Firma im Konkursverfahren nach dem tschechischen Recht

Konkurseröffnung und Forderungseintreibung


Textbook, 2010
156 Pages

Excerpt

INHALTSVERZEICHNIS9

ZUSAMMENFASSUNG

RESUME

1. PAEDPOKLADYKONKURSNÍHOAÍZENÍ

2. PRÁVNÍ ÚPRAVA KONKURSNÍHO AÍZENÍ

3. ÚŠASTNÍCIKONKURSNÍHO AÍZENÍ

4. KONKURSNÍPODSTATA

5. JEDNOTLIVÉ KROKY V KONKURSNÍM AÍZENÍ

6. JEDNOTLIVÉ KROKY VE VYROVNACÍM AÍZENÍ

7. KONKURSYA TRESTNÍ ODPOVEDNOST

PAÍLOHA

ZUSAMMENFASSUNG

Diese Monographie vermittelt eine Komplexe Übersicht über die Problematik des Konkursrechts in der Tschechischen Republik und hebt die Bedeutung der im Jahre 2000 erlassenen Novellen hervor.

Das Konkursrecht kehrte im Jahre 1991 nach mehr als vierzig Jahren in die tschechische Rechtsordnung zurück. Die Dynamik der tschechischen Ökonomik und die Systemveränderungen sowohl auf dem Gebiet des Privatrechts, als auch des Verfahrensrechts erzwangen sich eine Reihe von direkten und indirekten Novellierungen seiner Rechtsregelung seit dem 1. Oktober 1991. Die im Jahre 2000 erlassenen Novellen brachten entscheidende Veränderungen, welche auch in weitere Rechtsgebiete (einschließlich des Strafrechts) eingriffen.

Bis die Verabschiedung einer komplexen Rechtsregelung des Konkursrechts nach dem Vorbild der EU-Länder liegt das Ziel dieser Novellen:

- in der Verstärkung der Stellung der Gläubiger vor den Schuldner,
- in der Verstärkung der Stellung des Konkursmassenverwalters,
- in der Verstärkung der Konkursgerichte,
- im Zwang des Schuldners zur Erfüllung seiner Grundpflichten unter der Drohung vor allem der Strafsanktionen,
- in der Möglichkeiteinräumung dem Ehrenschuldner zur Schuldbefreiung und Revitalisierung (Institut des Ausgleichs),
- in der Beschleunigung, Vereinfachung, Verbilligung und Effektivitätssteigerung des Konkursverfahrens,
- in der Abschaffung einiger mit dem Gesetz über Konkurs und Ausgleich verbundener Anwendungsprobleme.

Angesichts des Anstiegs der Zahlen der Konkurse, welche die Gerichte objektiv nicht absorbieren können und angesichts der beschränkten Mittel im Staatshaushalt, wird ein Teil der Kompetenzen und des Zuständigkeitsbereichs des Gerichtes auf den Konkursmasseverwalter übertragen. Den Gläubigern wird eine volle Verantwortlichkeit für ihre Forderungen anerkannt. Das Konkursverfahren verliert zugleich seine Formalität. Eine verhältnismäßige Gläubigerbefriedigung bleibt jedoch weiterhin ein Endziel des Konkurses.

Diese Monographie stellt ein Werk des Autorenkollektivs geführt durch JUDr. Ilona Schelleová, Dr. da, welche sich auf das Konkursrecht spezialisiert (sowohl theoretisch, als auch praktisch).Sie ist Autorin einer Reihe von Monographien des wissenschaftlichen und populär-wissenschaftlichen Charakters. Ihre Kenntnisse macht sie zusammen mit doc. JUDr. Karel Schelle, CSc. und JUDr. Karel Schelle, jr. in ihrer gemeinsamen Rechtsanwaltskanzlei geltend, wo sie als Konkursmasseverwalter und Liquidatoren eine Reihe von bedeutenden Konkursen und Liquidationen der handelsrechtlichen Subjekte lösen. JUDr. Jan Otoupalíková (Šuhelová) ist bei der Staatsanwaltschaft beschäftigt, wo sie sich mit der Wirtschaftskriminalität beschäftigt; in ihrem Rahmen erlangen einen immer größeren Umfang.

Die vorgelegte Monographie geht von der folgenden Publikation aus: Schelleová, I. - Schelle, K.: Firma v konkurzním iízení (Jak vyhlásit konkurz a vymáhat pohledávky). Praha, Computer Press 2001. 160 S. (ISBN 80-7226-454-0)

RESUME

This book offers a complex view at the issues regarding bankruptcy law; it emphasizes the purpose and role of the amendatory acts that were passed in 2000.

Bankruptcy law got back to the Czech system of law in 1991 after more than forty years. The dynamics of our economy and periodic changes within the scope of both the private and procedural law have requested a number of direct and indirect amendments to Czech legal regulations since October 1, 1991. However, there were some critical changes enacted in 2000, which affected also other branches of law including criminal law.

Before a comprehensive regulation of bankruptcy law following the model of other countries of the European Union is passed, the goals of these amendatory acts are as follows:

- To strengthen the position of creditors over debtors;
- To strengthen the position of bankruptcy administrators;
- To strengthen the position of bankruptcy courts;
- To force a bankrupt to fulfill their basic responsibilities; they are forced especially by means of criminal sanctions;
- To provide an honest debtor with a possibility to be discharged from debts and get revitalized by recognizing an institute of settlement of the debt;
- To simplify, accelerate, cheapen, and make more effective the bankruptcy proceedings;
- To eliminate some of the problems regarding the process of administering bankruptcy proceedings;

With regard to the uncontrollable increase of a number of bankruptcies, which cannot be dealt with effectively by courts, and owning to the limited means of state budget, a part of the judicial powers and activities have been transferred to bankruptcy administrators. Creditors have been granted a full responsibility for their claims. Bankruptcy proceedings have also lost their formality. However, the proportional satisfaction of creditors remains the final goal of bankruptcy proceedings.

This book is an outcome of work of a team of authors led by JUDr. Ilona Schelleová, Dr., who has specialized on the scope of bankruptcy law for a long period of time in both the theoretical and practical aspects. JUDr. Ilona Schelleová, Dr . has published a number of books of both the scientific and popular-science nature. Together with JUDr. Karel Schelle, CSc. and JUDr. Karel Schelle, jr., she practices her theoretic knowledge in their law firm, where they mainly deal with bankruptcies and wind-ups of business entities as bankruptcy administrators and company liquidators. JUDr. Jana Otoupalíková (Šuhelová) works at the State Attorney’s Office and concentrates on the issues of economic crimes wherein the bankruptcy torts have become more and more crucial.

The presented book draws upon the original publication Schelleová, I. - Schelle, K.: Firma v konkurzním iízení (Jak vyhlásit konkurz a vymáhat pohledávky). Praha, Computer Press 2001. 160 p. (ISBN 80-7226-454-0)

1.PAEDPOKLADY KONKURSNÍHO AÍZENÍ

Chceme-li se pokusit charakterizovat konkursní iízení musíme zejména vyjít z vymezení tohoto iízení, jako specifické formy civilního procesu, ze vztahu tohoto iízení k iízení exekucnímu a v rámci toho se ješte zamyslet nad postavením vyrovnacího iízení. Není možné ani piejít bez povšimnutí otázku vztahu konkursu k obchodnímu piípadne obcanskému právu. Na postavení konkursního iízení existuje nekolik znacne protichndných názorn. V zásade je možné je rozdelit do tií skupin:

1. Konkursní iízení je specifická forma civilního procesu.
2. Konkursní iízení je zvláštní forma iízení exekucního.
3. Konkursní iízení je jednou z cástí civilního procesu.

Vycházíme z názorn patiících do prvé skupiny, že konkursní iízení je nepochybne relativne samostatná forma obcanského soudního iízení. Dnvodn pro toto tvrzení je hned nekolik.

Soudní iízení v nejširším slova smyslu mnžeme vymezit, resp. definovat z nejrnznejších hledisek, piicemž pro naše úcely mnžeme nejjednodušeji konstatovat, že se jedná o postup orgánn ziízených státem, na ostatní moci relativne nezávislých, smeiující k tomu, aby dopomohly objektivnímu právu k plné platnosti, tam, kde se jeho plnému rozvinutí postavila nejaká piekážka. Dopomáhá se tím k uspokojování zájmn jak jednotlivcn, tak celku. V piípade civilního soudního iízení se jedná o autoritativní rozhodování v obcanskoprávních, resp. obchodneprávních, rodineprávních a pracovneprávních vecech na základe zákonn je upravujících. Piicemž civilní proces slouží tomuto vytcenému cíli trojím zpnsobem: jednak tím, že se jím rozhoduje, ci urcuje, na cí strane právo je, jednak, že se jím uspokojení nalezeného práva vynucuje a konecne, že se jím budoucí uspokojení práva teprve hledaného zajišÚuje. V prvém piípade mnžeme hovoiit o civilním právu procesním tzv. v užším slova smyslu, nebo-li iízení nalézacím. Souhrn zásad daných státem pro postup pii vynucení práva již nalezeného tvoií naopak iízení exekucní a konecne souhrn zásad daných pii zajišÚování práva teprve hledaného tvoií iízení zajišÚovací. Piitom je tieba zdnraznit, že zpnsob, jímž je v civilním iízení poskytována právní ochrana závisí zejména na tom, zda jde o preventivní nebo represivní ochranu. Do prvé patií nesporné a zajišÚovací iízení, protože tato dve iízení jsou zameiena na preventivní ochranu práva zejména proto, že pnsobí kladne do budoucna. Samoziejme, že je mezi nesporným a zajišÚovacím iízením znacná rozdílnost, ale to pro námi sledovanou problematiku není rozhodující. Všechny ostatní formy civilního soudního iízení poskytují represivní ochranu, protože jejich ukoncení nepnsobí kladne do budoucna, ale ciní proste piítrž stavu, který zde dosud byl, odstranuje co zde bylo, a nahrazuje to opakem. Ve sporném iízení se mení nejistota se zietelem k individuálne urcitému právu ci právnímu pomeru v jistotu. V exekucním iízení se realizuje jistota, které bylo takto nabyto, tím, že se z ní vyvozují dnsledky pro oprávneného. Ve vyrovnacím iízení se mení v jistotu nejistota se zietelem k celé iade individuálne urcitých práv majetkové povahy, pokud mají vztah k dlužníkovi. A konecne do skupiny iízení, která mají represivní povahu patií nesporne iízení konkursní.

Konkursní iízení se svým charakterem, ale zejména úcelem, nejvíce na první pohled podobá iízení exekucnímu, proto se v literatuie objevily názory, že konkurs mnžeme oznacit za jakousi univerzální exekuci. Záleží samoziejme na tom, co pod tímto pojmem chápeme. Názory, které konkurs s exekucí zcela ztotožnovaly, resp. konkurs považovaly za specifickou formu exekucního iízení, byly velmi sporné a nikdy nepievážily nad názory zásadne odlišujícími iízení exekucní a konkursní. Odhlédneme-li od iímskoprávního procesu, kde se necinily rozdíly mezi temito dvema iízeními, od exekucního iízení se konkursní liší iadou atributn, které ciní konkursní iízení specifickým institutem v rámci nejširšího pojetí civilního procesu. Hlavní odlišnost je však tieba videt v tom, že exekuce je do urcité míry samostatná cást civilního procesu, jejímž úkolem je vynucování plnení uložených rozhodnutí zejména soudních orgánn. Tedy samostatnost exekucního iízení je proto velmi sporná, protože nemnže existovat bez piedchozího iízení nalézacího, i když toto nemusí vždy probehnout pied soudním orgánem. Zde jsme u první odlišnosti konkursního iízení a iízení exekucního. Konkursní iízení nenavazuje na žádné piedchozí iízení, a proto ho nemnžeme chápat jako jedno ze stádií soudního iízení, jako je tomu u iízení exekucního. Jedná se o skutecne samostatný druh iízení pied soudním orgánem.

Hlavní rozdíl mezi exekucním a konkursním iízení však mnžeme spatiovat v tom, že prvé je charakterizováno individuálností, kdežto druhé univerzálností. Co to znamená. Exekucní iízení smeiuje proti jednomu veiiteli, kdežto konkursní proti skupine (resp. všem) veiiteln jednoho dlužníka. Z tohoto hlediska bychom s urcitou dávkou zjednodušení mohli oznacit exekucní iízení jako individuální exekuci, kdežto konkursní iízení jako exekuci univerzální. I v rámci konkursního iízení totiž dochází k exekuci tím, že se prodávají soucástí dlužníkova majetku a z výtežku se uspokojují veiitelé. V tomto smeru si jsou obe iízení blízká, protože i v exekucním iízení se mnže výkon rozhodnutí provádet prodejem vecí a z výtežku uspokojovat veiitelovy pohledávky. Tento spolecný rys však nestací opodstatnit tvrzení, že konkursní iízení je specifickou formou iízení exekucního. A proto je tieba vyjít z poznání, že konkursní iízení je jedním z druhn civilního iízení, iízení sui generis, stojící v jedné iade s iízením sporným, nesporným nebo exekucním, odlišující se však od nich piedevším svým úcelem a rozdílným uplatnováním procesních zásad. Zavedením institutu konkursního iízení se umožnuje zároven iešit nedostatky vyplývající z podstaty exekucního iízení, kdy k uspokojení více pohledávek více veiiteln nemusí dojít, protože v exekucním iízení platí zásada piedstižení. Jinými slovy uspokojení svých pohledávek docílí v tomto iízení zpravidla jen ti, kteií navrhnou exekuci jako první a na ostatní se již nemusí dostat. Rozdílný je i piístup k iešení kolizí vznikajících mezi veiiteli v individuální exekuci na jedné a v konkursu na druhé strane, protože jak správne upozornuje V. Steiner, vzhledem k tomu, že v iízení exekucním je okruh osob oprávnených k úcasti na rozvrhovém iízení piedem urcen, je možné pienechat vyiízení možných kolizí až rozvrhovému iízení. Naproti tomu v konkursu, kde není piedem jisté, kdo bude požadovat uspokojení z podstaty, je nutno kolizi piihlášených nárokn pienést z iízení rozvrhového do piedcházejícího iízení piezkumného a pouze podpnrne na jejich iešení pamatovat i v iízení rozvrhovém. Právní názor, jenž se odrazil v §§ 570 - 605 (ustanovení o exekucní likvidaci) v obcanském soudním iádu z roku 1950, ale i v ustanoveních §§ 352 - 354 následujícího obcanského soudního iádu z roku 1963, kde konkurs byl považován za zvláštní exekucní iízení, je tedy tieba považovat za piekonaný, resp. jako urcitý názorový exces, vycházející z extrémní spolecensko politické situace právní názory jednostranne formující.

Jaké jsou tedy základní charakteristické rysy a základní piedpoklady konkursního iízení, jako specifické formy majetkového vypoiádání? Zákon je vymezuje hned ve svém prvém paragrafu.

- Základním piedpokladem, aby ke konkursu a vypoiádání mohlo dojít je existence úpadku dlužníka. Jde tedy o iešení krizového stavu v majetkové oblasti dlužníka. Piitom odpadne-li za konkursu dlužníkova neschopnost platit v dnsledku toho, že po prohlášení konkursu piestal být insolventní nebo piedluženým proto, že získal další majetek, napi. darem nebo dedictvím, není to dnvod pro zrušení konkursu.
- Veiiteln je více než jeden a dlužník není schopen po delší dobu vnci nim plnit své splatné závazky.
- Všechny dvoustranné obligacní vztahy jsou piitom iešeny soucasne, i když zájmy jednotlivých veiiteln jsou logicky rozporné. Zároven je tieba zdnraznit, že se nerozlišují osoby fyzické, jež jsou podnikateli a osoby právnické.
- V piípade obchodních spolecností a družstev je prohlášení konkursu dnvodem jejich zrušení. I když je tieba upozornit, že konkurs sám o sobe nevede ke ztráte právní subjektivity, ale musí k tomu piistoupit další skutecnost.
- Dlužníknv majetek, který se stává piedmetem konkursu a tvoií tzv. konkursní podstatu, postacuje alespon k úhrade nákladn konkursního iízení

Základním piedpokladem je tedy existence úpadku dlužníka, což je možné vymezit dvojím zpnsobem:

- buá jako platební neschopnost, tedy insolvenci, jak je uvedeno v § 1 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání,
- nebo se jedná o piedlužení ve smyslu § 1 odst. 3 stejného zákona.

Pro bližší ujasnení je tieba piesne vymezit pojmy „insolvence“ a „piedlužení“.

„Insolvence“ znamená neschopnost plnit splatné závazky z dnvodn nedostatku penežních prostiedkn. „Insolvence“ tedy vyžaduje splnení nekolika základních piedpokladn:

- jedná se o závazky na penežité plnení, nikoli závazky na plnení vecné;
- jedná se o objektivní neschopnost plnit. Nemnže tedy jít pouze o neochotu plnit, protože ve druhém piípade, by se stejného úcinku dosáhlo exekucním iízením;
- jedná se o závazky již splatné, tedy, že již uplynul termín, kdy mel být závazek splnen. Piitom se nemusí, jako v piípade exekucního iízení, jednat o závazky na které má veiitel jakýkoli exekucní titul, tedy vetšinou závazky piisouzené soudem;
- insolvence musí trvat delší dobu, piitom pojem "delší doba" není piesne specifikován, je to úvahová záležitost soud. Proto je tieba ho vykládat individuálne a není možného brát v úvahu jen z pohledu uplynulé doby, za kterou insolvence trvá, ale je nutné posuzovat celkové možnosti zajistit si penežní prostiedky ke krytí pohledávek i do budoucna. Pii posuzování trvalosti insolvence je pochopitelne nutné piihlížet ješte k dalším skutecnostem jako je piedmet podnikání dlužníka, nebo vzhledem k tomu, že insolvence nemusí vyplývat z piedlužení, i k možnosti získání úveru atd. Dojde-li k zastavení plateb konstruuje zákon nevyvratitelnou právní domnenku, že dlužník je v platební neschopnosti.

Piedlužením se rozumí stav, kdy dlužníkova pasiva pievyšují jeho aktiva, piicemž pasivy rozumíme souhrnnou hodnotu jeho závazkn a aktivy souhrnnou hodnotu jeho majetku. Použijeme-li terminologii obchodního zákoníku, tak to znamená, že obchodní jmení má pasivní hodnotu, protože podnikatelovy závazky pievyšují jeho obchodní majetek. Z toho jednoznacne vyplývá, že pii posuzování piedlužení, na rozdíl od insolvence nebereme v úvahu jen penežité závazky, ale celkovou hodnotu dlužníkova majetku.

Zastavení plateb není falší formou úpadku, ale vyvratitelnou domnenkou o tom, že dlužník, který zastavil platby je v úpadku a to ve forme piedlužení.

Konecne je tieba vedet, že od insolvence a piedlužení je nutné odlišit zastavení plateb dlužníka, což sice zakládá nevyvratitelnou domnenku, že dlužník je insolventní, ale není pojmovým vymezením úpadku.

Zákon ovšem piesne nevymezuje, kdo mnže být oním dlužníkem v úpadku, tedy úpadcem, tj. subjektem, na jehož jmení lze prohlásit konkurs. V § 1 zákona o konkursu a vyrovnání se mluví obecne o dlužníkovi bez jakéhokoli omezení. Z toho vyplývá, že konkurs mnže být prohlášen na jmení kteréhokoli subjektu práv a závazkn, tedy jak osoby fyzické, tak i právnické. Pokud jde o osoby fyzické, je tedy možné vyhlásit konkurs na jmení osob jak svéprávných, tak nesvéprávných (nezletilcn, osob zbavených právní zpnsobilosti úplne i cástecne atd.).

V piípade osob právnických, ani zde není žádné omezení. Z toho dnvodu je možné konkurs vyhlásit na jmení právnické osoby jakéhokoli druhu: spolkn, nadací, obchodních spolecností (veiejných spolecností, komanditních spolecností, akciových spolecností atd.), spolecností s rucením omezeným, družstev, atd. Ani pro veiejnoprávní korporace není vyhlášení konkursu vylouceno, i když v praxi asi toto bude zcela výjimecné.

Souhrnne ieceno, konkurs a vyrovnání mají obecnou povahu, to znamená, že se mohou týkat zásadne všech právnických subjektn bez ohledu na to, zda jde o osoby fyzické nebo právnické, ci zda jde o podnikatele ve smyslu obchodního zákoníku nebo o osobu, která podnikatelem není. Není tedy rozhodující zda podmínky, za nichž lze prohlásit konkurs nebo povolit vyrovnání, vznikly v rámci podnikatelské cinnosti. Z toho vyplývá, že konkurs a vyrovnání nejsou tedy instituty obchodního práva.

Jestliže tedy je dlužník v úpadku, resp. jsou-li splneny všechny materiální piedpoklady za nichž se dlužník ocitne v úpadku, lze u konkursního soudu zahájit za podmínek stanovených zákonem o konkursu a vyrovnání konkursní nebo vyrovnací iízení.

Teoretikové konkursního práva se v minulosti casto snažili o typizaci konkursn, rozeznáváním nekolika druhn konkursu podle rnzných kriterií. V zásade mnžeme v odborné literatuie nalézt trojí delení konkursn:

1. Materiální a formální konkurs, cili konkursní iízení. Materiálním konkursem byl mínen majetkový stav dlužníka, v nemž není schopen uspokojit nároky svých veiiteln. Formální konkurs je vlastní konkursní iízení zahájení na návrh veiiteln. Toto delení je z hlediska potieb právní praxe zcela nezajímavé a tím bezcenné. Navíc je možné se domnívat, že zejména onen tzv. materiální konkurs je ponekud zavádející oznacení, mající charakterizovat hospodáiskou krizi dlužníka. Tu však dlužník mnže iešit rnznými zpnsoby, takže k onomu formálnímu konkursu, tedy konkursnímu iízení nemusí dojít. Proto z hlediska potieb procesního práva se tímto delením nemá smysl hloubeji zabývat.
2. Univerzální a partikulární konkurs. Toto delení je z hlediska toho co vše tvoií piedmet iízení. O univerzálním konkursu se mluví, je-li jeho piedmetem veškerý dlužníknv majetek, pokud podle piíslušného práva není za všech okolností vyloucen. O partikulárním konkursu se naopak hovoií v piípade, že je jeho piedmetem jen urcitá jeho cást vymezená podle rnzných hledisek, nikdy však tak, že by tvoiila buá urcitou jeho procentuální cást, nebo tak, že by zahrnovala jen individuálne urcené veci.
3. Obecný a zvláštní konkurs. Toto tiídení se opírá o rozeznávání povahy dlužníka. Zjednodušene lze konstatovat, že obecným konkursem je každý, který není zvláštní.

2. PRÁVNÍ ÚPRAVA KONKURSNÍHO AÍZENÍ

Právní úprava konkursního a vyrovnacího iízení je upravena v zákone c. 328ƒ1991 Sb. Tento zákon byl mnohokrát novelizován. Poslední novela bankrotového zákona je obsažena v novele obchodního zákoníku, zákon c. 370ƒ2000 Sb., jež nabude úcinnosti 1. ledna 2001.

Zákon je rozclenen do ctyi cástí. Šást první (§ 1 - 3) vymezuje úcel zákona, kterým je uspoiádání majetkových pomern dlužníka, který je v úpadku. Šást druhá zákona (§ 4 - 33, § 44 - 45) obsahuje úpravu konkursu. Jeho soucástí je i úprava tzv. nuceného vyrovnání (§ 34 - 43), pii nemž dochází obvykle k rychlejšímu uspokojení veiiteln než v konkursu. Nucené vyrovnání je na jedné strane výhodnejší pro veiitele a na druhé strane piináší výhody i pro úpadce. Veiitelnm nabízí rychlejší uspokojení, v podobe termínovaného a jišteného plnení. Úpadci nabízí možnost uspokojit ostatní veiitelské pohledávky pouze zcásti, piicemž zbývající cásti techto závazkn je po splnení nuceného vyrovnání zprošten. Šást tietí zákona (§ 46 - 66) upravuje druhý institut, kterým je možno docílit pomerného uspokojení nárokn veiiteln vnci dlužníkovi, tj. mimokonkursní vyrovnání. Konecne ctvrtá cást zákona obsahuje ustanovení spolecná, piechodná a záverecná (§ 67 - 73).

V návaznosti na zákon o konkursu a vyrovnání byla vydána vyhláška ministerstva spravedlnosti Šeské republiky c. 476ƒ1991 Sb., kterou se provádela nekterá ustanovení tohoto zákona. Ta byla v roce 1992 zmenena a doplnena nekolika vyhláškami, naposledy vyhláškou c. 229ƒ2000 Sb.

Nárocnost aplikace zákona o konkursu a vyrovnání je zvyšována i nezbytností vykládat jeho ustanovení vždy ve spojitosti s ustanoveními iady dalších právních piedpisn.

3. ÚŠASTNÍCI KONKURSNÍHO AÍZENÍ

Úcastníky konkursního iízení jsou veiitelé a dlužník.

Veiitelé

Veiitel jako úcastník konkursu je vymezen v § 7 zákona o konkursu a vyrovnání. Zde se uvádí, že jako veiitelé jsou úcastníky konkursu ti, kteií uplatnují v konkursu nároky. Z toho tedy vyplývá, že v konkursním iízení nemnže být veiitelem, kdo nemá hmotneprávní subjektivitu. Tedy ten, kdo nemá podle hmotného práva zpnsobilost být veiitelem. Nerozhoduje pii tom, zda se jedná o soukromé nebo veiejné právo. V konkursním iízení piitom mají stejná práva tuzemští i cizí veiitelé, je-li však zarucena vzájemnost.

Základní skupinu veiiteln, jakožto úcastníkn iízení podle § 7 zákona o konkursu a vyrovnání tvoií konkursní veiitelé. Tedy veiitelé, kteií uplatnují nároky, použijeme-li vymezení uvedené v citovaném paragrafu. Toto vymezení však zdaleka nestací k jejich úplné charakteristice. Je proto tieba v dalších ustanoveních zákona o konkursu a vyrovnání vyhledat další pojmové znaky konkursních veiiteln. K nim patií v prvé iade požadavek, aby to byli úpadcovi osobní veiitelé, tedy veiitelé s obligacními nároky. Dále jejich pohledávky musí existovat v den prohlášení konkursu. Dalším znakem je pramen, z nehož budou jejich pohledávky uspokojovány za konkursu. Totiž, že se tak bude dít ze spolecné konkursní podstaty. Z toho plyne, že mnže jít jen o majetkové nároky. A zároven nesmí jít o nároky za podstatou nebo nároky vyloucené z konkursu. Mnžeme tedy iíci, že konkursní veiitelé jsou veiitelé, kteií mají v den prohlášení konkursu proti úpadci majetkoprávní osobní nároky uspokojitelné ze spolecné konkursní podstaty, pokud to nejsou nároky za podstatou nebo nároky vyloucené z konkursu.

Veiitelé podstaty

Veiitelé podstaty jsou ti veiitelé, kteií mají pohledávky za podstatou. Co tyto pohledávky mají spolecného a jak je charakterizujeme. Musíme vyjít z dikce § 31 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání, že pohledávky za podstatou, vzniklé po prohlášení konkursu, jsou

nároky na náhradu nákladn spojených s udržením a správou podstaty, vcetne nároku správce na úhradu odmen a výdajn. Je to i náhrada nutných výdajn a odmena likvidátora a odmena odpovedného zástupce za cinnost provádenou po prohlášení konkursu. Jsou to i dane a poplatky, pojistné na sociální zabezpecení a piíspevek na státní politiku zamestnanosti a pojistné na veiejné zdravotní pojištení. Konecne jsou to i nároky veiiteln ze smluv uzaviených správcem od nichž správce neodstoupil, jakož i nároky na vrácení plnení ze smluv, od nichž bylo odstoupeno podle § 14 odst. 1 písm.a) zákona o konkursu a vyrovnání.

Tyto pohledávky spojují jen dva znaky. Vznikají až po prohlášení konkursu a dochází k nim z potieby konkursního iízení.

Veiitelé vyloucení z konkursu

Nekteré veiitele vylucuje s jejich nároky z konkursu konkursní zákon, kdežto vyloucení jiných je dnsledkem ustanovení hmotného práva. V rámci konkursu se k nim nepiihlíží. To však neznamená, že by tyto pohledávky prohlášením konkursu zanikly. Naopak, trvají dále s tím, že realizovány budou moci být až po skoncení konkursu. Tyto pohledávky tedy není možné piihlásit do konkursu ve smyslu § 20 zákona o konkursu a vyrovnání. Chce-li veiitel dosáhnout toho, aby ohledne nich nebežela promlcecí doba, musí je uplatnit samostatne, i když v takovém iízení nelze po dobu konkursu pokracovat.

Veiitelé s nároky na vyloucení vecí z podstaty

Nároky na vyloucení z podstaty jsou tím druhem nárokn, který musí být v konkursu uspokojen zcela. Zároven je to jediný druh nárokn, který se uspokojuje in natura.

Do konkursní podstaty patií pouze veci patiící úpadci. Úpadce však mnže mít u sebe v okamžiku prohlášení konkursu též veci, které mu nepatií. Ten komu patií, má nárok na jejich vyloucení z podstaty a je veiitelem s tímto nárokem. Jeho nárok se mnže opírat buá o právo vecné - vlastnictví - nebo o právo obligacní - vec napiíklad vypnjcená nebo v úschove. Existence jeho nároku se posuzuje podle obecne hmotneprávních ustanovení. Piedmetem tohoto nároku mohou být nejen hmotné veci, nýbrž i práva, tedy napiíklad autorské právo, právo na jméno (firmu), právo známkové, patentní nebo právo na pohledávky, které si piisvojuje úpadce, resp. správce podstaty proti tietí osobe o nichž tvrdí vylucovatel, že patií jemu.

Soucasná právní úprava možnost vyloucit vec z konkursní podstaty ieší v § 19 zákona o konkursu a vyrovnání. V prvním odstavci se iíká, že „ jsou-li pochybnosti, zda vec náleží do podstaty, zapíše se do soupisu podstaty s poznámkou o nárocích uplatnených jinými osobami anebo s poznámkou o jiných dnvodech, které zpochybnují zaiazení veci do soupisu“. V návaznosti na to se v dalším odstavci iíká, že „ souduloží tomu, kdo uplatnuje, že vec nemela být do soupisu zaiazena, aby ve lhnte uršené soudem podal žalobu proti správci. V piípade, že žaloba není všas podána, má se za to, že vec je do soupisu pojata oprávnene“. Zákonodárce tedy problematiku nárokn na vyloucení veci z podstaty pojal dost obecne. V úvodu citovaného ustanovení hovoií o pochybnostech, aniž by specifikoval, kdo tyto pochybnosti do konkursního iízení vnáší a komu jsou adresovány. Tyto pochybnosti tedy mohou nastat buá na základe jeho vlastní úvahy nebo na základe impulzu tietí osoby.

Oddelení veiitelé

Ustanovení o oddelených veiitelích je zakotveno v § 28 zákona o konkursu a vyrovnání následovne: „Veiitelé pohledávek, které byly zajišteny zástavním právem, zadržovacím právem, omezením pievodu nemovitostí, pievodem práva dle § 552 obcanského zákoníku nebo postoupením pohledávky dle § 554 obcanského zákoníku, mají právo, aby jejich pohledávka byla uspokojena ze zpenežení veci, práva nebo pohledávky, jimiž byla zajištena“ (odst. 1). „Výtežek zpenežení vydá správce oddeleným veiitelnm se souhlasem soudu. Nebyla-li zajištená pohledávka plne uspokojena, považuje se její neuspokojená cást za pohledávku piihlášenou podle § 20“ (odst. 2). „Oddelení veiitelé se z výtežku zpenežení uspokojí podle poiadí, v jakém vznikl právní dnvod jejich nároku na oddelené uspokojení. Pro poiadí zákonného zástavního práva je rozhodující den jeho záznamu v katastru nemovitostí“ (odst. 3). „Jestliže výtežek ze zpenežení ostatního majetku patiícího do podstaty nepostacuje k úhrade odmeny a výdajn správce a k úhrade nákladn spojených s udržováním a správou podstaty a odmenu a výdaje správce nelze v plném rozsahu uhradit ani ze zálohy na náklady konkursu (§ 5), lze oddeleným veiitelnm vydat nejvýše 70 % výtežku ze zpenežení na ne piipadajícího podle odstavce 1. Zbývající cást se vypoiádá pii rozvrhu“ (odst. 4). „Zástavní práva oddelených veiiteln zanikají zpenežením zástavy“ (odst. 5). Takto naše soucasná právní úprava zakotvuje práva tzv. oddelených veiiteln, jejichž nároky se nazývají „nároky na oddelené uspokojení“. „Oddeleným“ je jejich uspokojení potud, že jeho zdrojem jsou urcité veci, které jsou úpadcovým vlastnictvím a patií do konkursní podstaty. To, že k jejich uspokojení zcela slouží urcitá vec, mají spolecné s nároky na vyloucení. Tem se podobají také v tom, že mají být uspokojeny zcela. Odlišují se od sebe však tím, že vylucovací nároky lze uspokojit jen in natura, oddelení veiitelé mají nárok jen na penežité uspokojení. Nárok na vyloucení piedpokládá, že vylucovaná vec není úpadcovým vlastnictvím, kdežto piedpokladem vzniku nároku na oddelené uspokojení je pravý opak.

Dlužník

Podle § 7 zákona o konkurzu a vyrovnání je vedle konkurzních veiiteln úcastníkem konkurzu dlužník. Úcastníkem tohoto iízení je od pocátku až do jeho skoncení. Dlužníkem je subjekt, jehož majetek podléhá konkurzu. V okamžiku prohlášení konkurzu se dlužník mení v úpadce (kridatái). Úpadcem je tedy dlužník, proti nemuž byl vyhlášen konkurz. Vyhlášení konkurzu tu má jednak deklarativní, jednak konstitutivní význam. Deklarativne pnsobí, ponevadž konstatuje existenci urcitých dlužníkových vlastností (insolvenci nebo piedlužení, piípadne oboje), které již tu jsou v okamžiku vyhlášení konkurzu. Konstitutivne pnsobí protože ciní z dlužníka úpadce. Z hlediska hmotného práva je logickým piedpokladem jak deklarativní, tak konstitutivní funkce vyhlášení konkurzu zpnsobilost být dlužníkem. Zpnsobilost stát se úpadcem je tedy podmínena zpnsobilostí být dlužníkem, takže kdo nemá tuto zpnsobilost, nemnže mít ani zpnsobit stát se úpadcem.

V piípravném iízení, tj. od podání návrhu až do prohlášení konkurzu, popi. zamítnutí návrhu nebo zastavení iízení, však dlužník úpadcem dosud není, je však úcastníkem iízení.

Konkurzní literatura zaznamenala bohatou diskusi na téma kdo má zpnsobilost stát se úpadcem. Celou diskusi mnžeme shrnout v konstatování, které koresponduje i s naší soucasnou právní úpravou, že zpnsobilost stát se úpadcem mají všechny fyzické osoby a osoba právnické pokud to nevylucuje zákon.

Pii výkladu tohoto ustanovení konkurzního zákona musíme vzít na pomoc nekteré další právní piedpisy pocínaje ceskou Ústavou (cl. 99, 100 odst. 1), pies obchodní zákoník (§ 761 odst. 1), obcanský zákoník (§ 18 odst. 1 a § 531 a násl.) až k zákonu c. 367ƒ1990 Sb. o obcích (ve znení pozdejších piedpisn).

1. Z citovaného ustanovení vyplývá, že územní samosprávní celky jsou z pnsobnosti konkurzního zákona piímo vylouceny.
2. Použití zákona o konkurzu a vyrovnání je dále vylouceno § 1a i na právnické osoby ziízené zákonem, ovšem za podmínek, že stát pievzal její dluhy nebo se za ne zarucil. Z toho vyplývá, že zákon piedpokládá u techto právnických osob splnení dvou podmínek:

a) jejich ziízení ze zákona,
b) pievzetí jejich dluhn státem, nebo že se za ne stát zarucil.

Dnležité je však si uvedomit skutecnost, že použití § 1a zákona o konkurzu a vyrovnání je možné až po uskutecnení potiebného právního úkonu, tedy po pievzetí dluhu nebo za zarucení se za neho. Do té doby mnže být na piíslušné právnické osoby ziízení zákonem konkurz vyhlášen. Po pievzetí dluhu nebo po zarucení se za neho musí být konkurzní iízení zrušeno podle § 44 odst. 1 písm. a) a zamítnuto potvrzení vyrovnání podle § 6 odst. 1. Takto je však možné postupovat až do vydání rozvrhového usnesení v konkurzu nebo do potvrzení vyrovnání. V piípade, že by pievzetí dluhu nebo rucení státem bylo provedeno až po vydání rozvrhového usnesení nebo po potvrzení vyrovnání ustanovení § 1a zákona o konkurzu a vyrovnání nebude možné použít.

3. Dále je nepochybné, že úpadcem nemnže být stát, i když to zákon výslovne neuvádí. Nepiímo to však vyplývá z ustanovení § 1a zákona o konkurzu a vyrovnání a piímo z povahy státu jako nositele suverenity.
4. Otázka zpnsobilosti být úpadcem je však ješte mnohem složitejší vzhledem k existenci iady rnzných organizací rozpoctových, piíspevkových, piípadne dalších, které jsou více ci méne napojeny na státní rozpocet. Zde je právní úprava ponekud nejasná. Obchodní zákoník v § 761 odst. 1 vychází z toho, že existují státní organizace, které mají právo hospodaiit s majetkem státu, považuje to však za stav docasný. Obcanský zákoník ve svém § 18 s takovýmito organizace vnbec nepocítá. Postavení rozpoctových a piíspevkových organizací je vždy upraveno speciálním zákonem, který ieší i jejich právní subjektivitu, která je vždy omezena. Rozhodující omezenost právní subjektivity je práve v oblasti majetkoprávní vyplývající z jejich napojení na státní rozpocet. Hospodaií tedy buá zcela nebo z cásti s financemi piidelenými státem a proto vyhlášení konkurzu na tyto organizace by bylo nemožné. Piedpokládá se, že ve smeru k rozpoctovým a piíspevkovým organizacím bude tieba zpiesnit právní úpravu, zejména ve vztahu k jejich právní subjektivite.
5. Vzhledem k podmínce plné právní subjektivity nemnže být logicky konkurz prohlášen proti nižším složkám právnické osoby, a to ani v piípade, že se zapisují do obchodního rejstiíku. Konkurz není možné prohlásit ani proti fondnm, které nelze považovat za úcelová sdružení, ale které jsou soucástí majetku urcitého subjektu.

Podle § 12a tedy vyplývá, že konkurz nelze dále prohlásit:

a) na majetek politické strany nebo politického hnutí v dobe ode dne vyhlášení celostátních voleb do Poslanecké snemovny, Senátu, zastupitelstev mest a obcí nebo zastupitelstev vyšších územních samosprávných celkn do desátého dne po posledním dni techto voleb,
b) po dobu nucené správy podle zvláštních piedpisn, ledaže prohlášení konkurzu navrhl nucený správce,
c) po dobu ochranné lhnty, ledaže by bylo zjišteno, že v návrhu na její povolení dlužník uvedl nepravdivé nebo neúplné údaje.

K vecné zmene došlo novelou bankrotového zákona z roku 1996 u piekážky nepostacujícího majetku (§ 12a odst. 3). Soud napiíšte nebude mít povinnost pied prohlášením konkurzu zjišÚovat rozsah majetku, ale zamítne návrh jen pii ziejmém nedostatku potiebného majetku. Odpadne tak obtížné zjišÚování a iízení se tím urychlí.

* * * *

V souvislosti s vymezením pojmu úpadce je tieba se dotknout nekterých dalších otázek. Vyhlášení konkurzu má konstitutivní úcinek v tom smeru, že ciní z dlužníka úpadce. Proto se musí úpadce, aniž piestává být dlužníkem, necím lišit od dlužníka, který není úpadcem. Zmeny, které tu nastávají, týkají se jak jeho povinností, tak jeho oprávnení. Jeho povinnostmi jsou zde jeho majetkové závazky, tedy je dlužníkem. Ty se mení jako takové, tj. bezprostiedne jen, pokud jsou obligacními závazky uspokojovány z jeho majetku. tedy pokud jsou z veiitelského hlediska konkurzními pohledávkami. Zmeny, které tu nastávají nejsou a se zietelem k úcelu konkurzu nemohou být ulehcením úpadcovy pozice, nýbrž spíše jejím ztížením. Napiíklad nedospelé pohledávky se stávají dospelými, podmínené nepodmínenými a nepenežité lze splnit v penezích. Jeho vecné závazky nejsou dotceny vyhlášením konkurzu piímo, nýbrž jen nepiímo zmenami v jeho oprávnení.

Úpadcova oprávnení vztahující se na jeho mení patiící do konkurzní podstaty jsou omezena. Piedevším mu není povoleno, aby nakládal svým jmením tvoiícím konkurzní podstatu, tedy svými aktivy. Za neúcinná jsou prohlášena všechna jeho právní jednání týkající se konkurzní podstaty proti konkurzním veiitelnm, tedy také uspokojení jeho dluhu cili jeho dispozice s jeho pasivy. Úpadci je tedy odnata dispozicní zpnsobilost, pokud by se vztahovala na konkurzní podstatu. Je však tieba si uvedomit, že se nejedná o ztrátu zpnsobilosti k právním úkonnm, protože tyto dva druhy zpnsobilosti nelze zamenovat. Zpnsobilost k právním úkonnm je širší pojem než dispozicní zpnsobilost, neboÚ její dnsledky jsou rozsahove širší než dnsledky dispozicní zpnsobilosti. Právne neúcinná je pouze jeho cinnost vztahující se k jmení tvoiící konkurzní podstatu, nikoli i na ostatní jeho jmení, a není neúcinná, i když má vztah ke konkurzní podstate, vnci komukoli, nýbrž jen vnci konkurzním veiitelnm. Urcité úpadcovy úkony, vztahující se ke konkurzní podstate, jsou mimo to úcinné i proti konkurzním veiitelnm. Na prvním míste je to jeho oprávnení podat návrh na ukoncení konkurzu nuceným vyrovnání, tento návrh odvolat nebo ho zmenit. Mimo to mnže úpadce podat návrh na zrušení konkurzu. Navíc ztráta jeho dispozicní zpnsobilosti je omezena i casove, neboÚ trvá jen po dobu trvání konkurzu, mnže úpadce proto popiít pravost konkurzní pohledávky s úcinkem pro dobu po zrušení konkurzu. Behem konkurzu mnže také poiídit platný testament v nemž disponuje svým majetkem pro piípad smrti pokud bude mít právní úcinky až po konkurzu. Mnže rovnež uzavírat platné smlouvy rovnež ovšem s úcinky konkurzu. Samoziejmé je, že by jejich hospodáiská úcinnost závisela na úpadcovu majetkovém stavu po zrušení konkurzu, neboÚ behem konkurzu by se nemohlo k jeho smlouvám ani k testamentu piihlížet. Nejjasneji se však projevuje rozdíl mezi úpadcovou zpnsobilostí k právním úkonnm a jeho dispozicní zpnsobilostí v hlavním cíli celého konkurzního iízení, kterým je uspokojení konkurzních veiiteln. Toto totiž ukazuje zcela jasne úcel omezení, která jsou úpadci uložena se zietelem na konkurzní podstatu pro dobu trvání konkurzu. Z toho by se tedy dalo teoreticky vyvodit, že úpadce smí konat vše, co se vztahuje ke konkurzní podstate, pokud to není v rozporu s tímto úcelem. V § 14 odst. 1 písm. a) zákona o konkurzu a vyrovnání se také za neúcinné právní úkony úpadce týkající se jeho majetku považují jen ty, které smeiují vnci konkurzním veiitelnm. Úpadcova zpnsobilost je tedy omezena jen proto, aby se mu zabránilo poškozovat konkurzní veiitele. Proto tu jde jen o dispozicní nezpnsobilost, nikoli o nezpnsobilost k právním úkonnm, která by cinila úpadcovy úkony neplatnými bez ohledu na jejich hospodáiský úcinek pro konkurzní veiitele.

4.KONKURSNÍ PODSTATA

Definice konkursní podstaty je obsažena v § 6 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání, kde je ieceno, že „ majetekpodléhající konkursu tvoií konkursní podstatu“. Ve druhém odstavci je ustanovení prvního odstavce podrobneji specifikováno, když je uvedeno, že „ konkursse týká majetku, který patiil dlužníkovi v den prohlášení konkursu a kterého nabyl za konkursu, tímto majetkem se rozumí také mzda nebo jiné podobné piíjmy. Do podstaty nenáleží majetek, jehož se nemnže týkat výkon rozhodnutí, majetek sloužící podnikatelské šinnosti z podstaty vyloušen není.“

Citovaná definice konkursní podstaty je však velmi obecná a v zásade neieší ani funkci konkursní podstaty, ani právní povahu majetku, který tvoií konkursní podstatu, piitom se jedná o jeden ze základních pojmn konkursního práva. K tomu, abychom mohli vyložit naznacené otázky si musíme vzít na pomoc nekterá další ustanovení zákona.

Piedne je to otázka funkce konkursní podstaty. Ta vychází z toho, že se jedná o úpadcnv majetek, který slouží (po jeho zpenežení) k rovnomernému uspokojení veiiteln. Vychází se z existenciálního úsudku a z úcelového urcení majetku. Musí se tedy jednat o úpadcnv majetek, který slouží k uspokojení pohledávek úpadcových veiiteln. Úpadcnv majetek by nebyl konkursní podstatou, kdyby nesloužil uvedenému úcelu. Konkursní podstata je proto vždy úcelovým majetkem. Úcelové jmení mnže, ale nemusí mít samostatnou právní subjektivitu. Kdy jde o ten a kdy o onen piípad, to lze spolehlive poznat podle toho, zda sounáležitost jmení k dosavadnímu subjektu piestává nebo dále trvá. Jako samostatný právní subjekt mnžeme uvést nadaci, protože majetek, z nehož nadace sestává, piestal být vlastnictvím zakladatele. Tím se dostáváme k dalšímu problému, který zákon výslovne neieší. Je to otázka právní povahy majetku, který tvoií konkursní podstatu.

Z definice konkursní podstaty uvedené v § 6 zákona o konkursu a vyrovnání zcela spolehlive nevyplývá, zda úpadce piestává nebo nepiestává být vlastníkem majetku (zejména minulý cas −„patiil“ by mohl být ponekud zavádející), který tvoií konkursní podstatu. Jinak ieceno, zda se prohlášením konkursu mení subjekt vlastnického práva. Z definice je možné ovšem dovodit, že se jedná o majetek úpadcnv v den prohlášení konkursu a dále majetek kterého nabyl za konkursu. Dlužník se piitom stává úpadcem až prohlášením konkursu. Z toho musíme volným výkladem vyvodit, že prohlášením konkursu se nic nemení na vlastnickém právu dosavadního dlužníka. Navíc v zákone nenajdeme žádné ustanovení o tom, že v dnsledku prohlášení konkursu dochází k piechodu vlastnického práva. Dochází jen

k jeho omezení. Konkursní podstata je tedy nadále majetkem ve vlastnictví dlužníka, a to onou cástí jeho majetku, která podléhá konkursu a ohledne níž dlužník ztrácí dispozicní oprávnení.

Poslední novela konkursního zákona však k šestému paragrafu piidala ješte tietí odstavec, který stanoví, že „zapodmínekstanovenýchtímtozákonempatií do podstaty také majetek jiných osob, zejména tech, které jej nabyly na základe neúšinných právních úkonn dlužníka“. Toto ustanovení ponekud jakoby nabourávala piedchozí tvrzení, že do konkursní podstaty patií majetek jehož vlastníkem byl v dobe prohlášení konkursu úpadce. Prohlašování urcitých právních úkonn za neúcinné je v konkursní praxi velmi složitý problém, jenž témei vždy vyvolá soudní spor. Podmínky neúcinnosti stanoví § 15 konkursního zákona. Jejich aplikace v právní praxi naráží na iadu problémn, které zpnsobují mnohdy neaplikovatelnost techto ustanovení zákona. Zejména prohlášení právních úkonn za neúcinné z dnvodu „nápadne nevýhodných podmínek“ za nichž byly pievedeny veci, práva a jiné majetkové hodnoty z majetku úpadce (tehdy dlužníka) vyvolává témei vždy právní konflikt se subjektem na nehož tento majetek byl pied prohlášením konkursu pieveden. Teoreticky tento majetek tedy správce musí zahrnout do soupisu konkursní podstaty (viz § 18) a má právo s ním disponovat, v praxi však jsou tato ustanovení zákona (zejména pokud se jedná o nemovitosti) težko realizovatelná. Z praxe víme, že mnže trvat i nekolik let, kdy dva subjekty mají do svého majetku zahrnuty nemovitosti, jež jsou soucástí konkursní podstaty. Rovnež tento problémn komplikuje mnohdy nekompatibilnost ustanovení konkursního zákona a katastrálních piedpisn. Jako piíklad mnžeme uvést to, že správní iízení nezná zásadu „piekážku veci rozhodnuté“ a tak subjekt snažící se za každou cenu zdržovat konkursní iízení mnže opakovane podávat návrhy katastrálnímu úiadu, které jsou zcela v rozporu s bankrotovým zákonem (podle neho mnže jen správce konkursní podstaty disponovat s majetkem), a ten o nich musí opakovane rozhodnout i když je piedem ze zákona dán výsledek tohoto rozhodnutí. Toto znemožnuje, aby konkursní správce svoji kupní smlouvu po urcitou dobu zavkladoval.

Složitý problém se nám dále objeví jestliže se budeme snažit zjistit, zda prohlášením konkursu piechází i držba veškerého majetku, tvoiícího konkursní podstatu na konkursního správce. Držbou se vždy rozumelo takové ovládání veci, pii nemž ten, kdo vec ovládá (držitel), tak ciní s vnlí mít ji pro sebe (tzv. animus possidendi), tj. jinak ieceno, s vnlí být jejím vlastníkem. Tím se držba liší mimo jiné od detence, pii níž není dána vnle mít vec pro sebe. Piedne je tieba rozlišovat veci, které v okamžiku prohlášení konkursu byly v držení dlužníka menícího se v úpadce, a veci, které v té dobe v držení nebyly. Do druhé skupiny patií všichni detentoii vecí patiících vlastníkovi (dlužníknv nájemce, vypnjcitel ci schovatel, piípadne zástavní veiitel, kteií mají dlužníkovu vec u sebe).

K vecem, které v okamžiku prohlášení konkursu byly v držení dlužníka menícího se v úpadce, tento držbu ztrácí. Toto však piímo nevyplývá z textu zákona, ale jen z cíln prohlášení konkursu. Piedne nikde v zákone nenajdeme ustanovení o povinnosti správce fyzicky pievzít veškerý úpadcnv majetek, tvoiící konkursní podstatu. Naopak napiíklad v § 17 zákona o konkursu a vyrovnání je ustanovení o tom, že úpadce je povinen neprodlene sestavit a odevzdat správci seznam svých aktiv a pasiv s uvedením svých dlužníkn, veiiteln a jejich adres atd. Tento seznam by úpadce mnohdy nemohl vyhotovit bez možnosti piístupu k vecem, které se mají stát soucástí seznamu. Jinak ieceno, kdyby je nemel v držení, nemnže mnohdy splnit tuto povinnost, jejíž nesplnení se mnže negativne projevit v celkovém prnbehu konkursu tím, že bude neúplne zjištena velikost konkursní podstaty. V následujícím § 18 odst. 1 zase nalezneme ustanovení, podle nehož se ukládá správci podstaty provést soupis podstaty podle pokynn soudu za použití seznamu piedloženého úpadcem a za soucinnosti veiitelského výboru. Na jedné strane musíme konstatovat, že ani zde se nehovoií o tom, že by správce v tomto okamžiku mel veci v držení, na druhé strane stejne jako úpadce by težko mohl podobný soupis vyhotovit, jestliže by k vecem nemel piístup. Paragrafy 17 a 18 jsou tedy z pohledu držby majetku ponekud kontraverzní, resp. zákonodárce se v tomto smeru nejevil piíliš dnsledným.

V § 6 zákona o konkursu a vyrovnání je konkursní podstata pojímána jako „majetek“, piicemž zákon tento pojem blíže nespecifikuje. Ani jiné právní piedpisy nedávají tomuto pojmu bližší výklad. V obchodním zákoníku v § 6 odst. 1 se pouze definuje pojem „obchodní majetek“, jako „souhrn majetkových hodnot (vecí, pohledávek a jiných práv a penezi ocenitelných jiných hodnot), které patií podnikateli a slouží nebo jsou urceny k jeho podnikání“. Zároven se však v první cásti této vety ješte uvádí, že tato definice je pro úcely obchodního zákoníku. Z toho dnvodu je tieba si z ní vybrat jen to, co je použitelné obecneji - tím je konstatování, že obchodní majetek je souhrn majetkových hodnot. Co vše do techto majetkových hodnot patií je specifikováno v závorce: veci, pohledávky a jiná práva a penezi ocenitelné jiné hodnoty. Práve z této specifikace vyjdeme pii dalším rozboru obsahu konkursní podstaty.

Zároven je tieba si uvedomit, že konkursní právo neakceptuje zcela tzv. princip univerzality. To znamená, že do konkursní podstaty nepatií veškerý úpadcnv majetek. Omezení je zde celá iada, mimo jiné nekterá jsou z hlediska mezinárodního práva, jiná z dnvodn sociálních.

Soucástí konkursní podstaty je ovšem pouze majetek, který je ve vlastnictví dlužníka v okamžiku prohlášení konkursu a dále majetek, který dlužník nabyl až po prohlášení konkursu. Pro stanovení rozsahu konkursní podstaty je tedy rozhodující casový moment prohlášení konkursu. Majetek, který dlužník pievedl na nekoho jiného pied prohlášením konkursu proto do konkursní podstaty nepatií. Samoziejme pokud ohledne neho není úspešne uplatnena odpnrcí žaloba nebo piíslušný úkon není prohlášen za neúcinný.

Co tedy do konkursní podstaty patií:

1. Dlužníkovy veci movité. V obcanském zákoníku není definován ani pojem „vec“, ani pojem „vec movitá“. Teorie obcanského práva však pod pojmem „veci“ považuje veci hmotné a piírodní síly, za piedpokladu, že jsou užitecné a ovladatelné. Oba piedpoklady toho, aby hmotná vec ci piírodní síla byla vecí v právním smyslu, jsou kumulativní. Není tedy vecí neco co je ovladatelné, ale neužitecné, ani naopak, co je užitecné, ale neovladatelné. Piicemž ovladatelnost je tieba posuzovat objektivne.

Pojem „movité veci“ obcanský zákoník nedefinuje, nicméne k jeho definici mnžeme dojít negativním vymezením. Tedy movité veci jsou ty, které nejsou nemovité. Aímské právo pod pojmem „veci movité (mobiles)“ chápalo veci, u nichž je možná zmena jejich místa v prostoru. Pro naše úcely bude ovšem stacit ono negativní vymezení našeho obcanského práva.

Rozlišování vecí na movité a nemovité je dnležité z hlediska uplatnení principu teritoriality. Tento princip se totiž uplatnuje pouze u vecí nemovitých. Náš v soucasné dobe platný zákon o konkursu a vyrovnání tento problém ieší v § 69. Zde je ieceno, že nestanoví-li jinak mezinárodní smlouva, kterou je Šeská republika vázána, a jež byla uveiejnena ve Sbírce zákonn (piíp. Sbírce mezinárodních smluv), vztahuje se konkurs prohlášený soudem i na úpadcovy movité veci, které jsou v cizine. Tedy setkáváme se zde s piedpisem mezinárodního práva soukromého a procesního, který jednoznacne preferuje mezinárodní smlouvy. Pro movité veci je zde tedy vyslovena zásada univerzality, jež však mnže být modifikována mezinárodními smlouvami publikovanými ve Sbírce zákonn (Sbírce mezinárodních smluv). Z toho vyplývá, že úpadce prohlášením konkursu pozbývá právo disponovat i s majetkem, nacházejícím se v cizine.

Zároven však je zde (ve druhém odstavci § 69) formulována zásada reciprocity. Totiž nebyl-li na dlužníknv majetek, který se stal piedmetem konkursu v cizine, prohlášen konkurs ceským soudem, budou úpadcovy movité veci, které jsou na území Šeské republiky, vydány cizímu soudu na jeho žádost, jde-li o soud státu, který zachovává vzájemnost. Úpadcnv majetek mnže však být vydán do ciziny teprve tehdy, když byla uspokojena práva na vyloucení veci z podstaty a na oddelené uspokojení (§ 28 zákona o konkursu a vyrovnání) nabytá diíve, než došla žádost cizího soudu nebo jiného piíslušného orgánu. Tedy je zde iešena situace, kdy na úpadce je prohlášen konkurs v cizine, ale zároven není prohlášen na jeho majetek konkurs naším soudem. V tom piípade je jeho majetek vydán na požádání cizímu soudu, pii splnení dvou podmínek. Jednak zde musí být v piíslušným státem zajištena vzájemnost, jednak musí být piednostne uspokojena práva na vyloucení veci z podstaty a práva na oddelené uspokojení, pokud se týkají majetku, který má být vydán.

Je logické, že spolecne s hlavní vecí do konkursní podstaty patií tato vec i se všemi soucástmi, a patií do ní i veci, které tvoií piíslušenství. Toto sice nevyplývá piímo z textu zákona o konkursu a vyrovnání, vyplývá to však z textu obcanského zákoníku a z teorie obcanského práva.

Podle dikce § 121 odst. 1 obcanského zákoníku jsou piíslušenstvím veci (tj. veci hlavní) veci, které náležejí vlastníku veci hlavní a jsou jím urceny k tomu, aby byly s hlavní vecí trvale užívány. Pojem piíslušenství veci je tedy charakterizován ctyimi základními znaky:

a) Jedna z vecí je vecí hlavní, druhá piíslušenstvím. Musí zde být tedy nejméne dve veci a obe musí mít povahu samostatné veci v právním smyslu, jinak by šlo o soucást veci. Která vec je hlavní, vyplyne z porovnání jejich hospodáiského významu.
b) Piíslušenství musí náležet vlastníku veci hlavní.
c) Piíslušenství musí být vlastníkem urceno k trvalému užívání s vecí hlavní.
d) Piíslušenství nemusí být od hlavní veci oddeleno, ale mnže být s vecí hlavní technicky spojeno. Dnležité však je, aby si piíslušenství podrželo povahu samostatné veci.

Z toho je tedy ziejmé, že do konkursní podstaty patií vedle hlavní veci i její piíslušenství.

Soucástí veci je podle § 120 obcanského zákoníku vše, co k ní podle její povahy náleží a nemnže být oddeleno, aniž by se tím vec znehodnotila. Na rozdíl od piíslušenství tedy soucást veci není samostatnou vecí v právním smyslu. Z toho tedy vyplývá, že právní úkony, týkající se vecí, se týkají i jejich soucástí. Tedy prohlášením konkursu se automaticky stávají všechny soucástí vecí pojatých do konkursní podstaty, soucástí konkursní podstaty.

2. Dlužníkovy veci nemovité. Nemovitostmi jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Jak již bylo ieceno, delení na veci movité a nemovité je dnležité z hlediska použití principu teritoriality nebo univerzality. Pro veci nemovité platí princip teritoriality, tedy do konkursní podstaty nepatií úpadcovy nemovitosti, nacházející se v cizine.
3. Dlužníkovy pohledávky. V § 6 odst. 2 zákona o konkursu a vyrovnání jsou výslovne, i když pouze demonstrativne, uvedena mzda nebo jiné podobné piíjmy, což mohou být dnchody, dávky nemocenského pojištení atd. Je pochopitelné, že do podstaty nemohou být zahrnuty ty pohledávky, u nichž je plnení omezeno výlucne na osobu dlužníka a jsou na jinou osobu nepievoditelné.
4. Další práva a jiné hodnoty ocenitelné penezi. Sem patií napiíklad práva prnmyslová, good-will, know-how atd. Soucástí podstaty jsou i dlužníkovy kapitálové úcasti v obchodních spolecnostech jakož i jeho práva v družstvech.
5. Dlužníkovy spoluvlastnické podíly. Za použití § 137 obcanského zákoníku tyto podíly vyjadiují míru, jakou se spoluvlastníci podílejí na právech a povinnostech, vyplývajících ze spoluvlastnictví ke spolecné veci. Není-li právním piedpisem stanoveno nebo úcastníky dohodnuto jinak, jsou podíly všech spoluvlastníkn stejné. Spoluvlastnický podíl je zpravidla urcen zlomkem.
6. Majetek, který dlužníkovy piipadne po vypoiádání spolecného jmení jeho a jeho manžela. Podle § 14 odst. 1 písm. k) a na neho navazujícího § 26 zákona o konkursu a vyrovnání zaniká úpadcovo spolecné jmení manželn a do podstaty spadá ta jeho cást, s níž úpadce podnikal.
7. Dlužníkovy podíly na spolecných pohledávkách nebo jiných spolecných právech.
8. Dlužníknv podíl na obchodní spolecnosti, pokud s ním mnže volne nakládat.
9. Veci, které mají být vydány oprávneným osobám podle zákonn, upravujících zmírnení nekterých majetkových kiivd (viz zákon c. 403ƒ1990 Sb., o zmírnení následkn nekterých majetkových kiivd, ve znení pozdejších piedpisn, zákon c. 87/1991 Sb., o mimosoudních rehabilitacích, ve znení pozdejších piedpisn, zákon c. 229ƒ1991 Sb., o úprave vlastnických vztahn k pnde a jinému zemedelskému majetku, ve znení pozdejších piedpisn). Ty se však podle § 68 odst. 1 zákona o konkursu a vyrovnání do podstaty zahrnují pouze tehdy, jestliže nároky nebyly v zákonem stanovených lhntách uplatneny nebo byly zamítnuty. Je zde upraven vztah mezi majetkem, který podléhá konkursu, a tedy je soucástí konkursní podstaty a majetkem, kterého bylo nabyto podle zákonn, upravujících zmírnení nekterých majetkových kiivd. Pokud podle uvedených zákonn má dojít k vydání veci, nemnže být tato vec zahrnuta do konkursní podstaty. V piípade, že osoby oprávnené podle uvedených zákonn mají nárok na plnení penežité, stávají se piednostními veiiteli.

Do konkursní podstaty ovšem náleží nejen veci, které má veiitel u sebe, ale i dlužníkovy veci, které mají v držení detentoii. Mnže jít o dlužníkovy nájemce (§ 663 a násl. obcanského zákoníku), vypnjcitele (§ 659 obcanského zákoníku) ci schovatele (§ 747 obcanského zákoníku). Mnže však jít i o zástavní veiitele, kteií mají dlužníkovu vec u sebe (§ 151a a násl. obcanského zákoníku), jakož i o veiitele, kteií dlužníkovu vec zadrželi na základe zadržovacího práva (§ 151s a násl. obcanského zákoníku). Toto vymezení obsahu konkursní podstaty samoziejme není vycerpávající. Do konkursní podstaty mohou dále patiit i soubory vecí, popi. soubory vecí a práv atd.

Jak jsme již uvedli, naše konkursní právo zcela neakceptuje zásadu univerzality, a tak piímo ze zákona jsou nekteré veci z konkursní podstaty vylouceny. Piedevším se zde berou v úvahu hlediska sociální.

Které veci jsou z konkursní podstaty ex lege vylouceny?

1. Úpadcnv majetek, který je vyloucen z exekuce. Zde platí subsidiárne obcanský soudní iád, který vymezuje, které veci nemohou být postiženy exekucí prodejem movitých vecí a nemovitostí. První skupinu vecí tvoií veci, jejichž prodej je zakázán podle zvláštních piedpisn. Druhou skupinu tvoií veci, ohledne nichž zvláštní piedpisy stanoví, že exekuci nepodléhají (tzv. res extra comercium).

Veci (hmotné piedmety), které nepodléhají exekuci, jsou obecne vymezeny v

§§ 321 a 322 obcanského soudního iádu. Demonstrativním výctem je uvedeno, že z exekuce jsou zejména vylouceny bežné odevní soucásti, obvyklé vybavení domácnosti, snubní prsteny a jiné piedmety podobné povahy, zdravotnické potieby a jiné veci, které povinný potiebuje vzhledem ke své nemoci nebo telesné vade atd. Bude pochopitelne záležet na vykonavateli, které veci jako vhodné a úcelné sepíše do protokolu. Samoziejme, že výjimku tvoií veci, sloužící k podnikání, ty exekuci nepodléhají, ale soucástí konkursní podstaty pochopitelne musí být.

Do konkursní podstaty nenáleží dále cást platu, která nepodléhá exekuci srážkami ze mzdy. Toto ustanovení patií k velmi dnležitým, protože výrazne chrání úpadce, a proto se podíváme na jeho realizaci podrobneji.

Z jiných majetkových práv, která nejsou postižitelná exekucí a zároven se nestávají soucástí konkursní podstaty jsou to napiíklad podle § 320 obcanského soudního iádu dlužníkovy clenské podíly ve stavebních bytových družstvech.

2. Cizí veci, které má dlužník v dobe prohlášení konkursu u sebe. Sem patií i zástavy, které pievzal od jiné osoby a veci, které zadržel. Jak se však uvádí v komentáii k zákonu o konkursu a vyrovnání, není vylouceno, aby tyto veci prodal správce konkursní podstaty nikoli v rámci zpenežení podstaty, ale v rámci možnosti jejich prodeje k uhrazení zajištené pohledávky.
3. Závazky tietích osob, kterými se zarucily za závazky dlužníka. Stejné je to i u povinnosti osobne rucících spolecníkn vzhledem k závazknm spolecnosti.

Rozsah konkursní podstaty se však behem konkursního iízení mnže menit. Buá mnže dojít k omezení rozsahu nebo naopak k rozšíiení.

K omezení podstaty mnže dojít:

1. tím, že z podstaty budou nekteré veci vylouceny v piípade, že k nim tietí osoba uplatnila právo,
2. tím, že po vypoiádání spolecného jmení manželn piipadnou nekteré veci vlastnicky úpadcovu manželovi,
3. 3) vyloucením nedobytných pohledávek a vecí, které nebylo možné zpenežit.

K rozšíiení konkursní podstaty zase mnže dojít:

1. úspešným odporem proti právním úkonnm, které zkracovaly veiitele,
2. úspešným vymáháním pohledávek, které vznikly pied prohlášením konkursu,
3. vrácením vecí do konkursní podstaty tietími osobami.

Pro rozsah konkrétní konkursní podstaty je pochopitelne rozhodující, co vše je skutecne do ní zahrnuto. Z toho dnvodu je dnležitý soupis aktiv, který je upraven v zákonu o konkursu a vyrovnání v §§ 17 - 19.

Tento soupis (inventarizaci) provádí správce podle pokynn soudu za použití seznamu piedloženého úpadcem a za soucinnosti veiitelského výboru. Do soupisu je tieba pojmout nejen veci, které má úpadce sám v detenci, nýbrž i ty, které má ve své moci tietí osoba, jíž zákon ukládá, aby jejich detenci oznámila správci podstaty a strpela jejich inventarizaci. Jinak rucí za škodu vzniklou z jejího zavinení, náhradu by ovšem bylo tieba na ní vymáhat žalobou. Soupisu samoziejme podléhají i vecná práva a pohledávky. Sepsat je tieba také veci, o nichž jsou pochybnosti zda patií do konkursní podstaty. Do soupisu by však bylo tieba zapsat i nároky piednesené piípadnými tietími osobami.

Je samoziejmé, že soupis lze podle potieby menit a doplnovat.

V této souvislosti nás zajímá jaký má soupis konkursní podstaty právní význam.

Ke vzniku konkursních aktiv v procesním smyslu je tieba piíslušných úkonn. Sestavení soupisu je jedním z techto úkonn.

Sestavení soupisu konkursní podstaty je nepochybne procesním úkonem konkursního správce. Ponevadž mu však zákon nepiiznává žádné materiálneprávní úcinky, nemnže pnsobit konstitutivne. Nejaké právní úcinky však musí mít, neboÚ jeho vytvoiení nemnže být zcela bezúcelné. Musí mít procesní úcinek, jenž spocívá v konstituování konkursních aktiv v procesním smyslu. Procesneprávními aktivy jsou ta, která jsou konkursním správcem, a poté piípadne konkursním soudem, (pokud seznam schvaluje, není to však povinnost piedepsaná zákonem) za materiálneprávní aktiva uznána. Skutecnost, že byla urcitá vec zapsána do seznamu, je dokladem toho, že ji konkursní správce považuje za soucást materiálneprávních aktiv a skutecnost, že tam jiná vec není zapsána, je dokladem toho, že konkursní správce, ac vedel o její existenci, nepovažoval ji za soucást techto aktiv.

Soupis podstaty tedy nemá konstitutivní úcinky, má procesneprávní význam. Zároven je však tieba provedení soupisu podstaty považovat za jeden z prvých úkonn správce, který lze oznacit za správu podstaty.

[...]

Excerpt out of 156 pages

Details

Title
Firma im Konkursverfahren nach dem tschechischen Recht
Subtitle
Konkurseröffnung und Forderungseintreibung
Authors
Year
2010
Pages
156
Catalog Number
V143694
ISBN (eBook)
9783640536023
ISBN (Book)
9783640535774
File size
2112 KB
Language
Czech
Notes
Karel Schelle ist Dozent an der Juristischen Fakultät der Masaryk Universität in Brno (Tschechische Republik), wo er seit dem Jahr 1977 tätig ist. Er befasst sich vor allem mit der tschechischen Rechtsgeschichte der Neuzeit, mit besonderer Schwerpunktsetzung auf die Geschichte der öffentlichen Verwaltung und der Gerichtsbarkeit. Er veröffentlichte mehrere Dutzend Monografien und Lehrbücher, eine große Menge an Studien und Aufsätzen in Fachzeitschriften und Sammelbänden nicht nur in der Tschechischen Republik, sondern auch im Ausland. Mehr Informationen unter: www.schelle.cz
Tags
Firma, Konkursverfahren, Recht, Konkurseröffnung, Forderungseintreibung
Quote paper
Univ.-Doz. Karel Schelle (Author)Dr. Ilona Schelleová (Author)Dr. Karel Schelle, jr. (Author)Dr. Jana Čuhelová (Author), 2010, Firma im Konkursverfahren nach dem tschechischen Recht, Munich, GRIN Verlag, https://www.grin.com/document/143694

Comments

  • No comments yet.
Read the ebook
Title: Firma im Konkursverfahren nach dem tschechischen Recht


Upload papers

Your term paper / thesis:

- Publication as eBook and book
- High royalties for the sales
- Completely free - with ISBN
- It only takes five minutes
- Every paper finds readers

Publish now - it's free