého „všetky zákony, nariadenia a opatrenia zostávajú v platnosti, pokial neodporujú duchu republikánsko - demokratickému "

Rozdílný formálné-právní prístup v obou částech republiky však z hlediska vécného nic neménil na tom, že na celém území republiky byly po osvobození plné obnoveny všechny ústavní svobody a občanská práva a že naopak všechny okupací, politickou, národní a rasovou persekucí či jiným zpúsobem fašistickým režimem provedené zásahy do téchto práv a svobod byly zrušeny nejen obecné (tím, že byly príslušné právní normy prohlášeny za neplatné), ale také i v každém jednotlivém prípadé osob, postižených v dobé nesvobody ve svých právech a svobodách.

Predevším v oblasti politických práv a svobod však nešlo o prostou obnovu predmníchovských pomérú. Vytvárení nového politického systému totiž neznamenalo jen obnovu politických stran, společenských organizací, spolkú a jiných verejnoprávních korporací tak, jak to vyplývalo z obnovení právního rádu, založeném na ústave z roku 1920. Šlo totiž současne i o zásahy charakteru omezujícího a to zejména v oblasti základních politických práv, predevším práva spolčovacího, shromažďovacího, jakož i svobody tisku, slova, apod.

Z hlediska právní úpravy spolkové činnosti byl pro české zeme významný dekret prezidenta republiky č. 81/ 1945 Sb., jímž byly rozpušteny všechny spolky, postižené dekretem č. 5/1945 Sb., na základe kterého byl majetek techto spolkú dán pod národní správu. Současne dekret č. 81/1945 Sb. stanovil možnosti a podmínky obnovení a další činnosti spolkù, které byly v dúsledku politické či jiné persekuce zrušeny v dobe nesvobody.[12]

Na základe kvetnových voleb z roku 1946 bylo konstituováno Ústavodárné národní shromáždení, jehož úkolem bylo vytvorit novou ústavu, která by lépe zohlednila poválečné pomery i nové rozložení politických sil ve státe. Témer dvouletá diskuse o charakteru nové ústavy, t. j. stret komunistické vize ústavy s tzv. Kubešovým návrhem zejména v otázkách hospodárského systému, postavení a úloze národních výború, systému nejvyšších státních orgánú, ústavního vymezení vzájemného pomeru Cechù a Slovákú jakož i jasná koncepce občanských práv a svobod, byla násilne ukončena únorovými událostmi roku 1948 mimoparlamentní cestou.

Ústava 9. kvetna (úst. zák. č. 150/1948 Sb.), která byla již poplatná komunistické predstave o usporádání státu, zakotvovala právo spolčovací v rámci své prvé kapitoly v §§ 24 a 25. První z nich konstatoval, že právo shromažďovací a spolčovací se zaručuje, pokud se tím neohrožuje lidove demokratické zrízení nebo verejný pokoj a rád. Dále ústava prenechávala výkon techto práv zákonúm.

Paragraf 25 ústavy pak stanovil, že k zajištení svých práv mohou se zamestnanci sdružovat v jednotné odborové organizaci a mají právo hájit své zájmy jejím prostrednictvím. K tomu se v ústave dodávalo, že jednotné odborové organizaci se zaručuje široká účast na kontrole hospodárství a pri rešení všech otázek týkajících se zájmú pracujícího lidu. V jednotlivých závodech a úradech zastupuje podle ústavy zájmy zamestnancù jednotná odborová organizace a její orgány.

Ústava 9. kvetna však sama o sobe spolkový zákon č. 134/1867 r. z. ješte nezrušila. Tento spolkový zákon formálne právne platil až do vydání nového spolkového zákona č.68 /1951 Sb., který jej teprve ve své derogační klausuli zrušil. Spolkový život však z hlediska praxe, jak o tom vypovídají mnohé dobové dokumenty a jak o tom bude ješte reč, zcela menil svou tvár.

Zákon č. 68/1951 ze dne 12. července 1951 o dobrovolných organizacích a shromáždeních, který nabyl účinnosti dne 1. ríjna 1951, byl už zcela v duchu poúnorové situace. Prekvapující byla již jeho stručnost. Pro základní ústavní práva - právo spolčovací a právo shromažďovací - postačilo zákonodárci usnést se na pouhých trinácti paragrafech.

Zákon použil nové terminologie, když doposud tradične označované spolky nazval dobrovolnými organizacemi a definoval je pouze z hlediska jejich úkolú. Podle § 1 uvedeného zákona se v dobrovolných organizacích mel sdružovat lid " k uplatnení svých demokratických práv a tím k upevnení lidove demokratického úsilí a k podpore úsilí o výstavbu socialismu." Tentýž paragraf zákona pak naznačoval, o které dobrovolné organizace má stát predevším zájem. Za dobrovolné organizace ve smyslu zákona mely být totiž považovány zejména jednotná odborová organizace, organizace žen, organizace mládeže, jednotná lidová telovýchovná a sportovní organizace, dále pak kulturní, technická a vedecká sdružení.

Nový zákon dokonce nekteré organizace výslovne jmenoval. Za organizace podle nej bylo prohlášeno Revoluční odborové hnutí, Jednotné svazy zemedelcú, Československý svaz mládeže, Svaz československo - sovetského prátelství, Československý svaz žen, Československá obec sokolská a Československý červený kríž. Ministerstvo vnitra pak bylo zmocneno k tomu, aby prohlásilo další organizace (spolky) vzniklé pred 1. ríjnem 1951 za or­ganizace podle tohoto zákona.

Úkoly dobrovolných organizací a zpúsob, jak melo být zajišteno plnení techto úkolú mel podle zákona určovat jejich organizační rád. Ten mel podle požadavku § 2 zákona obsahovat zejména údaje o názvu organizace, jejím sídle, obvodu činnosti a vnitrním usporádání.

Pro vznik dobrovolné organizace zákon opustil po desetiletí dodržovanou zásadu oznamovací a nahradil ji principem koncesním. Podle druhého odstavce § 2 tohoto zákona totiž bylo ke vzniku organizace zapotrebí „schválení organizačního rádu". Toho se dobrovolné organizaci mohlo dostat buď ze strany krajského národního výboru (jestliže dobrovolná organizace vyvíjela činnost pouze na území jednoho kraje) a nebo prímo od mi­nisterstva vnitra (to za situace, kdy činnost organizace hranice kraje presahovala).

Za hlavní organizační princip všech dobrovolných organizací byl tretím paragrafem zákona vyhlášen demokratický centralismus, který m. j. znamenal, že k usnesení stačila vetšina hlasú a menšina se musela podrobit vetšine. Zákon výslovne stanovil, že prijatá usnesení se stávala závaznými pro všechny a navíc, že „složky organizace reší své zvláštní úkoly v souladu s usne- seními vyššího orgánu; sdružené organizace reší v souladu s usneseními vrcholného orgánu úkoly, k jejichž plnení se sdružily."

Ideologicky motivovaná byla nepochybne i formulace čtvrtého paragrafu, který sice proklamoval, že „stát pečuje o rozvoj organizací, vytvárí príznivé podmínky pro jejich činnost a rúst", na druhé strane ovšem v tomtéž souvetí dodával, že stát „dbá, aby život v nich se vyvíjel v souladu s ústavou a se zásadami lidove demokratického zŕízení." Tuto péči mely podle zákona provádet národní výbory, ministerstvo vnitra a ústrední úŕady príslušné podle úkolú organizad.

Podle prechodných ustanovení zákona se mohly spolky, vzniklé pŕed 1. ŕíjnem 1951 pŕemenit v organizace a nebo do nich včlenit. Podmínkou pro takovou premenu ovšem bylo, že spolek vyvíjel svou činnost " ve shode se zájmy pracujícího lidu." O zpúsobu pŕemeny nebo včlenení spolkú, jakož i o zániku zbylých spolkú a o zpúsobu, jak melo být naloženo s jejich majetkem, melo rozhodnout ministerstvo vnitra v dohode se zúčastnenými ústŕedními úŕady obecným právním pŕedpisem.

Zákon tak vlastne negoval veškerá ustanovení vetšiny do té doby platných spolkových stanov, které zpravidla ve svých záverečných pasážích ŕešily také otázku dispozice se spolkovým majetkem po zániku spolku.

Spolkové finance nový zákon zmiňoval ješte v jiné souvislosti. Až do své pŕemeny, včlenení nebo zániku mohly spolky vykonávat svou činnost podle dosavadních stanov. Pokud se ovšem týkalo finančních opatŕení spolku, která by pŕesahovaly rámec bežné správy, mohly tak spolky činit jen s pŕedchozím souhlasem krajského národního výboru nebo orgánu, který k tomu byl zmocnen.

Zákonem č. 68/1951 byly definitívne zmeneny principy, na nichž s válečnou pŕetržkou spočívala právní úprava jednoho ze stežejních demokratických občanských práv - práva spolčovacího po období více než osmdesátileté.

Z pohledu posledne uvedené právní normy (zákona o dobrovolných organizacích a shromáždeních z roku 1951) se jeví charakteristika spolkového zákona č. 134/ 1867 z hlediska právne technického i z hlediska právní jistoty občanú jako pŕedpis podstatne dokonalejší, i když nelze pŕehlížet jeho nekteré nedostatky. Zmeny, kterými za dobu své účinnosti spolkový zákon z roku 1867 prošel, nebyly zdaleka vždy kjeho prospechu a ani jeho na první pohled patrná snaha upravit všechno do posledního detailu nemusela být (a ani nebyla) za všech okolností jeho jednoznačnou pŕedností. Pŕesto však múžeme sledovat ŕadu charakteristických prvkú, které v konkrétní rovine znamenaly značný pokrok v následném zákonném provedení spolčovacího práva, které ústava garantovala a vymezovala jen velmi obecne.

Prvním významným posunem, který pŕinesl zákon č. 134/1867 ŕ. z. oproti stavu z roku 1852, byla zmena koncesního principu spolkového života ve prospech systému ohlašovacího. Realizace spolčovací svobody občanú tak již od roku 1867 nezávisela na libovúli státní byrokracie (na jejím mocenském rozhodnutí, zda spolek povolí či nikoliv), ale na splnení pevne zákonem stanovených požadavkú potrebných pro založení spolku.

Dalším charakteristickým rysem spolkového zákona z roku 1867 bylo delení spolkú na spolky nepolitické a politické. Politické spolky mely v mnoha smerech režim prísnejší, i když pro dodržení objektivity a po hlubším studiu tehdejší praxe je treba dodat, že ani v nepolitických spolcích nebylo možno počítat s naprostým odtržením spolkového života od politického dení ve státe. Z úpravy podle zákona 134/1867 byly vyrazeny společnosti, jejichž účel byl prevážne hospodárský a které zpravidla vykazovaly zisk. J e j i c h fungování pak bylo upraveno samostatnými právními normami. Nemalé problémy navíc púsobil fakt, že zcela mimo zákonnou úpravu stály politické strany, jako jedny z nejvetších korporací, v nichž občané uskutečňovali své konkrétní predstavy o právu spolčovacím.

Zákon o dobrovolných společenských organizacích a shromáždeních je na druhé strane pádným dokladem o naprostém prerušení predúnorového právního vývoje. Odhlédneme-li od toho, že nový spolkový zákon mel z hlediska vytríbenosti právní techniky velmi daleko k dokonalosti, nacházíme radu zákonem fixovaných negativních omezení ústavou povšechne garantovaného práva spolčovacího a shromažďovacího. Právo spolčovací melo totiž podle zákona č.68/1951 Sb. spočívat na zcela nových základech, což se projevilo mimo jiné v obnovení koncesního principu pri vzniku nových organizací a predepsání demokratického centralismu, jako základní zásady pro fungování všech společenských organizací. Významným omezením spolčovacího práva byla i zákonem z roku 1951 predepsaná lidove-demokratická orientace všech subjektú podle nej sdružených. Nikoliv nepodstatnou zmenu k horšímu lze ovšem také spatrovat ve zmíneném zásahu do majetkových práv existujících, a podle tohoto nového zákona se treba i transformujících, organizací.

. Právo spolkové v praxi nekterych brnenskych fakultních spoľkú 1919 - 1952 1. BRNENSKé FAKULTNÍ SPOLKY VE 20. LETECH

Po rozpadu Rakouska-Uherska nezdedil československý stát v oblasti vysokého školství práve príznivý stav. Do 28. ríjna 1918 totiž na území nove vznikající republiky existovaly pouze česká a nemecká univerzita, dále dve české a dve nemecké vysoké školy technické v Praze a v Brne, Akademie výtvarných umení v Praze, Vysoká škola báňská v Príbrami a teologická fakulta v Olomouci. Pokud jde o slovenskou část státu, byla situace ješte horší. Krome bratislavské Alžbetinské maďarské univerzity, založené v roce 1914, která ovšem prakticky nezačala nikdy v plném rozsahu púsobit, neexistovalo tam žádné národní vysoké školství.[16]

V prvních letech existence nové republiky však vznikly nekteré nové vysoké školy: Vysoká škola zverolékarská (zák. 76 Sb. z. a n. ze dne 12. prosince 1918), Masarykova univerzita v Brne (zák. č. 50 Sb. z. a n. ze dne 28. ledna 1919), Husova čsl. evangelická fakulta bohoslovecká v Praze (zák. č.197 Sb. z. a n. z 8. dubna 1919), Univerzita Komenského v Bratislave (zák. č. 375 Sb. z. a n. ze 7. června 1919), Vysoká škola obchodní v Praze (zák. č. 461 Sb. z. a n. ze dne 3. července 1919) a Vysoká škola zemedelská v Brne (zák. č. 460 Sb. z. a n. ze dne 4. července 1919).[17]

Tento kvantitativní rozvoj vysokého školství ihned na prahu nové republiky byl nepochybne pokrokem ve srovnání se stavem v bývalé monarchii. Z hlediska kvalitativního však tak jako jiné oblasti společenského života první československé republiky i činnost vysokých škol poznamenala známá recepční norma (zák. č. 11/ 1918 Sb. z. a n.). Podle ní byly do československého právního rádu prevzaty všechny právní normy rakousko-uherského soustátí, právní normy, týkající se vysokého školství nevyjímaje. Základem právní úpravy organizace univerzít tak zústal zákon z roku 1873 o organizaci akademických úradú, který byl publikován pod číslem 63 ríšského zákoníku. Ten byl používán jen s nevelkými modifikacemi po celou dobu první republiky a jeho zásady prijala praxe i pro chod vysokých škol technických.

Z nových právních predpisú, které se dotýkaly vysokého školství, pak lze na prvém míste jmenovat zák. č. 2/1918 Sb. z. a n., jímž se zrizovaly nejvyšší správní úrady. Podle uvedeného zákona byl zrízen úrad pro správu vyučování a národní osvety, jehož čtvrtý odbor mel za úkol rídit vysoké školy.

V roce 1920 byl publikován zákon č. 292 Sb. z. a n., jímž byla upravena správa školství. Stanovil, že nejvyšší správa školství náleží státu a tento ji vykonává prostrednictvím ministerstva školství a národní osvety, které zároveň prebíralo i veci, jež dosud mely v oblasti vysokého školství zemské školní rady a politická správa. Jako mnoho jiných, nebyl však ani tento zákon proveden dúsledne. Pouze Univerzita Karlova byla spravována prímo ministerstvem, zatímco ostatní vysoké školy byly nadále rízeny také obema dalšími zmínenými orgány.

Vztahy mezi ministerstvem a vysokými školami nebyly príliš dobré. Školy nelibe snášely pokusy o zasahování a prílišné reglementování činnosti a ministerstvo nebylo schopno své úkoly rádne plnit. Poukazovalo se na to, že si všímá leckterých maličkostí, ale ponechává stranou podstatné veci. Orgánúm zemské správy nebyla presne vymezena kompetence a zasahovaly tam, kde nemely. Školy pripomínaly, že ministerstvo vúbec nezná jejich skutečné potreby a neudržuje s nimi pravidelný styk.

Potíže pri rízení vysokých škol vznikaly i z jejich neujasneného charakteru: na jedné strane žárlive strežily svou autonomii, na druhé strane se však už od počátku dvacátých let začalo diskutovat o tom, do jaké míry se mají vysoké školy udržet samostatnost jakožto „autonomní telesa korporativní povahy", nebo jestli jde o státní ústavy. Tato otázka byla vyrešena velmi brzy, pokud šlo o techniky. Podle rozhodnutí nejvyššího správního soudu z roku 1923 i let pozdejších nebyla autonomní povaha technickým vysokým školám priznána s poukazem na to, že jim nikdo taková práva nikdy výslovne nedal a že je nemely ani v minulosti.

Jiná situace byla ovšem ve vztahu k univerzitám. Tam naopak nejvyšší správní soud vydal v roce 1922 zásadní rozhodnutí o postavení univerzit, fakult a profesorských sború. V nem dospel k záveru, že univerzita je na základe historického vývoje hybridem, který v sobe zahrnuje jak znaky státní instituce, tak i samosprávného telesa. Jako znaky autonomie byla obvykle uvádeny: majetková samospráva, právo volit akademické úrady, navrhovat profesuru, dávat tzv. veniam docendi soukromým docentúm, vykonávat disciplinární pravomoc nad profesory i posluchači, spravovat nadace a fondy. Nejvyšší správní soud se ovšem snažil radu techto práv omezit: nechte! napríklad uznat majetkovou subjektivitu s tím, že príslušná úprava nevymezovala presne obsah vlastnických práv univerzít, právo udílet doktoráty označil za jejich povinnost jakožto správních úradú, stejne jako pravomoc discipli- nární. Jeho pojetí bylo v souladu s predstavami ministerstva školství. Navíc byly všechny atributy samostatnosti v praxi omezovány tím, že v hlavních vecech leželo rozhodování na ministerstvu, respektive politických činitelích, čemuž se vysoké školy vytrvale (s poukazem na nutnost zachovat svobodu bádání, která podle nich nesmela být ničím reglementována), ale marne bránily.[18]

Pres všechny zmínené počáteční neduhy vysokého školství je treba konstatovat, že vysoké školy se postupne začaly rozvíjet. Personálne se rozširovaly i zkvalitňovaly profesorské sbory, zvyšovaly se i počty vysokoškolských studentú. Na scéne společenského spektra se objevila výrazneji početne zastoupená společenská skupina - vysokoškoláci.

A tak, jak prošla zmenami soustava vysokých škol, zmenila se i struktura zájmových organizací jejich studentú - studentských spolkú. Tradice studentských, tedy i vysokoškolských spolkú byla založena v souladu s kodifikací práva spolčovacího, zejména zákona 134/1867 r. z., již v dobách monarchie. Jejich množství i systém tvoril docela komplikovanou strukturu. Za nejvýznamnejší z nich by bylo možno pokládat následující: Svaz českého studentstva založený v roce 1904 a Federaci českého studentstva vysokoškolského, která vznikla v roce 1913. Na Morave existoval od roku 1912 Svaz akademických spolkú v Brne, který se v dubnu 1920 pretvoril ve Svaz československého studentstva v Brne.[19]

V kvetnu 1920 se potom jako strechová organizace vysokoškolských organizací vytvoril Ústrední svaz československého studentstva (ÚSČS). Zastoupeny vnem byly: Svaz československého studentstva v Praze (SČS), Svaz československého studentstva v Brne, Organizácia mladého Slovenska (po jejím rozpadnutí v roce 1921 Zváz slovenského studentstva), které všechny mely charakter tzv. zemských svazú. Zemské svazy dále sdružovaly studentské fakultní a krajinské spolky.[20]

V roce 1926 vznikl zajímavý spor o právní povaze sdružení fakultních a krajinských spolkú, tzv. Sború fakultních a krajinských spolkú, do zemských svazú. Korespondence probíhala mezi Svazem čs. studentstva v Brne na strane jedné a brnenským policejním reditelstvím, resp. ministerstvem vnitra na strane druhé. Podle zmenených stanov Svazu, na nichž se delegace spolkú dohodly na jednáních uskutečnených ve dnech 1. února a 16. a 17. ríjna 1926, prestaly být podle názoru Svazu tzv. Sbory fakultních a krajinských spolkú samostatnými korporacemi a staly se jenom „zájmovými skupinami".

[...]


[1] Malý, K., Sivák, F.: Dejiny státu a práva v českých zemích a na Slovensku do r.1918. Praha 1992, str. 486. Bianchi, L.: Dejiny státu a práva na území Československa v období kapitalizmu, I, Bratislava 1971, str. 49. Urban O.: Česká společnost 1848 - 1918. Praha 1982, str. 104.

[2] 2 Bianchi, L.: Dejiny statu a prava na uzemi Ceskoslovenska v obdobi kapitalizrnu, I, Bratislava 1971, str. 83.

[3] 3 Prazak.: Rakouske pravo ustavni, cast treti, Praha 1902, str. 78.

[4] Dusil, V., Kliment, J.: Spolky, shromazdeni a politicke strany podle prava ceskoslovenskeho, Praha 1936, str. 37 - 38.

[5] 5 Dusil, V., Kliment, J.: Spolky, shromazdeni a politicke strany podle prava ceskoslovenskeho, Praha 1936, str. 61.

[6] 6 Dusil, V., Kliment, J.: Spolky, shromazdem a politicke strany podle prava ceskoslovenskeho, Praha 1936, str. 77.

[7] Dusil, V., Kliment, 1: Spolky, shromazdeni a politicke strany podle prava ceskoslovenskeho, Praha 1936, str. 2 -20

[8] Tamtéž, str. 309.

[9] Dusil, V, Kliment, I: Spolky, shromáždeni a politické strany podle práva československého, Praha 1936, str. 322.

[10] Výnos ministerstva kultu a vyučování z 13. ríjna 1849, č. 416 r. z., príloha II o provizorním ráde pro university, §§ 9 a 12.

[11] Dusil, V., Kliment, J.: Spolky, shromáždení a politické strany podle práva československého, Praha 1936, str. 91 - 93.

[12] Československé dejiny státu a práva (1918 - 1945). Brno Masarykova univerzita 1991, str. 106.

[13] Mates, P.: Mezi Mnichovem a Berlínem, Státoprávní problémy II. republiky. Brno 1992, str. 124-125.

[14] Bianchi, L.: Déjiny státu a práva na území Československa v období kapitalizmu, I, Bratislava 1971, str. 486.

[15] Grónský, L: Dejiny československého státu a práva 1938 - 1948, Praha 1971, str. 168.

[16] Deset let Československé republiky, svazek první, Praha 1928, str. 399.

[17] Podrobnosti o zakládáni nových vysokých škol viz. napr.: Deset let Československé republiky, svazek první, Praha 1928, str. 401 a Mates, P., Prúcha, P., Svatoň, I:Vývoj organizace a rízení československých vysokých škol v letech 1918 - 1983, Praha 1984, str. 8 - 16.

[18] Mates, P., Prúcha, P., Svatoň, J.:Vývoj organizace a rízení československých vysokých škol v letech 1918 - 1983, Praha 1984, str. 16-19.

[19] Moravský zemský archiv (dále jen MZA), B 26, k.2700 / 9770/44.

[20] Stručné dejiny Univerzity Karlovy, Praha 1964, str. 246.

Excerpt out of 122 pages

Details

Title
Vereinsrecht in der Tschechoslowakei
Subtitle
Vereinsgesetz in der Praxis einiger Brünner Fakultätsvereine (1919 – 1952)
Author
Year
2009
Pages
122
Catalog Number
V132565
ISBN (eBook)
9783640386499
ISBN (Book)
9783640386895
File size
1206 KB
Language
Czech
Notes
Dr. Renata Veselá ist Fachassistentin an der Juristischen Fakultät der Masaryk Universität in Brno (Tschechische Republik), wo sie seit dem Jahre 1985 tätig ist. Sie befasst sich vor allem mit dem römischen Recht und mit der tschechischen Rechtsgeschichte der Neuzeit, mit besonderer Schwerpunktsetzung auf die Geschichte des Familienrechts in den böhmischen Ländern. Sie veröffentlichte mehrere Monografien und Lehrbücher, Studien und Aufsätze in Fachzeitschriften und Sammelbänden nicht nur in der Tschechischen Republik, sondern auch im Ausland (Großbritannien, Deutschland).
Tags
Vereinsrecht, Tschechoslowakei, Vereinsgesetz, Praxis, Brünner, Fakultätsvereine
Quote paper
Dr. Renata Vesela (Author), 2009, Vereinsrecht in der Tschechoslowakei, Munich, GRIN Verlag, https://www.grin.com/document/132565

Comments

  • No comments yet.
Read the ebook
Title: Vereinsrecht in der Tschechoslowakei


Upload papers

Your term paper / thesis:

- Publication as eBook and book
- High royalties for the sales
- Completely free - with ISBN
- It only takes five minutes
- Every paper finds readers

Publish now - it's free