Excerpt
Zusammenfassung
Die Nachbarbeziehungen stellten seit undenklichen Zeiten ein Problem dar, welches zu Streitigkeiten führte, die das Gericht entscheiden musste. Für solche Kleinigkeiten wurden die ganzen Güter durch den Prozess verloren. In schlimmeren Fällen gerieten die Streitigkeiten auch in den Bereich des Strafrechts. Deswegen bemühte sich stets die Gesellschaft, diese Streitigkeiten dadurch vorzubeugen, dass sie die relativ genauen Regeln für die Abmarkung der Grundstücke festlegte und die gegenseitigen Beziehungen ihrer Eigentümer regelte. Schon das römische Recht legte fest, dass der Eigentümer verpflichtet ist, die Durchdringung von Geruch, Rauch, Wasser, Dampf, Lärm, Stauch und fester Stoffen aus dem Nachbargrundstück zu vertragen, wenn es einen Normalmaß nicht überschritt. Der Grundstückseigentümer hatte auch die Zuspitzung der Nachbarmauer in den Raum über sein Grundstück zu dulden, sofern dieses eine bestimmte Ausmaß nicht überschritt (1/2 Fuß). Einige der Grundsätze des Nachbarrechts sind sehr alt und stützten sich um das Zwölftafelgesetz (Hälfte des 5. Jahrhunderts v.u.Z.). Es handelte sich vor allem um die Bestimmungen über die überhängenden Zweige. Bei den Feldgrundstücken war der Eigentümer verpflichtet, die überhängenden Zweige größer als 15 Füße zu dulden. Die unteren Äste konnte er abschneiden und das Holz beibehalten. Das Zwölftafelgesetz regelte auch die Situation, damit der Eigentümer seinem Nachbar einen Zutritt auf das Grundstück zwecks der Einsammlung der überfallenen Früchte erlauben musste. Im Falle der Feldgrundstücke hatte der Eigentümer zu dulden, dass sein Nachbar bei der Bearbeitung seines Grundstücks die Grenze über 2 % Füße überschritt. Zwischen den Grundstücken entstand ein Grenzrain in der Breite von 5 Füßen (bezeichnet als confinium). Schließlich konnte der Grundstückseigentümer den natürlichen Regenwasserabfluss zum Nachteil seines Nachbarn verändern.
Im Falle der Verletzung der Nachbarbeziehungen konnte der Grundstückseigentümer sein Recht mit dem Interdikt uti possidetis oder mit der Unterlassungsklage (actio negatoria) durchsetzen.
Das Problem der Nachbarbeziehungen ist heute breiter als es im alten Rom der Fall war; selbstverständlich betrifft es nicht nur die benachbarten Immobilieneigentümer. Die Beziehungen der Eigentümer von Wohnungseinheiten in einem Wohnhaus sind zugleich vielmals schwierig, abgesehen von vielmals gespannten Miteigentumsverhältnissen der gemeinsamen Räume, welche in die Beziehungen zwischen die in einem Haus wohnenden Nachbarn selbstverständlich übertragen werden. Es handelt sich vor allem um die Form der sog. Hausimmissionen, d.h. die Nachbarbelästigung und Störung der Ausübung ihrer Rechte durch Lärm, unerlaubte Tätigkeit usw. Diese Monographie betrifft selbstverständlich auch weitere Formen der Nachbarbeziehungen.
Dieses Buch geht von der in dieser Publikation bearbeiteten Problematik aus: Schelleová, I. - Schelle, K.: Sousedské spory a paragrafy. Praha, Computer Press 2001. 107 S. (ISBN 807226-497-4).
Resume
Neighbor disputes are an old-aged problem which often disunited families and even led to court hearing. Often just due to trivialities, there were many senseless disputes being dealt by courts. It is even worse when such disputes span the scope of criminal law. Thus society has always strived toward preventing such disputes. This was to be done by means of enacting relatively strict rules for delimitating lands and regulating mutual relationships between owners of such real properties. Already the Roman law stated that owners had to put up with odors, smoke, water, vapor, noise, dust and solid substances coming from neighboring properties if such trespassing did not exceed standard levels. Owners of lands also had to tolerate if neighbors' wall got bulged and span owner's property. However, such overlap could not be bigger than a certain measure (1/2 foot). Some of the rules regarding neighbor disputes are very old and are based on the Law of Twelve Tables (Lex Duodecim Tabularum), which was enacted in the middle of fifth century B.C. This applies especially to provisions on branches overlapping neighboring property. With respect to fields, owners had to tolerate an overlap which was more than 15 feet off the ground. All branches that were lower than 15 feet could be cut and the owner of the field could keep them. The Law of Twelve Tables also stated that an owner had to let their neighbors to access his property every other day so that the neighbors could pick up fruits that had fallen there. With respect to fields, an owner had to let their neighbors to trespass his property by 2.5 feet while they were cultivating their land. Hence, there was a pale - the so-called confinium - of the size of five feet. An owner of a land was not allowed to change natural flow off of rain water if it were to affect his neighbor in a negative way. If neighbor's rights and relations were interfered with, an owner of such property was able to achieve protection by means of an interdict uti possidetis or by an action requesting trespasser to stop with their interfering behavior - action negatoria.
The issue of neighbor disputes is now much broader than what is used to be in the ancient Rome and, of course, it does not apply only to owners of neighboring properties nowadays. The relations between the owners of apartments in apartment buildings are often very difficult too, not even mentioning the often strained relations between joint owners of common areas, which, of course, apply to relations of neighbors living in the same building. This contains such issues as "house immissions", i.e. bothering neighbors and interfering with their rights by noise or unlawful activities. In this book, we will also outline other types of neighbor relations.
The presented publication draws upon the book Schelleová, I. - Schelle, K.: Sousedské spory a paragrafy. Praha, Computer Press 2001. 107 p. (ISBN 80-7226-497-4).
ÚVOD
Sousedské vztahy byly od nepameti problémem, který často znesváŕel celé rodiny, vedly k rozkolúm končícím u soudu, kde se pro malichernost prosoudily celé grunty. V horších pŕípadech se spory dostaly i do oblasti trestní. Proto se společnost vždy snažila temto sporúm pŕedcházet tím, že stanovovala relatívne presná pravidla pro vymezování pozemkù a upravovala vzájemné vztahy jejich vlastníkú. Už ŕímské právo stanovilo, že vlastník byl povinný snášet pronikání zápachu, dýmu, vody, páry, hluku, prachu a pevných látek ze sousedního pozemku, jen když to neprekročilo obvyklou míru. Vlastník pozemku musel také snášet vyhrocení sousedovy zdi do prostoru nad svým pozemkem, pokud nepresahoval určitý rozmer (1/2 stopy). Nekteré ze zásad sousedského práva jsou velmi staré a opíraly se o Zákon 12 desek (polovina 5. století pŕed naším let). Byla to pŕedevším ustanovení o presahu vetví na sousední pozemek. U polních pozemkú byl vlastník povinen snášet pŕesahování vyšší než 15 stop. Nižší vetve si mohl oklestit a dŕíví ponechat. Zákon 12 desek pamatoval i na to, že vlastník je povinen dovolit sousedovi pŕístup na svúj pozemek každý druhý den, aby si mohl sebrat plody tam pŕepadané. U polních pozemkú byl vlastník dále povinen strpet, aby jeho soused pŕi obdelávání svého pozemku pŕekročil hranici pozemku o 2 1/2 stopy. Mezi pozemky tak vznikla mez, tak ŕečené confinium, v šíŕi 5 stop. Konečne vlastník pozemku nesmel menit pŕirozený odtok dešt'ové vody ke škode svého souseda. V pŕípade porušení sousedských vztahú se vlastník pozemku mohl domoci ochrany interdiktem utipossidetis anebo žalobou zápúrčí (actio negatoria).
Problém sousedských vztahú je dnes širší než tomu bylo ve starém Ríme, samozŕejme, že dnes se netýká jen sousedících vlastníkú nemovitostí. Vztahy vlastníkú bytových jednotek v bytovém dome jsou rovnež mnohdy složité, a to nehovoŕíme o mnohdy napjatých spoluvlastnických vztazích společných prostor, které se pochopitelne pŕenáší do sousedských vztahú sousedú bydlících v jednom dome. Jedná se zejména o formu tzv. domovních imisí, tj. obtežování sousedú a rušení výkonu jejich práva hlukem, nedovolenou činností atd. V publikaci se pochopitelne dotkneme i dalších typú sousedských vztahú.
1. Nekolik nezbytných právních pojmú
Vlastnictví
Sousedské neshody pramení z podstaty a charakteru vlastnického práva. Vlastnické právo je totiž právem absolutním, tedy púsobí proti všem, což znamená, že všichni musí konkrétni vlastnické právo respektovat a musí se zdržet všeho co by oprávneného rušilo v jeho právu. Podstatou vlastnického práva je totiž vec držet - ius possidendi, vec užívat a požívat její plody a užitky - ius utendi, ius fruendi a s vecí disponovat - ius disponendi. Tedy nikdo nesmí být rušen ve svém právu vec, jež je v jeho vlastnictví rádne držet, užívat, požívat a s vecí disponovat. A zde jsme u podstaty konfliktú v sousedských vztazích. Na jedné strane je konkrétní vlastník konkrétní nemovitosti, jež nechce být rušen ve svém vlastnické právu, na strane druhé soused, jež určitým zpúsobem vlastnické právo souseda ruší. Na tyto situace pamatuje zákon, který dává všem vlastníkúm stejná práva a povinnosti a poskytuje jim stejnou právní ochranu.
Aby byl další výklad snazší, musíme si vysvetlit úvodem nekteré základní právní pojmy související s vlastnickým právem. Je to pojem veci, zejména veci nemovité. Dále pojem pozemek, součást veci, príslušenství veci, stavba, budova, byt, príslušenství bytu, nebytový prostor, hranice pozemku, evidence nemovitostí, užívací právo, vydržení, stavba na cizím pozemku, služebnosti a vecná bremena.
Držba
Držba je faktická všeobecná moc nad vecí. tedy na rozdíl od vlastnictví, které je právním panstvím, je držba faktickým panstvím. O držbe je možno hovorit jen tehdy, splňuje-li faktické panství dva požadavky, které tvorí základní pojmové znaky držby: je to fyzické ovládání veci, které musí být doplneno vúlí ovládat vec jako vlastní. Držba je jedním z atributú vlastnictví. Tedy právo vec držet má predevším vlastník. Držitelem však múže být i osoba od vlastníka odlišná za predpokladu, že vec fakticky ovládá a současne s ní nakládá jako s vlastní. Zákon rozlišuje držbu oprávnenou a neoprávnenou. Je-li držitel se zretelem ke všem okolnostem v dobré víre o tom, že mu vec patrí, je držítelem oprávneným. V pochybnostech se má za to, že držba je oprávnená. Nestanoví-lí zákon jínak, má oprávnený držítel stejná práva jako vlastník, zejména má též právo na plody a užítek z vecí po dobu oprávnené držby. Neoprávnený držítel je povínen vždy vydat vec vlastníkoví spolu s jejímí plody a užítky a nahradít škodu, která neoprávnenou držbou vzníkla. Neoprávnený držítel sí však múže od vecí oddelít to, čím jí svým nákladem zhodnotíl, pokud je to možné bez zhoršení podstaty vecí. Oprávnená držba múže vést k nabytí vlastníckého práva.
Vec
Vec v právním smyslu je vec hmotná a prírodní síly, za predpokladu, že jsou užítečné a ovladatelné. Oba predpoklady jsou kumulatívní, není tedy vecí neco co je ovladatelné, ale neužítečné, aní neco co je užítečné, ale neovladatelné. Ovladatelnost je treba posuzovat objektívne, nezáleží tedy na tom, zda určítá vec je ovladatelná v daném okamžíku nebo určítou osobou, ale na tom, zda je v lídských možnostech jí ovládat. Objektívne je treba posuzovat í užítečnost. Vecí rozlíšujeme podle rúzných hledísek. Základním rozlíšením je na vecí movíté a nemovíté (o tom dále). Ďalší rozlíšení vecí je z hledíska índívídualízace vecí v právním styku na vecí zastupítelné a nezastupítelné. Toto rozlíšení praktícky zcela splývá s rozlíšením vecí určených podle druhu (generícky) a vecí určených jednotlíve (índívíduálne). Ďúležíté je konečne rozlíšení vecí reálne delítelných a nedelítelných. U vecí je dále treba rozlíšovat vec hlavní a príslušenství a součást vecí.
Nemovitost
Nemovítostí jsou upraveny v § 119 občanského zákoníku. Ríká se zde, že nemovítostmí jsou pozemky a stavby spojené se zemí pevným základem. Toto pojetí vychází z prastarého vymezení rímskoprávního, kde za nemovítostí (res immobiles) byly považovány vecí jejíchž místo v prostoru nebylo možné zmenít bez zmeny jejích podstaty. Za nemovíté vecí byly tedy považovány pozemky (praedia, fundi), tj. vymezené částí zemského povrchu, za podstatné součástí kterých se považovaly jednak všechny predmety, které jsou s povrchem pevne spojené (platílo superficies solo cedit: rostlíny, budovy jako celek), jednak kolmý ovladatelný prostor pod povrchem a nad ním. Rímané rozlíšovalí pozemky na mestské (praedia urbana) a vesnícké (praedía rustíca) a na pozemky, které mají prírozené hraníce (agri arcifini) a umelé hranice (agri limitati). Toto pojetí prevzalo í moderní právo, a tak z neho vycházíme prakticky dodnes.
POZEMEK
Jedním z druhú nemovítostí jsou pozemky. Za pozemek je treba považovat índívíduálne určenou část zemského povrchu jež je oddelena od sousedních částí trvalým rozhraníčením. Toto vymezení pojmu pozemek je však treba chápat ve smyslu právne techníckém, protože se nemusí krýt s rozdelením pùdy v prírode. Nejde tedy o libovolnou část zemského povrchu, ale o tu, která je pùdorysne zobrazená na pozemkové mape a vyznačená v katastru nemovitostí. Proto pro další vymezení pojmu pozemkem musíme nahlédnout do zákona o katastru nemovitostí, nebo-li katastrálního zákona. Podle § 27 tohoto zákona (č. 344/1992 Sb. v platném znení) se pozemkem rozumí část zemského povrchu oddelená od sousedních částí hraničí územní správní jednotky nebo hraničí katastrálního území, hraničí vlastníckou, hraničí držby, hraničí druhù pozemkù, popr. rozhraním zpùsobu využití pozemkù. Mluvíme také nekdy o parčeláčh (latinsky «pars ») čož jsou pozemky, které jsou geometričky a polohové určeny, zobrazeny katastrální mapou a označeny parčelním číslem.
Vzor
Listu vlastnického
Součástí
Součástí veči je vše, čo k ní podle její povahy náleží a nemùže být oddeleno, aniž by se tím več znehodnotila. Součást veči tedy není samostatná več v právním smyslu, več a její součást tedy tvorí jedinou več. Součást sdílí právní režim veči k níž patrí. Práva a povinnosti, jejičhž predmetem je určitá več, se vztahují i na její součást. Součásti veči prečhází na nabyvatele veči. Po oddelení se však součást stává samostatnou večí. Práve tyto skutečnost je velmi d^ežitá pri rešení nekterýčh sousedskýčh sporù. Jako príklad uvedeme, že součástí stromu jsou i jeho neoddelené plody. Jejičh oddelením se stanou samostatnou večí. Podobne i trvalé porosty tvorí součást pozemku jehož právní osud sdílí.
Pŕíslušenství
Od součástí veči je však treba dùsledne odlišovat její pŕíslušenství. Pŕíslušenství veči jsou veči, které náležejí vlastníku veči hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní večí trvale užívány. Občanský zákoník pritom rozeznává tri druhy príslušenství: príslušenství veči, príslušenství bytu a príslušenství pohledávky. Nás, vzhledem k námi sledovanému tématu, bude zajímat príslušenství veči. U príslušenství veči musíme rozlišovat mezi večí hlavní a večí, která je k ní príslušenstvím. Príslušenství hlavní veči slouží. Rozlišovačím kriteriem mezi večí hlavní a príslušenstvím je hospodárské hledisko. Tedy ta s večí, která má vetší hospodárský význam je večí hlavní a naopak. Jinak rečeno, príslušenství z hlediska hospodárského využití slouží veči hlavní. Nič však neztráčí na své povaze, není-li dočasne užíváno s hlavní večí. U hlavní veci a pŕíslušenství musí být identita vlastnictví, tedy obe veci musí patŕit témuž vlastníkovi. Pŕíslušenství sdílí právní osud veci hlavní a pŕevádí se spolu s ní.
Stavba
Pojem stavba není definován ani v občanském zákoníku ani ve stavebních pŕedpisech. Z § 119 občanského zákoníku však vyplývá, že stavby, které jsou nemovitostmi musí být spojené se zemí pevným základem. Z toho je nutné vyvodit, že existují stavby, které nejsou se zemí spojený pevným základem a tedy nejsou nemovitostmi. Takovými jsou zejména chaty, boudy atd. Rekreační chata je nemovitost, jestliže je spojena se zemí pevným základem. Naopak napŕíklad pomník, náhrobek nebo jiná ozdoba hrobu, které mohou být bez znehodnocení hrobu oddeleny, mají povahu vecí movitých. U staveb, které považujeme za nemovitosti však ješte musíme rozlišovat ty, které se zapisují do katastru nemovitostí a ty, které nikoli a tedy pŕi pŕevodu vlastnictví, vlastnické právo pŕechází okamžikem nabytí účinnosti smlouvy o pŕevodu. Stavební zákon (§ 3) rozlišuje nekolik druhú staveb - stavby pro individuální rekreaci, stavby pro shromažďování vetšího počtu osob, stavby pro obchod, stavby ubytovacího zaŕízení, stavby pro výrobu a skladování a zemedelské stavby.
BUDOVA
Pojem budovy je vymezen v zákone o vlastnictví bytú (zákon č. 72/1994 Sb., v platném znení). Podle § 2 tohoto zákona je budovou trvalá stavba spojená se zemí pevným základem, která je prostorove soustŕedena a navenek uzavŕena obvodovými stenami a stŕešními konstrukcemi s nejméne dvema prostorove uzavŕenými samostatnými užitkovými prostory, s výjimkou hal. Rozhodnutím vlastníka za budovu lze považovat rovnež sekci se samostatnými vchodem, pokud je samostatne označena číslem popisným a je tak stavebne technicky uspoŕádána, že múže plnit samostatne základní funkci budovy. Budova je tedy pŕedevším stavbou, která musí splňovat znaky uvedené ve výše citovaném paragrafu zákona o vlastnictví bytú.
Byt
O bytech se sice hovoŕí i v občanském zákoníku, jejich definici však nalezneme jen opet v zákone o vlastnictví bytú. Zde se pod pojmem byt rozumí místnost nebo soubor místností, které jsou podle rozhodnutí stavebního úŕadu určeny k bydlení. Obdobná definice je i ve vyhlášce Ministerstva pro místní rozvoj o obecných technických požadavcích na výstavbu (vyhláška č. 137/1998 Sb.). Z toho vyplývá, že o tom co je byt rozhoduje stavební úŕad a to buď ve forme kolaudačního rozhodnutí nebo rozhodnutí o zmene v užívání stavby. V pŕípade, že se pŕíslušné dokumenty nezachovaly, je tŕeba postupovat podle § 104 stavebního zákona (zákon č. 50/1976 Sb., v platném znení). Ten ŕíká, že nejsou-li zachovány doklady (pŕedevším oveŕená dokumentace), z nichž by bylo možno zjistit účel, pro který byla stavba povolená, platí, že stavba je určená k účelu, pro který je svým stavebne technickým uspoŕádáním vybavena. Jestliže vybavení stavby nasvedčuje nekolika účelúm, má se za to, že stavba je určena k účelu, ke kterému se užívá bez závad.
PŔÍSLUŠENSTVÍ BYTU
Z hlediska narušení sousedských vztahú vetšinou není ani tak dúležité vymezení bytu, který je presne ohraničen, ale spory vyvolává zejména pŕíslušenství bytu, což často bývají tzv. společné prostory. Pŕíslušenství bytu je definováno zejména v občanském zákoníku (§ 121 odst. 2) jako vedlejší místnosti a prostory určené k tomu, aby byly s bytem užívány. Vedlejšími místnostmi se pritom rozumí zejména neobydlené kuchyne, haly, komory, koupelny, záchody, šatny atd. Za vedlejší prostory jež leží mimo byt lze považovat napríklad sklepy, dŕevníky atd.
NEBYTOVÉ prostory
Nebytovými prostory jsou místnosti nebo soubory místností, které podle rozhodnutí stavebního úŕadu jsou určeny k jinému účelu než k bydlení, pritom nebytovými prostory nejsou pŕíslušenství bytu, ani společné prostory domu. Opet tedy jako v pŕípade bytú je rozhodující rozhodnutí stavebního úŕadu.
Hranice nemovitostí
Základním pŕedpokladem pro stanovení pŕesných pravidel sousedských vztahú je vymezení hranic nemovitostí. Tohoto si byli vedomi už i ve starém Ríme a tak vznikl mimo jiné pojem meze. Hranice mezi pozemky jsou vytýčené lidmi jako pomyslná čára. K jejich vytýčení se používá zejména mezníkú a plotú. Tento problém je upraven v zákonu č. 344/1992 Sb. o katastru nemovitostí. Zjišt'ování hranic provádí komise složená z pracovníkú katastrálního úŕadu a ze zástupcú obce a dalších orgánú určených katastrálním úŕadem. Zjišt'ování hranic se provádí za účasti pozvaných vlastníkú a jiných oprávnených nebo jejich zástupcú. Dále zde najdeme ŕadu technických podrobností, jak postupovat pŕi zjišt'ování hranic pozemkú.
Evidence nemovitostí
Evidence nemovitostí je dnes vedena v tzv. katastru nemovitostí. Ten je upraven zákonem č. 344/1992 Sb. v platném znení. Katastr je soubor údajú o nemovitostech v České republice zahrnující jejich soupis a popis a jejich geometrické a polohové určení. Součástí katastru je evidence vlastnických a jiných vecných práv k nemovitostem podie zvláštního predpisu, jímž je zákon č. 265/1992 Sb., o zápisech vlastnických a jiných vecných práv k nemovitostem. Katastr je zdrojem informaci, které slouží k ochrane práv k nemovitostem, pro daňové a poplatkové účely, k ochrané životního prostredí, zemédélského a lesního púdního fondu, nerostného bohatství, kulturních památek, pro rozvoj území, k oceňování nemovitostí, pro účely védecké, hospodárské a statistické a pro tvorbu dalších informačních systémú. V katastru se evidují
a) pozemky v podobé parcel,
b) budovy spojené se zemí pevným základem,
c) byty a nebytové prostory vymezené jako jednotky podle zvláštního zákona v budovách,
d) rozestavéné budovy nebo byty a nebytové prostory, které budou podléhat evidenci, požádá-li o to vlastník nemovitosti nebo jiná osoba oprávnéná z práva, které se zapisuje do katastru,
e) rozestavéné budovy nebo byty a nebytové prostory, které budou podléhat evidenci v souvislosti se vznikem, zménou nebo zánikem vécného práva k nim,
f) stavby spojené se zemí pevným základem, o nichž to stanoví zvláštní predpis.
Pozemky se člení podle druhú na ornou púdu, chmelnice, vinice, zahrady, ovocné sady, trvalé travní porosty, lesní pozemky, vodní plochy, zastavéné plochy a nádvorí a ostatní plochy.
Nemovitosti se v katastru evidují podle katastrálního území. Katastry vedou katastrální úrady.
UŽÍVACÍ PRÁVA
Užívací právo je jedním z obsahových náležitostí vlastnického práva. Existují však i užívací práva odvozená od práva vlastnického. Jedná se o práva osob, kterým vlastník podle svého dispozičního práva prenechal užívání své véci (v našem prípadé nemovitosti), ať trvale nebo dočasné, ať celé véci nebo jen její části. Jedná se tedy o užívání véci nékým jiným než vlastníkem. Užívací právo z vlastníka na osobu druhou prejde obvykle smlouvou, jejíž základním typem je nájemní smlouva upravená v § 663 občanského zákoníku. Zvláštním typem odvozeného užívacího práva je nájem bytu podle § 685 a násl. občanského zákoníku. Samostatnou právní úpravu má i nájem a podnájem nebytových prostor (viz zákon č. 116/1990 Sb. v platném znéní).
Vydržení
Vydržení je jednim ze zpùsobù nabytí vlastnického práva. Oprávnený držitel se stává vlastníkem veci, má-li ji nepretržite v držbe po dobu trí let, jde-li o movitou vec, a po dobu deseti let, jde-li o nemovitost. Základní podmínkou vydržení je tedy oprávnená držba a uplynutí stanovené lhùty, po kterou má oprávnený držitel vec nepretržite v držení. I tam, kde byly splneny uvedené podmínky k vydržení nedojde, jsou-li predmetem veci, které mohou být pouze predmetem vlastnictví státu nebo určených právnických osob.
STAVBA na cizím pozemku
Každý stavebník k tomu, aby mohl stavet potrebuje stavební povolení od stavebního úradu. Zrídí-li nekdo stavbu na cizím pozemku, ač na to nemá právo vytvárí tím tzv. neoprávnenou stavbu. V tom prípade múže soud na návrh vlastníka pozemku rozhodnout, že stavbu je treba odstranit na náklady toho, kdo stavbu zrídil. Pokud by odstranení stavby nebylo účelné, prikáže ji soud za náhradu do vlastnictví vlastníkovi pozemku, pokud s tím vlastník pozemku souhlasí. Soud však múže usporádat pomery mezi vlastníkem pozemku a vlastníkem stavby i jinak, zejména též zrídit za náhradu vecné bremeno, které je nezbytné k výkonu vlastnického práva ke stavbe.
Od neoprávnené stavby je však treba odlišovat nesplnení nekterých náležitostí, které pri stavbe vyžadují stavební predpisy.
Služebnosti
Již prastaré rímské právo konstruovalo pravidla pro omezení vlastnictví, jímž se pozdeji začalo ríkat služebnosti. Pozemkové služebnosti byla v rímském právu vecná práva, která dávala vlastníkovi jednoho pozemku, tzv. pozemku panujícího, možnost užívat v jisté omezené míre jiný, zpravidla sousední pozemek, pozemek služebný. Byly to služebnosti spojené s polními pozemky, jako právo stezky, prúhonu dobytka, právo cesty, vodovodu atd. Pozemkové služebnosti se delily podle toho, jakých pozemkù se týkaly, na služebnosti k pozemkúm venkovským či polním a služebnosti k pozemkúm domovním. Pojem služebnosti znalo i stredoveké právo, moderní právo ho prevzalo v podobe vecných bremen.
Vecná bremena
Vecná bremena upravuje současný občanský zákoník v §§ 151n a násl. Vecná bremena jsou jednou z forem omezení vlastnického práva nemovitosti ve prospech určité oprávnené osoby tak, že je tento povinen neco trpet, nečeho se zdržet nebo neco konat. Práva odpovídající vecným bremenúm jsou spojena buď s vlastnictvím určité nemovitosti, nebo patrí určité osobe. Vecná bremena spojená s vlastnictvím nemovitosti pŕecházejí s vlastnictvím veci na nabyvatele. Zákon tedy rozeznává dva druhy vecných bŕemen. V prvém prípade práva odpovídající vecným bŕemenúm jsou spojena s vlastnictvím určité nemovitosti. V prípade zmeny vlastníka mení se zároveň osoba oprávneného. V druhém prípade práva odpovídající vecným bŕemenúm slouží určité osobe. Náleží tedy jen určitému oprávnenému a nepŕecházejí na právní nástupce.
Vecná práva vznikají písemnou dohodou, na základe záveti ve spojení s výsledkem ŕízení o dedictví, schválenou dohodou dedicú, rozhodnutím pŕíslušného orgánu nebo ze zákona. Právo odpovídající vecnému bŕemenu lze nabýt také výkonem práva - vydržením.
Vecná práva zanikají rozhodnutím pŕíslušného orgánu nebo ze zákona. K zániku práva odpovídajícího vecnému bŕemeni smlouvou je nutný vklad do katastru nemovitostí. Vecné bŕemeno zanikne, nastanou-li takové trvalé zmeny, že vec již nemúže sloužit potŕebám oprávnené osoby nebo prospešnejšímu užívání její nemovitosti. Pŕechodnou nemožností výkonu práva vecné bŕemeno nezaniká.
Vzor
Smlouvy o zŕízení vecného bremene
Účastníci smlouvy:
J.P presná identifikace účastníka smlouvy
vlastníka pozemku jako povinný z vecného bŕemene
V.K presná identifikace účastníka smlouvy...
jako oprávnený z vecného bŕemene
Účastníci smlouvy uzavírají tuto smlouvu o vecném bŕemenu:
I.
J.P. je vlastníkem pozemkupresná identifikace pozemku s uvedením čísla parcely, katastrálního území, listu vlastnikého a uvedenínabývacího titulu
II.
J.P. zŕizuje ve prospech V.K. vecné bŕemeno právo chúze a jízdy pŕes pozemek uvedený v čl. I. Rozsah vecného bŕemene je vyznačen na geometrickém plánu č. ...číslo geometrického plánu a datum jeho zhotovení..., jenž je nedílnou pŕílohou této smlouvy. V.K. oprávnení z vecného bŕemene pŕijímá.
III.
Hodnota vecného bŕemene uvedeného v čl. II činí podle ocenení účastníkú 10 000 Kč (petinásobek ročního plnení 2 000 Kč).
Vëcné bremeno uvedené v čl. Il se zŕizuje bezplatné
V.
V.K nabývá oprâvnëni z vëcného bremene vkladem do katastru nemovitostí na zàkladë této smlouvy.
V Brnë, dne 30. kvëtna 2000
z vëcného bremene z vëcného bremene
Vzor
Smlouvy o zániku vecného bremene
Účastníci smlouvy:
J.P presná identifikace účastníka smlouvy
vlastníka pozemku jako povinný z vëcného bremene
V.K presná identifikace účastníka smlouvy...
jako oprávnëný z vëcného bremene
Účastníci smlouvy uzavírají tuto smlouvu o zániku vëcného bremene:
I.
Účastníci smlouvy uzavreli dne 30.5.2000 smlouvu o zŕízení vëcného bremene práva chûze a jízdy pŕes pozemek presná identifikace pozemku tak jak byl identifikován ve smlouvë o zrízení vëcného bremene... Povinným z tohoto vëcného bremene je vlastník uvedeného pozemku J.P. a oprávnëným z vëcného bremene je V.K. Oprâvnëm z vëcného bremene bylo zapsáno do katastru nemovitostí vkladem s právními účinky ke dni ..datum nabytí účinnosti smlouvy o zrízení vëcného bremene...
II.
Vzhledem k tomu, že V.K. si vstup na svûj pozemek vyŕešil jiným zpûsobem, dohodli se účastníci této smlouvy, že vëcné bremeno právo chûze a jízdy zaniká.
III.
Oprâvnëni z vëcného bremene práva chûze a jízdy pres pozemek ve prospëch V.K. zaniká vkladem do katastru nemovitostí na zàkladë této smlouvy.
V Brnë, 30.5.2001
podpisy opràvnëného z vëcného bremene a povinného z vëcného bremene z vëcného bremene
2. SOUSEDSKÉ VZŤAHY A OBČANSKÝ ZÁKONÍK
ÜMEZENÍ VLASŤNICKÉHO PRÁVA
Vlastnické právo je právem absolutním, tedy je chráneno proti všem dalším subjektúm. Všechny další subjekty se musí zdržet jakéhokoliv zasahování do konkrétního vlastnického práva konkrétního subjektu jenž je nositelem tohoto práva. Je však logické, že pri výkonu konkrétního vlastnického práva na konkrétní nemovitosti múže mnohdy zasahovat do vlastnického práva sousedního vlastníka. A zde jsme u jádra veci. Dochází ke stretu dvou vlastníkú, kterí realizují své absolutní vlastnické právo na sousedních nemovitostí. Zejména se jedná o užívání nemovitostí. Kolize uživatelú dvou sousedních nemovitostí je tedy logickým dúsledkem realizace vlastnického práva. To si uvedomovali už starí Rímané, a tak od dob soupisu jejich právních pravidel se vyvíjí tzv. sousedské právo, které má zamezit výraznejším kolizím dvou vlastníkú sousedních pozemkú. Musíme však jít ješte dále. Užívací právo nemají jen prímí vlastníci nemovitostí, ale uživatelé na základe odvozených práv, na což jsme již také upozornili. Proto, když budeme dále používat výrazy jako je „vlastník" a „vlastnické právo", budeme tím myslet i uživatele na základe odvozených práv.
A opet ješte trochu historie. Ve starém Ríme omezením vlastnického práva byly služebnosti, které jsme si vymezili výše. Pozemkové služebnosti tedy vyjadrovaly vztah vlastníkú dvou sousedních pozemkú, hospodárskou motivací vztahu byla snaha umožnit stejné využití obou. Rímané k vyjádrení techto predstav užívali definice typu „pozemek slouží pozemku" (fundus fundo servit) a že služebnost má být pro pozemek užitečná (servitus praedio utilis esse debet). K nejstarším služebnostem náležely služebnosti k venkovským pozemkúm. Byly to predevším služebnosti cesty, jejichž rozsah byl rúzný podle toho, zda šlo o právo stezky, které umožňovalo po cizím pozemkúm chodit nebo jet koňmo, právo prúhonu dobytka, kdy oprávnený krome toho mohl hnát pres cizí pozemek i dobytek, nebo konečne právo cesty, jež bylo obsahove nejširší. Právo vodovodu patrilo mezi tzv. služebnosti vodní. Opravňovalo odber vody na cizím pozemku. K venkovským služebnostem náleželo i právo pastvy, právo kácet stromy, právo lámat kámen, dobývat a pálit vápno, kopat hlínu, težit písek atd. K domovním služebnostem, které byly mladší než služebnosti venkovské patrilo napríklad právo zapustit do sousedovy zdi části stavební konstrukce. K dalším typickým domovním služebnostem patrilo právo mít část své stavby nad cizím pozemkem nebo právo v cizí zdi prorazit okno. Speciální domovní služebností bylo i právo okapu, opravňující svádet dešťovou vodu na cizí pozemek a služebnost stoky - kloaky opravňující svádet nečistoty na služebný pozemek stokou. Rímské právo znalo ¡ tzv. služebnosti negativní nebo-li zakazující. Bylo to napríklad oprávnení vlastníka panujícího pozemku zakázat vyšší stavbu na pozemku služebném nebo zakázat takovou stavbu, která by bránila v prístupu svetla či výhledu.
Tímto krátkým výletem do právní historie chceme ukázat, že současné sousedské právo je výsledkem dlouhé vyzkoušené cesty.
Generálni klauzule omezující vlastnícke právo
Konkrétní právní úprava sousedských vztahù se do našeho občanského práva znovu dostala až v roce 1991 tzv. velkou novelou jíž byl zákon č. 509/1991 Sb. V dùsledku této novelizace občanského zákoníku je tedy celkem precizne upraveno v duchu rímskoprávního myšlení jaká omezení musí každý vlastník nemovitosti strpet. V § 127 občanského zákoníku tedy zjistíme, že vlastník nemovitosti (ustanovení § 127 se však týká i vecí mov¡tých) se musí zdržet všeho, čím by nad míru primerenou pomerùm obtežoval jiného nebo čím by vážne ohrožoval výkon jeho práv. Proto zejména nesmí ohrozit sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na nem zrízení bez toho, že by učinil dostatečné opatrení na upevnení stavby nebo pozemku, nesmí nad míru primerenou pomerùm obtežovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kourem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, svetlem, stínením a vibracemi, nesmí nechat chovaná zvírata vnikat na sousedící pozemek a nešetrne, poprípade v nevhodné roční dobe odstraňovat ze své pùdy koreny stromu nebo odstraňovat vetve stromu presahující na jeho pozemek. Je-li to potrebné a nebrání-li to účelnému využívání sousedících pozemkù a staveb, mùže soud po zjištení stanoviska príslušného stavebního úradu rozhodnout, že vlastník je povinen pozemek oplotit. Vlastníci sousedních pozemkù jsou povinni umožnit na nezbytnou dobu a v nezbytné míre vstup na své pozemky, poprípade na stavby na nich stojící, pokud to nezbytne vyžaduje údržba a obhospodarování sousedících pozemkù a staveb. Vznikne-kli tím škoda na pozemku nebo na stavbe, je ten, kdo škodu zpùsobil, povinen ji nahradit. Této odpovednosti se nemùže zprostit. Tolik tedy text § 127 občanského zákoníku. Toto ustanovení vychází zejména z čl. 11 Listiny základních práv a svobod a z čl. 1 Dodatkového protokolu k Ústave.
Občanský zákoník tedy v zájmu nerušeného užívání nemovitostí stanovuje omezení vlastníka. Tedy aby vlastník nemovitosti mohl vykonávat svá práva, musí strpet určitá omezení ve prospech výkonu stejných práv vlastníka sousední nemovitosti. Je pochopitelné, že se tyto povinnosti vztahují i na spoluvlastníky.
Než se postupne podíváme na jednotlivá omezení, je treba se zastavit u nekterých pojmù s nimiž budeme dále operovat. Predevším je to pojem „nad míru primërenou pomërùm". Vysvetlení tohoto pojmu v zákone nikde nenajdeme, ale je treba si pod tím predstavit jakékoli chování, které je pri respektování dobrých sousedských vztahù neobvyklé a sousedy navzájem netolerované. Dále co je to „obtëiovâni" ? Pod tímto pojmem musíme si predstavit situaci, která je nepríjemná, prináší nesnáze, nutí neco udelat, nečeho se zdržet, neco strpet, co by jinak nemuselo být, nebýt tohoto obtežování.
Ohrožování sousedovy nemovitosti
Jedním z konkrétních omezení, které je velmi frekventované je povinnost vlastníka nemovitosti zdržet se jakékoli činnosti, která by ohrozila sousedovu stavbu nebo pozemek úpravami pozemku nebo úpravami stavby na pozemku zrízení, aniž by provedl dostatečná opatrení na upevnení sousedovy stavby nebo pozemku. Pújde napríklad o nevhodné vyhloubení príkopu, který múže ohrozit sesuv púdy na sousedovu pozemku, odstranení sousední operné zdi, nevhodné vyhloubení odtoku dešťové vody, který bude ohrožovat zaplavováním či zabahňováním sousedúv pozemek nebo stavbu a podobné zásahy. V zákone tyto úpravy pozemku nejsou presne specifikovány, a tak múže jít o jakékoliv rušební činnosti, kterými se ohrožuje sousedúv pozemek nebo stavba. Vlastník nemovitosti jenž podobné úpravy na svém pozemku činí nemá toto ze zákona zakázáno, ale musí učinit dostatečná opatrení aby sousedúv pozemek nebo stavbu svoji činností neohrozil. V praxi mnohdy bude samozrejme sporné, zda príslušná opatrení byla dostatečná nebo nikoliv, bude to záležitost konkrétního posouzení.
Vetšina stavební činnosti se deje na základe povolení stavebního úradu. V tomto povolení by mela být tato opatrení vytýčena. Pokud tomu tak není prichází na radu soud, a to vetšinou formou predbežného opatrení. Z dikce zákona však vyplývá, že návrhem na zahájení rízení u soudu se lze domáhat jen uložení povinnosti zdržet se presne vymezeného rušení. Na vlastníkovi bude, aby si sám zvolil opatrení, jímž zamezí další obtežování souseda, poprípade ohrožování výkonu jeho práv. Zda povinný vlastník zvolil postačující opatrení, bude soud zkoumat pri rozhodování o jeho návrhu na zastavení výkonu rozhodnutí bude-li podán, nikoliv ve stádiu narízení výkonu rozhodnutí. Rozsudek ukládající povinnost nečeho se zdržet má ten význam, že oprávnený múže proti každému dalšímu rušebnímu zásahu téhož druhu navrhnout výkon rozhodnutí opakovane na základe téhož rozsudku. V prípade, že povinný príslušná opatrení neučiní a ohrožení sousedova pozemku nebo stavby trvá, múže být k tomu povinný nucen v rámci vykonávacího rízení podle § 351 občanského soudního rádu pokutami až do výše 100.000 Kč. Nesplní-li povinný ani poté vykonatelné rozhodnutí, múže mu soud na návrh oprávneného uložit další pokuty, dokut vykonávací rízení nebude zastavena. Pokuty pripadají státu. Zaplacením pokut se povinný pritom nezprošťuje odpovednosti za škodu.
Jestliže nastane situace, kdy hrozí vznik škody múže soud podle § 417 odst. 2 občanského zákoníku narídit provedení vhodného a primereného opatrení k odvrácení hrozící škody. Soud tu múže uložit, jako vhodná opatrení k odvrácení hrozící škody, jednak, aby se príslušná fyzická nebo právnická osoba zdržela určité činnosti, z níž by mohla vzniknout škoda, anebo aby byla provedena taková činnost, která zabrání hrozící škode. nelze tu ukládat jiné povinnosti než ty, které smerují k odstranení možných neoprávnených zásahú do práva ohroženého, a to tehdy, když vznik závažné škody hrozí. V prípade, že soud podle § 417 odst. 2 občanského zákoníku narídil provedení určitých vhodných a primerených opatrení, záleží na tom, zda k jejich provedení je zapotrebí podle stavebního zákona stavebního povolení. V tomto prípade vlastník ohrožené nemovitosti musí doufat, že nedojde k nesouladu mezi soudem a stavebním úradem, tedy, že by soud narídil určité opatrení k nemuž je treba povolení stavebního úradu, ale tento toto povolení nevydal.
Múže však nastat ješte další situace, kdy v düsledku provádených úprav ke škode již došlo. Potom je treba podstupovat podle § 442 občanského zákoníku. Skoda se chápe jako újma, která nastala v majetkové sfére poškozeného a je objektívne vyjádritelná všeobecným ekvivalentem, tj. penezi, a je tedy napravitelná poskytnutím majetkového plnení, predevším poskytnutím penez, nedochází-li k naturální restituci. Zákon pritom rozlišuje skutečnou škodu a to co poškozenému ušlo. Skutečnou škodou se rozumí újma spočívající ve zmenšení majetkového stavu poškozeného a reprezentující majetkové hodnoty, které bylo nutné vynaložit, aby došlo k uvedení veci do predešlého stavu. Naturální restituci nebo-li uvedení v predešlý stav soud narídí jen tehdy jestliže je to možné a účelné.
V poslední dobe se stalo aktuální i poškozování sousedních nemovitostí v düsledku použití trhavin. I na tuto situaci existuje judikát. Pri poškození obytného domu v düsledku prací s trhavinami, provádených š^dcem v blízkosti domu poškozeného, soud zjišt'uje, samozrejme za pomoci znalcü, vznik škody, príčinnou souvislost mezi vzniklou škodou s porušením právní povinnosti š^dce - napríklad zda byl proveden pred zahájením prací s trhavinami prüzkum terénu, druh a množství trhavin, odpovídajících platné státní norme, zda došlo k poškození domu ve smeru seizmografických vln vyvolaných odpálením výbušniny atd.
IMISE
Určite každý vlastník nemovitosti se dríve nebo pozdeji setká s tím, že jeho soused si na své zahrade nahlas pustí rádio nebo na podzim pálí listí. Temto a dalším zásahüm do vlastnických práv sousedü ríkáme imise (latinsky immission), což v prekladu znamená „vnikání" nebo „vpuštení". I na tyto problémy svým ustanovením pamatuje občanský zákoník ve svém § 127, odst. 1 veta druhá: vlastník veci ,,nesmi nad míru primërenou pomërùm obtëzovat sousedy hlukem, prachem, popílkem, kouŕem, plyny, parami, pachy, pevnými a tekutými odpady, svëtlem, stinënim a vibracemi". Z toho tedy vyplývá, že vlastník nemovitosti si müže počínat tak, že produkuje na své nemovitosti hluk, kour, pachy atd., ale nesmí je produkovat nad míru primerenou. Právo tedy poskytuje ochranu vlastníkovi jen v tom prípade, jestli je obtežován temito zásahy nad míru primerenou pomerüm. Navíc tyto zásahy je mnohdy nutné hodnotit i za použití ustanovení § 3 občanského zákona v nemž se hovorí o tom, že výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahü nesmí být v rozporu s dobrými mravy. Jednalo by se tehdy o šikanozní výkon práv, tedy výkon práva činený nikoli za účelem dosažení hospodárského cíle, nýbrž úmyslne - zámerne - za účelem poškození jiného. Sankcí by v tomto prípade byla náhrada škody.
Vyjdeme však z toho, že produkce hluku, popílku, koure atd. se nedeje s úmyslem poškodit souseda, ale z düvodu své potreby. Je treba se tedy pokusit vysvetlit, kdy dochází k takovým zásahüm nad míru primerenou.
Tak predevším obtežování hlukem. Zpravidla jde o hlučné používání rozhlasových, magnetofonových, televizních apod. zarízení produkujících hluk. Kdy je takové hlučení primerené a kdy nikoli je vecí výkladu v závislosti na prostredí v nemž se tak deje. Jinak se to bude posuzovat v zahrádkárské kolonii, jinak v domech stojících na námestí. Pri hodnocení se rovnež musí vzít v úvahu zda se jedná o jednorázové hlučení nebo o hlučení soustavné. Konečne intenzitu hluku je dnes možné i merit. Hluk však nemusí vydávat jen uvedené elektrospotrebiče, ale i rúzné jiné mechanismy sloužící napríklad k pracovní činnosti - stroje, cirkulárky, motorová vozidla atd. I ty nekdy mohou vydávat zvuk, jenž souseda - vlastníka sousední nemovitosti - bude obtežovat. Rovnež zde je treba pri posuzování zda se jedná o nadmerný hluk vycházet z širších souvislostí. Bude treba vzít v úvahu rovnež zda tato činnost je soustavná nebo jednorázová, zda je vykonávána pro svou potrebu nebo pro jiné atd. Z tohoto hlediska se asi bude j inak posuzovat nadmerné hlučení automobilu, když si ho bude soused opravovat pro sebe v okamžiku, když se mu výjimečne pokazí nebo pro cizí osoby a pravidelne. Jinak se bude posuzovat situace, když soused si začne stavet bazén a pozve si na nekolik dní težkou mechanizaci, než když bude soustavne na cirkulárce pro celou vesnici rezat pravidelne dríví. Hluk však mohou produkovat i majitelé napríklad rúzných zábavných nebo restauračních zarízení jako jsou cirkusy, kolotoče, noční podniky, bufety, restaurace atd. Opet zde bude treba obtežování hlukem posuzovat individuálne vzhledem k okolnostem. Jinak tomu bude u majitele kolotočú, který prijede na dva dny na vesnickou pout' a na námestí začne z amplionú vyhrávat, jinak se bude hodnotit počínaní majitele nočního klubu z jehož prostor se bude každou noc linout hluk vyvolaný hudebními produkcemi. Zde se múžeme dostat do oblasti prestupkového práva.
Ďalším druhem imisí je šírení prachu, popílku, koure, plynú a par. Tento problém múže být mnohem závažnejší než v predchozím prípade, protože se múžeme dostat do oblasti ekologické. Vlastníkúm nemovitosti jiste nevadí, když soused občas likviduje uschlou trávu nebo plevel tím, že je zapálí. Toto je obvyklý postup a nesporne patrí k zahrádkarení. Jinak se však bude posuzovat situace, když soused bude soustavne topit problematickým palivem, které produkuje stabilne štiplavý kour. Tento druh imisí je však problematický vetšinou v jiných, mnohem závažnejších prípadech. Jedná se mnohdy o imise z prúmyslových podnikú, které obtežují široké okolí a mnohdy devastují prírodu. Nejde zde tudíž již jen o sousedská práva, ale o problém ekologický. Zde již h raj í roli jiné kritéria než je míra primerena pomerúm. Mnohdy se tyto situace musí rešit na úrovni ústredních orgánú ne-li mezinárodními smlouvami, pokud imise presahují hranice státu.
Častým druhem imisí múže být i obtežování pachy. Príčinou toho múže být špatne izolovaná žumpa nebo odpadový kanál, skládky odpadu, ale i kompost, hnojište atd. Opet je treba tento druh obtežování vykládat v souvislostech nad míru primerenou pomerúm. Jinak se bude hodnotit skládka kompostu v zahrádkárské oblasti, jinak hnojište u souseda, jež chová hospodárské zvírectvo, ale mnohem problematičtejší bude produkce pachú z prúmyslového podniku vyrábející napríklad chemikálie. Opet se zde múžeme dostat do oblasti ekologické, protože nekteré pachy mohou být i zdraví škodlivé, mohou devastovat prírodu, prípadne mohou být semeništem hmyzu. Obranou proti obtežováním pachy je žaloba na zdržení se takovýchto zásahú. Není možné požadovat odstranení príčin techto zápachú, tedy napríklad premístení skládky odpadu.
Ďo ustanovení o imisích bylo rovnež zarazeno obtežování stínéním, svëtlem nebo vibracemi. Tento druh obtežování asi nebude v praxi príliš frekventovaný, nicméne se s ním múžeme setkat. Zákon (stavební zákon) na to pamatuje a tak stanovuje príslušná pravidla pri umíst'ování stavby. Tomu se budeme venovat samostatne pri rozboru stavebního zákona. Stínit však mohou i stromy nebo vysoké kere. Zde je situace mnohem komplikovanejší, protože se vetšinou vyvíjí postupne. Tak jak stromy rostou, zvetšuje se jejich stín. Co tedy potom se vzrostlým stromern, který mnohdy plodí ovoce značné hodnoty, ale vrhá na sousedúv pozemek takový stín, který výrazne obtéžuje a brání sousedovy v plnohodnotném užívání své vlastní nemovitosti. Má se pokácet a majiteli stromu zpúsobit mnohem vétší újmu než která vzniká sousedovy stínem. Rešení bude asi velmi obtížné. Jinak se bude situace posuzovat v malých zahrádkárských koloniích, jinak když se sebou budou sousedit dvé rozlehlé sadarské aleje. Doporučit je treba predevším prevenci. Pri sázení stromù a kerú je treba vycházet z jejich konečné nepodoby a tak asi v malých zahrádkách se budou predevším sázet menší kere a stromy nebudou blízko plotu.
Obtéžováním svétlem a vibracemi bude spíše výjimečné. Múže být zpúsobeno reflektory nebo špatné umísténými lampami. Vibrace zase mohou být zpúsobeny využíváním téžších mechanismú. Ani podnikatele mající príslušná povolení nezbavuje povinnost respektovat sousedská práva. Obranou zde opét je žaloba na zákaz nadmérného obtéžování, soud nemúže prikázat určitá opatrení.
V neposlední radé obtéžování souseda múže být zpúsobeno pevnými i tekutými odpady. Jedná se o rúzné močúvky, komposty, odpadové vody atd. Zde k obtéžování múže docházet nejen tím, že zpúsobují zápach, ale mohou napríklad i znečišt'ovat podzemní vody, být semeništém hmyzu. Vzhledem k situaci by mohlo jít i o estetickou újmu. Jednotlivé konkrétní prípady tedy bude treba posuzovat v širších souvislostech vzhledem k charakteru lokality. Jiné to bude na vesnici a jiné ve mésté, jinak se bude situace hodnotit v zahrádkárské oblasti, kde jsou kladeny mnohem vétší kriteria na estetičnost, jinak v lokalité, kde všichni sousedé chovají drobná hospodárská zvírata. Stejné jako v predchozích prípadech se múže postižený vlastník nemovitosti domáhat, aby se soused zdržel obtéžování. Jak toho dosáhne je již jeho vécí.
Vnikaní chovaných zvíŕat nasousedící pozemek
Sousedské problémy mohou vznikat i ze situace, kdy jeden ze sousedú chová zvírata, která mohou vnikat na cizí pozemky. Jedná se o prastarý problém, který již rešilo i rímské právo, na což jsme již upozornili na jiném místé. Za první Československé republiky bylo v platnosti tzv. právo kobilího pole, které umožňovalo majitelúm koní aby v dobé mimo vegetační období tyto nechávali se prohánét na cizích pozemcích. Tehdy platný občanský zákoník z roku 1811 rovnéž obsahoval ustanovení ríkající, že „kdo zastihne na svém pozemku cizí zvírata, není proto ješté oprávnén je zabít. Múže je vhodným násilím zahnat anebo, utrpël-li tím škodu, vykonat právo soukromého zabavení tolika kusú zvírat, kolik stačí k odškodnëní. Ale musí se do osmi dnú s vlastníkem vyrovnat nebo svou žalobu soudci podat, jinak však vrátit zabavená zvírata".
Dnes je však zákon méné benevolentní. V § 127 odst. 1 druhá véta občanského zákoníku se stanoví, že vlastník nemovitosti nesmí nechat chovaná zvírata vnikat na sousedící pozemek. Pritom nezáleží na tom zda je pozemek oplocen či nikoli. Postavením oplocení se vlastník pozemku nemúže ješté vyvinit z porušení tohoto ustanovení. Pojem chovaná zvírectva je pritom velmi široký. Nemusí se jednat jen o zvírata hospodárská jako jsou koné, krávy, kozy nebo drúbež, ale zákaz se vztahuje na zvírata všechna. Tedy napríklad i na psy a kočky, holuby, prípadné i exotické ptactvo. V současné dobé je to aktuální i vzhledemk chodu exotických plazú, ješterú atd. Rovnež nezáleží na tom, zda je soused jej ich vlastníkem nebo je chová prípadne opatruje pro nekoho druhého. Dále pri jazykovém výkladu zákona zjistíme, že zákonodárce použil výraz „vnikať', tedy nepredpokládal jednorázové výjimečné vniknutí, ale vnikání opakované, resp. soustavné.
Pri posuzování konkrétního problému však se bude muset rovnež vycházet z míry primerenosti pri použití zásahy zachovávání dobrých mravú. Asi težko se porušení tohoto ustanovení dopustí chovatel holubú, kterí prelétávají nad sousedním pozemkem. Problémem však múže být skutečnost, že tyto holuby sousedúv pozemek znečist'ují svými výkaly.
Problém v sousedských vztazích múže zpúsobovat i pestování včelstev.
Jak se tedy múže vlastník nemovitosti na jehož pozemek zvírata soustavne vnikají bránit. Musíme rozlišit dvojí situaci.
Jde o to zda tato zvírata zpúsobují škodu, nebo alespoň hrozí zpúsobení škody nebo nikoli.
V prípade, že škoda nebyla zpúsobena ani nehrozí, múže se vlastník nemovitosti, jenž je obtežován, domáhat u soudu svého práva žalobou na zdržení se rušení vnikáním zvírat.
V prípade, že škoda vznikla, múže podat žalobu na náhradu škody. Pokud hrozí škoda, použije se ustanovení § 417 občanského zákoníku, jenž v prvním odstavci stanoví, že komu škoda hrozí, je povinen k jejímu odvracení zakročit zpúsobem primereným okolnostem ohrožení. Ve druhém odstavci stejného paragrafu se potom stanoví, že jde - li o vážné ohrožení, má ohrožený právo se domáhat, aby soud uložil provést vhodné a primerené opatrení k odvrácení hrozící škody.
Pokud je to primerené okolnostem múže ohrožovaný vlastník použít i svépomoc. Aby odvrátil nebezpečí hrozící škody, múže i zvíre chytit a zavrít. Okamžite o tom musí zpravit vlastníka zvírete, protože jinak by se sám dopustil zásahu do cizího vlastnictví. Prisvojení takového zvírete je zcela neoprávnené.
V současné dobe je aktuální ohrožování lidí cizími (sousedovi) psy. Múže se však jednat i o jiná nebezpečná zvírata, včetne napríklad uprchlých hadú. Zde je nutné upozornit na ustanovení § 418 o zproštení odpovednosti. V prípade, že se soused brání útoku takového zvírete múže zvíre i zranit nebo usmrtit. Citovaný paragraf totiž stanovuje, že kdo zpúsobí škodu, když odvracel prímo hrozící nebezpečí, které sám nevyvolal, není za ni odpovedný, ledaže bylo možno toto nebezpečí za daných okolností odvrátit jinak anebo jestliže je zpúsobený následek zrejme stejne závažný nebo ješte závažnejší než ten, který hrozil. Rovnež neodpovídá za škodu, kdo ji zpúsobil v nutné obrane proti hrozícímu nebo trvajícímu útoku. O nutnou obranu nejde, byla-li zrejme neprimerená povaze a nebezpečnosti útoku.
Odstraňovaní podrostù
Častým problémem v sousedských vztazích jsou koreny stromú, které podrústají do sousedovy zahrady. Tento problém se násobí v situaci, kdy tyto koreny poškozují zdivo nebo alespoň jejich další rozširování hrozí poškození zdiva.
Zase, stejne jako v jiných problémech znehodnocující sousedské vztahy, musíme doporučit prevenci. Nesázet mohutnejší stromy v blízkosti sousedova plotu. Nicméne nekdy predem situaci špatne odhadneme a problém je na svete. Vyjdeme tedy opet z textu zákona. Ten zakazuje vlastníkúm nemovitostí odstraňování ze své nemovitosti koreny stromú nešetrne, prípadne v nevhodnou roční dobu. Nezakazuje tedy absolutne odstraňování podrostú, ale jen jejich odstraňování omezuje.
Jak tedy postupovat. Odborníci pres sousedská práva predevším doporučují, že jestliže již došlo k prípadu, kdy koreny podrústají, je vhodné od počátku postupne jem odstraňovat, než zmohutní a než jejich odstraňování bude spojeno s určitým ohrožením stromu samého. K takovému odstraňování lze dojít i pri hlubším obdelávání púdy. Postupné odstraňování nepochybne neznamená nešetrnost, pokud by k tomu docházelo ve vhodné roční dobe, a byla by to současne prevence proti budoucím možným sousedským nesnázím. Strom si obstará sám náhradu vysláním korenú do pozemku svého majitele.
Predevším musíme vyjít z toho, že koreny jsou součásti stromu a tedy jsou ve vlastnictví toho kdo vlastní strom. Jejich odstraňováním tedy zasahujeme do vlastnictví vlastníka stromu. Jak již jsme uvedli, zákon tento zásah zcela nezakazuje. Upravuje jen podmínky za nichž je možné k takovýmto zásahúm prikročit. Pomineme-li krajní prípady, kdy se jedná o stromy chránené, a tedy kdy k jakémukoli zásahu je treba úrední povoleni, podmínky jsou dve - šetrnost a vhodné roční období.
Za šetrný zásah je považován takový, který je primerený. Za primerený zásah budeme považovat takový, kdy neohrožujeme životnost stromu. V praxi to však je mnohdy složité, protože rúzné druhy stromú vyžadují rúznou péči, navíc múže jít o strom nemocný, který neprežije zásah, který by byl jindy považován za primerený.
Vhodná roční doba je ta, kdy strom prochází vegetačním klidem. Pritom je treba si uvedomit, že pro každou drevinu je toto období jiné. Jedná se o odborný problém, který je vhodné konzultovat s príslušným odborníkem.
Odstraňovaní previsù
Obdobným problémem jsou previsy. I zde je treba pri jejich odstraňování postupovat stejne jako v prípade podrostú. Z toho tedy vyplývá, že vlastník nemovitosti je oprávnen sám oklestit vetve presahující na jeho pozemek od souseda pri zachování šetrnosti a respektování vegetačního období.
Na rozdíl od podrostú se pripojuje problém plodú.
[...]