Die Entstehung der Tschechoslowakischen Republik 1918

Obsah

Vznik Československé republiky
1.1 Vznik první svetové války a politická situace v českých zemích
1.2 POLITICKÁ SITUACE NA SLOVENSKU NA ZAČÁTKU VÁLKY
1.3 PERZEKUČNÍ OPATRENÍ RAKOUSKÉ VLÁDY V ČESKÝCH ZEMÍCH
1.4 První protirakouské projevy v zahraničí
1.5 Formování československého zahraničního odboje
1.6 Postupné oživování „aktivity" domácí politické reprezentace
1.7 První projekty státoprávních zmen
1.8 Zmeny v postojích domácí politické reprezentace v roce 1917
1.9 Aktivizace domácího odboje v první polovine roku 1918
1.10 Protiuherské hnutí na Slovensku a postavení Slovenska v českém politickém programu
1.11 záverečná etapa československého zahraničního odboje
1.12 Vyvrcholení boje za státní samostatnosť. 28. ríjen 1918
1.13 Vyhlášeni prvního zákona státu

Vytvorení soustavy nejvyšších státních orgánú

Verejná správa
3.1 Vznik ČSR a recepce rakouské a uherské správy
3.2 ODRAZ VZNIKU ČESKOSLOVENSKÉHO STÁTU NA MORAVE
3.3 ODRAZ VZNIKU ČESKOSLOVENSKÉHO STÁTU VE SLEZSKU
3.4 Situace na Slovensku po vyhlášení Martinské deklarace
3.5 Vznik a organizace okresních a místních národních výború v českých zemích a místních NÁRODNÍCH RAD NA SLOVENSKU
3.6 Rozsah púsobnosti národních výború a národních rad
3.7 POKUS NEMECKÝCH NACIONALISTÚ IREDENTISTICKÝ PUČ
3.8 Likvidace národních výború a národních rad

Zusammenfassung/Abstract

Diese Monographie erörtert die wichtigsten Ereignisse, mit denen die Entstehung der selbständigen Tschechoslowakischen Republik im Jahre 1918 verbunden ist.

Zum entscheidenden Tag für Schicksal des tschechischen und slowakischen Volkes wurde der 28. Oktober 1918, als der Prager Nationalausschuss den selbständigen Tschechoslowakischen Staat proklamierte. Es war die Geburtsstunde der tschechoslowakischen Nation. Der nationale Befreiungskampf hat seinen Höhenpunkt erreicht und Österreich-Ungarn hat begonnen, aus der Europakarte zu verschwinden.

Am Abend 28. Oktober 1918 wurde der Nationalausschuss in die gesetzgeberische Körperschaft der selbständigen Tschechoslowakei umgestaltet. Die Errichtung der Tschechoslowakei hat eine logische Äußerung des revolutionären völkischen Befreiungskampfes des tschechischen und slowakischen Volkes und die Aktivierung des Auslandswiderstandes dargestellt. Es war eine Erfüllung der langfristigen berechtigten Sehnsüchte des Volkes nach der nationalen Freiheit und Selbständigkeit nach dem Sturz der österreichischen Vorherrschaft.

Der vier Monate vor der Unabhängigkeitserklärung wiederhergestellte Nationalausschuss sollte ein Ausdruck der Volkseinheit sein. Dieser wurde zum Zentralorgan mit legislativer und vollziehender Gewalt für den ganzen tschechoslowakischen Staat. Vavro Šrobár war Mitglied des Nationalausschusses als einziger Vertreter der Slowaken. Die Amtszeit des Nationalausschusses endete am 14. November 1918.

In den Tagen 29. - 30. Oktober konstituierte sich die tschechoslowakische Staatsmacht in Brno, Plzeň, Ostrava, Olomouc, Hradec Králové, Pardubice und an anderen Orten. Der 30. Oktober war ein Schlusstag des Staatsumsturzes. Das österreichische Militärkommando kapitulierte vor dem Nationalausschuss, weil die ungarischen und rumänischen Soldaten abgelehnt haben, weiter für Österreich-Ungarn zu kämpfen. In der Slowakei kam es zur Abschluss der sog. Deklaration von Martin, die eine Grundlage für Anschluss der Slowakei an den böhmischen Ländern gebildet hat. In Genf erreichten inzwischen die Verhandlungen der Vertreter des Nationalausschusses den Höhenpunkt. Der sudetendeutsche Abgeordnete Rudolf Lodgmann von Auen verhandelte mit dem Nationalausschuss, dessen Absicht war, die deutschen Politiker für die Errichtung des tschechoslowakischen Staates zu gewinnen. Lodgmann hat aber diese Zusammenarbeit abgelehnt. Die deutschen Abgeordneten aus Mähren und Schlesien mit R. Freissler an der Spitze erklärten die Errichtung der nordmährischen Provinz „Sudetenland" und ihren Anschluss an Deutschösterreich.

In Skalica hat sich die vorläufige slowakische Regierung inzwischen konstituiert. Schon am 13. November verkündete der Nationalausschuss die vorläufige Verfassung, die die Staatsmacht auf ein Haus übertragen hat. Am folgenden Tag hat die erste Sitzung der Nationalversammlung stattgefunden, auf der die republikanische Staatsform verabschiedet wurde. T. G. Masaryk wurde zum tschechoslowakischen Präsidenten in Abwesenheit gewählt und Karel Kramár wurde an die Spitze der Regierung gestellt. Die

Nationalversammlung verabschiedete weiter das Gesetz über die Aufhebung der Adelstitel und das Gesetz über die 8 Stundenarbeitszeiten. Einen Tag später, am 15. November hat eine Erklärung gegen den Vormarsch der tschechischen Truppen in der Slowakei abgegeben und hat dorthin eigene Truppen entsendet. Am 21. Dezember hat Präsident T. G. Masaryk nach Prag zurückgekehrt. Tausende von Bürgern haben ihn bei seiner triumphalen Reise auf der Strecke in die Hauptstadt in den Bahnstationen begrüßt.

Am Heiligen Tag, am 24. Dezember hat sich Ungarn der Note der Entente unterworfen. Es wurde eine Demarkationslinie in der Slowakei festgelegt und bis 20. Januar 1919 hat die tschechoslowakische Armee den Rest der Slowakei besetzt. Am gleichen Tage hat die tschechoslowakische Regierung ein Memorandum an polnische Regierung gesendet, in dem die militärische Besetzung des Teschener Schlesiens bekannt gegeben wurde. Es kam zu Kämpfen, die bis 30. Januar dauerten und das Abkommen über die neue Demarkationslinie wurde am 3. Februar unterzeichnet.

Am 25. Februar 1919 wurde Gesetz über die Abstempelung von Banknoten der Österreich-ungarischen Bank erlassen und es wurde mit der Einführung eigener tschechoslowakischer Währung begonnen. Am 25. März verhängte die Regierung das Standrecht gegen Führer der bolschewistischen Bewegung, was eine Reaktion auf die Entstehung der ungarischen Räterepublik dargestellt hat. Zwei Tage später haben die Truppen der tschechoslowakischen Armee die Demarkationslinie mit Ungarn überschritten und mit der Intervention gegen die ungarische Räterepublik begonnen.

Schon am 16. April 1919 wurde das Gesetz über die Bodenreform erlassen, das über Beschlagnahme des Grundbesitzes über 150 Hektar (Ackerboden) oder 250 Hektar insgesamt entschieden hat.

Am 20. Mai 1919 hat die ungarische Räterepublik in Gegenangriff übertreten und ein Teil der Slowakei besetzt, wo sie die slowakische Räterepublik am 16. Juni ausgerufen hat. Nach der Schlacht bei Zvolen mussten die ungarischen Truppen in der Slowakei den Rückzug blasen und die slowakische Räterepublik hat aufgehört zu existieren.

Am 28. Juni 1919 wurde der Vertrag von Versailles unterzeichnet, in dem Deutschland die tschechoslowakische Unabhängigkeit anerkannte und das Hultschiner Ländchen an die Tschechoslowakei abtreten musste. Deutschland hat sich auch verpflichtet, der Tschechoslowakei die Freihandelszone in den Häfen Hamburg und Stettin für 99 Jahre zu gewähren.

Am 10. September 1919 wurde der Friedensvertrag mit Österreich in Saint-Germain- en-Laye unterzeichnet. Österreich hat auch die Unabhängigkeit der Tschechoslowakei und Unantastbarkeit der tschechoslowakischen Staatsgrenzen anerkannt. Es hat auch auf die aus der Vergangenheit sich ergebenden Ansprüche verzichtet und kleine Gebiete im Südböhmen (Vitorazsko) und im Südmähren (Valticko) abgetreten.

Am 29. Februar 1920 hat die Nationalversammlung die Verfassung verabschiedet. Die Tschechoslowakei war eine demokratische Republik, an deren Spitze der Präsident stand. Die gesetzgebende Gewalt hat die Nationalversammlung ausgeübt, die sich aus dem Abgeordnetenhaus und dem Senat zusammensetzte.

Über den Autor dieser Publikation:

KAREL SCHELLE (1952)

ist Dozent an der Juristischen Fakultät der Masaryk Universität in Brno (Tschechische Republik), wo er seit dem Jahr 1977 tätig ist. Er befasst sich vor allem mit der tschechischen Rechtsgeschichte der Neuzeit, mit besonderer Schwerpunktsetzung auf die Geschichte der öffentlichen Verwaltung und der Gerichtsbarkeit. Er veröffentlichte mehrere Dutzend Monografien und Lehrbücher, eine große Menge an Studien und Aufsätzen in Fachzeitschriften und Sammelbänden nicht nur in der Tschechischen Republik, sondern auch im Ausland (z.B. Russland, Polen, Großbritannien und Österreich). Er nahm an einer Reihe Inlands- und Auslandskonferenzen und Symposien teil. Außer seiner wissenschaftlichen und pädagogischen Tätigkeit widmet er sich auch der Rechtspraxis. Seit dem Jahre 1991 ist er Mitglied der Tschechischen Rechtsanwaltskammer.

Mehr Informationen unter: www.schelle.cz

Kontakt-Email: karel.schelle@schelle.cz

Kapitola 1 Vznik Československé republiky

1.1 Vznik první svetové války a politická situace v českých zemích

Vznik první svetové války v roce 1914 znamenal propuknutí do té doby nevídaného konfliktu, který postupné zasáhl velkou část svéta. Na hlavních frontách na západé, východé a jihu Evropy se stretly v nepredstavitelné vyčerpávajících bojích dva mocenské bloky: na jedné strané tzv. Ústrední mocnosti Némecko a Rakousko-Uhersko, po jejichž boku bojovalo dále Turecko a Bulharsko, a na druhé strané tzv. Dohodové mocnosti, tj. Rusko, Francie a Anglie, k nimž postupné pristoupila rada dalších státú, zejména Itálie a USA.

Vyhlášení války zastihlo témér všechny politické strany v českých zemích zcela nepripravené. České politické strany se pred rokem 1914 hlásily k programu vycházejícímu z doktríny českého státního historického práva. Jeho jádrem bylo tvrzení, že český stát nikdy neprestal právné existovat, jeho hranice jsou dány historickými hranicemi zemí Koruny české a jeho vztah k ostatní Ríši je určen smlouvou mezi panovníkem a reprezentanty českého státu. Z téchto základních premis byly vyvozovány rúzné požadavky: aby císar korunováním za českého krále uznal českou státnost, zvýšení kompetence zemských snémú na úkor ústredního parlamentu, vytvorení generálního snému zemí Koruny české atd. V radikální podobé mélo být státní právo interpretováno tak, že vztah českých zemí k Rakousku je dán jen osobou společného panovníka, jedná se pouze o personální unií. České státní právo tedy požadovalo zrízení českého státu, at' už jako součásti rakouské federace, konfederace, či ve formé personální unie. Z toho ovšem zároveň vyplývá, že vycházelo z existence habsburské monarchie.

Vyhlašované deklarace o historickém státním právu však nemohly anulovat zrejmou skutečnost, že čeští politici účastí na činnosti vídeňské Ríšské rady její kompetence fakticky uznávali a na její púdé sledovali své politické i hospodárské zájmy. Česká politika, prestože teoreticky, z hlediska státoprávní doktríny, neuznávala vídeňský parlament, vídeňskou vládu, dualistické usporádání Ríše, platnou ústavu, se s danými poméry smírila a na „neuznané" púdé rozvíjela svoji činnost. Čeští poslanci zasedali na Ríšské radé, vysoká místa v centrálních úradech byla obsazována českými úredníky a odborníky. Češi se dostali i na ministerská kresla. České podnikatelské kruhy patrily k nejvyspélejším v monarchii.

Zásadní protirakouské stanovisko bylo výjimečné. Blížila se k nému jen strana státoprávné pokroková, jež interpretovala české historické státní právo tak radikálné, že se rovnalo požadavku samostatného českého státu v historických hranicích. Tato strana však byla nepočetná a její postavení v české politice bylo okrajové a nevýznamné. V Ríšské radé méla jen dva poslance.

Vypuknutí svétové války znamenalo pro českou politiku katastrofu. Predválečné politické koncepce zastaraly, vznikla nová situace, s níž se česká politická reprezentace jen velmi pomalu vyrovnávala. Rakousko-Uhersko válčilo po boku Némecka proti Rusku a Srbsku, tedy proti státúm, jež v pojetí austroslavismu tvorily morální oporu českého národa. Nemecký nacionalismus proto začal vyhrocovať svùj útok nejen proti nepŕáteiúm vnejším, ale i vnitŕním. Již v záŕí 1914 totiž začaly prípravy k prosazování nemeckých nacionalistických koncepcí, jež vyvrcholily v červenci 1915 vytvorením tzv. Velikonočního programu (Osterbegehrschrift), jenž otevŕene požadoval zajištení nemecké nadvlády v celém Rakousku. Žádal zrušení dosavadních historických individualít a ustavení jednotného rakouského císaŕství. Kritériem nového uspoŕádání Ríše melo být „...neustále zachovávať a zajišťovat vedoucí státní a kulturní postavení, které náleží nëmeckému národu". V souladu s tímto principem mely být české zeme rozdeleny na území nemecká a smíšená - česká by neexistovala vùbec. V prvních by byla pŕípustná jako jediná ŕeč nemčina, v druhých by se čeština pŕipouštela jako ŕeč úŕadú pro vnejší styk, nikoli však pro vnitŕní úŕadování.

Vypuknutí války tedy znamenalo porážku celé české politiky. Nebylo českého politika, který by ji vítal. Válka rozbila všechny české politické programy a koncepce. Vítezství Ústŕedních mocností by pro českou politiku a pro osudy českého národa znamenalo pohromu.

České politické kruhy, alespoň jejich aktivnejší část, začaly tedy hledat možnosti společného postupu proti nemecko-rakouské nacionalistické politice. Došlo k ŕade jednání čelných pŕedstavitelú českého politického života, v nichž hlavní iniciativu projevovali od počátku zejména T. G. Masaryk, Antonín Švehla, Edvard Beneš, Pŕemysl Šámal a nekteŕí další. Výsledkem techto rozhovorù bylo založení organizace známé pod názvem Maffie, která se pozdeji stala ilegálním centrem pro ovlivňování české domácí politiky pod vedením T. G. Masaryka a jejímž úkolem bylo sbírat dúležité zprávy o vojenské a hospodáŕské situaci v Rakousku, odevzdávat je za hranice a i jinými zpùsoby monarchii škodit. Práve tato část českých politikù seskupená kolem časopisu Čas a Karla Kramáŕe sehrála v následujících letech rozhodující úlohu v protirakouském, jak domácím, tak zahraničním odboji.

1.2 Politická situace na Slovensku na začátku války

Vzhledem ke značné hospodáŕské zaostalosti a maďarizaci byla situace na Slovensku mnohem nepŕíznivejší než v českých zemích. Nepatrný zbytek slovenské národní a politické reprezentace se pŕihlásil k prorakouské orientaci a jednote Uher. Jediná samostatne existující slovenská politická strana Slovenská národná strana ve svém prohlášení z 6. srpna 1914 ubezpečila uherskou vládu o své loajálnosti. Poté rozhodla pŕerušit po dobu války svoji činnost. Ani slovenská sekce uherské sociálne demokratické strany nemela jasný program a rovnež nevystupovala s žádným protiválečným, natož protimaďarským programem.

1.3 Perzekuční opatrení rakouské vlády v českých zemích

V dùsledku válečných opatŕení výrazne zesílila politická perzekuce v oblasti základních občanských práv. Vídeňský parlament pŕestal být svoláván a v zemi začala vládnout fakticky vojenská diktatura. Dokonce se objevily návrhy na nastolení výlučné vojenské správy, ale k jejich realizaci nedošlo. Součástí politiky vídeňských vládních kruhù bylo oslabit postavení českého národa, ztížit další rozmach české politiky a zcela rozbít jakékoli opoziční hnutí českého lidu.

Politická perzekuce zesílila predevším v prúbéhu roku 1915. Údajné hrubé závady „v chování se českého národa za války" vedly od kvétna 1915 k prímému útoku proti části české politické reprezentace, která méla jako púvodce nést odpovédnost. Tehdy byli zatčeni Karel Kramár jako nejvýznamnéjší predstavitel novoslovanství a prorusky orientované části české politické scény a Josef Scheiner, starosta Sokola. Scheiner byl sice po nékolikatýdenní vazbé propuštén, ovšem presto byly rozpuštény již v listopadu 1915 Česká obec sokolská a Svaz slovanského sokolstva, které se mohly stát strediskem odporu vúči Rakousku a válce.

Perzekuce významných osobností české politiky méla být demonstrativním soudem „nad národem" a v tomto smyslu také probíhal od 6. prosince 1915 do 3. července 1916 rozsáhlý monstrproces, ve kterém byli Karel Kramár, Alois Rašín, redaktor Národních listú Vincenc Červinka a úredník Josef Zamazal shledáni vinnými ze zločinú velezrady a vyzvédačství a odsouzeni k trestu smrti. Prestože rozsudek nebyl vykonán a odsouzení byli pozdéji amnestováni, svédčil již samotný proces a jeho výsledek o zrejmých tendencích tehdejšího rakouského režimu.

Soudní proces byl zahájen i proti Živnobance, když byli zatčeni její reditelé Jaroslav Preiss a Robert Pilát. I to mélo z pozic némeckého nacionalismu zpochybnit a odsoudit jakékoliv snahy o samostatnou českou politiku a svébytnost.

Spolu s politickou perzekucí byl zahájen i germanizační proces. Byly revidovány všechny učebnice, z verejných knihoven vyrazeny „závadné spisy" nejen politického, ale také beletristického obsahu, vojenská cenzura pečlivé sledovala nejen tisk, ale také všechna umélecká a divadelní predstavení. V lété 1915 byly zakázány dlouho pripravované vzpomínkové oslavy 500 let od upálení Jana Husa a samozrejmé byly potlačovány všechny zmínky o husitství. O rok pozdéji byla z budovy Staroméstské radnice sejmuta pamétní deska se jmény popravených „odbojníkú" z roku 1621.

Koncem roku 1915 bylo zakázáno ve státní správé a v zemské i okresní samosprávé používat češtinu jako úrední jazyk. Brzy nato byla zakázána též u finančních úradú a v obchodních a živnostenských komorách. Zároveň byla zahájena i perzekuce českého školství. Diskriminace českého národa a snaha vyradit české podnikatelské kruhy z aktivního politického i hospodárského konkurenčního zápasu prirozené začaly vyvolávat protihabsburské nálady a narústání protirakouského smýšlení. Živelné se šírícímu odporu však chybélo cílevédomé vedení, protože žádná z tehdejších politických stran nebyla schopna se postavit do čela zápasu za národní osvobození.

1.4 První protirakouské projevy v zahraničí

Dríve než v samotné monarchii se dokázaly lépe politicky orientovat nékteré krajanské organizace v zahraničí, které hned od roku 1914 začaly vyvíjet intenzívní činnost za národní osvobození českého a slovenského lidu. Jedním z hlavních center krajanského odporu vúči monarchu bylo Rusko. Již v zárí 1914 zde zástupci české menšiny predali vládé a carovi pamétní spis, v némž žádali o tésnéjší spojení Ruska a zemí Koruny české.

Zároveň došlo v Kyjeve k vytvorení dobrovolnického oddílu Česká družina, který na fronte plnil výzvedné a propagandistické úkoly. Dalším mezníkem ve vývoji krajanského hnutí v Rusku bylo vytvorení Svazu československých spolkú na Rusi v roce 1915. Vedení krajanských spolkú v Rusku však usilovalo o to, aby ve prospech carismu politicky ovlivnilo postup českých a slovenských spolkú ve Francii a Anglii.

Druhým centrem českého a slovenského odporu vúči monarchii byla Francie. Dne 28. ledna 1915 na setkání zástupcú českých zahraničních organizací v Paríži došlo k vytvorení Národní rady obcí československých v čele s francouzským historikem Ernestem Denisem. Rada si činila nároky na to stát se jednotícím prvkem zahraničního odboje, pro své proruské cítení však byla již predem pro tuto pozici diskvalifikována. Čechúm a Slovákúm zde byl umožnen vstup do cizinecké legie, kde vytvorili setninu Nazdar, jež byla nasazena prímo na fronte a v kvetnu 1915 se významne zasloužila o vítezství Francouzú v bitve u Arasu.

Pro vývoj státoprávních predstav o budoucím postavení našich národú se však staly mnohem významnejší české a slovenské organizace ve Spojených státech amerických, kde vedoucí roli začala hrát Slovenská liga a České národní sdružení. Z jejich činnosti z prvních mesícú války vzešla predevším tzv. Clevelandská dohoda z ríjna 1915 obsahující tyto požadavky:

a) Samostatnost historických zemí a Slovenska.
b) Spojení českého a slovenského národa ve federativním svazku státú s úplnou národní autonomií Slovenska, s vlastním snemem, s vlastní státní správou, úplnou kulturní svobodou, tedy i s plným právem užívání jazyka slovenského, vlastní správou finanční a politickou, se státním jazykem slovenským.
c) Volební právo: všeobecné, tajné a prímé.
d) Forma vlády: personální unie s demokratickým zrízením státu, podobne jako v Anglii.

Dohoda vycházela tedy ješte z predpokladu federalizace Rakousko-Uherska, v jehož rámci mel existovat i společný československý stát s autonomií Slovenska v jeho unitárním rámci.

Dohodové státy však tuto mezinárodne politickou aktivitu českých a slovenských krajanú nevítaly, protože nezapadala do jejich poválečných plánú, které nepočítaly s rozbitím Rakousko-Uherska, ale s jeho odtržením od císarského Nemecka.

1.5 Formování československého zahraničního odboje

V lednu 1915 odešel do zahraničí T. G. Masaryk. Usídlil se v Ženeve, kde pri oslave jubilea Jana Husa 6. července 1915 pronesl svúj první politický projev v cizine, v nemž jménem českého národa vyhlásil Rakousko-Uhersku válku. Po tomto vystoupení odjel společne s Edvardem. Benešem do Paríže, kde po delším jednání došlo k založení Českého zahraničního komitétu, který se stal hlavou všech českých korporací v zahraničí. Do jeho čela byl postaven Masaryk V listopadu 1915 vydal tento orgán první oficiální prohlášení, v némž se postavil na stranu Dohodových mocností a proklamoval požadavek samo­statného československého státu jako monarchie s králem z rodu Romanovcù. V únoru 1916 byl Český zahraniční komitét pŕeménén v Českou národní radu, která se po príchodu Milana Rastislava Štefánika pŕeménila v Československou národní radu a stala se vedoucím orgánem československého zahraničního odboje. Hlavním úkolem ČNR bylo pŕesvédčit Dohodové mocnosti, aby vzaly v úvahu požadavek na rozbití Rakousko- Uherska. V této souvislosti pŕedstavitelé ČNR vyvíjeli snahu o vytvorení samostatné československé armády v podobé legií ve Francii, pŕedevším z ŕad českých a slovenských zajatcù v Rusku. Usilovali o soustŕedéní všech českých a slovenských krajanských organizací, organizovali rozsáhlou špionážní sít' v českých zemích a ve Vídni. Konečné pak Československá národní rada vytýčila jako program veškerého odbojového snažení utvoŕení samostatného československého státu. O jeho konkrétní formé a začlenéní mélo však být rozhodnuto až podle situace koncem války.

Národní rada v Paŕíži byla uznána valnou vétšinou českých a slovenských krajanù v zahraničí. Její založení mélo výrazný ohlas i v českých zemích. Ovšem postavení vúči dohodovým vládám bylo dlouhou dobu velmi slabé s nepatrným politickým vlivem, nebot dohodové státy stále stály na stanovisku zachování habsburské monarchie. Vliv tohoto orgánu se začal projevovat až v dùsledku výraznéjšho podílu československých dobrovolníkú v armádách Dohody (bojovalo zde více než 145 000 Čechú a Slovákú). Prvního vétšího politického úspéchu tak Československá národní rada dosáhla až začátkem roku 1917, kdy 10. ledna zásluhou A. Brianda byl do formulace vojenských cílù Dohody zahrnut i požadavek osvobození československého národa.

1.6 Postupné oživovaní „aktivity" domácí politické reprezentace

Roku 1916 vyvrcholilo válečné vypétí. Pŕes dílčí úspéchy Ústŕedních mocností se stále výraznéji ukazovalo, že čas pracuje pro Dohodu, která méla pro vedení války mnohem vétší hospodáŕské zdroje. Zároveň se začala projevovat únava z války. Zvlášté Rakousko- Uhersko a částečné i Némecko pocitovaly zničující dùsledky svétové války. V Rakousko- Uhersku již opadla krátká válečná konjunktura a byly vyčerpány nejen surovinové a materiální zdroje, ale hroutila se též ména a téméŕ se rozpadlo zásobování civilního obyvatelstva. Za této situace došlo k výméné osob na habsburském trùnu. Místo zemŕelého Františka Josefa I. nastoupil dosud mladý Karel, který nebyl dostatečné pŕipravený na své úkoly vyplývající z vedení války. Tato skutečnost umožnila nékterým prozíravéjším skupinám rakouských politikù podporovat snahy o urychlené uzavŕení separátního míru, který by zachránil habsburské dynastii trùn. Snaha omezit válečný konflikt jen na Némecko se začala objevovat i u vlád Anglie a Francie. V dùsledku toho se v letech 1916 - 1917 mezi dohodovými státy a Rakousko-Uherskem rozvinula tajná diplomacie. Podstatou téchto náv^ bylo zachovat integritu Rakousko-Uherska s výjimkou oblastí osídlených Ukrajinci, Italy a Rumuny. S národním osvobozením Čechù a Slovák se tedy nepočítalo. Uzavŕení separátního míru by tedy znamenalo na jedné strané konec válečných utrpení, na strané druhé však konec českého a slovenského národné osvobozeneckého boje.

Určité zmeny v zahraniční vojensko-politické orientaci monarchie se pod vlivem ministerského predsedy A. Körbera projevily i v náznacích liberálnejšího postupu uvnitr monarchie, což mèlo za následek postupné oživení politického života v českých zemích.

Až do druhé poloviny roku 1916 múžeme charakterizovat politiku reprezentantú českého národa jako z prevážné míry pasivní a prorakousky orientovanou. Uprostred války však začíná vzrústat potreba aktivní činnosti českých poslancú a nezbytnost nových forem jednání. Po dlouhých vyjednáváních byl proto 18. listopadu 1916vytvoren Národní výbor jako orgán mající sjednotit vétšinu českých politických stran. Jeho úkolem mèlo být hájit zájmy českého národa mimo rakouský parlament, který se nescházel. Predsedou byl zvolen tajný císarská rada, staročech K. Mattuš, jednatelem Antonín Švehla. Národní výbor mèl 18 členú, z nichž 5 byli príslušníci strany agrární, po 3 zástupcích mèla sociálné demokratická strana a Národní strana svobodomyslná (mladočeská). V Národním výboru bylo sdruženo celkem 9 politických stran. Společné s Národním výborem byl konstituován Český svaz poslanecký, který mèl zajistit společný postup českých poslancú v Ríšské radè. Vzhledem ke své zpočátku výraznè prorakouské politice si však ani jeden z tèchto dvou orgánú nezískal vètší podporu národa. Charakteristická pro jejich činnost byla tajná jednání o možnostech česko-nèmeckého vyrovnání a svolání parlamentu. Vyvrcholením této politiky, zejména Českého svazu poslaneckého, bylo vydáno usnesení jeho pred­sedníctva v lednu 1917 adresované rakouskému ministru zahraničních vèd dr. Czerninovi, ve kterém Český svaz odmítl již zmmèné vyhlášení Dohody z 10. ledna 1917, do kterého byla zahrnuta i otázka osvobození Čechoslovákú z cizí nadvlády.

1.7 První projekty státoprávních zmen

Již v prvních letech války byly zformulovány programy, které predpokládaly a požadovaly zničení habsburské monarchie a rešení české a slovenské otázky mimo její rámec. Autori tèchto projektú byli Karel Kramár a T. G. Masaryk.

V kvètnu 1914 prišel Karel Kramár s tzv. Ústavou Slovanské ríše. Jeho pojetí státoprávního postavení českého národa nepredpokládalo j^tè existenci samostatného českého státu ani možnost rešení české národnostní a státoprávní otázky na púdè reformované rakousko-uherské monarchie, nýbrž bylo postaveno na ideích všeslovanské vzájemnosti. České zemè se mèly stát součástí celoslovanské federace, která by zahrnovala všechny slovanské národy a zemè.^[1] Kramárova politická a zároveň ústavnè právní konstrukce vycházala z ideí panslavismu, které mèly v české společnosti a politice již od dob národního obrození významné místo a jejich projevem byla již predválečná "slovanská politika" prosazovaná mladočeskou stranou v čele s Karlem Kramárem.

Po vypuknutí první svètové války část českého obyvatelstva a české politické reprezentace, ovlivnèná prèvè panslavismem a rusofilstvím, očekávala porážku Rakousko- Uherska Ruskem. Válečný vývoj na prelomu let 1914 a 1915, kdy byla rakousko-uherská armáda nèkolikrèt poražena ruskými vojsky, která následnè pronikla hluboko na území Haliče a priblížila se k Moravské Ostravè, činil možnost porážky Rakousko-Uherska Ruskem reálnou. V rámci predstav o tomto válečném a politickém vývoji mèla ruská vojska obsadit české zeme, zvítezit nad Rakousko-Uherskem a ruský car mel diktovať podmínky míru a v rámci toho vyrešit i českou národnostní otázku. Kramárúv projekt se proto nejevil až tak utopický, i když trpel radou jiných, ne príliš jasne vyrešených otázek, napríklad rozsah státního území českého království byl zcela mimo realitu. Kramárúv dokument Ústava slovanské ríše však nemohl být za války zverejnen a diskutován, naopak musel být utajován, neboť z hlediska rakouského právního rádu byl velezradou.^[2]

Pokud jde o bezprostrední koncepci a obsah Ústavy slovasnské ríše, je treba nejprve ríci, že návrh sám definoval predpokládaný státní útvar jako Slovanský svaz - tedy predpokládal spolkové usporádání státu. Svaz se mel oficiálne nazývat Slovanská ríše. Součástí Svazu mely být: Ruská ríše, Království polské, Královstcví české, Carství bulharské, Království srbské a Království černohorské. Koncepce vzájemného vztahu spolku a členských zemí byla obdobná bylo jako postavení spolkových zemí v Nemecké ríši. Veškerá rozhodující moc by náležela Spolku a členské státy mely mít jen velmi omezenou autonomii. Celá ríše mela napríklad tvorit obchodní a celní území. Ústava sice rozlišovala mezi ríšským zemským zákonodárstvím, ale do kompetence ríšského zákonodárství byly svereny všechny nejvýznamnejší společenské oblasti. Šlo zejména o obchodní smlouvy a celní tarify, jednotné míry a váhy, společnou menu a ústrední bankovnictví, armádu, loďstvo, železnici, pošty, spoje a také ríšský rozpočet. Navíc melo být rovnež unifikováno soudnictví, ruština se mela stát úredním, jazykem ve všech spolkových zemích, její výuka by byla ve školách povinná a rovnež velení armády by podléhalo výhradne ríšským orgánúm. Jednotlivé státy by mohly být donuceny vykonávat a plnit rozhodnutí ríšských orgánú, pričemž provedení donucení by bylo právem a povinností cara. Z výše uvedených skutečností je patrné, že v ústavním zrízení Slovanské ríše by jasne prevládal centralismus nad autonomií. Spolek by byl spíše unitárním centralizovaným státem než svazkem autonomních členských zemí a prvky federalismu by byly pouze formální.

Za hlavu Ríše ústava predpokládala ruského cara, který by jednoznačne disponoval nejvetším a nejširším rozsahem pravomocí a oprávnení a vetšina státní moci by se v podstate koncentrovala v jeho rukou. Car byl ústavou titulován jako Car všech Slovanú a celé Rusi, pričemž mel zároveň postavení polského a českého krále, zatímco v čele balkánských zemí by stály místní monarchové. Car mel reprezentovat ríši navenek, vyhlašovat válku a uzavírat mír, spojenectví a smlouvy s jinými státy, jmenovat a prijímat diplomatické zástupce, jmenovat ministra války a námorníctva a zahraničních vecí, dále mel svolávat a rozpouštet Ríšskou radu a dumu a jménem cara se mely publikovat zákony. Car též mel jmenovat náčelníky generálních štábú armády a loďstva a jmenovat všechny velitele armádních sború. Car mel být vrchním velitelem armády, všichni vojáci a dústojníci by byli povinni mu skládat prísahu.

Ďalšími nejvyššími státními orgány podle Ústavy Slovanské ríše mely být Ríšská rada a Ríšská duma. Ríšská rada mela plnit funkci vlády a Ríšská duma funkci parlamentu. Ríšská rada se mela skládat ze zástupcú členských zemí, mela mít celkem čtyricet dva členú. Car mel jmenovat z titulu ruského cara dvacet pet členú rady, z titulu českého krále čtyri členy a z titulu polského krále pat členú. Ostatní členy meli jmenovat balkánští panovníci členských státu v pomeru: Srbsko - čtyri, Bulharsko - tri členy a Černá Hora jednoho člena. U Ríšske rady jako exekutivního orgánu se predpokládalo rozhodování o predkládání zákonú Ríšské dume, vydávání provádecích narízení k ríšským zákonúm, dozírání na jejich plnení, príprava ríšského rozpočtu i volba rúzných komisí skládajících se z členú Ríšské rady, pričemž obligatorní mela být komise pro zahraniční politiku. Duma mela predstavovat zákonodárný orgán v soustave státních orgánú. Jejím hlavním úkolem melo být schvalování ríšských právních predpisú. Pro platnost ríšských zákonú se vyžadoval souhlas Ríšské dumy i Ríšské rady, vyhlášení jménem cara a kontrasignaci Ríšským kanclérem. Dumu melo tvorit tri sta poslancú, kterí by v pomeru primereném členským státúm zastupovaly tyto státy. Pro Rusko bylo predpokládáno sto sedmdesát pet míst, pro Polsko čtyricet míst, pro české zeme tricet míst, pro Srbsko tricet míst, dvacet míst pro Bulharsko a pet míst pro zástupce Černé Hory.

Ústava obsahovala specifickou úpravu ústavne právních pomerú pro české zeme a Polsko. Jak již bylo rečeno, hlava Slovanského svazu - ruský car mel být zároveň českým a polkým králem, zatímco v čele ostatních zemí meli stát místní monarchové. Na základe ústavy by byl car z titulu českého krále oprávnen jmenovat v českém království svého námestka, jenž by v carove neprítomnosti rídil verejnou správu zeme. Podle návrhu tohoto námestka cara by car jmenoval českého ministerského predsedu a ministry české vlády. Ostatní státní úredníky by byl oprávnen jmenovat sám carúv námestek. Ústava rovnež stanovovala, že autonomní české ústavní pomery se mely spravovat zpúsobem konstitučním - dvema snemovnami a ministry odpovednými carovi a snemovnám. Ústava tedy zakotvovala existenci orgánú regionální české vlády a dvoukomorového parlamentu, kterí by byli oprávnení vykonávat autonomní samosprávu na území českých zemí.

K soustave nejvyšších státních orgánú a jejich vzájemných vztahú lze úvést, že návrh ústavy zavádel spíše jen formuální zastupitelskou demokracii, ve skutečnosti by se jednalo o poloabsolutistickou formu vlády, neboť vetšina státní moci by se koncentrovala v rukou hlavy státu. Práve car by byl oprávne jmenovat vládu, jejíž existence by nejen nebyla závislá na vúli parlamentu, nýbrž dokonce i schvalování zákonú by záviselo na vúli vlády a nebylo by tudíž výlučným oprávnením parlamentu.^[3]

Celý projekt byl značne velikášský. Kramár od svého stolu nejen projektoval, jak by mela vypadat budoucí strední Evropa a v ní postavení českého národa, ale načrtl i obraz budoucího Ruska, Polska, Bulharska, Srbska, Černé Hory - obrovské rozlohy rozprostírající se od Vladivostoku po Šumavu, od Baltu ke Stredozemnímu, Egejskému a Černému mori. V kvetnu 1915 byl ovšem Kramár zatčen a z vezení se dostal až v červenci 1917. Vrátil se sice triumfálne jako národní mučedník, avšak jeho projekt z počátku války byl vývojem událostí již dávno prekonán.

V roce 1914 vznikl i první projekt budoucího československého státu z pera T. G. Masaryka. Stalo se to v dobe Masarykovy druhé cesty do Holandska v ríjnu 1914, a to tak, že Masaryk vysvetloval své názory britskému historikovi R. W. Setonu-Watsonovi. Podle Masaryka mely být po rozhodné porážce Nemecka vytvoreny „nezávislé Čechy" - samostatný československý stát. Tento stát mel být královstvím, nikoli republikou. Českým králem se mel stát „nekterý západní princ", nejradeji dánský nebo belgický. Náčrt z ríjna 1914 byl prvním z rady Masarykových projektù, které v letech války v rùzné forme a rozsahu vytvoril. Masaryk ovšem svùj púvodní návrh modifikoval, upravoval a prizpùsoboval. Ve zmenách a doplňcích se odrážely zmeny v prùbehu války, ohledy na to, komu který projekt byl určen, tedy diplomatická taktika a ohledy nejdríve na smýšlení části české domácí politiky, pak na smýšlení a náladu československých krajanù, zajatcù a pozdeji československých legionáŕù. Už v prosinci 1914 se u Masaryka objevily požadavky prevzaté z mladočeského okruhu okolo Kramáre. Jednak požadavek koridoru spojujícího budoucí stát československý a jihoslovanský, jednak privtelení Lužice k našemu státu. S upresnením svých státoprávních predstav pricházel Masaryk potom velmi často. At'již to bylo v memorandu pro britského ministra zahraničních vecí E. Greye v kvetnu 1915, nebo v memorandu podaném francouzské vláde v únoru 1916, všude vidíme určitý názorový posun. Jedno však mely společné, československý stát mel mít monarchistický charakter. K výraznejším názorovým zmenám došlo až po roce 1917.

1.8 ZMENY v postojích domácí politické reprezentace v roce 1917

Vítezství únorové revoluce v Rusku v roce 1917 znamenalo první závažný zvrat ve válce, což melo pro další vývoj válečných událostí i pro zmeny v mezinárodne politických vztazích nemalý význam. Zprávu o revoluci v Rusku prinesly i všechny noviny v Predlitavsku. Bylo to v dobe, kdy se zdvihla vlna stávkového hnutí, což s sebou prineslo i zvýšenou perzekuci ze strany rakouských úŕad^ Pri potlačování hladové demonstrace konfekčních delnic v Prostejove v dubnu 1917 bylo 23 osob zastreleno a 40 težce raneno. Živelné demonstrace vypukly v kovodelných závodech v Praze, v kvetnu se 15.000 pražských delmkù účastnilo demonstrace, obdobné akce byly v Plzni a v dalších českých mestech.

Dozrávání revoluční situace v monarchii pocitovaly i vládnoucí vídeňské kruhy a uvedomovaly si, že není možné pokračovat v absolutistické forme vlády. Proto na 30. kvetna 1917 byl svolán vídeňský parlament.

Pred vstupem českých poslancù do snemovny však byl 19. kvetna publikován významný Manifest českých spisovatelù na podnet Jaroslava Kvapila, který jako první podepsal Alois Jirásek a následován 221 spisovateli. Manifest byl predevším výzvou k radikalizaci české politiky, výrazem nedùvery k stávající parlamentní reprezentaci a naznačoval smer formování českého programu. Ríšskou radu uznával jen podmínečne za fórum, z nehož je možné proklamovat české požadavky, protože za kompetentní považoval pouze „staroslavný snëm království českého", a vytýčil jakousi českou variantu predpokladù pro vstup českých poslancù na Ríšskou radu. Čeští poslanci zde meli vystoupit s českým programem, jenž by odpovídal významu současných svetových událostí. Tento program nebyl presne formulován, ale v projevu se mluvilo o „osvobozujícím hledisku", o Evrope budoucnosti jako o Evrope „národú svéprávných a svobodných", o „kmenové jednotnosti" českého národa a dvakrát bylo použito termínu „národ československý". Text prímo sice neríkal, zdali tento stát mel být zcela samostatný či v rámci Rakouska, ale vzhledem k úplnému ignorování pojmù „Rakousko", „ríše", "císar" atd. a vzhledem k politickému profilu inictétorn akce lze právem predpokládat, že projev stál na stanovisku vytvorení samostatného československého státu. Zároveň Manifest z ústavne právního hlediska požadoval zejména zaručení tiskové a shromažďovací svobody, odstránení cenzúry a imunity nejen parlamentních projevù, ale i imunity poslancù samotných.^[4]

Manifest prinesl svoje ovoce. Pod jeho prímým vlivem čeští poslanci formulovali 30. kvetna svoje vyhlášení, s nímž v parlamentu vystoupili. Bylo v nem požadováno zrušení dualismu, autonomie českých zemí spojených se Slovenskem na základe práva na sebeurčení a historického práva v prebudované federalizované habsburské monarchii. Politická situace totiž ješte zdaleka nedozrála, a tak ve vyhlášení múžeme nalézt i projev loajality k monarchii.

Vyhlášení českých poslancù ovšem nebylo prijato jednoznačné. V okruhu rakouských politikù vyvolalo rozhodný odpor. Zároveň však nebylo príznive prijato ani částí českých politických činitelú, kterí se netajili myšlenkou na vytvorení samostatného československého státu.

Pres uvedenou rozpornost prijetí vyhlášení českých poslancù v Ríšské rade, bylo toto vyjádrením politického programu. Programové vytyčení požadavku československého státu v rámci habsburské monarchie vyžadovalo ovšem podrobné rozpracování. V polovine června k nemu proto prikročilo na výzvu Národního výboru šest vysokoškolských profesorù, mezi nimiž byli i profesori Karel Kadlec a František Weyr.

Pro všech šest variant je charakteristickými nekolik společných rysù. Český stát je vždy součástí rakouského soustátí, avšak charakter tohoto ústavne právního vztahu v jednotlivých koncepcích je pojat odlišne. Státní území českého státu je vytyčeno historickými zemskými hranicemi a jeho součástí je i Slovensko, jehož hranice ale na rozdíl od českých nejsou specifikovány. Český stát je v každém návrhu konstituční monarchií, pričemž královskou dynastií je habsbursko-lotrinský císarský rod.

Autorem varianty "A" je profesor Karel Kadlec. Jeho návrh lze považovat za nejpropracovanejší ze všech alternativ a za skutečný návrh ústavního zákona. Definuje postavení českého státu vùči Ríši. Kompetence spolku jsou vymezeny pouze taxatívne. Jde zejména o záležitosti zahraniční, obrany, celního režimu, spotrební dane, emisních platidel, spolkového zákonodárství, jednotlivých platidel pro bankovnictví a oblast komunikací. Všechny ostatní nevyjmenované oblasti by spadaly do pravomoci jednotlivých členských zemí (včetne českého státu). Ríšským zákonodárným orgánem by se stal Kongres stá^ poddunajské monarchie, který by ale nebyl volen prímo občany, nýbrž zákonodárnými sbory členských stát^ V oblasti spolkové státní správy by existovalo pouze ministerstvo zahraničí, války, financí a vnitra. Členské státy by mely právo vypisovat zemské dane a poplatky, sestavovat vlastní rozpočty. S ohledem na to, že Ríši by sice na jedné strane zùstala zákonodárná pravomoc (ale jen taxativne vymezená), zatímco na strane druhé by výkon státní správy pripadal témer výlučne do kompetence členských stát^ lze jen obtížne definovat, jestli by toto soustátí a delba pravomoci, z hlediska ústavního a mezinárodního práva znamenala zrízení federace nebo konferederace. Na základe zpùsobu konstituování společného parlamentu (volen neprímo zákonodárnými spory jednotlivých stát^ lze takovýto útvar považovat spíše za bližší konfederativnímu pojetí státu než federativnímu. Z hlediska úpravy vnitrních pomerù českého státu by byl tento stát konstituční monarchií. Postavení hlavy státu by však bylo značne omezené, neboť její narízení by podléhala souhlasu buď zákonodárného sboru nebo vlády. Dominance by naopak pripadala zastupitelským orgánúm, kdy vedle zemských snemú by existoval i silný dvoukomorový ústrední snem českého státu.

Tzv. návrh "B" nepredstavoval formální návrh ústavního zákona, ale šlo spíše o osnovu pro vypracování ústavního zákona. Jeho autor nebyl doposud identifikován. Lze ríci, že tato varianta by krome zrízení autonomního českého státu neprinesla príliš zmen v ústavne právních pomerech Rakousko-Uherska. V porovnání s návrhem "A" by rakouská monarchie jednoznačne byla spolkovou formou federace, zatímco o nejakých konfederativních prvcích nemúže být ani reč. Postavení spolku by zústalo velmi silné a kompetence členských státú by se príliš nezmenily oproti tehdejší platné rakouské ústavne právní úprave. Suverenita českého státu by byla pouze formální, o čemž svedčila i formálne púsobící preambule v tomto konceptu.

Rovnež tzv. návrh "C" profesora Františka Weyra neprestavoval návrh ústavního zákona, ale spíše jakousi politickou smernici sloužící k vypracování ústavního zákona. Na rozdíl od predchozích dvou variant "A" a "B" počítající s federací či konfederací je podstatné, že tento návrh znamenal jednoznačnou formu státního zrízení v podobe personální únie, na kterou se melo celé Rakousko-Uhersko premenit. Prioritní by byla suverenita členských státú, svrchovanost unie byla by od ní pouze odvozená. Ústavne právní svazky českého státu s ostatními státy a dynastií by spočívaly na smluvním základe a český stát by byl takto plne suverenním státem. Český stát by byl spojen s ostatními státy pouze osobou společného panovníka. Členství českého státu v personální unii by predstavovalo pouze vyjádrení legalizované smlouvy mezi habsburskou dynastií a českým národem. V rámci vnitrního státního usporádání českého státu by byla pravomoc panovníka naprosto omezena. Hlavním nositelem státní moci by byl parlament, který by byl centralizován v podobe generálního snemu. Státní správa by byla budována na principech decentralizace v souladu se zemským členením českého státu. Profesor František Weyr ve své koncepci ústavy interpretoval právní vztah českých zemí k Ríši tím nejvolnejším možným zpúsobem (v podobe personální unie), který zajišťoval spíše jen formální príslušnost českého státu k Ríši. Toto pojetí se nejvíce blížilo naprosté státní samostatnosti a nezávislosti Čech, neboť by český stát dosáhl zrejme i mezinárodne právní suverenity, s čímž ostatne František Weyr v rámci budoucího mírového usporádání Evropy počítal.

Návrhy "D" a "E" byly spíše bližší pojetí návrhu "A" než "B". Počítaly spíše s konfederačním usporádáním rakouského mocnárství než s federací. Nebyly však tak podrobne propracovány jako návrh Karla Kadlece.

Koncepce "F" bývalého ministra dr. Forta obdobne jako projekt profesora Františka Weyra navrhoval vytvorení personální unie českého státu s ostatními státy. Vzájemné vztahy mely být určeny smlouvou a personálním spojením v osobe společného panovníka. Suverenita českého státu mela být naprostá, prvotní a nadrazená ostatním zájmúm.V rámci tohoto svazku by vúbec neexistovalo ríšské zákonodárství. Dr. Fort se podrobne zabýval i úpravou vnitrních státoprávních pomerú českého státu. Ten mel být silne centralizován s jednotným zákonodárstvím, což by zrejme znamenalo omezení samosprávy jednotlivých zemí. Co se týká organizace a výkonu verejné správy, melo dojít k odstranení její dvoukolejnosti.^[5]

Elaboráty vysokoškolských pedagogú, které rozpracovaly politické prohlášení Českého svazu z kvetna 1917 do ústavne právní podoby, však byly hotovy až v ríjnu 1917. Politický i společenský vývoj v českých zemí se však velmi rychle zradikalizoval a na prelomu let 1917 a 1918 byla myšlenka prestavby Rakousko-Uherska nakonec i ve vetšine politických kruhú odmítnuta. Českým politickým programem se stala úplná nezávislost a samostatnost českých zemí. Proto tyto pomerne zajímavé ústavne právní návrhy nezadržitelne ztratily svou aktuálnost a možnost uplatnení v reálném politickém a společenském vývoji.

1.9 Aktivizace domácího odboje v první polovine roku 1918

K rozhodujícímu zvratu v politickém živote v českých zemích došlo koncem roku 1917 a predevším začátkem roku následujícího. Rozhodný odpor vúči českým poslancúm ve vídeňském parlamentu, neochota vídeňské vlády k jakýmkoli národnostním ústupkúm a zvyšující se nespokojenost českého lidu vyvolaly v radách Českého svazu poslaneckého rozhodnejší aktivitu. Za záminku si predstavitelé Českého svazu poslaneckého vzali Czerninovo zamítavé prohlášení v Brestu Litevském k sovetským návrhúm. Požádali o svolání parlamentu. Když jim nebylo vyhoveno, svolal Český svaz „generálni snëm všech českých poslancu" z Čech, Moravy a Slezska do Prahy na 6. ledna 1918 do Obecního domu. Úvodní projev prednesl poslanec F. Stanek. Na shromáždení byla schválena tzv. Tríkrálová deklarace, jejímž autorem byl dr. Alois Rašín. Prohlášení vyznelo ostre proti stanovisku rakouské vlády v mírových jednáních v Brestu Litevském. Deklarace proklamovala samostatnost Čechú a Slovákú ve svrchovaném, demokratickém a sociálne spravedlivém státe a odvolávala se na historické české státní právo. Byl rovnež vysloven požadavek spojení českých zemí se Slovenskem. Na rozdíl od Deklarace českých poslancú z 30. kvetna 1917 není v Tríkrálové deklaraci odvedena daň loajality. Ani slovo o zájmech Ríše, ani slovo o dynastii. Deklarace nesouhlasila s rešením na púde ústavy a vúči Rakousku vznáší jen kritiku a odsudky. Je pochopitelné, že ministerský predseda Seidler nechal Deklaraci konfiskovat a ve svém prohlášení z 22. ledna 1918 ji označil za velezrádnou.

Tríkrálová deklarace byla programovým potvrzením vítezství radikalismu v české politice v léte a na podzim 1917. Prohlášení z 30. kvetna 1917 bylo via facti nahrazeno. Od 6. ledna 1918 se české noviny a čeští politici již odvolávají jen na tuto Deklaraci, prípadne pozdeji ješte na tzv národní prísahu z 13. dubna 1918, jež radikalismus ješte vystupňovala.

Začátek roku 1918 je rovnež charakterizován vlnou nového stávkového hnutí. Posledním impulzem k mohutným lidovým akcím bylo rozhodnutí vídeňské vlády ze 14. ledna o snížení prídelu mouky na polovinu. V Praze, na Ostravsku, v Plzni a dalších českých mestech delnictvo vstoupilo témer do všeobecné stávky. Stávkové hnutí potom pokračovalo i v jarních mesících a bylo součástí stávkové vlny v celé monarchii. Vedle stávkového hnutí se začaly rozrústat i vzpoury v armáde. Lidové hnutí potom vyvrcholilo pri oslavách 1. máje, který se slavil poprvé za války všeobecnou stávkou a verejnými masovými demonstracemi, jichž se zúčastnily statisíce lidí.

1.10 Protiuherské hnutí na Slovensku a postavení Slovenska v českém politickém programu

Lednové stávkové hnutí se preneslo i do uherské části monarchie. Na Slovensku však nedoznalo vetšího úspechu. Významným mezníkem v národne osvobozovacím boji zde byly až oslavy 1. máje. Na prvomájovém shromáždení v Liptovském Mikuláši vystoupil i hlasista Vavro Šrobár. Rezoluce, která z této akce vzešla, obsahovala požadavek realizace práva národú na sebeurčení „i pro uherskou vëtev československého kmene". Prijetím této rezoluce dal slovenský lid jasný argument československé zahraniční akci, kterým mohla pred svetovou verejností doložit vúli Slovákú spojit se s Čechy v jednom společném státe. Současne to však nutilo k aktivizaci i další složky slovenských politických kruhú.

Koncem kvetna 1918 otevrene formuloval Milan Hodža myšlenku o vytvorení Slovenské národní rady, která našla príznivou odezvu u slovenských sociálních demokratú. V červnu vstoupilo do stávky v celých Uhrách asi púl miliónu delníkú; na Slovensku zastavili práci delníci v Košicích, Hronci, ve Vrútkách, v Podbrezové, v Žiline, ve Zvolenu, v Krompachoch atd. Byla to nejvetší stávka na Slovensku v dobe první svetové války. Šírily se rovnež nepokoje ve vojsku. Dne 12. kvetna se vzbourili vojáci v Rimavské Sobote, koncem kvetna vypukly nepokoje mezi vojáky v Trenčíne atd.

V léte 1918 začala budapešt'ská vláda sondovat v radách Slovenské národní strany, zdali není ochotna jednat. Výsledkem však byl naprostý neúspech. Vetšina slovenských politikú, opírající se o stanoviska Dohody a československé zahraniční akce, již pokládala národnostní otázku v Uhrách za mezinárodní problém.

Prosazení slovenské otázky do programú české politické scény však melo svúj dosti složitý osud. Česko-slovenské styky za války byly totiž zcela minimální. Uhry byly v podstate jiný stát a slovenská politika v letech války témer neexistovala. Pokud nebereme v úvahu nekolik významnejších Slovákú bydlících v Praze, snažících se získat zájem českých politikú o Slovensko, prvním kontaktem mezi Čechami a Slovenskem byla až návšteva Vavro Šrobára v Praze koncem dubna 1917. Šrobárova cesta do Prahy však byla jen epizodou a na dlouhou dobu poté zústávají česko-slovenské politické styky omezeny na kontakty českých poslancú se slovenskými politiky žijícími ve Vídni. Zejména to byli Milan Hodža a Ivan Dérer, kterí púsobili pred 30. kvetnem 1917 na české poslance, aby Slováky zahrnuli do svého prohlášení. Slováci se, na rozd1 od Jihoslovanú, nezúčastnili ani Tríkrálové deklarace, ani národní prísahy. Znovu se Slováci objevili v Praze až ve dnech 15. - 17. kvetna 1918 na divadelních slavnostech v osobách P. O. Hviezdoslava a opet Vavro Šrobára. Od té doby se kontakty česko-slovenské začaly zintenzivňovat.

1.11 Záverečná etapa československého zahraničního odboje

Československá zahraniční akce vedená Československou národní radou v Paríži začala nabývat u dohodových státú vážnosti až koncem roku 1917. Prosazení myšlenky na rozbití habsburské monarchie a zajištení samostatného státního života pro Čechy a Slováky však melo pred sebou ješté složitou cestu. Do čela dohodových státú se dostaly Spojené státy americké, jejichž prezident W. Wilson predložil svétové verejnosti známých 14 bodú. U predstavitelú československé zahraniční akce však vyvolaly zklamání, protože obsahovaly jen požadavek zabezpečit národúm Rakousko-Uherska svobodnou príležitost pro autonomní vývoj. Bylo to v souladu již s predchozím prohlášením Wilsona ze 7. prosince 1917, v némž ubezpečil Ústrední mocnosti, že Spojené státy si neprejí „Rakousko- uherskou ríši néjak poškodit anebo preskupiť". Podobné i britský ministerský predseda Lloyd George 5. ledna 1918, i když žádal pro národy Rakousko-Uherska autonomii na demokratických základech, výslovné uvedl, že „rozbití Rakousko-Uherska není naším vojenským cílem".

Tyto tendence pochopitelné narazily na odpor u predstavitelú československého zahraničního odboje. Dne 12. prosince 1917 proto zaslal Masaryk Wilsonovi otevrený dopis, v némž staví otázku politické budoucnosti všech malých národú v pásmu mezi Východem a Západem.

K výraznéjším obratúm v názorech politikú dohodových státú na státoprávní usporádání strední Evropy došla až v prúbéhu první poloviny roku 1918. Počátkem dubna 1918 se sešel v Rímé tzv. kongres potlačovaných rakousko-uherských národú, kde delegáti emigrace československé, polské, jihoslovanské a rumunské v závérečné rezoluci požadovali ustavení samostatných národních státú. K výsledkúm kongresu zaujaly kladné, ale naprosto nezávazné stanovisko vlády italská, francouzská, britská i americká. Dne 29. kvétna státní tajemník Lansing vyjádril jménem vlády USA „sympatie" k „národním tužbám Čechoslovákú a Jihoslovanù" a 3. června se k tomuto prohlášení pripojily Francie, Anglie a Itálie společným prohlášením.

Mnohem dále šlo nové prohlášení vlády Spojených státú amerických z 28. června, když požadovalo, aby „všichni členové slovanské rasy byli úplné osvobozeni ze jha rakouského". Projev francouzské vlády z 29. června pak uznává nárok „československého národa" na samostatnost, prislíbil, že bude usilovat o zrízení československého státu v historických hranicích, a uznal emigrantskou Národní radu za základ príští československé vlády. Britská vláda v tzv. Balfourové deklaraci z 9. srpna uznala československé legie za součást dohodových ozbrojených sil a Národní radu za budoucí provizorní vládu československého státu. Dne 3. zárí pak byla mezi britskou vládou a Národní radou podepsána úmluva. Rovnéž 3. zárí uznala Národní radu vláda USA, 9. zárí byla uznána Národní rada Japonskem, 10. zárí byla uzavrena smlouva mezi Národní radou a Francií a 3. ríjna pak následovalo uznání ze strany italské vlády.

V posledním roce války vyvrcholila i krystalizace názorú na budoucí usporádání československého státu u amerických Čechú a Slovákú sdružených v krajanských organizacích. Dovršením tohoto vývoje se stalo jednání v kvétnu 1918 v Pittsburgu, na kterém za účasti T. G. Masaryka jako predstavitele Československé národní rady, podepsali zástupci Slovenské ligy, Českého národního sdružení a Svazu českých katolíkú dohodu, která vyslovovala souhlas s politickým programem československé zahraniční reprezentace v Paríži, usilujícím o vytvorení samostatného československého státu.

Pittsburgská dohoda zaznamenala výrazný posun v názorech krajanských organizad na budoucí usporádání Československa oproti Clevelandské dohode z roku 1915. Bylo rozhodnuto, že vzniklý československý stát bude mít republikánskou a demokratickou ústavu, Slovensko v nem bude mít svoji vlastní administratívu, snem a soudy, a slovenština se stane úredním jazykem ve školách i ve verejném živote. I když dohodu podepsal Masaryk, jemuž se dokonce pripisuje i její autorství, nebyla ovlivnena již tehdy se prosazující teorií čechoslovakismu. Nemluvilo se zde o československém národe, ale jen o Češích a Slovácích, českých zemích a Slovensku. Jak však vývoj v prúbehu následujících dvaceti let ukázal, čechoslovakistická koncepce pittsburgský program negovala a tak Pittsburgská dohoda se od vzniku Československa stala trvalým ohniskem politického napetí.

Vojensko-politická situace na frontách, radikalizace obyvatelstva ve všech válčících státech a pozvolný odklon dohodových vlád od jednostranného úsilí primet Rakousko- Uhersko k separátnímu míru, začaly vytváret príznivé podmínky i pro československý zahraniční odboj. Pro zvýšení jeho prestiže pripravil Masaryk společne s Benešem a Štefánikem plán na presun československých legií z Ruska do Francie a Itálie, kde mely být nasazeny v pripravované rozhodující ofenzíve proti nemecké armáde. Tento plán však narazil na odlišnou koncepci válečné rady dohodových státú. I pres Masarykovu smernici, která mela být vyhlášením jakési neutrality ve vnitrních záležitostech Ruska, na základe níž se mel styk československých oddílú s revolučním sovetským okolím omezit na minimum, dohodové mocnosti dosáhly svého. Dočasné úspechy československých legií v Povolží a potom na Sibiri byly velmi obdivne komentovány zejména americkým tiskem. To nesporne usnadnilo činnost T. G. Masaryka po jeho príjezdu do Spojených státú amerických v kvetnu 1918. Zde jednal s prezidentem Wilsonem a státním tajemníkem E. Lansingem o situaci v sovetském Rusku a o budoucím usporádání strední Evropy.

Aktivní účast československého zahraničního odboje, zpravodajské úspechy Československé národní rady v Paríži i prínos T. G. Masaryka k ideologickému nástupu Dohody proti sovetskému Rusku ocenily dohodové vlády tím, že, jak již bylo uvedeno, od léta 1918 začaly mezinárodne uznávat Československou národní radu a československé legie jako oficiální součást dohodového válečného úsilí. Cesta k definitivnímu prosazení státoprávního programu české a slovenské reprezentace se tak začala chýlit ke konci.^[6]

1.12 Vyvrcholení boje za státní samostatnosť. 28. ríjen 1918

V prúbehu roku 1918 hnutí proti válce sílilo. Události začaly vyústovat do záverečné fáze. Podle odhadu odborníkú z léta 1918 mela válka skončit na konci roku. Rakousko z ní melo vyjít velmi oslabené. Rozpory se projevily i v nejvyšších vídeňských kruzích, což melo za následek, že místo Seidlerovy vlády byla jmenována nová vláda v čele s Maxem Hussarkem. Zároveň pokračovalo souperení politických stran o vedoucí pozici v odbojovém a národne-osvobozeneckém hnutí. Mezi predstaviteli politických stran probíhala dlouhá jednání, v nichž se zejména angažoval agrárník Antonín Švehla. Tato jednání vyústila 13. července 1918 v reorganizaci Národního výboru československého. Jednotlivé politické strany v tomto ústredním orgánu domácího odboje byly zastoupeny podle výsledkú voleb do Ríšské rady z roku 1911.^[7] Kromé toho se počítalo s kooptací nékterých známých osobností. Národní výbor byl v podstaté ilegální orgán rakouskými úrady trpéný jen pod tlakem revoluční situace, k její potlačení nemély dostatek sil. Byl konstituován jen jako orgán českých zemí, Slováci v ném zastoupení neméli. Podle vzoru pražského Národního výboru začaly vznikat v nékterých okresech a místech i okresní a místní národní výbory, které začaly prosazovat svoji autoritu na úkor rakouských úradú.

Zároveň nabývalo vrcholu živelné lidové protiválečné a protihabsburské hnutí. V armádé se množily vojenské vzpoury, z nichž nejznáméjší byla vzpoura 7, streleckého pluku v Rumburku a slovenských a českých vojákú v srbském mésté Kragujevci.

V srpnu 1918 válka pokračovala již jen ze setrvačnosti. Státy byly hospodársky vyčerpány, musí čelit krizím. Bylo jen otázkou času, jak dlouhjo válka ješté potrvá. V poloviné ríjna se vídéňská vláda obrátila na Národní výbor s žádostí, aby jeho členové jeli agitovat na jižní frontu do Itálie, aby vojáci houfné neopouštéli arnmádu. Toto Národní výbor odmítl, stejné jako nabídku na federalizaci monarchie.

Dne 6. zárí 1918 na schúzi predsednictev sociální demokracie a strany socialistické byla ustavena Socialistická rada, která byla oficiálné považována za orgán Národního výboru.^[8] V prúbéhu zárí a v ríjnu potom mély události velmi rychlý spád.

Dne 14. ríjna 1918 probéhla generální stávka, která méla být púvodné výstražnou a protestní akcí proti hospodárskému rabování vídeňských úradú v českých zemích. Dne 17. ríjna T. G. Masaryk doručil prezidentu W. Wilsonovi tzv. Washingtonskou deklaraci obsahující slavnostní vyhlášení o československé nezávislosti,^[9] na jejímž základé americký prezident formuloval svoji odpovéď Ústredním mocnostem na jejich mírovou nabídku. V odpovédi z 18. ríjna zdúraznil rakouské vládé, že tato musí jednat prímo s vládou československou v Paríži. Na základé toho císar Karel I. vyzval Národní výbor v Praze, který 19. ríjna vyslovil solidaritu se zahraniční akcí vedenou Masarykem a s požadavkem spojit české zemé se Slovenskem, aby vyslal svoje zástupce do Ženevy na jednání s predstaviteli zahraniční československé reprezentace. Dne 24. ríjna 1918 oznámil E. Beneš vládám Dohody, že se ustavila první vláda československého státu, kterou tvorili T. G. Masaryk, E. Beneš a M. R. Štefánik. Dne 27. ríjna byla ve Vídni jmenována rakouská vláda v čele s liberálem Heinrichem Lammaschem, jejímž hlavním úkolem bylo sporádané predat moc do rukou tvorících se národních vlád v jednotlivých zemích monarchie. Téhož dne nový ministr zahraničních vécí G. Andrássy prostrednictvím neutrálního Švédska zaslal nótu prezidentu W. Wilsonovi, ve které pristupuje na podmínky kapitulace, resp. Na tzv. 14

[...]

---

^[1] Pichlik, K.: Bez legend-zäpad o ceskoslovensky program, Praha 1991, s. 30.

^[2] Galandauer, J.: Vznik ČSR 1918, programy, projekty, perspektívy, Praha 1988, s. 247.

^[3] Galandauer, J.: Vznik ČSR, programy, projekty, perspektívy, Praha 1988, s. 284

^[4] Galandauer, J.: Vznik CSR, programy, projekty, perspektivy, Praha 1988, s. 284

^[5] Galandauer, J.: Vznik CSR, programy, projekty, perspektivy, Praha 1988, s. 103.

^[6] Zobsáhlé literatury vénující se zahraničnímu odboji zejména: Masaryk, T. G.: Svétová revoluce, Praha 1938. K Masarykovým názorúm viz m.j. Čapek, K.: Hovory s T. G. Masarykem, Praha 1969; Ludwig, E.: Rozmluvy s Masarykem, Praha 1947.

^[7] Sociální demokraté méli zde 10 členú, státoprávní (pozdéji národní) demokraté 9, agrárnici 9, lidovci 4, čeští socialisté 4, staročeši 1 a realisté 1.

^[8] Socialistická rad byla složena ze zástupcú dvou socialisticky orientovaných stran: sociálné demokratické a českých socialistú.

^[9] V deklaraci se mimo jiné ríkalo: „Slavnostné prohlašujeme, že od nynéjška tvoríme svobodný a samostatný lid a národ. Prijímáme a pripojujeme se k ideálúm moderní demokracie, ony byly ideály našeho národa po staletí. Prijímáme americké zásady, tak jak byly stanoveny prezidentem Wilsonem: zásady o osvobozeném lidstvu, skutečné rovnosti národú a vládách, odvozujících všechnu svou spravedlivou moc ze souhlasu ovládaných." (Gronský, J. - Hrebejk, J.: Dokumenty kústavnímu vývoji Československa I. (1918 - 1945), Praha 2004).