Staatsanwaltschaft in der Tschechischen Republik (Geschichte, Gegenwart und Perspektiven)

Über den Autoren dieser Publikation:

Karel Schelle (1952)

ist Dozent an der Juristischen Fakultät der Masaryk Universität in Brno (Tschechische Republik), wo er seit dem Jahr 1977 tätig ist. Er befasst sich vor allem mit der tschechischen Rechtsgeschichte der Neuzeit, mit besonderer Schwerpunktsetzung auf die Geschichte der öffentlichen Verwaltung und der Gerichtsbarkeit. Er veröffentlichte mehrere Dutzend Monografien und Lehrbücher, eine große Menge an Studien und Aufsätzen in Fachzeitschriften und Sammelbänden nicht nur in der Tschechischen Republik, sondern auch im Ausland (z.B. Russland, Polen, Großbritannien und Österreich). Er nahm an einer Reihe Inlands- und Auslandskonferenzen und Symposien teil. Außer seiner wissenschaftlichen und pädagogischen Tätigkeit widmet er sich auch der Rechtspraxis. Seit dem Jahre 1991 ist er Mitglied der Tschechischen Rechtsanwaltskammer.

Mehr Informationen unter: www.schelle.cz

Kontakt-Email: karel.schelle@schelle.cz

Mr. Schelle is senior lecturer (docent) at Faculty of Law of Masaryk University in Brno where he has worked since 1977. He specializes on modern history of Czech law, especially on history of public administration and judiciary. He has published dozens of monographs and textbooks, studies and articles in scientific journals and conference proceedings in Czech and abroad (e.g. Russia, Poland, Great Britain and Austria). Mr. Schelle has participated in a number of domestic and international scientific conferences and symposiums. Next to leading scientific and educational activities, he is active in legal practice too. He has been a member of the Czech Bar Association since 1991.

More information: www.schelle.cz Contact-email: karel.schelle@schelle.cz

Zusammenfassung

Am 1. Januar 1994 wurde die Prokuratur in der Tschechischen Republik aufgelöst und ein alt neues Organ entstand - die Staatsanwaltschaft. Nach dem Gesetz Nr. 283/1993 Slg., in der Fassung der Änderungen und Ergänzungen besteht die Hauptaufgabe der Staatsanwaltschaft in der Vertretung der öffentlichen Anklage im Strafprozess. Es handelt sich um einen der bedeutendsten Organe, welche das Recht anwenden. Sinn dieser Monographie liegt in der Vorstellung der Staatsanwaltschaft in möglichst breitesten Zusammenhängen und im historischen Kontext.

Die vorgelegte Publikation geht von der letzten Bearbeitung dieser Problematik aus, die in der Monographie Schelle, K. a kol.: Státní zastupitelství (historie, současnost a perspektívy). Praha, Eurolex Bohemia 2002. 519 S. (ISBN 80-86432-34-3) veröffentlicht wurde. Das fünfte Kapitel (Kompetenzen der Staatsanwaltschaft im Zivilprozess) wurde ausgelassen. Dieses Buch geht also von dem Rechtstand zum Datum der Manuskriptabgabe im Juli 2002 aus.

Die Publikation ist ein Ergebnis der langjährigen Forschung des Autors in dieser Problematik. Seine Forschungsresultate wurden durchlaufend in mehreren Monographien und in einem Aufsatz veröffentlicht:

MONOGRAPHIEN:

Schelle, K. - Kuchta, J.: Státní zastupitelství. Zlín, Živa 1994. 235 s. (ISBN 80-901-7453-1)

Schelle, K. - Kuchta, J.: Historie a současnost státního zastupitelství. Brno, Masarykova univerzita 1994. 348 s. (ISBN 80-210-1044-4)

Schelle, K. a kol.: Státní zastupitelství (historie, současnost a perspektívy). Praha, Eurolex Bohemia 2002. 519 s. (ISBN 80-86432-34-3)

Schelle, K. - Schelleová, I. a kol.: Organizace justice a právni služby. Ostrava, KEY Publishing 2008. 215 s. (ISBN 978-80-87071-68-7)

Aufsatz:

Schelle, K. - Spáčil, J.: Zamyslení'nad historickým vývojem státního zastupitelstvi', Všehrd, 26, 1994, č. 2, s. 15 - 23.

Resume

On January 1, 1994, the old Public Prosecution Office was replaced by the State Attorney's Office. The Act NO 283/1993 Coll. states that filing public indictments and representing public in subsequent proceedings are the main objectives of the State Attorney's Office. Hence it is one of the most important bodies applying law to facts. The purpose of this publication is to introduce the State Attorney's Office in broad a context and historical perspective.

The presented publication draws upon the last elaboration of this issue, which was published in monograph Schelle, K. at al.: Státní zastupitelství (historie, současnost a perspektívy). Praha, Eurolex Bohemia 2002. 519 p. (ISBN 80-86432-34-3). Only the chapter 5 (The Authority of State Attorneys in Non-Criminal Issues) was excluded. This publication is updated to July 1, 2002.

This monograph has been an outcome of a scientific research that was being carried out by the author for a number of years. Partial outcomes of this research were already published in a couple of monographs and in an article

Monographs:

Schelle, K. - Kuchta, J.: Státní zastupitelství. Zlín, Živa 1994. 235 p. (ISBN 80-901-7453-1)

Schelle, K. - Kuchta, J.: Historie a současnost státního zastupitelství. Brno, Masarykova univerzita 1994. 348 p. (ISBN 80-210-1044-4)

Schelle, K. at al.: Státní zastupitelství (historie, současnost a perspektivy). Praha, Eurolex Bohemia 2002. 519 p. (ISBN 80-86432-34-3)

Schelle, K. - Schelleová, I. at al.: Organizace justice a právni služby. Ostrava, KEY Publishing 2008. 215 p. (ISBN 978-80-87071-68-7)

Articles:

Schelle, K. - Spáčil, J.: Zamyšlení nad historickým vývojem státního zastupitelstvi', Všehrd, 26, 1994, Vol. 2, p. 15 - 23.

ÚVOD

Dne 1. ledna 1994 zanikla prokuratúra, na jejímž miste byl zŕízen staronový orgán - státní zastupitelství. Zákon č. 283/1993 Sb., ve znení pozdejších pŕedpisú, stanovuje jako hlavní úkol státního zastupitelství zastupování verejné žaloby v trestním ŕízení. Jedná se tedy o jeden z nejvýznamnejších orgánú aplikujících právo. Úkolem této publikace je pŕedstavit státní zastupitelství v co nejširších souvislostech a v historickém kontextu. Publikace vychází z právního stavu platného k 1. červenci 2002.

1. 1 Počátky orgánú verejné žaloby

Historický vývoj orgánú verejné žaloby v českých zemích je spjat s vývojem soudní organizace a soudního rízení. Ve starých dobách bylo soudní rízení jednotné, jeho diferenciace na rízení civilní a trestní je produktem novejší doby. Proto také melo rízení vždy soukromožalobní charakter, a to i v trestních vecech.

Pravidla o soudní príslušnosti, o tom jak žalobce (jistec, póvod) svúj nárok na soud vznáší, o tom, jak jednotliví soudcové soud rídí, kdo a jak na soude pri rozhodne čili právo nalezne a o tom, jak rozhodnutí soudu se provede, se v této dobe rychle rozvíjejí. Vetšina procesních pravidel má však podobu jen jako platné právo obyčejové.

Mnoho sporú urovnává se stále mimosoudne, zejména pomocí rozhodčího.

V organizaci soudú lze pozorovat prechod od soudú všeobecne príslušných k soudúm stavovsky rozlíšeným. Začíná se uplatňovat zásada, že každý má být souzen na soude svého společenského stavu.

Dúležitejší právní konflikty, a zejména ty, jež jsou významné politicky, soudí panovník (kníže, král) na dvorských sjezdech, jež jinak všeobecne mají funkci snemu. Právo tu nalézá celé shromáždení význačných osob, které je zároveň soudem. Panovník jen predsedá, poskytuje soudnímu jednání ochranu a predstavuje výkonnou moc. Technickou stránku soudu má na starosti knížecí, resp. královský dvorský sadí. Bežné veci soudí panovník bud' sám anebo s „dvorem". Nekdy sveruje panovník soud dvorskému sudímu. Ve všech techto prípadech mluvíme o dvorském soudu. Zásadne múže se dovolávat práva na dvorském soude - každý a proti komukoli. Dvorský soud je tak všeobecným soudem se všestrannou kompetencí.

V polovine 13. století usiluje český král Premysl Otakar II. o to, aby funkce soudní se oddelila od ostatních funkcí dvorských shromáždení a byla vykonávána zvláštním královským soudem, zatímco dvorské shromáždení nabylo by výraznejší funkce snemu. Velcí feudálové souhlasí s podmínkou, že na novém soudu budou mít své prísedící. Tak vznikl zemský soud v Čechách.

Knížecí (královští) úredníci rozsazení po hradech mají rovnež soudní pravomoc. Co do forem, napodobuje se zde vzor dvora. Nekde vzniká vedle hradského správce zvláštní hradskýsudí, jemuž pak agenda soudní speciálne náleží.

Od všeobecných hradských soudú musíme lišit soudy hradských vladarù (villikù), jež jsou určeny pro jurisdikci nad nesvobodným lidem v knížecích (královských) doménách a ve všech statcích, jež se za knížecí považují.

Koncem tohoto období jsou v našich zemích jmenováni a poverováni zvláštní soudní pravomocí trestne policejního rázu popravcové. Zahajují ex officio zvlášte tam, kde trestný čin je zjevný (napr. je-li kdo pristižen pri loupeži). J e j i c h funkcí je rychlé aplikování trestu. Nekdy se tu mluví o tom, že vykonávají pomstu. Pomstou je tu ovšem treba rozumet už trest ve verejném zájmu.

V rámci knížecí pravomoci fungují napred ješte v 11.-12. století zvláštní soudy pro nečeské obyvatelstvo, jež je seskupeno zvlášte v pražském podhradí (Nemci, Románi, Židé). Soudí se tu podle obyčejového práva techto obyvatel, ale prizpúsobeného právu domácímu, jak to s sebou nezbytne nesla účast českých dvorských úredníkú v techto soudech.

Pravidla o rízení na soudech se vyvíjela na základe obyčejového práva, soudní praxe a byla ovlivňována i zákonodárnými zásahy českých panovníkú. Staré české právo zásadne nerozlišovalo mezi spory ve vecech majetkových a trestních, což souviselo s tím, že trestný čin byl zatím považován predevším za útok proti soukromé osobe a nikoli státu či společ- nosti. Soukromoprávní charakter procesu se projevoval predevším v tom, že byl typem procesu obžalovacího a že iniciativa a zahájení soudního rízení musela vycházet od soukromé osoby, tj. poškozeného či jeho blízkych. Současne ovšem soudní rízení melo v zájmu stability feudálního státu omezovat a likvidovat formy mimosoudního a protiprávního svémocného vyrizování sporú, kdy žalobce rešil vec násilím (kupr. krevní mstou).

Charakteristickými rysy českého procesu v dobe predhusitské byly verejnost, ústnost, zásada projednací, soukromá iniciativa stran, dúkazní rízení ordálové a celá rada dalších predfeudálních prežitkú, projevujících se jak v dúkazním rízení, tak i v chápání účelu a výkonu trestu.

Zvláštní trestní proces začal se vyvíjet až tehdy, když se uplatnila zásada verejné žaloby, to jest princip, podle nehož určité složky státního aparátu z úrední povinnosti začaly stíhat za účelem „verejné pomsty" osoby, které porušily v nekterém smeru právo, bez ohledu na to, zdali zde jsou soukromé osoby, jež by se rozhodly soudní žalobou na pachateli nečeho se domáhat.

Zárodky trestání na verejnou obžalobu jsou ovšem dány již v dobe predstátních rádú v tech prípadech, kdy pachatel určitých činú býval pronásledován celou ostatní společností a poprípade z ní vylučován.

V rane feudálním státe potreba ochrany státního aparátu a jeho predstavitelú v čele s panovníkem dávala podnety k prísnému stíhání ex officio tech, kdož vystupovali proti státu a státním orgánúm.

V první polovine století 11. znají Dekreta Bretislavova radu prípadú, kdy se zahajuje soudní rízení z úrední povinnosti za účelem uvalení trestu, ať již penežitého či jiného. Podnety vycházejí zde predevším od církve, což je mimorádne charakteristické, a jsou zrejme již staršího data.

Teprve prekonáváním feudální rozdrobeností ve století 13. vyvolalo v našem právním živote jevy, jež znamenají skutečný rozmach trestání z úrední povinnosti a s tím i vývoj zvláštních pravidel pro tento zpúsob konání spravedlnosti; a to zčásti na starých základech vedoucích až k onem Dekretúm Bretislavovým. Máme zde dve vývojové linie podle hlavních dvou kategorií státních orgánú, jež trestání ex officio praktikují: na jedné strane jsou pravidla, jimiž se rídili orgány zemského (šlechtického) práva, v první rade poprávcové a pak krajští hejtmani: na druhé strane jsou pravidla zachovávaná privilegovanými královskými mesty a jejich úrady.

Mohutné impulsy pro rozvoj trestání z úrední moci prišly z husitského hnutí. Základní zákon tohoto hnutí tzv. Čtyri pražské artikule, uplatňuje zásadu verejné obžaloby takrka bez omezení ve forme požadavku, aby „smrtelné hríchy", a zvlášte zjevné, byly všeobecne potírány orgány revoluční moci.

Šlechticko-mešťanská reakce z období po Lipanech neubránila se pak tomu, že byl zrízen úrad královského prokurátora, jemuž v následujícím vývoji pripadla úloha být zvlášte významným predstavitelem verejného trestního zájmu.

Jednu z nejstarších linií, po nichž se vyvíjel samostatný trestní proces, predstavovaly následky dopadení pachatele pri činu. I zde ovšem byl to predevším poškozený, kdo takového „zjevného"viníka usvedčeného „horkým účinkem"musel dopravit k soudu a požádat za potrestání. Trest byl zde okamžitý. Nejjasneji vystupovalo toto trestání v prípadech zabití nebo telesného poškození. Platil tu princip odplaty téhož týmž, tedy „oko za oko, zub za zub".

Ovšem, jakmile i j i n a k zjevný čin nemohl být takto bezprostredne „pomsten" všechna prísnost práva pohasínala. Bylo tomu tak zejména, když se viníkovi podarilo dostat poškozeného k tomu, že jej zatím propustil, ať již na rukojmí či na závazek. Pak náhlý soud prestával a čekalo se na normální žalobu.

V 16. století všeobecný trestní zájem státu a jeho orgánú byl již nesporný. Avšak ješte nebyl dosti silný, aby mohl prekonat starou zásadu, že se soudne o trest jedná prevážne na žalobu poškozených. Máme celou radu dokladú toho, že se soukromá žaloba co možná usnadňuje a výkon eventuálního trestu že se predem zajišťuje. Deje se to predevším tím, že verejná moc bud' z vlastní iniciatívy, anebo na žádost soukromého interesenta alespoň pachatele predbežne uvezňuje a drží ve vezení tak dlouho, dokud se poškozená strana neodhodlá vznést žalobu. Nekdy sedí takto pachatelé rúzných činú, zvlášte vrahové, celá léta ve vezení než se s nimi zahájí soud. Ten, kdo o predbežné uveznení požádal, je povinen nést jeho náklady, a bylo-li veznení neodúvodnené, je povinen nahradit škodu. Koldínova mestská práva mela sice ustanovení, že po trech dnech vezení musí být vezeň buď žalován, anebo propušten, avšak v praxi toto ustanovení často selhávalo.

V žádném prípade už v 16. století nebylo prípustné, aby si poškození sami svépomocne vyrizovali mstou vec s pachatelem, ať skutečným či domnelým. Takový postup sám o sobe zakládal trestný čin výboje a moci. Mohlo dojít i k paradoxní situaci, že ten, kdo se dopustil težkého zločinu,žaloval s úspechem toho, kdo naň svémocne dokračoval a soud, ačkoli o onom púvodním zločinu z tohoto rízení dobre vedel, prece žádné rízení v tomto smeru nezahajoval, nýbrž čekal, až bude rádne podána soukromá žaloba.

Príčina, proč mnoho, ba snad vúbec vetšina trestných činú nebyla ve skutečnosti nikdy trestána, byla jednoduchá. Vetšina poškozených buď nemela peníze na proces anebo se bála hájit své právo proti mocnému viníkovi.

Pokud jde o dokazování, vládla v této dobe i u nás ješte zásada, že pro rúzné záležitosti používá se rúzných zpúsobú dokazování. Jinak se dokazovala vina či nevina pri obvinení z deliktu a jinak zavinená škoda.

Současne však jsou i jiná pravidla pro dokazování téže veci, je-li žalobcem nebo žalovaným príslušník privilegovaného stavu a jiná, je-li jím mešťan, či dokonce poddaný rolník. Jiná jsou pravidla, jde-li pritom o duchovního, o ženu, napriklad o človeka, který pozbyl verohodnosti atd.

S narústající integraci společnosti je vždy patrná i tendence k ustanovení žalobce verejného. V plném rozsahu se tato tendence projevila v úradu královského prokurátora.

Úrad královského prokurátora zrídil u nás císar Zikmund roku 1437. Prvním královským prokurátorem byl Vilém ze Žlutic, jehož úkolem bylo zastupovat krále v soudním rízení. Praktickým dúvodem vzniku tohoto úradu byla snaha krále o navrácení královských statkú rozchvácených behem husitských bourí. Inspirací pro zrízení úradu našel Zikmund patrne v pokročilejší západní Evrope, zejména ve Francii, kde byl úrad královského prokurátora zrízen již ve 14. století. Nesporný je i vliv recepce rímského práva. Ve starém Ríme totiž zastupovali zájmy fisku a císare procuratores fisci vel caesaris.

Púsobnost královského prokurátora se rychle rozšírila a záhy prevzal zastupování majetkových zájmú koruny u soudú. Púsobil také pri vymáhání pokut za trestné činy, které plynuly do královské komory. Tyto fiskální dúvody vedly k tomu, že nekdy začátkem 16. století začali královští prokurátori stíhat ty trestné činy, které soukromý žalobce nestíhal. Královský prokurátor púsobil zejména u zemského soudu. U soudú mestských plnili obdobnou funkci královští rychtári. Ovšem naprostá vetšina trestných činú byla i nadále stíhána ze soukromé iniciatívy.

V 16. století se rozsah púsobnosti královského prokurátora dále rozširuje. Krome ochrany zájmú fisku a zastupování verejné žaloby udílí právní rady panovníkovi, podílí se na zákonodárných pracích a zasedán u nekterých soudú. Za Habsburkú pak vystupuje prokurátor jako ochránce verejného zájmu. Zastupuje poddané pri sporech vyvolaných vrchnostenským útlakem, který často zabraňoval poddaným v plnení povinností vúči zemepánovi. V souvislosti s nárústem agendy pribírá koncem 16. století prokurátor pomocníky a vzniká tak úrad, v nemž skutečným zástupcem panovníka je jen predstavený úradu - prokurátor. Tyto úrady byly nazývány prokurátorské komorní úrady, prípadne fiskální úrady. Obnoveným zrízením zemským bylo potvrzeno postavení královského prokurátora jako verejného žalobce a byla mu uložena povinnost stíhat všechny trestné činy. Múže se tedy zdát, že cesta ke konstituování orgánú verejné žaloby byla Obnoveným zrízením zemským dovršena. Presto význam tohoto orgánu jako orgánu verejné žaloby ustupuje do pozadí. Dúvodem je skutečnost, že již v 17. století se začíná u nás široce uplatňovat rízení inkviziční. Tato forma rízení má púvod v rímském rízení doby císarské a do našeho práva se dostala prostrednictvím práva kanonického. Inkviziční rízení není koncipováno jako spor strany, a lze mít pochybnosti, zda jde o rízení sporné. Povaha právního vztahu mezi jednotlivými účastníky a soudem nasvedčuje spíše tomu, že jde o zvláštní typ nesporné rízení. Inkviziční soudce plní roli žalobce, soudce i obhájce. V rízení inkvizičním žalobce vúbec nevystupuje. Zahajuje-li se rízení k podnetu osoby, označuje se tato osoba jako denunciant. Z hlediska právne politického je toto rízení výrazem jednotné, vnitrne nediferencované státní moci, typické pro absolutistické rízení. Rízení inkviziční u nás v 18.

století naprosto prevládlo, i když až do vydání obecného kriminálního rádu soudního Josefa II. z roku 1788 formálne existovalo i rízení obžalovací, byť i v míre velmi omezené.

Nevyžadoval-li inkviziční soud k zahájení rízení žalobce, je zrejmé, že i význam orgánú verejné žaloby ustupuje do pozadí. S tím souvisí i vývoj pojmenování úradu královského prokurátora. Zatímco v 17. století býval označován ješte jako úrad prokurátorský, začal se prosazovat název královský úrad fiskální a v 18. století jen fiskální úrad.2 Presto trestní agenda fiskálních úradú až do roku 1850, kdy byly zrušeny, nezanikla. Jejich povinností bylo zejména stíhání nepravých šlechticú, vrchností utiskujících poddané, stíhání lichvy a kontrabandu.

1. 2 Formovaní státního zastupitelství po roce 1848

K zásadnímu zvratu ve vývoji dochází v roce 1848. Protifeudální revoluce se odrazila témer okamžite ve všech sférách státního organismu monarchie i ve všech oblastech života společnosti. Jako dúsledek porážky feudálního režimu byla vyhlášena dubnová ústava, odstraneno poddanství selských mas, robota i pozemkové vrchnosti. Tím se otevrel prostor pro vznik nové správní soustavy, pro budování nových orgánú státní správy i pro rozvoj územní samosprávy. Jedním z rady požadavkú revolučních sil bylo odstranení vlivu absolutistického státu na výkon soudnictví. Projevem toho bylo oddelení soudnictví od správy, zavedení občanské kontroly nad výkonem soudnictví (verejné líčení, porotní soudy), odstranení inkvizičního procesu a jeho nahrazení procesem obžalovacím. Všechny tyto požadavky se projevily rovnež v organizaci soudnictví. K tomu je však treba zdúraznit, že oddelení soudnictví od správy bylo zprvu jen teoretické, neboť do roku 1850 musely být ponechány v činnosti staré patrimoniální úrady, tedy i soudy.

Konec absolutní monarchie učinil tedy dosavadní zpúsob výkonu státní moci nemožným a na troskách starých institucí proto začaly vznikat nové, mnohdy ovlivnené vzory pokročilejší západní Evropy.

V polovine roku 1848 vznikla provizorní státní zastupitelství, púsobící pri stíhání vecí tiskových, souzených porotami. Jejich postavení bylo provizorne upraveno 29. brezna 1848 a potom císarským patentem vyhlášeným pod číslem 164/1849 r. z. Právní základ pro vybudování instituce státních zástupcú v rakouských a českých zemích však položil až § 103 Stadionovy ústavy (breznové) z roku 1849, jenž uplatnil v trestním procesu zásadu obžalovací. Inkviziční rízení tím bylo tedy odstraneno a naopak tím bylo postavení orgánú plnících funkci verejné žaloby posíleno.

Existence státních zastupitelství byla zajištena v základech nového soudního zrízení a odtud prenesena do císarských rozhodnutí, zavádejících novou soudní organizaci do jednotlivých korunních zemí. Pro Čechy se tak stalo narízením č. 290/1849 r. z. a pro Moravu a Slezsko narízením č. 291/1849 r. z. Jejich organizace byla upravena „organickým zákonem pro státní zastupitelství"5, který presne vymezil obory jejich činnosti, vydaného na základe císarského rozhodnutí ze 14. června 1849. V nem byl v §§ 29 - 30 v autentickém nemeckém textu nadepsán „Staatsanwaltschaft" a v českém prekladu „státní návladní". Od tohoto okamžiku se v české trestneprávní terminologii vyskytují vedle sebe názvy „státní zastupitelství" a „státní návladnictví" až do počátku první republiky.

V organickém zákone pro státní zastupitelství bylo zakotveno postavení zamestnancú, okruh púsobení v civilních vecech, vliv na justiční správu, dozor na zákony i služební rád. V úvodu k návrhu uvedl ministr Schmerling, že pri zavedení nezávislých soudú je treba orgánu, který tvorí spojku mezi soudy a vládou a na druhé strane je treba dbát, aby byl chránen zákon. Odrážely se tu tedy tendence, které se současne projevovaly pri zavádení nebo reorganizaci státních zastupitelství v nekterých tehdy samostatných zemích nemeckého Bundu.6

Již ve Stadionove ústave z roku 1849 bylo stanoveno, že hlavním težištem činnosti státních zastupitelství bude oblast trestního rízení. Organický zákon v § 69 také odkázal na prozatímní trestní rád ze 17. ledna 1850, č. 25/1850 r. z., který vstoupil v platnost od 1. července 1850, podle nehož (viz § 51) meli státní zástupci púsobit pri všech okresních sborových soudech i všech zemských soudech i s potrebným počtem zástupcú (substitutú), kancelárských úredníkú a sluhú. Pri vrchních zemských soudech v hlavních mestech zemí - v Praze pro Čechy, v Brne pro Moravu a Slezsko - a pri kasačním soudu ve Vídni meli být ustanovení vrchní zastupitelé nebo vrchní státní zástupci s potrebným počtem námestkú (generálních advokátú). Jejich prípravná činnost v hlavních mestech zemí započala na jare roku 1850. Od brezna roku 1850 se napríklad dodnes souvisle uchovala úrední korespondence generálního prokurátora v Praze s pražským místodržitelem. Generální prokuratura v Brne púsobila určite od dubna 1850. Státní zastupitelství u jednotlivých krajinských a okresních sborových soudú byla vesmes postupne budována současne s nimi od dubna roku 1850. Státní zastupitelství také hned začala dostávat první úkoly. Podle pokynú ministerstva spravedlnosti z 24. dubna a generálního prokurátora v Praze z 25. kvetna 1850 mela dohlížet na okresní soudy i práve se tvorící okresní sborové soudy, zda vedly protokol, zda mely vhodné místnosti, zda nastoupili všichni úredníci, zda byly rádne prevzaty soudní spisy od bývalých patrimoniálních úradú podle instrukcí u 9. listopadu 1849 a 30. dubna 1850 atd. Formální slavnostní zahájení činnosti státních zastupitelství se konalo ovšem až 1. července 1850, současne s aktivizací nove organizovaných soudú.

Státní zastupitelství bylo vytvoreno více méne podle vzorú reformovaných nemeckých trestních rádú, které se zase inspirovaly príkladem francouzským.

Základním úkolem státních zastupitelství podle prozatímního trestního rádu č. 25/1850 r. z ze 17. ledna 1850 bylo stíhat ex officio všechny trestné skutky, o nichž se dozví, krome tech, jež jsou stíhány jen na žádost postiženého, tedy trestné činy soukromožalobní. Z toho vyplývá, že hlavním posláním zastupitelství bylo hájit zájmy státu na dodržování zákona pri soudním rízení, podávat verejnou trestní obžalobu a zastupovat stát pri trestním rízení, současne, ale také dbát, aby nikdo nebyl stíhán nevinne. Státní zástupci meli bdít nad tím, aby vyšetrování probíhalo podle zákona, aby se trestní rízení zbytečne neprotahovalo. Meli právo kdykoli nahlédnout do spisù, podávat návrhy ústne i písemne, pri prípravném vyšetrování žádat o pomoc bezpečnostní i jiné úrady, účastnit se porad soudù, nikoli však hlasování nebo vynášení rozsudkù, které by v tomto prípade byly neplatné. K jejich pùsobnosti náležela tedy jejich spoluúčast pri všech prípravných vyšetrováních pro prečiny a zločiny a pri všech hlavních prelíčeních pred okresními sborovými soudy i soudy zemskými (krajinskými), pokud si jednotlivé prípady nevyhradil generální prokurátor pri vrchním zemském soude. Hlavní prelíčení pred porotními soudy patrila do oboru státních zastupitelství u tech zemských soudù, v jejichž sídle poroty zasedaly. Generální prokurátor však mohl poverit tímto úkolem i státního zástupce od nekterého okresního sborového soudu.

Vymezení postavení státních zástup^ vùči vyšetrovacího soudcùm u soudù krajinských a okresních soudù sborových bylo vymezeno v §§ 89 a násl. Podle techto ustanovení se mohlo se svolením státního zástupce predbežné vyšetrování z^inù a pŕeč^ prenést od okresního sborového soudu k okresnímu soudu, v jehož okruhu obvinený bydlel. Samo prípravné rízení se mohlo konat jen na návrh státního zástupce, vyšetrující soudce však byl povinen mu sdelit zprávu o zločinu nebo prečinu, když se to dovedel dríve, eventuálne sám v prípade nutnosti zakročit a dát ihned zprávu státnímu zástupci. V prípravném rízení mohl státní zástupce shromažďoval doklady a dùkazy, zasahovat do predbežného vyšetrování, pri rádném výslechu obžalovaných i svedkù však být nesmel. Mohl však dát svedky místoprísežne vyslechnout od soudcù nebo bezpečnostních úŕadù a v naléhavých prípadech v neprítomnosti vyšetrujícího soudce dát provádet policejními či soudními orgány ohledání místa činu, domovní prohlídky apod. a sám se jich účastnit, avšak získané informace musel ihned postoupit vyšetrujícímu soudci. Udání učinená u okresních soudù se mela postoupit príslušným státním zastupitelstvím u okresních sborových soudù. Paragraf 111 stanovil, že se trestní rízení má zastavit, jakmile se státní zástupce s vyšetrujícím soudcem shodnou na tom, aby se v nem dále nepokračovalo. Když se neshodli, rozhodl o tom sborový okresní soud. Jestliže šlo o delikty porotní, predkládaly se po predbežném skončeném vyšetrování v určitých lhfoách spisy vrchním státním zástupom pro prípadné podání návrhu Pri hlavním prelíčení mel státní zástupce právo klást obžalovanému, svedkùm i znalcùm otázky. Ze závažných dùvodù mohl podat návrh na vyloučení verejnosti pri hlavním prelíčení, k jeho zastavení a prerušení, ke stíhání jiného zločinu téhož obžalovaného a k zatčení svedka v soudní síni pro krivé svedectví. Mohl zavrhnout polovinu navržených členù poroty. Mel právo opovedet opravné prostredky pri porotních prípadech do trí dnù a podat je do 14 dnù, stížnosti do rozsudkù okresních sborových soudù musel ohlásit do 14 dnù, stížnosti do rozsudkù okresních sborových soudù musel ohlásit do 24 hodin a podat do 10 dnù, a to ve prospech i neprospech obžalovaného. Totéž mohl učinit vrchní státní zástupce u vrchního zemského soudu i u Nejvyššího a kasačního soudu sám od sebe.

Samostatnou pozornost si zaslouží činnost státních zástupcú ve vecech tiskových. Bezpečnostní úrady buď samy ze své moci nebo z rozkazu státního zástupce mohly zabavit každý tiskopis vydávaný nebo rozširovaný s opomenutím určitých predpisú, obsažených v tiskovém patentu, nebo jehož obsah zakládal trestný čin, který mohl být stíhán z verejného zájmu. Tiskové prestupky projednávané pred okresními soudy, vetší prestupky a prečiny stíhal verejný žalobce pred sborovými soudy, a to zpravidla u okresního sborového soudu. To však melo platit jen do vyhlášení nového trestního rádu.

Púvodne melo státní zastupitelství pomerne rozsáhlou pravomoc v občanském soudním rízení. Státní zástupci pri zemských soudech a generální prokurátori pri vrchních zemských soudech meli počínaje dnem 1. ríjna 1850 až do další zákonné úpravy spolupúsobit pod sankcí neplatnosti príslušného soudního jednání pri projednávání rozluky, zjišt'ování

neplatnosti manželství a prohlášení za mrtvého za účelem možnosti uzavrít nový sňatek, i pri jednání o ztráte státního občanství. Dále spolupúsobili pri jednání sborových soudú v záležitostech adopčních, legitimačních, opatrovnických, ve sporech o kompetenci mezi soudy nebo mezi soudy a správními úrady, pri zamítání soudú a soudcú, delegacích a stížnostech syndikátních a ve všech vecech nesporného rízení, zejména sirotčích, projednávaných ve druhé a tretí instanci.

V §§ 70 - 83 organického zákona a nekterá ustanovení císarského patentu z 28. ledna 1850 č. 258/1850 r. z. vymezovala dočasnou príslušnost a součinnost se soudy v nekterých vecech administrativních. Toto spočívalo v účasti jednoho konceptního úredníka státních zastupitelství pri soudcovských, advokátských a notárských zkouškách, pri rozhodování o obsazování míst soudcú u zemského, vrchního zemského a Nejvyššího soudu, resp. pri konkursech o místa, pri sestavování senátú, pri plenárních zasedáních, zejména pokud se týkala zmen v organizaci justice a úredních predpisú, ve spolupráci ve všech disciplinárních vecech soudcú, soudních úredníkú, advokátú i notárú a pri všeobecném dozoru na stav a chod soudní správy (vedení seznamú zamestnancú, neprítomných, náhrady za ne, dovolených). Generální prokurátori u vrchních státních zastupitelství meli ministru spravedlnosti každoročne podávat zprávy o stavu a chodu justiční správy, o zjištených vadách v zákonodárství a chybné soudní praxi. K tomu účelu porizovala státní zastupitelství u okresních sborových soudú a soudú krajinských (zemských) podrobné seznamy a výkazy, které jim čtvrtletne predkládala. Státní zástupci u zemských a okresních sborových soudú meli také oznamovat do 3 dnú místodržiteli každý rozsudek, který znel na vyvezení nebo vypovezení cizince pro trestný čin.

Pri vrchních zemských soudech vykonávali vrchní státní zástupci svúj úrad ex officio. Dále dozírali na podrízená státní zastupitelství u okresních sborových soudú a soudú zemských (krajinských), která jim byla povinna podávat mesíční výkazy o vyrízených i nevyrízených trestních vecech a zasílat jim zprávy v dúležitých prípadech s žádostí o radu či rozhodnutí. Vrchní státní zástupce byl zase povinen podávat ministru čtvrtletní zprávu o vyrízených a nevyrízených prípadech. Náhlé soudy mohl zrídit místodržitel s vedomím príslušného vrchního státního zástupce, který pak mohl jmenovat státní zástupce u tohoto soudu. Vrchní státní zástupce (generální prokurátor) u Nejvyššího a kasačního soudu ve Vídni se účastnil všech prelíčení ve vecech trestních i civilních, mel být strážcem jednoty práva a správného užívání zákona. Podával ministru spravedlnosti každoročne zprávu o chodu úradu a o vadách v zákonodárství nebo u soudních jednáních- Členové státního zastupitelství nebyli nezávislí, nesesaditelní a nepresaditelní na rozdíl od soudcú. Členové státních zastupitelství u soudú nižšího stupne, tj. pri okresních sborových soudech a zemských soudech, byli podrízeni státním zastupitelstvím u soudú vyššího stupne, tj. vrchním státním zastupitelstvím u vrchních zemských soudú. Konceptní úredníci generálních prokuratur (vrchních státních zastupitelství) u vrchních zemských soudú a u Nejvyššího a kasačního soudu ve Vídni podléhali prímo ministerstvu spravedlnosti.

Organický zákon o státních zastupitelstvích vymezoval, kdo se mohl stát konceptním úredníkem státního zastupitelství. Musel být bezúhonný, spolehlivý a mel mít státní soudcovskou zkoušku nebo státní (právnickou) zkoušku. Uchazečúm na konceptní místa, kterí meli zkoušku k fiskálnímu adjunktství, advokátskou zkoušku nebo praxi jako civilní soudci, mohla být kriminální zkouška prominuta. Podle narízení ministerstva spravedlnosti ze 7. srpna 1850 činila zkouška soudcovská a advokátní uchazeče zpúsobilým pro službu u zastupitelství. Skládat se mela v jazyku obvyklém v obvodu príslušného vrchního zemského soudu a žilo-li v nem více národú, mela se konat alespoň zčásti ješte v další zde obvyklé reči. Ustanovení § 7 pak prímo narizovalo, aby konceptní úredníci verejné žaloby znali jazyky svého obvodu. Jmenování generálních prokurátorú (vrchních státních zástupcú) a j e j i c h námestkú (generálních advokátú), jakož i státních zástupcú u zemských soudú a jejich substitutú v sedmé hodnostní tríde príslušelo císari, ostatní substituty jmenoval ministr spravedlnosti a ostatní kancelárské úredníky vrchní státní zástupce. Zmínení substituti státních zastupitelství v nižších hodnostních a platových trídách, mnohdy služebne mladší, púsobili nekdy jako námestkové státních zástupcú u zemských soudú, zpravidla však jako vedoucí státních zastupitelství u okresních sborových soudú. Odtud se jako státní zastupitelství u techto soudú nekdy nesprávne nazývali substitucemi státního zastupitelství, ačkoli jejich úrední titul vždy znel státní zastupitelství pri okresním soudu sborovém. Podle §§ 25 a 26 organického zákona smeli v prechodné dobe generální prokurátori podávat dobrá zdání o potrebe míst u státních zastupitelství nebo použít prozatím schopných soudních úredníkú. Ohledne prijímání auskultantú a právních praktikantú jako budoucích konceptních úredníkú bylo treba dohody mezi generální prokuraturou a vrchním zemským soudem. Avšak propuštení či nucené pensionování kteréhokoli úredníka státního zastupitelství mohl narídit jedine ministr spravedlnosti, pouze u kancelárských sluhú generální prokurátor. Dobrozdání o propuštení úredníka podával však vrchní zemský soud nebo Nejvyšší soud. O dočasné suspensi generálního prokurátora rozhodoval pouze ministr spravedlnosti, o suspensi ostatních úredníkú generální prokurátor. Odvolání z rozhodnutí v disciplinárních vecech vyšlých od státních zastupitelství se mohlo podat generálnímu prokurátoru, odvolání z narízení generálního prokurátora k ministru spravedlnosti. Disciplinární rízení podle organického zákona č. 266/1850 r. z. se však melo vztahovat na členy státních zastupitelství až od 1. července 1851, kdežto prechodne se melo dít podle narízení ministerstva spravedlnosti z 21. srpna 1848.

Disciplinárne nepodléhaly generálním prokurátorúm nejnižší orgány verejné žaloby, totiž funkcionári státních zastupitelství u normálních okresních soudú. Byli to policejní komisari, úredníci okresního hejtmanství nebo členové predstavenstva mesta, v nemž sídlil dotyčný okresní soud. Meli být strážci zákona, hájícími zájmy obcí a státu i vúči soudúm a jednotlivým zamestnancúm, aby pri prelíčení nedošlo k chybám. Jmenoval je generální prokurátor po dohode s místodržitelstvím. Služebne podléhali státnímu zastupitelství u príslušného okresního sborového soudu. Ovšem prestupkového trestního rízení u okresních soudú se mohli zúčastnit i státní zástupci od soudu zemského i okresního sborového soudu, což bylo prímo narízeno ministerstvem spravedlnosti výnosem č. 144 r. z. ze 14. kvetna 1851, když šlo o predbežné vyšetrování prečinú a zločinú.

Služební prísahy skládali generální prokurátori u vrchních zemských soudú i u Nejvyššího soudu osobne ministru spravedlnosti, ostatní koncepti generálních prokuratur generálním prokurátorúm, ostatní úredníci a sluhové svému bezprostrednímu predstavenému. Diurnisté (písari za denní mzdu), funkcionári a právní praktikanti skládali slib. Platy zamestnancú zastupitelství vcelku byly dobré: generální prokurátor u Nejvyššího soudu mel 6000 zlatých základního ročního platu a po 1000 zl. funkčního a bytového prídavku, generální prokurátori v Čechách a na Morave meli roční plat 4000 zl., jejich zástupcové 2500 zl. a 2000 zl., státní zástupci u zemských soudú meli 2000 zl. až 2500 zl., substituti 800 zl. až 1200 zl., nekolik kancelárských sil u generálních prokuratur 600 až 800 zl. ročne, na venkove 400 až 500 zl., sluhové meli 250 až 400 zl. Prúmerne byli u každého státního zastupitelství v našich zemích jeden až dva substituti, úredníci, diurnisté a po jednom sluhovi.

Zvláštní dúraz pri vybírání zamestnancú státního zastupitelství byl dbán na jejich mravní profil. Císarský patent č. 81/1853 r.z. o organizaci soudú z 3. kvetna 1853, který zústal v platnosti i v první Československé republice, stanovil, že u soudního úradu nikdo nesmi být pripušten k službe, jehož bezvadné mravní a dobré politické chování není podle uspokojivého vysvedčení nebo jiným zpúsobem nepochybné. Tento predpis platil i pro pracovníky státních zastupitelství. Pri tom mel pri rízení pred soudem úredník státního zastupitelství zvláštní postavení a ochranu, sedel u zvláštního stolu, náleželo mu prvé slovo po predsedovi.

Zákon umožňoval v nekterých prípadech i jeho vyloučení. Zejména šlo o prípady, když byl príbuzným s nekterou stranou nebo kdyby by mu z jednání vzešla škoda prípadne prospech. Samozrejme když púsobil v téže veci jako svedek, obhájce či verejný žalobce v prvé instanci apod. Strana sama však zamítnout státního zástupce mohla pouze v občanskoprávních vecech.

1. 3 Zmeny v organizaci státních zastupitelství v letech 1852 - 1855

Poslední den v roce 1851 došlo k vydání tzv. silvestrovských patentú, které znamenaly otevrený prechod k absolutismu. Breznová ústava byla odvolána, z občanských práv, jež byla touto ústavou proklamována byla zaručena pouze rovnost občanú pred zákonem. Kabinetní list adresovaný Schwarzenbergovi obsahoval v príloze Pravidla v príčine organického zákonodárství, označovaná pozdeji jako Zásady pro organická zarízení. Tyto zásady obsahovaly vše co bylo zapotrebí k vybudování nového státního aparátu.

Je pochopitelné, že novým pomerúm musela být prizpúsobena organizace soudnictví. V tomto období se justiční soustava opírala o tri základní stupne, kterými byly vrchní zemské soudy, zemské soudy a soudy okresní. Špičku této soustavy tvoril ve Vídni Nejvyšší soudní a kasační dvúr, který však v nejvyšší instanci soudil jen ve vecech civilneprávních, protože jen v tomto odvetví soudní agendy bylo tehdy pripušteno trojinstanční rízení, zatímco v trestních vecech fungoval jen jako kasační soud. Jinak byl v tomto období i značný rozdíl mezi jednotlivými okresními soudy. U vetšiny soudil samosoudce nejméne společensky nebezpečnou trestnou činnost - prestupky. V menším počtu prípadú byla jurisdikce této instance - šlo o okresní sborové soudy - rozšírena i na závažnejší trestnou činnost, čili i na prečiny a zločiny. Tzv. zemské soudy byly ve skutečnosti soudy krajskými, proto se také nazývaly „krajinské". V Čechách jich bylo 13 a vykonávaly soudní pravomoc v prvé i druhé instanci. Vrchní zemské soudy byly predevším odvolací a u trestní agendy, jelikož tu platila zásada dvojinstančního rozhodování, i revizní instancí.

Zásadní zmeny v tomto období pochopitelne ovlivnily postavení a organizaci státního zastupitelství. Základní pravidla obnovila inkviziční rízení v prvé instanci, takže zásadu ústní obžaloby a obhajoby ponechala jen v rízení pred sborovými soudy. Obžalobu u sborových soudú dala do rukou státnímu zastupitelství.

Císarským narízením z 11. ledna 1852, č. 5/1852 r. z. byly zrušeny poroty a narízením z 20. ledna t. r. č. 27/1852 r. z. byla zamerena činnosti státních zastupitelství témer výlučne na trestní rízení. Tím ztratily platnost zákony o jejich širší púsobnosti, zejména hlava VI a § 68 organizačního zákona z 10. července 1850. Výnosem ministerstva spravedlnosti z 21. ledna 1852 č. 24/1852 r. z. byla zrušena generální prokuratura u Nejvyššího soudu ve Vídni, protože zmateční stížnosti se mely projednávat neverejne bez účasti obžaloby a obhajoby.

Zároveň došlo k rade zmen v dosavadním trestním rízení. Císarským patentem ze 27. kvetna 1852 č. 117/1852 r. z. prestaly platit zákon z roku 1803 o stíhání zločinú a prestupkú s platností od 1. zárí 1852 a dosavadní zákon o trestných činech spáchaných tiskem. Od 1. zárí 1852 se mely nadále tiskové veci posuzovat v rámci ostatních trestných činú a současne se rušil ve všech rakouských zemích zákon o zneužití tisku z 13. brezna 1849 č. 161/1849 r. z., pokud v nich ješte platil. Tím definitívne padle ustanovení o púsobnosti porot a zvláštních státních zastupitelství v tiskových záležitostech. Nový tiskový patent ze 27. kvetna 1852, č. 122/1852 r. z., platný od 1. zárí 1852, určoval presne počet povinných výtiskú periodik pro státní zastupitelství, politické úrady i vedecké ústavy. Právo státních zastupitelství ve vecech novinárských kaucí zústalo nedotčeno, podobne jako dozor nad uverejňováním úredních zpráv, rozsudkú v tiskových vecech a tiskových oprav pod trestem penežitých pokut vydavatelúm. V zásade mely pricházet tiskové žaloby pred zemský soud, resp. pred okresní sborový soud. Neperiodické tiskoviny nemusel státní zástupce podle výnosu ministerstva spravedlnosti č. 14191 ze 16. listopadu 1853 shromažďovat a prohlížet, neboť je do 3 dnú po vyjití muselo dostat místodržitelství. Státní zastupitelství si je ponechávala podobne jako časopisy a zabavené tiskoviny tak dlouho, pokud je potrebovala, j i n a k je postupovala nekteré kulturní instituci podle rozhodnutí príslušného zemského prezidenta.

Základní pravidla o nové organizaci a púsobnosti státních zastupitelství zakotvil jednak trestní rád z 29. července 1853 č. 151/1853 r. z., který znovu zdúraznil zásadu, že nikdo nesmí býti trestán bez soudu. V trestních vecech se žaloba podávala ex officio, pokud zákon nestanovil možnost jinou. Úkoly a postavení státních zástupcú v trestním rízení zústaly v podstate stejné jako roku 1850, s tím rozdílem, že odpadla jednání pred okresními sborovými soudy, takže rízení o veškerých prečinech a zločinech prišla pred sborové soudy první instance, u nichž byla státní zastupitelství. Nekteré z techto soudú, které mely své sídlo v hlavních mestech zemí (Praha, Brno, Opava) podržely název zemský soud s trestní púsobností ponekud širší, než ostatní sborové soudy prvé instance. I nadále zústali státní zástupci nezávislí na soudech a podléhali vrchním státním zástupcúm, tito pak Nejvyššímu soudu, kde však úrad verejné žaloby v tomto období nebyl zrízen. Kteréhokoliv státního zástupce mohl zastupovat jeho substitut. V prípade, že by došlo k tomu, že z nejakého dúvodu nebyl k dispozici pred sborovým soudem zástupce verejné žaloby, mohl prednosta krajského soudu ho dát provizorne zastoupit nekterým ze svých úredníkú. Toto však musel ihned ohlásit vrchnímu státnímu zástupci. Za práci substitutú byl odpovedný príslušný státnízástupce.

Nicméne v nekterých vecech byla prece jen púsobnost státních zástupcú proti roku 1850 zmenena. Mohli pomáhat pri vyšetrování prestupkú u mestských delegovaných soudú a u smíšených okresních úradú a soudú, které j i n a k provádely orgány techto institucí bez intervence úradú verejné žaloby, neboť funkcionári státních zastupitelství prestali v roce 1855 púsobit. Státní zástupci mohli navrhovat zajišťovací vazbu, zabavení pošty, vznášet námitky proti znaleckým posudkúm, navrhovat zatčení falešne vypovídajícího znalce nebo svedka. Účastnili se dále dohledu nad místními veznicemi, podávali statistické výkazy a zprávy vrchním státním zástupcúm a meli dozor nad zamestnanci v disciplinárních vecech. Podle potreby mohli žádat o pomoc jiné úrady. Pri rozdílném mínení mezi státním zástupcem a vyšetrovacím soudcem mel rozhodnout krajský soud. Pri stížnostech stran na vyšetrující soudce mel být slyšen také státní zástupce. Vyloučení státního zástupce pri trestním rízení se zpresnilo potud, že nesmel pùsobit ve veci, kde púsobil jako svedek, soudce, znalec nebo obhájce, a nesmel být také príbuzným s ostatními zamestnanci státního zastupitelství a soudu v míste, kde púsobil.

Vrchnímu státnímu zástupci zústal dozor a vedení nad státními zastupitelstvími v jeho obvode ve vecech služebních a disciplinárních, právo nahlížet do všech trestních spisú a podávati v určitých prípadech vlastní návrhy, být prítomným pri všech jednáních vrchního zemského soudu (s výjimkou porad a hlasování o potvrzení rozsudku), zasahovat do prelíčení pred krajskými soudy, prikázat určitou vec jinému státnímu zástupci a navrhovat vrchnímu zemskému soudu, aby odňal určitému krajskému soudu určitou záležitost a pridelil ji jinému. Musel být slyšen pri vydání cizincù. Ve sporech o príslušnosti krajských soudú rozhodoval vrchní zemský soud po slyšení vrchního státního zástupce (ohledne okresních soudú krajský soud po slyšení státního zástupce). Dále musel být vrchní státní zástupce brán v potaz pri porade o rozsudku smrti, ve vecech omilostnení a od roku 1858 i pri obnove rízení, když byl zločin omylem posuzován jako prestupek. Sbíral a prekládal i nadále statistická data o úradech verejné žaloby ze svého obvodu, a zpracovával je pro ministerstvo spravedlnosti, kterému mel ihned hlásiti zprávy o určitých velkých zločinech.

Vrchní státní zástupce jmenoval císar, ostatní konceptní úredníky ministr spravedlnosti. Kancelárské veci mely u úradú verejné žaloby obstarávat soudní zamestnanci príslušného sborového soudu první a druhé instance, mohli být však dáni temto úradúm plne k disposici. Finanční veci státních zastupitelství zarizovali prednostové soudních dvorú. Císarským narízením z 19. ledna 1853, č. 10/1853 r. z., byly sníženy stavy i platy konceptních úredníkú státních zastupitelství. Výnosem ministerstva spravedlnosti z 13. ledna 1854 č. 709 bylo provedeno porovnání stupňú míst konceptních úredníkú verejné žaloby s ostatními úrednickými stupni. Vrchní státní zástupci meli charakter vrchních radú zemských soudú s platem 2000 až 3000 zl., jejich námestkové a státní zástupci u zemských soudú obdrželi titul a zarazení rady s platem 1200 až 1800 zl., substituti tituly asesorú s platem 800 až 1200 zl. Toto narízení se týkalo zamestnancú ustanovených v letech 1849 až 1850; kdo nastoupil po 1. července 1850, mel nárok na úpravu a zarazení pro zápočet služby teprve ode dne nástupu. Celkem bylo v Čechách nejvyšším rozhodnutím z 25. ledna 1854 a narízením ministerstva spravedlnosti z 9. ríjna 1854, č. 274/1854 r. z. zatím systemizováno jedno místo vrchního státního zástupce s dvema námestky, 15 míst státních zástupcú, 28 substitutú (pri státním zastupitelství v Praze 6, v Liberci žádný), 7 akcesistú, 19 oficiálú a 16 sluhú. Platy úredníkú zústaly stejné jako predtím. Na Morave a ve Slezsku bylo u každého státního zastupitelství po jednom státním zástupci a substitutu, až na Brno, kde byli 4 substituti a v Olomouci dva. Z pomocného personálu bylo všude po jednom sluhovi, akcesistovi a oficiálovi (v Brne dva).

Uvedené organizační zmeny znamenaly tedy redukci pravomoci úradú verejné žaloby a redukci zamestnancú, která také souvisela se zrušením státních zastupitelství u okresních soudú sborových. V roce 1850 bylo v oblasti vrchního státního zastupitelství v Čechách 13 zastupitelství u zemských soudú v Českých Budejovicích, Kutné Hore, Hradci Králové, Chebu, Jičíne, Liberci, České Lípe, Moste, Vysokém Mýte, Písku, Plzni, Praze a Tábore a u 30 okresních soudú sborových, totiž v Benešove u Prahy, Mladé Boleslavi, Nemeckém Brode, Breznici, Novém Bydžove, Dečíne, Domažlicích, Jindrichové Hradci, Chrudimi, Kadani, Klatovech, Kolíne, Českém Krumlove, Litomericích, Litomyšli, Lokti, Melníku, N. Meste nad Metují, Pelhrimove, Prachaticích, Príbrami, Rakovníku, Rychnove n. Knežnou, Rumburku, Sušicích, Tachove, Trutnove, Turnove, ve Vrchlabí a v Žatci. Oblast príslušnosti generální prokuratury v Brne se vztahovala na 8 státních zastupitelství zemských a na 22 u okresních sborových soudú (zrízených podle ríš. zákona č. 291 z 26. června 1849, doplnek r. z.) na Morave a ve Slezsku. Byla to státní zastupitelství pri zemském soude v Brne, Uherském Hradišti, Novém Jičíne, Jihlave, Olomouci, Znojme, Opave a Tešíne, a pri okresních soudech sborových v Boskovicích, Uherském Brode, Dačicích, Holešove, Hranicích, Hustopečích u Brna, Moravském Krumlove, Kromeríži, Kyjové, Litovli, Novém Meste na Morave, Valašském Meziríčí, Mikulové, Místku, Šternberku, Šumperku, Moravské Trebové, Vyškove a Zábrehu, na slezském území pak v Bílsku, Frývaldove (Jeseníku) a Krnove.

Podle výnosu ministerstva spravedlnosti z 26. brezen 1855 č. 2532, č. 54/1855 r. z., mela být napríšte sídla státních zastupitelství jen u soudních dvorú prvé instance a proto se rušila státní zastupitelství v sídlech okresních soudú sborových spolu s nimi. Ohledne odevzdání jejich písemnosti a inventáre úradúm verejné žaloby pri soudních dvorech první instance mely být vydány zvláštní pokyny. Dnem predání mela skončit jejich činnost. Podle císarského rozhodnutí z 6. dubna 1855, č. 63/1855 r. z., vstoupila v platnost nová organizace soudú a státních zastupitelství v Čechách dnem 26. kvetna 1855, na Morave a ve Slezsku dne 28. dubna 1855. Současne vstupoval v platnost i nový trestní rád podle císarského patentu z 29. července 1853, narízení ministerstva spravedlnosti z 3. srpna 1854 o vnitrním zarízení a jednacím rádu státních zastupitelství, narízení o trestním soudnictví z 16. června 1854, č. 165/1854 r. z. a konečne dekret ministerstva spravedlnosti z 6. června 1855, č. 7192, jímž narízeno, že každý zamestnanec soudú a úradú verejné žaloby musí být dne 1. června 1855 na novém míste. V tom smyslu rozhodla zemská organizační komise v Čechách, složená ze zástupcú místodržitelství, vrchního zemského soudu a vrchního státního zastupitelství napríklad již 8. kvetna 1855, že do 25. kvetna mají substituti státních zástupcú v Kolíne a v Nemeckém Brode predat své úrady státnímu zastupitelství v Kutné Hore.

Ponevadž úrady verejné žaloby všech typù sídlily vesmes v budovách príslušných soudú, šlo predávání pomerne snadno kupredu. Dne 15. kvetna narídila zmínená komise, že tam kde se státní zastupitelství rušila nebo zanikala, mela odevzdat veškeré své zarízení príslušnému soudu, nebo smíšenému okresnímu úradu. Obdobne se postupovalo na Morave. Zde mel formálne svúj úrad generální prokurátor predat novému vrchnímu státnímu zastupitelství. Prísahu meli státní zástupci skládat jemu, substituti jim, ale mnozí z nich odcházeli a stávali se prednosty nových smíšených okresních úradú a soudú, anebo odcházeli do Uher.

Územní oblasti púsobnosti „nových" státních zastupitelství zústaly oproti roku 1850 vetšinou nezmeneny. Pouze v Čechách vznikly dva nové krajské soudy i se státními zastupitelstvími, totiž v Mladé Boleslavi a v Litomericích, čímž jejich počet v Čechách stoupl na 15. Vysoké Mýto ztratilo tyto instituce ve prospech Chrudimi, kde úrad verejné žaloby zústal do roku 1949. V oblasti každého krajského soudu a státního zastupitelství (s výjimkou Liberce) byly zrízeny dva až čtyri okresní soudy pro širší územní okruh, s názvem trestní vyšetrovací soudy, a to vesmes v místech, kde pred tím sídlily okresní soudy sborové, takže jich bylo v Čechách celkem 43. Na Morave se územní oblasti nových krajských soudú a státních zastupitelství pri nich zmenily jen nepatrne presunem nekolika okresních soudú pod jiné soudy krajské, takže se proti pomerúm v letech 1850 - 1855 zmenšila územní púsobnost krajských soudú a státních zastupitelství ve Znojme a v Olomouci, zvetšila se v Novém Jičíne, Jihlave a Uherském Hradišti. Trestními vyšetrovacími soudy se staly na Morave a ve Slezsku vesmes nekdejší okresní sborové soudy, avšak podle zákona z 21. dubna 1854, č. 103/1854 r. z. pribyl okresní vyšetrovací soud v Mohelnici, ubyl v Zábrehu a v Holešove, a pozdeji pribyl i v Prostejove.

1. 4 Dobudovaní organizace státního zastupitelství v habsburské monarchii

Výnosem ministerstva spravedlnosti z 13. listopadu 1865 č. 8037 meli státní zástupci i vrchní státní zástupci dobrovolne spolupúsobit pri všech žádostech o milost. Státní zástupce byl i stálým členem dozírající komise nad dokončením výkonu trestú. Podle narízení ministerstva spravedlnosti z 28. ríjna 1865 dozírali vrchní státní zástupci s platností od poloviny listopadu roku 1865 nad veznicemi, které byly již dríve vyňaty z pravomoci ministerstva vnitra a prideleny ministerstvu spravedlnosti. Státní zástupci vykovávali stále funkce domácích komisarú v místních veznicích.

Pro činnost úradú verejné žaloby bylo d ú ležitejší vydání nového tiskového zákona a zákona o rízení v tiskových vecech ze dne 17. prosince 1862, č. 6 - 7/1863 r. z. Tímto zákonem byly upraveny povinnosti vydavatelú a tiskarú ohledne označení, vydávání a ohlašování periodik, složení kaucí, povinných výtiskú, které pod pokutou musil dostávati

státní zástupce, jestliže sídlil v dotyčném okrese. Tomu zústal rovnež dozor nad uverejňováním rozsudkú v tiskových vecech, úredních zpráv a oprav. Zpúsob trestního stíhání a návrhú na zabavování či zastavení časopisu byl zpresnen. Souhlas soudú k zabavení musil státní zástupce získati do trí dnú. Pri nesprávném zabavení nebo upuštení státního zástupce od obžaloby nesl prípadnou škodu stát. § 14 trestního rízení v tiskových vecech určoval, že státní zástupce vede obžalobu jak v tiskových prestupcích, o nichž rozhodovaly okresní soudy (mestské delegované soudy) v sídlech soudú krajských, tak v ostatních trestních činech proti tiskovému zákonu pred soudy krajskými. Právo soukromé žaloby v tiskových záležitostech zústalo nedotčeno.

Rozhodujícím mezníkem ve vývoji monarchie se stal rok 1867. Rakousko-uherské vyrovnání pretvorilo monarchii v unii složenou z Predlitavska a Zalitavska, jež se od tohoto okamžiku začaly vyvíjet relatívne samostatne. V prosinci 1867 vyšla pro Predlitavsko poslední rakouská ústava, která definitivne stabilizovala ústavní systém této části monarchie. V návaznosti na ní se vytvoril stabilní systém verejné správy a soudnictví.

Od 31. srpna 1868 došlo k definitivnímu oddelení soudnictví od státní správy. Ústavní zmeny týkající se soudnictví byly pojaty do státního základního zákona o moci soudcovské z roku 1867, který na základe delení státní moci oddeloval soudnictví od správy ve všech instancích. K definitivní právní úprave organizace soudnictví potom došlo v roce 1896.

V organizaci orgánú verejné žaloby k zásadnejším zmenám nedošlo. Byly vydány jen doplňující predpisy, které rešily dílčí problémy.

Zejména byly vydány nové predpisy o disciplinárním rízení proti soudním úredníkúm, a to prostrednictvím zvláštních senátú u vrchního zemského a u Nejvyššího soudu. I když státní zástupci nepatrili k soudním úredníkúm, musili být slyšeni pred rozhodnutím o predčasném pensionování soudce, nedobrovolném jeho prerazení, propuštení atd.

V novém notárském rádu z 25. července 1871, č. 75/1871 r. z., bylo opet rozšíreno spolupúsobení vrchního státního zástupce pri prerazování a zreknutí se míst notárú i pri zániku notárství. Státní zástupci byli pri prezkoumávání kaucí, pri jednání o ztráte notárských pečetí, vedli evidenci o dovolených notárú a porádkových trestech se strany notárské komory. Ve sporech mezi úrady verejné žaloby a notárskou komorou mel rozhodovat vrchní zemský soud, jehož disciplinární komise mela také udelovat notárúm tresty po slyšení vrchního státního zástupce, který se mohl odvolat k Nejvyššímu soudu. Vrchní státní zástupce se také účastnil disciplinárního rízení proti advoKátúm. z 1. dubna 1872 č. 40/1872 r. z.

Novým trestním rádem z 23. kvetna 1873, č. 119/1873 r. z. platným od 1. ledna 1874, byla predevším rozšírena púsobnost porot z tiskových vecí i na zločiny, kde byl trest vetší, než 5 let žaláre. Hlava III pojednávala o úradech verejné žaloby. Podle tohoto ustanovení u každého sborového soudu prvé instance mel být ustanoven státní zástupce, u druhé instance vrchní státní zástupce a u Nejvyššího soudu generální prokurátor, všichni s určitým počtem zástupcú. Jejich úkolem bylo hájit predevším zájem státu, byli od soudu nezávislí a vzájemne se mohli zastupovat. Státní zástupci byli podrízení vrchním státním zástupcúm, tito pak i s generálním prokurátorem podléhali ministru spravedlnosti.

Státním zástupcúm zústala účast na predbežném vyhledávání a vyšetrování trestních činú, pri hlavním prelíčení pro prečiny a zločiny pred soudními senáty i porotami a pri všech odvolacích rízeních v trestních vecech. Líčení pred okresními soudy o prestupcích se mohli účastniti sami nebo prostrednictvím svých orgánú, jmenovaných obdobne jako v letech 1850 - 1855 z rad policejních a politických úredníkú, anebo z rad občanstva za odmenu. Museli to být z hlediska tehdejšího státu spolehliví občané bydlící pokud možná v sídle okresního soudu, znalí místních jazykú. Jmenoval je vrchní státní zástupce po dohode s prednostou zemské politické správy.

Zákony z roku 1873 byly úrady verejné žaloby v základech za Rakouska-Uherska dobudovány. Do konce monarchie se již v jejich organizaci nic zásadnejšího nezmenilo. K nekterým menším zmenám prece jen však ješte došlo.

Tak zákonem z 9. července 1894 č. 161/1894 r.z. byly provedeny určité úpravy tiskového zákona trestního č. 6/1863 r.z. Novinárská kauce byla zrušena, ovšem pokuty se musely do 8 dnú hlásit u státního zastupitelství jako zaplacené. Poškozeným v tiskovém trestním rízení se obecne priznávala náhrada. Státní zastupitelství i policie musely oznámit, proč byla tiskovina nebo j ej í části zabaveny, oddelitelné nezávadné části tiskovin zabavení nepropadaly. Návrh na další zmenu trestního rádu, jehož predloha byla predložena na 22. zasedání vídeňského parlamentu v roce 1918, již projednáván nebyl.

Ponekud zesílilo postavení státních zastupitelství v občanskoprávních vecech. Státní zástupci mohli být poverováni nekterými úkony jakožto zástupci chudých stran podle § 90 zákona č. 217/1896 r.z. Dále byli oprávnení podle § 26 zákona č. 207/1916 r.z. podat z dúvodú verejného zájmu návrh na zbavení právní zpúsobilosti.

Zákonem o soudní organizaci ze 27. listopadu 1896, č. 17/1896 r.z. byla znovu určena tríletá prípravná doba soudcú, kterí z ní mohli strávit maximálne púl roku ve službe u úradú verejné žaloby. Po tu dobu podléhali jako auskultanti služebne príslušnému státnímu zástupci. Pri soudcovských zkouškách zústal i nadále jeden člen komise z rad úredníkú státních zastupitelství. Vzájemný instanční dohled úradú verejné žaloby a povinnost pravidelných periodických zpráv zústala nezmenena. Ministerstvo mohlo kdykoliv provést revizi jejich činnosti. Avšak narízením ministerstva spravedlnosti z 4. brezna 1902, č. 51/1902 r.z. byla zkrácena služba soudních čekatelú u státních zastupitelství na dobu 3 až 5 mesíc, a to pouze pro použití v jejich vnitrní službe. Jako zmocnenci státních zastupitelství u okresních soudú smeli sloužit jen část této doby.

Predpisy pro úradování státních zastupitelství stanovily podpúrnou platnost určitých ustanovení jednacího soudního rádu. Krome toho narízení ministerstva spravedlnosti č. 112/1897 r.z. pro úrady verejné žaloby s platností od 1.ledna 1898, určily ovšem vlastní postup úradování, zejména pokud šlo o podání, vyrízení, zakládání písemností i jejich úschovu. U státních zastupitelství byly zrízeny vlastní podatelny a vlastní podací protokol. Pro úradování byla zdúraznena stručnost, rychlé vyrízení, odstranení zbytečného „písarení" i titulatur a presnost.

K dalším zmenám v tomto období došlo v používání úredního jazyka. Od začátku vzniku úradú verejné žaloby byla jejich vnitrní reč nemecká, ačkoliv nekteré poznámky ohledne platú byly u generální prokuratury v Praze již v roce 1850 psány česky. Ve vnejším úredním styku soudních orgánú se ovšem čeština pripouštela v Čechách již podle zákona z roku 1803, pokud „byla strana nemecká tohoto jazyku neznalá", a to i v nemecké jazykové oblast. Takových prípadú však bylo velmi málo.

Císarský patent z 3. kvetna 1853, č. 81/1853 r.z., dále patent z 9. srpna 1854 č. 208/1854 r. z. r.z. a narízení z 10. ríjna 1854 č. 262 r.z. potvrdily v zásade „stejné právo všech jazykú v jednotlivých zemích obvyklých pri jednání u veškerých úradú soudních", tedy i u úradú verejné žaloby a to vlastne i pro vnitrní úradování, avšak to se neuplatnilo, neboť podle tajného narízení ministerstva spravedlnosti 23. kvetna a 30. červena 1852 byla zavedena pri vnitrním úradování výhradne nemčina. Tento stav trval nadále. Jazykové znalosti u zamestnancú byly ovšem vítány.

Stremayerovými narízeními z 19. dubna 1880, která platila pro Čechy a Moravu ohledne užívání jazykú u soudú a státních zastupitelství se stranami a autonomními orgány byla jen upravena dosavadní praxe. Zdúraznilo se v nich, aby úrady zachovávaly jazykovou rovnost podle § 19 prosincové ústavy z roku 1867. Vláda nemela v úmyslu odchýlit od toho, co bylo dosud u justičních úradú v obou zemích platné. Právo češtiny s nemčinou bylo uznáno za rovné pri podávání žalob, pri prijímání podání, pri sepisování protokolú, vydávání rozhodnutí a rozsudkú i pri vedení trestního rízení: ohledne Čech se ministerstvo odvolávalo na starší zákony a predpisy z let 1803, 1848, 1852, 1861 a 1864. Pro státní zastupitelství to znamenalo, že návrhy pri hlavním prelíčení se musely konati v té reči, v níž se trestní rízení, resp. protokolování započalo. Styk se stranami a autonomními orgány se del v obou jazycích podle potreby, vnitrní úrední reči zústávala pro úrady verejné žaloby i nadále nemčina. To ješte zdúraznilo zhoršené jazykové usnesení vrchního zemského soudu na Morave z 19. prosince 1882, kterým se dalo na vedomí, že státní navládnictva nejsou stranami a musí proto používat ve styku s úrady a soudy nemčiny.

Nemecké obyvatelstvo však bylo poboureno a nemečtí poslanci žádali, aby se tyto jazykové úpravy provedly zákonem, nikoliv ministerským narízením a poukazovali na určité nejasnost ve stylizacích. Češi zase nebyli spokojeni proto, že jejich práva nebyla fakticky v, « 38 rozširena.

Prúlom do tohoto stavu prinesla teprve narízení Badeniova z 22. dubna 1897. Čeština byla zavedena jako vnitrní úrední reč i u soudú a státních zastupitelství pri jednání v záležitostech stran, a to i pro styk s úrady krome vojenských, na poznámky pro domo i na dotazy na vrchní státní zastupitelství v techto vecech. Kde bylo pri hlavním líčení více obžalovaných obou národností, melo se užívat obou jazykú. Pri zavádení rízení proti neznámým pachatelúm melo se započít v pravdepodobné obcovací reči pachatele. V záležitostech služebních, disciplinárních, prezidiálních, pri podávání statistických hlášení, pri ragistraturním vyhledávání materiálu pro úrady a v účetní službe se melo nadále však užívat jen nemčiny, podobne jako ve vecech tiskových, pokud se o nich referovalo mezi státními zastupitelstvími všech stupňú a ministerstvem. Ve styku se soudy a stranami v tiskových vecech se melo užívat obou jazykú, podobne jako ve všech rejstrících a pomúckách, zejména v podacím protokolu, do nichž strany mohly nahlížet nebo z nichž se porizovaly opisy a výpisky. Ostatní pomúcky se mely vést nemecky, razítka a pečete všech úradú verejné žaloby mely být v zásade nemecko-české. Ovšem státním zástupcem mohl být jenom ten, kdo slovem i písmem ovládal nemčinu.

Češtiny jako vnitrní úredního jazyka se používalo s určitými zmenami a omezeními až do pádu Thunova ministerstva. Ministerským narízením z 14. ríjna 899 byl obnoven drívejší stav z roku 1880, resp. na Morave pomery podle úprav z roku 1886, kterými vnitrní úrední rečí zústala nemčina a s nekterými výjimkami a s malým rozšírením češtiny ve vnejším styku.

K dalším zmenám, pomineme-li menší úpravy v územní púsobnosti nekterých státních zastupitelství do konce monarchie již nedošlo.

1. 5 Státní zastupitelství v první Československé republice

Dne 28. ríjna 1918 byl predsednictvem Národního výboru vyhlášen samostatný československý stát. Jedním z prvních jeho úkolú bylo zajistit bezporuchový chod verejné správy. Rešením se stala tzv. recepční norma, neboli zákon č. 11/1918 Sb., vydaný v den vyhlášení samostatnosti. Podle tohoto zákona „veškeré dosavadnízemské a ŕíšské zákony a naŕízení zústávají prozatím v platnosti" a v návaznosti na to bylo stanoveno, že „veškeré úŕady samosprávné, státní a obecní jsou podŕízeny Národnímu výboru a prozatím úŕadují a jednají dle dosavadních platných zákonú a naŕízení".

Recepčním zákonem byla tedy zajištena kontinuita s rakouským a uherským právním rádem a verejnou správou. V českých zemích tedy púsobily rakouské úrady a značne ochromená samospráva. Zároveň v dúsledku značne odlišného vývoje v Predlitavsku a Uhrách vznikl u nás tzv. právní dualismus, tedy jiný právní a správní systém v českých zemích, kde platily rakouské právní normy a púsobily rakouské správní úrady, a na Slovensku - a pozdeji i na Podkarpatské Rusi, kde zústal uherský právní a správní systém. Společne s celým správním systémem byla prevzata i soudní soustava společne s orgány verejné žaloby.

Organizace soudnictví, stejne jako oblast státní správy, tedy plynule navazovala na soudnictví rakouské a uherské. K zásadnejším organizačním zmenám nedošlo, vznikly jen nekteré nové soudy, což si vynutila právní praxe, u nekterých soudú došlo ke zmene j e j i c h názvú. Základní organizační struktura však zústala zachovaná z monarchie.

Soudy púsobící v první republice múžeme rozdelit do nekolika skupin. Úvodem je treba se zmínit o skupine soudú nekdy v literature nazývaných jako tzv. verejnoprávní soudy. Sem je razené zejména soudnictví správní, jehož základy, jak jsme uvedli v predchozí části, byly vytvorený již v rakousko-uherské monarchii. Z celé predpokládané organizace správního soudnictví však zústal jen Nejvyšší správní soud vytvorený hned v roce 1918. Župní zákon v roce 1920 však uzákonil jiný systém správního soudnictví, které melo být decentralizováno a v nemž mely rozhodovat senáty složené jednak ze státních úredníkú, jednak ze zástupcú občanstva. K realizaci tohoto projektu však nedošlo. V této souvislosti je však treba zdúraznit, že v první ČSR byl vybudován pomerne dokonalý systém soudních kontrol verejné správy. Krome zmíneného Nejvyššího správního soudu kontrolu rozhodnutí správních úradú provádely rádné soudy. Základem se zde stal § 105 ústavy, který ríkal: „Ve všech pŕípadech, ve kterých správni úŕad podle zákonú o tom vydaných rozhoduje o nárocích soukromoprávních, volno je strané tímto rozhodnutím dotčené po vyčerpání opravných prostŕedkú dovolávat se nápravy poŕadem práva".

Mezi tzv. verejnoprávní soudy dále múžeme zaradit volební soud (nebyl však samostatný, ale vznikl jako součást Nejvyššího správního soudu) a Ústavní soud.

Ústavní soud se skládal z predsedy a dvou členú jmenovaných prezidentem republiky a z členú vyslaných po dvou Nejvyšším soudem a Nejvyšším správním soudem (viz zákon č. 162/1920 Sb.). Jeho skutečný význam byl však velmi sporný, o čemž predevším svedčí výsledky jeho činnosti, které byly témer nulové.

Overování voleb se sverovalo Volebnímu soudu, pripojeného k instituci Nejvyššího správního soudu, zrízeného podle anglického vzoru. Volební soud nezávisel na zákonodárném sboru. V čele Volebního soudu stál prezident Nejvyššího správního soudu a jeho členy bylo 12 prísedících (kterí nemohli být členy Národního shromáždení, ani zastupitelstev) a referenti prideleni z právníkú Nejvyššího správního soudu (viz zákon č. 125/1920 Sb.). Vedle kontroly voleb a inkompatibility mohl volební soud zbavit poslance mandátu, když byl vyloučen ze strany „z dúvodú nízkých a nečestných". Tímto zpúsobem se uplatňovala sankce v prípade opozičního postoje poslance vúči príkazu vlastní strany a neplnení závazkú obsažených v poslaneckém reversu. Volební soud mohl dále zbavit poslance jejich mandátu, když byli odsouzeni trestním soudem.

Ostatní soudy púsobící v první republice múžeme rozdelit do trí základních skupin: trestní a civilní soudy rádné, soudy mimorádné a soudy rozhodčí. Právním základem se pochopitelne stala československé ústava v roku 1920, která ve své čtvrté hlave obsahovala principy vlastní demokratickému právnímu státu, jako nezávislost soudcú, zákonnost, verejnost a ústnost rízení, zásadu obžalovací, zásadu odpovednosti státu za škodu zpúsobenou nezákonným rozhodnutím, oddelení soudnictví od správy, právo každého občana na to, aby o nem rozhodoval zákonný soudce atd. Soudnictví mohly vykonávat pouze rádné soudy, jen mimorádne, pokud šlo o rízení trestní povolovala ústava i zavedení soudú výjimečných, ale to jen v pŕípadech zákonem stanovených a na stanovenou dobu. Tím byly vyloučeny trvalé výjimečné soudy i soudy zrízení ad hoc.

Všeobecne byla v celé soudní soustave trestních i civilních soudú uplatňována zásada trojinstančního postupu. Pokud byl první instancí okresní soud, rozhodoval v druhé instanci soud krajský. Tam, kde byl svou instancí soud krajský, rozhodoval v druhé instanci soud vrchní. Opravný prostredek proti rozsudku první stolice se nazýval odvolání, proti rozsudku druhé stolice bylo dovolání nebo žádost o revizi.

Československé soudnictví tedy nedoznalo výraznejších reformních zásahú. Částečne byl odstranen jen dualismus, reagovat na společenskou potrebu se podarilo predevším v oblasti pracovneprávní. Uvedená soudní soustava pretrvala nejen celé období první republiky, svoji podobu nezmenila ani v prvních poválečných letech.

V dúsledku realizace recepčního zákona byla prevzata i soustava úradú verejné žaloby. Pouze od roku 1919 byl odstraňován titul státního návladní a vrchní státní návladní, který se naposledy oficiálne objevil v registraturním plánu ministerstva spravedlnosti z 24. brezna 1920.

Další formální zmenou bylo prejmenování prednosty vrchního státního zastupitelství na vrchního prokurátora a prednostú státních zastupitelství na prokurátory, kdežto ostatní konceptní úredníci meli i nadále tituly státní zástupci.

Formule dosavadních prísah byla zmenena výnosem ministerstva spravedlnosti z 2. prosince 1919, č. 13 a 34 m.v. z roku 1920, za stručnou prísahu republice.

Jak jsme již uvedli po prevratu byl zrízen zákonem z 2. listopadu 1918 č. 5/1918 Sb. Nejvyšší soud s púsobností pro celou oblast Československa a pri nem ustanoven generální prokurátor s potrebným počtem zástupcú, kterí se tehdy nazývali generální advokáti, od 1. ledna 1929 pak meli titul námestci generálního prokurátora nebo státní zástupci. Nejvyšší soud i s generální prokuraturou byly preloženy zákonem z 16. dubna 1919, č. 216/1919 Sb. z Prahy do Brna, kde obe instituce setrvaly až do roku 1949. Generální prokurátor nebyl prímo orgánem žaloby a nespadal do soustavy státních zastupitelství: úrady verejné žaloby u sborových soudú prvé a druhé stolice mu nepodléhaly. Nemohl vzít také zpet opravný prostredek vrchního státního zástupce. Účastnil se jednání u Nejvyššího soudu, ale nemel v trestním rízení postavení strany. Mohl podávat proti opatrením všech soudú v trestních vecech zmateční stížnost i tehdy, když obe strany z rozsudkem souhlasily, a to buď z vlastního podnetu nebo z podnetu ministerstva spravedlnosti, jemuž podléhal a podával každoročne zprávu. Výnosy prezidií vrchních státních zastupitelství v Praze a v Brne z počátku listopadu 1918 byla zavedena jako vnitrní úrední reč u všech orgánú verejné žaloby čeština. Jen v prípade potreby mohly být nekteré písemnosti preloženy do nemčiny.

Brzy došlo také k územním zmenám púsobnosti krajských soudú a príslušných státních zastupitelství. Již roce 1918 se uvažovalo z národnostních dúvodú i pro velkou lidnatost o rozdelení obvodu krajského soudu a státního zastupitelství v Novém Jičíne na část „valašskou" se sídlem v Novém Jičíne a na část Ostravskou. Provedení tohoto návrhu bylo urychleno událostmi na Tešínsku v prvé polovine roku 1919, kde část zeme byla obsazena Poláky. V druhé polovine července roku 1920 presídlil krajský soud i státní zastupitelství z Tešína do Moravské Ostravy. To melo titul státní „zastupitelství tešínské v Moravské

Ostrave", v listopadu se pak mení na „státní zastupitelství v Moravské Ostrave, oddelení tešínské". Bylo samostatne organizováno pro oblast západního Tešínska po rozdelení zeme a vedlo i samostatné deníky a rejstríky. Současne bylo zrízeno výnosem ministerstva spravedlnosti z 18. dubna 1920, č. 14215/20 „oddelení státního zastupitelství novojíčínského v Moravské Ostrave" s platností od 1. července 1920. Obvod jeho púsobnosti zahrnoval soudní okresy Moravskou Ostravu a Místek. Narízením vlády z 21. kvetna 1921, č. 194/1921 Sb. pribyl k 5 zbylým soudní okresúm na Tešínsku nový okresní soud v Českém Tešíne pro západní část bývalého soudního okresu Tešín a téhož dne bylo vyhlášeno zrízení nového krajského soudu a státního zastupitelství v Moravské Ostrave pro obvod bývalého krajského soudu a státního zastupitelství Tešín, pokud náležel k Československu a pro obvod expozitury státního zastupitelství a krajského soudu novojíčínského v Moravské Ostrave. Ty prestaly fungovat dnem 15. kvetna 1922, kdy bylo nové státní zastupitelství v Ostrave i krajský soud s obvodem osmi soudních okresú uvedeno v život. Dnem 23. července 1920 byla provedena inkorporace Valticka a Vitorazska, čímž byly zvetšeny obvody krajských soudú a státních zastupitelství ve Znojme a v Českých Budejovicích. S púsobností od 31. kvetna 1921 bylo prideleno Hlučínsko, pripojené k Československu v roce 1920 a podléhající dríve sborovému (krajskému) soudu v Ratibori a vrchnímu zemskému soudu ve Vratislavi i príslušným prokurátorúm, k zemského soudu a státních zastupitelství v Opave.

Narízením vlády z 11. srpna 1921, č. 277/1921 Sb. byl zrízen nový krajský soud a státní zastupitelství v Klatovech, k nemuž byly prideleny čtyri okresní soudy z plzeňského obvodu a tri z píseckého. Obe instituce byly uvedeny v život teprve vyhláškami ministerstva spravedlnosti z 20. a 29. brezna 1928 s platností od 1. dubna 1928. Dále je treba pripomenout, že dnem 1. srpna 1920 zahájil svou činnost samostatný zemský trestní soud v Praze zrízený vládním narízením č. 513/1919 Sb. vydaný podle zákona č. 451/1919 Sb. a pozdeji též v Brne, k nimž byla prinesena príslušná státní zastupitelství.

Rovnež ve vnitrní púsobnosti úradú verejné žaloby, došlo k nekterým zmenám. Narízením vlády z 11. listopadu 1919, č. 597/1919 Sb., jímž se provádel zákon ze 17. ríjna 1919 č. 567/1919 Sb. o lidových soudech pro trestání válečné lichvy, byla vymezena součinnost orgánú verejné žaloby. K vydání trestního príkazu v rízení správním i soudním proti lichve bylo treba príkazu funkcionáre státního zastupitelství, který pri spešném líčení rozhodoval, zda snesené dúkazy stačí k odsouzení. Narízením vlády z 20. kvetna 1920, č. 365/20 Sb. byly v plném rozsahu obnoveny poroty, jejichž činnost byla sistována za první svetové války a tesne po ní.

Zákonem z 18. prosince 1919, č. 1/1920 Sb. byl upraven jejich vliv i vliv generálního prokurátora pri projednávání žádosti o milost u príslušníkú soudú, pred nimž museli být slyšeni.

Výnosem ministerstva spravedlnosti z 22. prosince 1921 č. 60 738 byla prenesena s platností od 1. ledna 1922 veškerá správní a dohlédací činnost vrchního státního zastupitelství nad trestnicemi, kterou mela od roku 1865, na ministerstvo spravedlnosti. Mezi domácími komisari veznic zústali však i nadále konceptní úredníci verejné žaloby.

Státní zástupci nesmeli také být členy státního soudu zrízeného podle zákona č. 51/1923 Sb. a provádecího narízení k nemu č. 91/1923 Sb. ke stíhání nekterých zločinú proti státu podle zákona na ochranu republiky č. 50/1923 Sb. Žalobcem však byl vrchní státní zástupce nebo jeho námestek v sídle státního soudu, který mohl podat v neprospech obžalovaného dovolací stížnost. Podle zákona z 4. dubna 1935, č. 68/1935 Sb. byly zrízeny státní soudy u vrchních soudú v Praze a Brne, a verejnými žalobci pri nich stáli se státní zástupci. Ti zastávali také funkci žalobcú pred kmetskými soudy, zrízenými pro tiskové trestní činy pri sborových soudech 1. stolice (č. 124/1924 Sb.), jejichž činnost s prestávkami trvala do roku 1946.

Vládním narízením ze 14. července 1922, č. 198/1922 Sb. se státní zastupitelství stala od 1. ledna 1923 úradem o vedení rejstríku trestú, sestávajícího ze trí oddílú: 1. pro trestní listy o nepodmínených odsouzeních a zatykačích; 2. o podmínených odsouzeních a propušteních; 3. o vyrazených podmínečných odsouzeních. O osobách narozených v cizine nebo neznámého rodište a o všech odsouzeních cikánú v území celého státu mely být vedeny príslušné rejstríky u státního zastupitelství v Brne. Záznamy o nevykonaných trestech do 3 let od pravomoci rozsudkú vyslovenými soudy českých zemí smely se škrtnout z príslušné evidence jen se souhlasem státních zastupitelství (č. 9/1937 m.v.). Státní zástupce mohl také podle zákona ze 24. června 1928, č. 111/1928 Sb. navrhovat zahlazení odsouzení do výše 1 roku, v určitých prípadech do 5 let, na žádost strany, ale také zrušit zahlazení, kdyby dodatečne vyšly najevo okolnosti, které by jinak zahlazení znemožnily.

Zákonem z 3. kvetna 1934, č. 91/1934 Sb. byla upresnena úloha úradú verejné žaloby a generálního prokurátora pri rozsudcích ukládajících trest smrti. Podle zákona na ochranu cti, č. 108/1933 Sb. mohly být jen určité veci projednávány verejnou obžalobou, a i tu bylo nutné zmocnení.

Značná úloha pripadla státním zastupitelstvím podle zákona z 11. brezna 1931, č. 48/1931 Sb. a vládního narízení z 11. prosince 1931 k jeho provádení, č. 105/1931 Sb. v trestním soudnictví nad mládeží do 18 let. Pro trestné činy mladistvých byly zrízeny u krajských soudú tríčlenné „senáty mládeže", kdežto u okresních soudú soudil veci mládeže zvlášť k tomu ustanovený »soudce mládeže«, nekdy s oblastí púsobnosti i pro nekolik soudních okresú v obvodu téhož krajského soudu. Státnímu zástupci, zvanému v této funkci »žalobce mládeže«, náleželo zastupovat verejnou žalobu u „soudú mládeže" společných pro krajský soud a okresní soud v jeho sídle, a dohlížet na činnost zmocnencú verejné žaloby ve vecech mladistvých provinilcú u okresních soudú v celém obvode príslušného soudu krajského. Žalobce mládeže, který se k této funkci svými vlastnostmi, činností i vzdeláním nejlépe hodil, i jeho námestka jmenoval vrchní prokurátor. Žalobce mládeže mohl od stíhání upustit pro neúčelnost, nebo malichernost veci a podávat opravné prostredky ve prospech i neprospech obžalovaného. V dozorčí rade nad polepšovnami a samostatnými oddeleními mladistvých ve veznicích zasedal vždy zástupce úradu verejné žaloby. Tato dozorčí rada mohla ukládat i další kárné tresty, rozhodovala o podmíneném propuštení a ochranném dozoru po propuštení.

1. 6 Organizace verejné žaloby v období nesvobody (1939 - 1945)

Mníchovský diktát v roce 1938 a fašizační proces v druhé republice byly predzvestí konce demokratického Československa. Dne 15. brezna 1939 se mel naplnit osud českého národa. Vznikl Protektorát Čechy a Morava jako součást Tretí ríše. Nastal likvidační proces všeho demokratického co pripomínalo predchozí vývoj. Soudnictví v tomto smeru patrilo k prvoradým institucím na než se nacisté soustredili. I když jak dále uvidíme, nenastal výraznejší pohyb ve smeru jeho organizačních zmen, zmenil se jeho charakter, stalo se jedním z hlavních nástrojú nacistické likvidační politiky vúči českému národu.

Stejne jako v oblasti státní správy i v soudnictví musíme v této dobe rozlišovat tzv. soudnictví autonomní, které vycházelo z organizace soudú v predválečném Československu,a soudnictví ríšskonemecké, které bylo preneseno z Ríše.

Po vnucení mnichovské „dohody" a zabrání části našeho pohraničního území Nemeckem počítalo se vycházelo z toho, že ješte dojde k úpravám hranic. Proto nebyly hned rušeny soudy a státní zastupitelství, jejichž sídla byla na zabraném území, nýbrž byly preloženy tesne pred záborem do vnitrozemí (napr. státní zastupitelství Nový Jičín do Hranic) a fungovaly ješte nejaký čas dále. Pak byly zrušeny a zbytky jejich území, pokud zústaly v Česko-Slovenské druhé republice, resp. potom v protektorátu, byly prideleny k obvodúm sousedních krajských soudú a státních zastupitelství. Zcela na území Nemecka se ocitla oblast úradú verejné žaloby v Chebu, České Lípe, Opave a Liberci, vetšina území techto institucí v Litomericích, Moste, Novém Jičíne a Znojme a z oblast státního zastupitelství Klatovy, České Budejovice, Plzeň, Hradec Králové, Jičín, Mladá Boleslav, Chrudim, Olomouc, Brno, Jihlava a Ostrava (zde nejprve do zárí 1939 pripadla část území Polsku) vetší či menší části. Všech státních zastupitelství zústalo v roce 1939 v Čechách 11 (České Budejovice, Tábor, Kutná Hora, Jičín, Mladá Boleslav, Chrudim, Hradec Králové, Praha, Písek, Klatovy,Plzeň), na Morave 5 : v Brne, Olomouci, Moravské Ostrave, Uherském Hradišti a Jihlave odkud však bylo i s krajským soudem preloženo do Trebíče s platností od 20. srpna 1940.

V organizaci tzv. autonomního soudnictví nenastaly výraznejší zmeny oproti predchozímu vývoji. Došlo pouze k nekterým zmenám v obvodech soudú a k zastavení činnosti všech pracovních soudú. Vládním narízením ze 17. června 1941 č. 150/141 Sb. byly zrušeny krajské soudy a státní zastupitelství v Jičíne a Klatovech a sídla techto institucí z Českých Budejovic byla preložena do Vodňan, z Kutné Hory do Kolína s účinností od 1. kvetna 1941. Současne bylo zvetšeno území krajského soudu a státního zastupitelství v Trebíči o 3 okresní soudy z Čech a byl proveden presun rady soudních okresú témer u všech obvodú krajských soudù a státních zastupitelství v Protektorátu do obvodú jiných krajských soudú a státních zastupitelství. Tím byla zvetšena zejména oblast púsobnosti techto institucí v Trebíči o 8, v Plzni o 6 a v Moravské Ostrave o 4 okresy, podstatne zmenšena oblast brnenská.

Púsobení ríšskonemeckých soudú na území Protektorátu melo svúj základ již ve výnosu z 16. brezna 1939, v nemž se ríkalo, že obyvatelé Protektorátu, kterí jsou príslušníky nemeckého národa, stávají se nemeckými státními príslušníky a podléhají nemecké soudní pravomoci. Tato zásada byla provedena narízením ríšského ministra spravedlnosti ze 14. dubna 1939. Na území Protektorátu bylo zrízeno nejprve 12, od roku 1941 14 nemeckých úredních soudú (Amtsgerichte) s vecnou kompetencí našich soudú okresních, avšak s územní púsobností soudú krajských. Dále byly zrízeny dva nemecké zemské soudy (Landgerichte) v Praze a v Brne s vecnou púsobností našich krajských soudú, ovšem s územní púsobností našich vrchních soudú. Konečne byl zrízen vrchní zemský soud (Oberlandgericht) v Praze s vecnou púsobností našich vrchních soudú, ale s územní púsobností pro celý Protektorát. U každého nemeckého soudu bylo zrízeno státní zastupitelství, rovnež byli ustaveni v Protektorátu nemečtí notári. V Praze začala pracovat nemecká advokátní komora a notárská komora.

Samostatnou pozornost ovšem zaslouží existence tzv. zvláštních soudú (Sondergericht), jichž bylo v Protektorátu 5 a byly zrízeny u vrchních zemských soudú. Jejich úkolem bylo stíhat činnost namírenou prímo nebo neprímo proti okupační moci, jejímu vojenskému zarízení, politickým organizacím a členúm techto organizací. Rízení pred zvláštním soudem odpovídalo tzv. zkrácenému rízení, nekonalo se predbežné vyšetrování a rozsudek musel být vykonán okamžite. Opravné prostredky nebylo možné uplatnit.

V rámci nacistické soudní mašinérie hrál krome toho mimorádnou roli lidový soudní dvúr v Lipsku, zrízený již v roce 1934. Tento soud byl príslušný hlavne pro velezradu a bežne odsuzoval i protektorátní príslušníky.

Soudní teror vrcholil v Protektorátu v období tzv. heydrichiády, kdy bylo na základe stanného práva prikročeno k masovým popravám. Základní právní normou se stalo Heydrichovo narízení o civilním výjimečném stavu z 27. zárí 1941. Podle stanného práva byly souzeny zejména činy proti verejnému porádku a bezpečnosti, činy hospodárské a ohrožující tzv. pracovní mír (stávky), jakož i nedovolené prechovávání zbraní, munice a traskavin. Členy stanných soudú dosazoval ríšský protektor. Počet členú senátu mohl být libovolný, nevyžadovala se zvláštní kvalifikace soudcú. Prúbeh rízení, které bylo tajné nebyl nikterak predepsán a závisel zcela na kvalite a vúli soudcú. Obžalovaný nemohl mít obhájce, rozsudek senátu byl konečný a musel být hned vykonán. Jediný trest, který mohl tento soud uložit, byl trest smrti, kterých tyto temito soudy vyneseno kolem 5000.

Behem okupace sdílely orgány verejné žaloby osud omezené trestní pravomoci tzv. protektorátních soudú ve prospech ríšskonemeckých trestních soudú a úradú verejné žaloby. Dne 19. prosince 1938 (č. 31/1939 Sb.) byla učinena dohoda s Nemeckem o prevedení soudnictví, kterou bylo určeno, že dožádání o pokračování v trestním rízení, zahájeném v Česko-Slovensku nebo v Sudetách, které bylo doposud neskončená, budou predávána v prímém styku mezi vrchními prokurátory v Praze a v Brne a generálním státním zástupcem v Litomericích.

Po zrízení Protektorátu musily na žádost nemeckých státních zastupitelství odstoupit soudy a úrady verejné žaloby protektorátní všechna projednávání, která podle úsudkú nemeckých státních zastupitelství náležela pod ríšskou jurisdikci. Ve sporných prípadech mel rozhodnout nemecký vrchní zemský soud. V prípade, že by ríšský protektor podal odpor proti výroku protektorátního soudu, mohl v této veci nemecký státní zástupce podat novou žalobu pred nemeckými soudy. Soudy i úrady verejné žaloby se mely navzájem informovat o styčných prípadech a vyslýchat znalce a svedky, i když nepatrili pod jejich jurisdikci.

Vládním narízením z 29. srpna 1940, č.396/1940 Sb. byly vydány smernice o tom, kdy bylo možno upustit od stíhání verejnou žalobou se zretelem na to, že obvinený byl vydán cizí vláde nebo vypovezen z území tzv. Velkonemecké ríše. To ovšem nevylučovalo prípadné pozdejší obnovení nebo pokračování trestního rízení.

Obdobne mohlo narídit vrchní státní zastupitelství, aby se od výkonu trestu upustilo.

Mnohem významnejší bylo však vládní narízení z 16. dubna 1942, č. 143/1942 Sb., jímž se protektorátní trestní právo prizpúsobilo právu ríšskému, což znamenalo celkové zprísnení trestú. Prokurátori všech stupňú nabyli však práva navrhnout podmínené prominutí trestú u všech instancí. Rozhodnutí o podmíneném propuštení z vezení bylo preneseno na vrchního prokurátora. Opravný prostredek však nebyl prípustný. Verejný žalobce mel podávat návrhy výši trestú. Úredníci generální prokuratury meli za úkol podávat žalobu jménem českého národa pred tzv. Národním soudem v Praze proti politikúm, činným jako „neprátelé českého národa".

Narízením ministerstva spravedlnosti z 10. dubna 1943, č. 15 a č. 11/1943 m. v. prizpúsobilo se v určitém smeru i rodinné právo ríšskonemeckým predpisúm. Tím byly postaveny úrady verejné žaloby pred úkoly, které byly jejich dosavadní činnosti vcelku cizí. V oboru občanského práva a soudnictví v občanských vecech byl dosud státní zástupce oprávnen jen k návrhúm v rízení o zbavení svéprávnosti (§ 26 odstavec 2 rádu o zbavení svéprávnosti) a podle § 2 odst. 3 vládního narízení ze 7. kvetna 1941 Sb. mohl v dúležitém verejném zájmu podat žalobu na určení pokrevního púvodu manželských čí nemanželských detí. Tohoto práva se však prakticky témer neužívalo. Avšak od roku 1943 mela státní zastupitelství zastávat verejný zájem pri uznání či poprení manželského púvodu, dále ve sporech mezi rodiči a detmi, pokud nebyly majetkoprávního charakteru, ve sporech o určení pokrevního púvodu nemanželských detí, kde meli hájit zájem dítete. Za určitých podmínek mohla se zastupitelství chopit iniciatívy k poprení manželského púvodu dítete, a to i v kdy žaloba manžela byla zamítnuta.

Válečné události mely vliv na omezení agendy protektorátních státních zastupitelství. Výnosem ministerstva spravedlnosti z 3. prosince 1942 č. 61 492 bylo s platností od 1.ledna 1943 zjednodušeno podávání správ z rejstríku trestú a o zahlazení záznamu o trestech podle
vládního naŕízení ze 17. ŕíjna 1942, č. 379/1942 Sb., čímž byla zrušená dosavadní praxe podle zákona č. 111/1928 Sb. Státní zastupitelství melo tehdy z vlastní iniciatívy zkoumat, zda jsou dány podmínky k zahlazení trestu. Novým protektorátním ŕádem o ŕízení ve veci milosti se stala úŕadem pro tyto záležitosti prokuratura u krajského soudu, resp. u toho krajského soudu, kde byl obžalovanému uložen nejvyšší trest, popŕípadé vrchní prokurátor, který také mél zmocnéní k podmínénosti či odkladu menších trestù. V souvislosti s tím byly zavedeny nové zjednodušené záznamy s abecedními jmennými seznamy. Konečné naŕízením ministerstva spravedlnosti z 26. srpna 1944, č. 184/1944 m. v. o zjednodušení trestního soudnictví byly úŕady verejné žaloby v určitých pŕípadech oprávnény upouštét od stíhání, pŕi čemž soukromý žalobce již nesmél pŕevzít žalobu. Mély rovnéž právo žádat, aby určité véci byly souzeny samosoudcem místo senátem. Pŕi hlavním líčení pŕed okresními soudy se mohli zmocnénci státních zastupitelství vzdát účasti.

K provádéní trestního némeckého soudnictví podle pŕíslušných ŕíšskonémeckých zákonú na území protektorátu bylo zŕízeno 12 némeckých úŕedních soudù v sídlech vrchních zemských rad. (Oberlandratù), které zaujímaly oblasti jednoho až dvou krajských soudù protektorátních, a kterí podléhaly némeckým zemským soudùm (Landgerichtùm) v Praze a v Brné. Pozdéji jejich počet zvétšen na 14 a v jejich rozmísténí docházelo k rnzným zménám. V čele tohoto soudnictví stál vrchní zemský soud (Oberlandsgericht) v Praze pro celé území protektorátu. U každého némeckého soudu v protektorátu bylo zŕízeno némecké státní zastupitelství obdobné jako v Sudetech. podle potŕeby mohly mít némecké soudy a úŕady veŕejné žaloby na území protektorátu pobočky i jinde.

V zabraném území byli nejprve v ŕíjnu 1938 jmenováni zatímní správci (vedoucí, komisaŕi) v sídlech československých státních zastupitelství. Ihned byl utvoŕen vrchní zemský soud v Litoméŕicích. Némecký personál byl vesmés pŕevzat a zaŕazen na obdobné funkce. Po pŕevzetí byla ihned plné vybudována jen státní zastupitelství v Chebu, Opavé a Liberci, avšak 8. listopadu 1938 bylo naŕízeno zŕízení poboček státních zastupitelství v Kašperských Horách a Českém Krumlové (z Chebu), v Trutnové (z Liberce) a Šumperku (z Liberce a Opavy), které si mély počínat téméŕ jako samostatná státní zastupitelství a vést vlastní rejstŕíky (Zweigstelle, pobočka) pŕíslušného státního zastupitelství. Počátkem roku 1939 fungovalo již plné státní zastupitelství rovnéž v Mosté, České Lípé, Litoméŕicích, Novém Jíčíné a Znojmé.

Prvé naŕízení o rozdélení justice v Sudetonémeckých územích vytvoŕilo s platností od 1. bŕezna 1939 generální státní zastupitelství v Litoméŕicích pŕi vrchním zemském soudé, nové zemské soudy (Landgerichte) a státní zastupitelství v Trutnové a Šumperku. Avšak již 22. února 1939 byla celá oblast zemského soudu a státního zastupitelství Znojmo pŕidélena
pod vrchní zemský soud a generálni státní zastupitelství ve Vídni, okresní (úrední) soud Nové Hrady v Čechách nejprve k zemskému soudu a státnímu zastupitelství v Kremži a krátce na to pod vrchní (generální) státní zastupitelství a státní zastupitelství v Linci, kam náleželo již od 22. února 1939 5 jihočeských okresú okolo Českého Krumlova, šest dalších okolo Prachatic pripadalo pod zemský soud a státní zastupitelství v dalekém Deggendorfu na Dunaji, soudní okres Rokytnice v Orlických horách kratičko pod podobné instituce v Kladsku a pak v Šumperku, Hlučínsko pod Ratibor, která podléhala vrchnímu zemskému soudu a generálnímu státnímu zástupci ve Vratislavi. Část Téšínska, která pripadla v listopadu 1938 k Polsku, príslušela do zárí 1939 k okregowému (krajskému) soudu a státnímu zastupitelství v Polském Téšíné a k apelacyjnému soudu a prokurature v Katowicích. Po obsazení tohoto území, utvorily kdysi čtyri československé soudní okresy a dva polské (Cieszyn, Skoczów) oblast némeckého zemského soudu a státního zastupitelství v Téšíné, k nimž byl pozdéji pripojen ješté okres Struméň. Druhou justiční instancí byla rovnéž Vratislav.

V roce 1941 byla vytvorena samostatná provincie Horní Slezsko, do níž bylo zahrnuto obsazené Hlučínsko i Téšínsko a v níž dnem 13. brezna 1941 s platností od 1. dubna 1941 byla zrízena jako druhá trestní instance vrchní zemský soud a generální státní zastupitelství v Katowicích, což trvalo až do konce okupace.

Generální státní zástupce v Litoméricích vykonával dozor nad všemi úrady verejné žaloby ve svém obvodé, nad správou soudní, véznicemi a vedením celého trestního rízení. Podle konečného rozdélení podléhalo mu od konce 1939 v Sudetách 9 státních zastupitelství (vedoucí úredníci méli titul Oberstaatsanwalt), a to v Chebu, Mosté, Litoméricích, České Lípé, Liberci, Trutnové, Šumperku, N. Jíčíné a Opavé, kde vedeny i trestní rejstríky. Jejich obvody byly nestejné. Zatím co Nový Jíčín zaujímal území 6, Liberec 7, Trutnov 8 soudních okresú, zabírala Česká Lípa 11, Šumperk 13, Most a Opava po 16, Liberec 19 a Cheb 27 úredních soudú.

U úredních soudú vykonávali funkci státních zástupcú tzv. Amtsanwalti, tedy povérenci obdobné jako u nás. Vedli i samostatné rejstríky ve všeobecných (AR) a trestních (PLs) vécech s príslušnými indexy. Avšak výnosem ríšského ministerstva justice z 19. listopadu 1944 byli začlenéni i s ostatním personálem do príslušných státních zastupitelství a zrušeny i jejich samostatné rejstríky. Bezprostredné po okupaci postupovalo se ješté u státních zastupitelství v obsazeném území podle dosavadních českoslovanských soudních predpisú. Avšak dnem 16. ledna 1939, bylo zavedeno v Sudetech ríšskonémecké trestní právo, které navazovalo v této dobé vétšinou na právo pruské. Pro státní zastupitelství nastala zména potud, že pred samosoudcem se žalovaly všechny prestupky a dále prečiny žalované soukromé, pri čemž verejný zájem hájil Amtsanwalt. Ostatní prečiny a všechny zločiny žaloval pred sborovými soudy státní zástupce. Náplň jeho funkce byla širší než v Československu, neboť mel podle ríšského občanského zákoníku z roku 1897 mnohem vetší pravomoc mel ve vecech soudní správy ovšem i v nekterých vecech občanskoprávních, rodinnéprávních a konkursních. Od roku 1937 dozíral i nad akciovými společnostmi, aby plnily své sociální povinnosti, od roku 1913 spolupúsobil pri propuštení z ríšskonemecké státní príslušnosti, což bylo ješte zpresneno v roce 1936. Od roku 1938 byl zaveden po celé ríši pruský vzor podrobných statistických výkazú státních zastupitelství pro všechny úkony trestní justice. Pravomoc státních zástupcú byla ješte posílena zákonem z 15. července 1941, v tom smeru že v určitých prípadech mohl vrchní ríšský zástupce u Nejvyššího soudu v Lipsku behem jednoho roku po právoplatném rozhodnutí soudú v civilních vecech žádat obnovu a rozhodnutí sporu dúležitého z hlediska verejného zájmu a delegovat k tomu kteréhokoliv státního zástupce jakožto žalobce, pri čemž se navazovalo na predešlé jednání. To platilo i pro nemecké úrady verejné žaloby v Protektorátu.

Protektorátní etapa vývoje státního zastupitelství patri bezesporu k nejtragičtejším.

1. 7 Organizace verejné žaloby v poválečném období (1945 - 1948)

Dekretem prezidenta republiky č. 11/1944 Úr. vestníku čs. o obnovení právního porádku byla zajištena právní kontinuita s první republikou a byly zrušeny všechny právní predpisy vydané po mnichovském diktátu. Zároveň narízením Slovenské národní rady č. 1/1944 Zb. nar. SNR bylo stanoveno, že všechny zákony a narízení zústávají v platnosti, pokud neodporují republikánsko-demokratickému duchu.

Prezidentským dekretem byla tedy obnovena soudní organizace z první republiky. Zároveň byl vydán dekret prezidenta republiky č. 79/1945 Sb. o zatímní úprave soudnictví v České a Moravskoslezské zemi, kterým bylo zlikvidováno nemecké soudnictví v občanskoprávních i trestních vecech. Na právní úpravu organizace soudú a úradú verejné žaloby na Slovensku se vztahovalo cit. narízení SNR. Z uvedeného vyplývá, že po osvobození byla v podstate prevzata organizace soudú, státní správy justice a orgánú verejné žaloby, jak byla vybudována na základe predpisú pocházejících ješte z doby Rakousko-Uherska, jednak z období první republiky, a pokud jde o Slovensko, též podle predpisú vydaných za Slovenského státu.

[...]