Aristotelova polis

Obsah

Úvod

1 Politická věda

2 Koinónia

3 Polis
3.1 Vznik polis
3.2 Účel polis
3.2.1 Eudaimonia
3.3 Přirozenost polis
3.3.1 Politický živočich
3.4 Celek a jeho části
3.4.1 Celek je dříve než jeho část

Závěr

Literatura

Úvod

Aristotelés patří mezi nejznámější a nejvýznamnější myslitele všech dob. Ve svém rozsáhlém díle se zabýval mnoha vědeckými obory. Tato práce se soustředí na oblast Aristotelovy politické vědy. V žádném případě se však nepokouší o nějaký komplexní popis nebo precizní deskripci množství Aristotelových politických názorů a postojů. Jejím cílem je spíše přiblížení a charakteristika některých aspektů Aristotelova pojetí polis.

Svou práci jsem rozčlenil do několika kapitol. V první se pokouším naznačit Aristotelův náhled na politickou vědu. Především zde chci upozornit na rozdílné chápání politické vědy za dob starého Řecka a dnes. Druhá část osvětluje pojem koinónia a její základní rysy.

Meritem mé práce je pak oddíl třetí – nazvaný Polis – rozdělený do několika subkapitol. V těchto postupně popisuji: způsob vzniku polis, její účel, eudaimonii, přirozenost polis, člověka jako „politického živočicha“ a konečně Aristotelovo tvrzení, že celek je dříve než jeho část.

1 Politická věda

Na začátku své práce bych se rád zaměřil na Aristotelovo pojetí politické vědy. Myslím, že pro pochopení Aristotelových názorů na politiku, polis a veřejný život člověka vůbec je důležité si uvědomit jeho koncepci politické vědy, jelikož to následně usnadní interpretaci a uchopení jeho myšlenek.

Existují podstatné rozdíly mezi dnešním přístupem k politologii a poměrem Aristotela, potažmo celé starořecké filozofické obce, k politické vědě. Různě se bere především obsah a náplň této vědy. Dnes je politologie nazírána mnohem úžeji než ve starém Řecku, kde na ni bylo nahlíženo jako na „soubor tvrzení, který umožňuje taková vysvětlení jednotlivých věcí za předpokladu, že tato vysvětlení jsou svou formou obecná a že jsou odvozena z určitých principů neboli výchozích bodů.“^[1]

Moderní politologie se již od dob Maxe Webera snaží z politické vědy vyloučit hodnotící a subjektivní soudy. Aristoteles žádné vyhraněné rozlišení mezi fakty a hodnotami nepřijímal. Kdybych měl jeho postoj vyjádřit ekonomickým slovníkem, tak bych řekl, že Aristoteles kombinoval metody pozitivní i normativní vědy. Za legitimní považoval jak pozorovat a snažit se objektivně, akademicky, či pozitivně vysvětlit a popsat skutečnosti politického života a chování osob tohoto života se účastnících, tak se i snažit najít cíle (subjektivní, normativní přístup), které by lidské společenství mělo sledovat. Do pozitivní části Aristotelova zkoumání spadá například popis jednotlivých ústavních zřízení (přestože ani zde si občas nechybí některé Aristotelovy osobní poznámky), k té normativní pak především snaha o nalezení ideálního zřízení. K poznání správných cílů či hodnot a prostředků k jejich dosažení byla podle Aristotela zapotřebí fronésis, neboli „praktická moudrost“. Přestože fronésis byla schopností duševní, závisela, přinejmenším z části, i na správné mravní výchově a zkušenosti.

Aristoteles si byl vědom diferencí mezi jednotlivými vědami. Nyní bych rád upozornil na dva podstatné rozdíly mezi vědou politickou a vědami ostatními.

„Je známkou vzdělaného muže, že v každém oboru hledá pouze tolik přesnosti, kolik připouští povaha věci; stejně nesmyslné je přijímat pravděpodobné závěry od matematika a žádat logické důkazy od řečníka.“^[2]

[...]

^[1] Mulgan Richard (1998), „Aristotelova politická teorie“, Oikúmené, Praha, str. 15

^[2] EN I, 1, 1094b23, podobné stanovisko je možno nalézt i v Pol. VII, 7, 1328a19