Rechtsgeschichte (ausgewählte Kapitel) 2. Teil

INHALTSVERZEICHNIS

OBSAH

ZUSAMMENFASSUNG

KAPITOLA 1 - FRANSKÁ ŘÍŠE
1.1 Všeobecná charakteristika vývoje
1.2 Společenská struktura
1.3 Státní a správní zřízení
1.4 Soudní organizace
1.5 Prameny práva
Přehled nejdůležitějších právněhistorických událostí
Literatura

KAPITOLA 2 - FRANCIE
2.1 Období raného a rozvíjejícího se feudalismu
2.2 Stavovská monarchie
2.3 Období absolutismu
2.4 Francouzská revoluce 1789
2.5 Francie v 19. století
2.6 Organizace soudnictví
Přehled nejdůležitějších právněhistorických událostí
Literatura

KAPITOLA 3 - SPOJENÉ STÁTY AMERICKÉ
Vznik USA
3.1 Vznik konfederace
3.2 Vytvoření federace
3.3 Spojené státy do občanské války
3.4 Občanská válka
3.5 Spojené státy do první světové války
3.7 USA za první světové války a ve dvacátých letech
3.8 Období Rooseveltova New Dealu
3.9 USA za druhé světové války
3.10 USA po druhé světové válce
3.11 Postavení jednotlivých států a jejich uspořádání
3.12 Organizace místní správy
3.13 Organizace soudnictví
3.14 Prameny práva a jeho vývoj
Přehled nejdůležitějších právněhistorických událostí
Literatura

ZUSAMMENFASSUNG

Die vorgelegte dreiteilige Publikation besteht aus den von Karel Schelle verfassten Kapiteln, die aus dem Lehrbuch „Rechtsgeschichte“ (Právní dějiny) stammen. Dieses Lehrbuch wurde von mehreren tschechischen Verlagshäusern in verschiedenen Auflagen herausgegeben. Diese Publikation geht von letzter Auflage aus: Schelle, K. (Hrsg.) - Právní dějiny. Plzeň, Aleš Čeněk 2007. 1134 S. (ISBN 978-80-7380-043-7).

Das aus Mitgliedern des Lehrstuhles für Rechts- und Staatsgeschichte der Juristischen Fakultät der Masaryk Universität in Brno bestehende Autorenkollektiv der oben erwähnten Publikation musste sich mit einer Reihe von Problemen auseinandersetzen, welche die Bearbeitung einer sehr langen Zeitperiode mit sich bringt. Das Buch behandelt die Rechts- und Staatsgeschichte seit der Entstehung der ersten Staatsgebilden bis das Jahr 1945. Einige historische Ereignisse und sogar ganze historische Zeitperioden wurden neu interpretiert. Das Ergebnis dieser neuen Sicht stellt eine zweifellose Relativierung der Wertung bestimmter historischer Ereignisse und eine Meinungsverschiedenheit dar.

Ein konkretes Beispiel dieser neuen Auffassung der Rechtsgeschichte stellt also die grundlegende Frage der Periodisierung (der Gliederung) sowohl der Geschichte selbst, als auch ihrer Darlegung dar. Eine neue Bearbeitung und neue Zugänge erzwang sich auch eine Reihe von weiteren Fragen.

Die Autoren bemühten sich, diese Publikation viel komplexer zu bearbeiten als bisher. Deswegen wurde auch die Rechtsgeschichte von den bisher oft vernachlässigten Staaten bearbeitet. Darüber hinaus wurden auch ein selbständiges Kapitel über das Verhältnis von Staat und Kirche und ein Exkurs in die Entwicklung des Völkerrechts und der internationalen Beziehungen in den Inhalt des Buches eingereiht. Andererseits versuchten die Autoren nicht um jeden Preis „etwas Neues“ zu entdecken, soweit es nicht notwendig war. Aus diesem Grunde nutzten sie in einigen Teilen das reiche faktographische historische Material aus, das schon in existierenden Lehrbüchern und im weiteren Fach- und vor allem rechtshistorischen Schrifttum beinhaltet wurde. Jedes Kapitel enthält ein ausführliches Literaturverzeichnis. Weiter führten die Autoren keine ausführliche Analyse von Rechtsquellen durch, denn sie bereiteten eine Rechtsquellensammlung in neunziger Jahren vor. Diese Sammlung ist also als einen integralen Bestandteil der vorgelegten Publikationen aufzufassen. Die Dokumentensammlung knüpft an die in letzten Jahrzehnten von Mitgliedern des Pragers Lehrstuhls für Rechts- und Staatsgeschichte herausgegebenen Rechtsquellensammlungen unter Leitung von J. Tureček, S. Balík und J. Kincl an.

Die vorgelegte Publikation stellt ein Werk eines breiten Autorenkollektivs dar. Die Leiter des Autorenkollektivs stellten sich bloß die Aufgabe, die Proportionen einzelner Publikationsteile zu koordinieren. Sie bemühten sich also nicht, den Autoren eigene Vorstellungen über die Auffassung der Bearbeitung von Geschichte einzelner Staaten aufzudrängen. Aus diesem Grunde ist auch dieses vorgelegte Lehrbuch gewissermaßen als eine von einzelnen Autoren bearbeitete Sammlung von Texten anzusehen. Für die Texte sind auch die Autoren verantwortlich.

Die Publikation besteht aus drei an sich anknüpfenden Teilen. Das erste Teil beinhaltet die Darstellung der ausgewählten wichtigsten Staaten aus der Antike. Der Hauptschwerpunkt wurde selbstverständlich auf die Rechts- und Staatsgeschichte des antiken Griechenlands und Roms gelegt. Die Darstellung der Geschichte des römischen Imperiums wurde nur auf jene historischen Etappen seiner Entwicklung beschränkt, welche grundlegende Änderungen in der Stellung von Organen der Staatsgewalt mit sich brachten. Der historische Prozess wird hier also aus einer staatsrechtlichen Sicht beschrieben. Die Publikation beinhaltet keine Darlegung des römischen Privatrechts; das ist eine selbständige pädagogische Disziplin, deren Stoff in anderen Publikationen bearbeitet ist.

Das zweite Teil analysiert die Entwicklung der westeuropäischen Staaten und der USA. Schließlich beinhaltet das dritte Teil die Abhandlung über die staatsrechtliche Entwicklung im Mittel, Südost- und Osteuropa (ausgenommen böhmischer Rechtsgeschichte).

In das dritte Teil wurden das Kapitel über das Verhältnis von Staat und Kirche und ein Exkurs in die Entwicklung des Völkerrechts und der internationalen Beziehungen eingereiht.

Die Abhandlungen im zweiten und dritten Teil wurden nur in das Jahr 1945 geführt. Dieses Mangels sind sich die Autoren bewusst. Angesichts dessen, dass sie überzeugt sind, diese Publikation sei für die Interessierten für die Rechtsgeschichte unentbehrlich, wählten sie eine Kompromissvariante. Sie gaben die Publikation in dieser Form heraus und gleichzeitig begannen sie, eine weitere um weitere Zeitperiode erweiterte Auflage vorzubereiten.

Die Übersicht der herausgegebenen rechtsgeschichtlichen Lehrbücher aus der Feder der Mitglieder des Lehrstuhls für Rechts- und Staatsgeschichte der Juristischen Fakultät der Masaryk-Universität Brno:

Schelle, K. - Mates, P. - Kadlecová, M. - Bílý, J.: Modern í dějiny státu a práva I. čá st (státy západn í Evropy a USA). Brno, Masarykova univerzita 1993. 233 s. (ISBN 80-210-0221-2)

Schelle, K. - Židlická, M.: Obecn é dějiny státu a práva I. (Starověk). Brno, Masarykova univerzita 1993. 139 s. (ISBN 80-210-0606-4)

Schelle, K. a kol.: Obecn é dějiny státu a práva II. (Státy západn í Evropy a USA). Brno, Masarykova univerzita 1993. 325 s. (ISBN 80-210-0607-2)

Schelle, K. a kol.: Obecn é dějiny státu a práva III. (Státy východní Evropy). Brno, Masarykova univerzita 1993. 158 s. (ISBN 80-210-0608-0)

Schelle, K. - Židlická, M.: Právní dějiny 1. Starověk. Brno, Doplněk 1998. 274 s. (ISBN 80-210- 1885-2)

ZUSAMMENFASSUNG

Schelle, K. a kol.: Právní dějiny 2. Státy západní Evropy a USA. Brno, Doplněk 1999. 719 s. (ISBN 80-210-2073-3)

Schelle, K. a kol.: Právní dějiny 3. Státy st řední a východní Evropy. Brno, Doplněk 1998. 430 s. (ISBN 80-210-1916-6)

Schelle, K. (člen autor. kol.): Právní dějiny. Praha, Eurolex Bohemia 2005. 816 s. (ISBN 80- 86861-10-4)

Schelle, K. a kol.: Právní dějiny. Plzeň, Aleš Čeněk 2007. 1134 s. (ISBN 978-80-7380-043-7)

KAPITOLA 1 - FRANSKÁ ŘÍŠE

1.1 VŠEOBECNÁ CHARAKTERISTIKA VÝVOJE

Rozhodující roli v západní Evropě při přechodu společnosti k feudalismu nesehrál žádný z výše uvedených germánských států, ale byla to říše Franská, z níž vyrostly tři rozhodující státy v této části Evropy: Francie, Itálie a Německo.

Počátky silné Franské říše jsou spojeny s osobou krále Chlodvíka (482-511). S Franky se však v Evropě setkáváme již mnohem dříve. Ve 3. století poprvé do evropského dění vstupuje bojový svaz Franků, jenž se rozdělil na dvě větve - Frankové sálští, obývající oblast tzv. Toxandrie, tedy území mezi řekami Maasou a Šeldou, a Frankové ripuárští, sídlící od 5. století v oblasti dolního toku Rýna. Za krále Chlodia (zemřel roku 460) pronikli Frankové na území dnešní severní Francie a poté až k řece Sommě. Nástupcem Chlodia byl Childerich I. (460- 481), za něhož se Frankové pevněji uchytili v oblasti Soissons. Childerichův syn Chlodvík, jenž je považován za zakladatele Franské říše, potom definitivně vyvrátil zbytek římského panství v Galii (porazil zde římského místodržícího Syagria roku 486) a začal své panství dále rozšiřovat na úkor Alamanů (496). Počátkem 6. století se Chladvíkův zájem obrátil do oblasti osídlené Vizigóty (roku 507 rozvrátil Tolosánskou říši Vizigótů). V té době Franská říše patřila k nejmocnějším státům v západní Evropě. Jejím centrem se staly oblasti střední Francie a Paříže. Roku 496 se dal Chlodvík pokřtít a přijal křesťanství společně s 3 000 členy své družiny. Vládnoucí dynastií byl rod Merovejců.

Chlodvík umírá roku 511 a na jeho místo nastupují jeho synové, jež si říši dělí na části: Theuderich spravoval Champagne se sídlem v Remeši, Chladomer zase obdržel východní a severní Akvitánii a Orleáns, Childebert se usadil v Paříži a Chlothar dostal Soissons. Toto dělení moci mělo pro další osud Franské říše rozhodující význam: každé území mělo svého krále, přičemž jen na krátký čas se dařilo některému členu dynastie některá území spojit pod jednu vládnoucí osobu. Franská říše se tak rozdělila na tři části: na východě tzv. Austrasii, na západě Neustrii a na jihu Burgundsko a Akvitánii.

V době vlády Chlodvilcových nástupců se podařilo Franskou říši teritoriálně ještě rozšířit, zejména byly připojeny oblasti Burgundska a Provence. Král Theudebert (534-548) si přisvojil titul Augustus.

V merovejské říši se na jedné straně rozvíjel čilý obchod, na straně druhé dochází k znevolňování zejména městského obyvatelstva. Rozhodujícím nástrojem královské moci se

stalo vojsko. Postupem doby však začíná centrální moc upadat na úkor moci šlechty, merovejští panovníci se dostávají do závislosti na místní šlechtě. Králové z rodu Merovejců byli zatlačeni do pozadí a dostalo se jim přízviska „leniví králové“. K tomu přistupuje neustálý boj mezi jednotlivými členy merovejského rodu.

Od druhé poloviny 6. století postupně dochází k přechodu veškeré moci a politického vlivu do rukou dvorských úředníků, tzv. majordomů. Majordomové postupně soustředili ve svých rukou veškerou vojenskou a správní moc v království a stali se faktickými vládci. ,,Král musel, “ jak čteme v dobové kronice, „spokojit se jen s titulem a představovat, sedě na trůnu s dlouhými vlasy a plnovousem, jen podobu panovníka, poslouchat ze všech stran přijíždějící posly a dávat jim pří loučení, jakoby svým jménem, odpovědi, kterým se předem naučil a jež mu byly nadiktovány. Správu státu a všechno, co bylo třeba vykonat nebo zařídit ve vnitřních nebo zahraničních záležitostech, to vše měl na starosti majordom.“ nich postupně získávají převahu majordomové východofranští, počínaje Pipinem Středním (687-714) v osmdesátých letech 7. století, jenž porazil majordoma Ebroina v bitvě u Tertry roku 687. Z majordomů tohoto rodu vzešla dynastie Karlovců.

Další z významných majordomů z rodu Karlovou (neboli Arnulfovců) byl Karel Martell, jenž dokázal zorganizovat odpor proti Arabům díky významné reformě franského vojska (jízdní vojsko). Svoji moc prosadil rovněž díky rozsáhlým konfiskacím církevního majetku a zasahováním do personálních věcí církve (například sesadil biskupa remešského a orleánského, rovněž tak biskupa z Auxerre).

Majordom Karel Martell a jeho synové Karloman a Pipin fakticky převzali vládu v celém království do svých rukou a moc Merovejců zůstala již jen nominální. I ta však brzy skončila. Pipin, poté co se Karloman uchýlil do kláštera v Římě, se roku 751 za pomoci papeže na shromáždění v Soissons nechal zvolit franským králem. „ Je l é pe jmenovat králem toho, kdo mámoc, ne ž toho, kdo ž ivo ří , ani ž mákrálovskou moc “ -- usoudil papež. Poslední Merovejec Childerich III. žil do konce života v klášteře.

Období vlády Karlovců patří nesporně ve Franské říši k nejvýznamnějším po všech stránkách. Území Franské říše se dále rozšiřuje. Pipin si podrobuje Akvitánii (768), v roce 774 dochází k vytvoření personální unie Franků a langobardského království, v letech 772 - 804 podléhají Frankům Sasové, roku 768 jsou připojeni Bavoři, Frankové dále rozšiřují svůj vliv do východní Evropy a na Balkán.

Upevňuje se i mezinárodní postavení Franské říše, zejména spojením zájmů Karlovců se zájmy papeže.

Nejslavnějším panovníkem z rodu Karlovců byl Karel Veliký (768 až 814), syn Pipina Krátkého. Zejména se mu podařilo přechodně říši zcentralizovat a dále rozšiřovat. Dochází k expanzím jak na jih, západ, tak i na východ. Především připojuje Sasko a Bavorsko. Za Karla Velikého bylo uskutečněno přes 50 vojenských výprav, z nichž polovinu vedl osobně.

Karel Veliký však vynikl i v dalších oblastech. Provedl správní reformu, kodifikoval právo, zasloužil se o rozvoj kultury.

Roku 800 (24. prosince) z rukou římského papeže převzal titul imperátor - císař, čímž se stal legitimn í m nástupcem ří msk ý ch c í sa řů . Císař se stal nejen nejvyšší světskou hlavou, ale i ochráncem a bojovníkem za katolickou víru. Vytvořená říše měla velký vliv na tehdejší mezinárodní situaci. Nejvyšší moc císařovu uznávali králové Galicie a Asturie. Přátelsky se s ním stýkali králové skotští a náčelníci irských kmenů. Dokonce vzdálený bagdádský chalífa Hárún ar-Rašíd se snažil opřít o spolek s říší Karla Velikého v boji proti Byzanci a Córdobskému chalífátu ve Španělsku a posílal Karlovi bohaté dary.

Karlova říše však představovala nesourodý konglomerát, a tak není divu, že se začala dělit ještě za Karlova života (roku 806 dochází k prvnímu dělení říše mezi jeho syny). Po smrti Karla Velikého nastává doba postupného úpadku a rozkladu. Zejména se hromadí vnitřní rozpory.

Nástupcem Karla Velikého se stal Ludvík I. Pobožný (814 - 840). Za jeho vlády dělení pokračuje. V Ordinatio imperii (Nařízení o dělení říše) z roku 817 se Ludvíkův syn Lothar stal spolucísařem, druhý syn Pipin se stal králem Akvitánie, Ludvík, později zvaný Němec, dostal Bavorsko. Poté došlo ještě k několika dalším dělením. Rozpory mezi Ludvíkovými syny vyvrcholily po jeho smrti, kdy došlo k občanské válce. Ta končí tzv. verdunskou smlouvou (843), která rozdělila říši na tři části. Lothar dostal Itálii a území mezi dnešní Francií a Německem, ohraničené Rýnem a Alpami na východě a na západě Šeldou, Maas]ou, Saonou

- území sahající až po Frísko. Karlovi připadla zbývající část Francie, Ludvíkovi oblast Německa. Ani tento stav však dlouho nevydržel, a tak v roce 870 musela být uzavřena dohoda nová, tzv. mersenská smlouva. Pouze za vlády Karla III. se podařilo krátce v letech 885-887 vládu v říši sjednotit, koncem 9. století se však franský stát rozpadá definitivně na část východní (Německo) a část západní (Francie). Roku 987 v osobě Ludvíka dynastie Karlovců vymírá.

1.2 SPOLEČENSKÁ STRUKTURA

Struktura franské společnosti byla značně pestrá. Zejména etnické složení obyvatelstva bylo hodně nepřehledné. Jednak zde žilo původní obyvatelstvo různého etnického původu, jednak starousedlí římští provinciálové (Galořímané), jednak Germáni. Sami Frankové netvořili jednotnou etnickou skupinu. Dělili se na Franky sálské a ripuárské. Konečně existovala ještě jedna nepočetná skupina Franků chamavských. Z Germánů, v důsledku anexí jejich území, zde žili Alamané, Bavoři, Sasové, Durynci, Frísové, Burgundové i Vizigóti. Každý z těchto národů žil podle svého vlastního práva, které bylo zčásti kodifikované.

Frankové hleděli na Římany původně jako na osoby právně méněcenné. Dokladem toho je mimo jiné zpráva v nejstarším zápise práva sálských Franků, v tzv. Pactus legis Salicae, kde se uvádí: Jestliže by svobodný zabil Franka, bude odsouzen k zaplacení 200 solidů. Bude-li však zabit Říman, držitel pozemků, potom ten, kdo bude usvědčen, že jej zabil, bude odsouzen k zaplacení 100 solidů. Jestliže by někdo zabil Římana poplatníka, bude odsouzen k zaplacení 45 solidů.

Složitá byla i struktura franského obyvatelstva z hlediska sociálního.

Pochopitelně na nejvyšším stupni stála franská šlechta, která se ve starších dobách rekrutovala z řad rodové germánské aristokracie. Vedle rodové šlechty se však brzy začala objevovat šlechta služební, jež vznikla z osob blízkých králi, tedy z družiníků nebo královských úředníků. Ti dostávali od krále za věrnost půdu, čímž se stávali statkáři, a tím i aristokracií. Postupem doby však začalo docházet mezi šlechtou k majetkové

diferenciaci, čímž se vytváří i v této společenské vrstvě obyvatelstva hierarchie. Zejména od 8. století se začíná praktikovat poskytování půdy panovníkem jeho družiníkům jen na doživotí s možností jejího odejmutí v případě porušení věrnosti. Tato beneficia se postupem doby změnila v léna (když se doživotní užívání změnilo v užívání dědičné), která mohla být dále postoupena jako podléna.

Mezi nejvýše postavené skupiny obyvatelstva patřiti i příslušníci církevní hierarchie. Ve Franské říši se vyvinul princip tzv. vlastní církve, kdy král rozhodoval o hlavních církevních záležitostech, ovlivňoval zasedání synod a pouze jeho prostřednictvím mohl papež zasahovat do vnitřních záležitostí církve. Z tohoto vztahu církev dokázala pro sebe hodně vytěžit. Od krále dostávala obrovské donace, ve svých rukou monopolizovala vzdělání. Obratně ve svůj prospěch využívala prekarií a beneficií.

Nejpočetnější skupinu svobodného obyvatelstva tvořili sedláci, již žili v době kodifikace sálského práva v rodových občinách. „Byli to původně rovnoprávní kmenoví příslušníci, které vzestup rodové a úřednické šlechty zbavil společenského vlivu. Za existence státní organizace význam svobodných sedláků stále upadal. V prvých staletích po dobytí Galie tvořili sice hlavní kádr franské armády a král je také každoročně svolával k poradám, jak ale stoupal hospodářský apolitický význam šlechty, byli svobodní sedláci z veřejného života země vytlačováni“ (Kincl). Tato skupina obyvatelstva ovšem postupně ztrácí své postavení, dostávají se do závislosti na statkářích, zadlužují se a ztrácejí půdu. Jak známo, dějiny Merovejců a Karlovců jsou dějinami znevolňování svobodných sedláků.

Mezi svobodným a nesvobodným obyvatelstvem stála ve Franské říši přechodně skupina obyvatel polosvobodných, která je v pramenech označována jako „litové“. Byli sice k půdě připoutáni a s ní také zcizováni, ale zároveň nebyli zcela bez práv, protože mohli mít majetek, mohli svobodně uzavírat manželské svazky atd. Z obdělávané půdy odváděli různé dávky, případně konali různé služby. Do této kategorie především patřili římští kolóni, dále svobodní sedláci, kteří se „ odevzdali do ochrany “ pozemkové šlechty, příslušníci některých porobených kmenů atd. Tato skupina obyvatelstva bývá někdy označována jako otroci usedlí (servi casati).

Pochopitelně nejnižší vrstvou obyvatelstva byli otroci (servi, mancipia), již se považovali za věc, tedy za majetek pána. Otroci se však dělili do několika skupin, tedy ani tato společenská vrstva nebyla jednotná. Nejhůře na tom byli otroci domácí, již byli bezprostředně závislí na svém majiteli (svým postavením se blížili římským otrokům). Zvláštní postavení měli otroci královští, kteří požívali zvýšené ochrany. Někdy dokonce zastávali i vysoké státní úřady. Zvláštní postavení měli i otroci církevní.

1.3 STÁTNÍ A SPRÁVNÍ ZŘÍZENÍ

Franská říše byla dědičnou monarchií. Královská hodnost se vyvinula z hodnosti náčelníka. Titul franského krále se postupně měnil, tak jak se zvyšovala jeho moc. Původně užívali Frankové názvu „ Rex Francorum “ (král Franků), později se objevovaly tituly jako rex Langobardorum, Patricius Romanorum, od roku 800 titul imperátor (císař). Odznakem královské hodnosti byl ve starší době oštěp a trůn, za Karlovců přibyla koruna, žezlo a meč. Postavení franských králů se však měnilo. Jiné bylo za vlády posledních Merovejců, jiné za vlády Karlovců. Králové neměli pevné sídlo, ale cestovali a zdržovali se na svých statcích, tzv. falcích.

Výrazem širokých oprávnění krále byl tzv. královský bann (bannus regis), tj. nejvyšší zakazovací a přikazovací pravomoc. Král ji mohl uplatnit kdykoli a kdekoli: v oblasti soudnictví (soudní bann), správy země (správní bann), armády (vojenský bann). Všichni poddaní museli králův příkaz uposlechnout. Zavazovali se k tomu zvláštní přísahou věrnosti, kterou individuálně skládali při nástupu krále na trůn.

Další významnou složkou státního mechanismu byla královská družina, jež byla osobní gardou krále. Ve franských pramenech je označována jako comitatus nebo trustis regia. Její kořeny sahají ještě do doby předstátní.

Franští králové měli i své poradní sbory, jimiž byla zejména tzv. březnová pole, což byla shromáždění vojska, jež král svolával každoročně, aby se s vojskem poradil o závažných problémech země. Těmto shromážděním byly předkládány zejména návrhy zákonů, případně nejbližší válečné plány. Od poloviny 8. století, konkrétně od roku 755, bylo konání „polí“ přeneseno z března na květen (campus madis), v době Karla Velikého se konala v letních měsících, po jeho smrti jejich svolávání zaniká.

Jiným poradním sborem byla šlechtická shromáždění, jež navazovala na germánské rady rodových stařešinů. Pravidelně se konala do roka dvě: jarního zasedání se zúčastnily všechny významné osoby ve státě, kdežto podzimního jen zvané osoby. Tak jak postupně zanikal význam březnových (májových) polí, tak naopak stoupal význam šlechtických shromáždění, z nichž se vyvinuly později zemské sněmy a státní rada.

Další složkou státního mechanismu bylo úřednictvo, které můžeme dělit s určitou mírou schematičnosti do tří skupin - na úřednictvo dvorské, centrální a venkovské. Všechny jmenoval král a jemu také byli úředníci podřízeni.

K dvorským úředníkům patřili zejména senešal, maršál, číšník a komorník.

Správcem královského paláce byl senešal (siniscalus), jenž se zároveň staral o zásobování. O královské konírny se staral maršál (comes stabuli), ten byl občas pověřován i vojenskými úkoly. Královské sklepy a vinice měl na starosti číšník (pincerna). Konečně královské finance vedl komorník (camerarius).

Mnohem širší rozsah své působnosti oproti dvorským úředníkům měli úředníci centrální, dnes bychom řekli ústřední správní orgány. Zejména to byl majordom (maior domus regis). Význam těchto úředníků se výrazně vyvíjel. Z původního správce královského paláce (měl v té době podobné postavení jako senešal) se stal náčelníkem královské družiny. Jak již bylo uvedeno, za posledních Merovejců v podstatě převzali královskou moc. Za Karlovců tento úřad vymizel.

Správcem soudnictví na královském dvoře byl palácový hrabě (comes palatii). Měl však nejen správní funkci, ale byl i přísedícím na královském soudě, dokonce v některých případech i sám soudil.

K vyhotovování písemností sloužila královská kancelář, v jejímž čele stál za Merovejců referendář, za Karlovců kancléř, osoba z řad duchovních. Kancléř nejenže ručil za autentické vyhotovení všech královských listin, ale střežit i královskou pečeť a měl dozor nad dvorským archivem.

Základními správními jednotkami byly setniny a hrabství. Z literatury se dovídáme, že setniny byly germánského původu a měly spíše personální charakter, protože představovaly svazek většího počtu válečníků. Teprve poté, co se Frankové usadili v Galii, se změnily ve svazek teritoriální. Byly samosprávným celkem, v jehož čele stál volený tzv. setník (centenarius). Se setninami jako správními obvody se setkáváme především ve východní části říše.

Správními jednotkami vyššího typu byla hrabství (comitatus). Vyrostla z římských správních jednotek, z tzv. obcí (civitates). Ve východní části říše zahrnovala území tvořené několika setninami. Včele hrabství stál hrabě (comes, grafio), jenž byl považován za nejvýznamnějšího venkovského úředníka. Jeho postavení, a tím i jeho význam se vyvíjely společně s v vývojem jeho pravomocí. Zpočátku plnil jen vojenské a částečně finanční funkce. Později získává soudní pravomoc na tzv. hraběcích soudech. Plní i úkoly správní a policejní. Jakožto zástupce krále měl tzv. hraběcí bann, tedy všeobecnou zakazovací a přikazovací pravomoc. Hrabě měl své pomocné orgány, které se ovšem lišily v jednotlivých částech říše. Pomocným orgánem ve východní části říše se stal pro věci vojenské a soudní setník, pro věci finanční šoltys (scultetus). V románských částech říše byl zástupcem hraběte místohrabě (vicecomes).

Vyššími správními jednotkami než hrabství byla vévodství. Jak se opět dovídáme z odborné literatury, tyto správní jednotky se objevují za Merovejců, kdy je tvořila území několika hrabství. Do čela vévodství byli stavěni vévodové, již měli pravomoc vojenskou a soudní. V době úpadku královské moci Merovejců vznikla ve východní části říše tzv. vévodství kmenová, tvořená jednotlivými porobenými germánskými kmenovými svazy. Moc kmenových vévodů byla velmi rozsáhlá a v určité době konkurovala moci královské. Od dob Karlovců vévodská správní organizace mizí.

Konečně je třeba připomenout zvláštní venkovské úředníky, takzvané missi dominici neboli královské posly. Ty král posílal na venkov jako kontrolní orgány místních úředníků.

1.4 SOUDNÍ ORGANIZACE

Počátky organizace soudnictví vidíme již za Merovejců. Prvoinstančními soudy byly soudy setnin. V čele tohoto soudu stál setník a sám soud se podobal lidovému soudnímu shromáždění, které bylo svoláváno 8-9krát do roka. Kromě řádných zasedání se konala i zasedání mimořádná. Soud setniny řídil thunginus, právo nalézalo 7 tzv. rachinburgů. Tato původní podoba nejnižšího soudního stupně se mění přibližně v průběhu 6. století, kdy thungina nahradil hrabě a soud setniny byl nahrazen soudem královským. Za Karla Velikého byla zrušena povinnost zúčastnit se soudního jednání a volení rachinburgové byli nahrazeni jmenovanými scabiny.

Nejvyšším soudním orgánem byl soud královský, jehož rozsudky se stávaly precedenty na soudech hraběcích. Královský soud byl řízen buď samotným králem, nebo královým zástupcem. Za Merovejců to byl majordom, později palácový hrabě.

1.5 PRAMENY PRÁVA

Franské právo bylo původně právem obyčejovým. Brzy však začalo získávat psanou podobu, a to v několika formách. Jednak to byly tzv. leges barbarorum, tedy kodifikace práva, jednak kapituláře, tedy zákonné akty panovníků. Významným pramenem franského práva byly však i listiny, formuláře a právní knihy.

1.5.1 LEGES BARBARORUM

Prvním zákoníkem u Franků byl pravděpodobně kodex pořízený za krále Chlodvíka někdy v letech 506-611 pro sálské Franky pod názvem Pactus legis Salicae (později - pravděpodobně od doby vlády Karla Velikého - je znám pod názvem Lex Salica, resp. Lex Salica emendata). Originální text tohoto zákoníku se nedochoval. Jak se však dovídáme z novější literatury (Kincl), zákoník známe z četných rukopisů 8. a 9. století, které je možné rozdělit do čtyř skupin: skupina I. a II. podává text rozčleněný na 65 titulů, skupina III. má titulů 99, skupina IV., nejbohatěji zastoupená, obsahuje 70 titulů. Texty IV. skupiny představují novou redakci a revizi sálského práva, provedenou za vlády Karla Velikého. Původní podobě kodifikace se blíží pravděpodobně rukopisy I. a II. skupiny.

Kodifikace sálského práva výrazně ovlivnila další vývoj franského práva a zejména další kodifikační činnost. V letech 712-720 bylo kodifikováno právo Alamanů - Lex Alamannorum. Za vlády majordoma Pipina (741-744) došlo ke kodifikaci práva Bavorů - Lex Baiuvariorum.

V prvé polovině 7. století vznikl kodex práva ripuárských Franků - Lex Ribvaria. Ve skutečnosti se jedná o přizpůsobenou Lex Salicu pro tuto větev Franků.

Za vlády Karla Velikého došlo ke kodifikaci práva Sasů (Lex Saxonum), Durynků (Lex Angliorum et Werinorum hoc est Thuringorum), chamavských Franků (Lex Francorum Chamaworum) a Frisů (Lex Frisionum). Uvedené kodifikace byly posledními leges barbarorum, které jsou známy ze západní Evropy.

1.5.2 KAPITULÁŘE

Oproti leges barbarorum, které vycházely z obyčejového práva, nové právo vytvořené z potřeb tehdejší společnosti je obsaženo v právních aktech franských panovníků. Již z doby merovejské se dochovalo devět zákonů, jež nesou název praeceptum, praeceptio a edictum. Z doby vlády majordomů se dochovaly tři edikty. K četnější zákonodárné aktivitě však docházelo až za vlády Karlovců, zejména Karla Velikého; zákony nesou název capitulare nebo capitula.

Odborná literatura kapituláře rozděluje podle dvou kritérií - jednak podle objektu, jednak podle způsobu vzniku.

Kapituláře podle objektu:

- capitularia mundana (regulují záležitosti světské),
- capitularia ecclesiastica (regulují záležitosti církevní),
- capitularia mixta (regulují záležitosti jak světské, tak cíkevní).

Kapituláře podle způsobu vzniku:

- capitula legibus addenda (doplňky leges barbarorum, obsahují změny, jež si vynutil zejména hospodářský vývoj),
- capitula per se scribenda (samostatně koncipované zákony),
- capitula missorum (královské instrukce dávané poslům).

Kapituláře nikdy nebyly sepsány v oficiální sbírce, zachovaly se jen dvě sbírky soukromé: prvá je z pera opata Ansegia z Fontanelly, druhá od neznámého autora (autorství se neprávem připisuje Levitovi Benediktovi z Mohuče) z let 848-850.

1.5.3 LISTINY, FORMULÁŘE A PRÁVNÍ KNIHY

Jako pramen poznání franského práva nám mohou posloužit i listiny vystavované většinou k osvědčení právních úkonů, případně formuláře, jež byly předlohami pro vyhotovování písemností.

Právní knihy jakožto soukromé sepsání práva se ve Franské říši vyskytovaly jen výjimečně. Odborná literatura upozorňuje na tři nejvýznamnější: Hinkmarův spis De ordine palatii (O řádu královského dvora) z druhé poloviny 9. století, dále tzv. Lex Curiensis, zápis římského práva, pořízený jakýmsi duchovním v Raetii v 8. století, a jeho doplněk, tzv. Capitula Remedii z počátku 9. století.

PŘEHLED NEJDŮLEŽITĚJŠÍCH PRÁVNĚHISTORICKÝCH UDÁLOSTÍ

kol. poloviny 5. stol. - Zánik moci Říš e ří msk é v Galii. 481-751 - Vláda dynastie Merovejc ů .

481-511 - Vláda krále Chlodv í ka.

486 - Chlodv í k zv í tězil v bitvěu Soissons nad posledn í m ří msk ý m dr ž itelem ú zem í v Galii. kol. r. 496 - Chlodv í k zv í tězil nad Alamany.

496 - Chlodv í k se dal pok ř t í t podle ob ř adu západn í ří msk é c í rkve. poč. 6. stol. - Sál š t í Frankov é po ří dili zákon í k Lex Salica.

507 - Frankov é spole č něs Burgundy porazili u Vaugt é Vizig ó ty; Akvitánie se stala sou čá st í Fransk é říš e. 532-534 - Frankov é si podmanili Burgundy.

polovina 6. stol. - Bavorsk é kmeny se dostaly do závislosti na Fransk é říš i.

567 - Říš e franskáse rozdělila mezi t ř i č leny dynastie Merovejc ů ; vytvo ř ily se tak t ř i samostatn é čá sti - Austrasie, Neustrie a Burgundsko.

573 - Po čá tek boj ů mezi vládci Austrasie a Neustrie.

614 - Král Chlothar II. vydal Edikt pa říž sk ý , kter ý zaji šť oval rozsáhlápráva a privilegia š lechtěa duchovenstvu; edikt omezoval pravomoc panovn í ka p ř i jmenován í správc ů hrabstv í .

623-638 - Vláda krále Dagoberta I.

687 - Pipin, majordomus Austrasie, porazil v bitvěu Tertry majordoma Neustrie a Burgundska a stal se jedin ý m majordomem ve Fransk é říš i.

709-712 - Majordomus Pipin podnikl č ty ř i ta ž en í proti Alaman ů m.

714-741 - Karel Martell jako majordomus p ř ipojil znovu k říš i některáú zem í ; kteráse odtrhla od říš e za vlády posledn í ch Merovejc ů .

732 - Karel Martell v í těz í v bitvěu Tours a Poitiers, zastavuje pronikán í Arab ů za Pyreneje. 751-843 - Vláda dynastie Karlovc ů .

751-768 - Vláda krále Pipina Krátk é ho, zakladatele dynastie Karlovc ů . 768-814 - Vláda krále Karla Velik é ho.

800 - Karel Velik ý byl pape ž em Lvem III. korunován v Ří měna c í sa ř e. po č . 9. stol. - Říš i Karla Velik é ho za č aly ohro ž ovat nájezdy Norman ů .

812 - Franskáříš e uzav ř ela smlouvu s Byzanc í . 814-840 - Vláda císaře Ludvíka Pobožného.

818-820 - Ve Franské říši vycházejí nařízení, kterými byli všichni daňoví poplatníci připoutáni k půdě. 842 - Synov é Ludv í ka Pobo ž n é ho, Karel a Ludv í k, se spojili proti nejstar ší mu bratrovi, c í sa ř i Lotharovi

I.

843 - Verdunskásmlouva, kterározdělila říš i na t ř i ú zemn í celky. 843-987 - Vláda dynastie Karlovc ů v Západofransk é říš i.

870 - Mersenskásmlouva, j íž byla rozdělena Lotaringie mezi Karla Hol é ho a Ludv í ka Němce. 875-876 - Karel Hol ý podnikl ta ž en í do Itálie, v Ří měbyl korunován na c í sa ř e. 887 - Franskáříš e definitivněrozdělena na západn í (Francie) a východní (Německo).

LITERATURA

Dějiny Francie, Praha 1988

Dějiny středověku I., Praha 1957

Kincl, J., Otroci ve franských právních pramenech 6. -8. století, Praha 1973

Kincl, J., Studie o otrocích, kolónech a propuštěncích ve vizigótském státě 5. -8. století, Praha 1968 Maurois, A., Dějiny Francie, Praha 1994

dále literatura vztahující se zejména k dějinám Francie

KAPITOLA 2 - FRANCIE

2.1 OBDOBÍ RANÉHO A ROZVÍJEJÍCÍHO SE FEUDALISMU

2.1.1 VŠEOBECNÁ CHARAKTERISTIKA VÝVOJE

Francouzsk é královstv í je d ů sledkem rozpadu Fransk é říš e. Počátek francouzského království je většinou historiků spojován s verdunskou smlouvou z roku 843. Podle této smlouvy se Franská říše rozdělila na tři části, z nichž základem Francie se stala část západní na západ od Rýna. V Západofranské říši byli panovníci téměř bezmocní proti vzrostlé moci a samostatnosti velkých feudálů. Nemohli proto čelit ničivým normanským nájezdům, vykupovali se poplatky, a začátkem 10. století dokonce postoupili Normanům kraj na dolní Seině, nazývaný potom Normandie. Jejich vůdce se dal pokřtít, získanou půdu věnoval svým družiníkům v léno a sám uznal vrchní moc západofranských králů. Normané, kteří se zmocnili i části Bretaně, se brzy přizpůsobili domácímu obyvatelstvu i jazykově.

V průběhu 10. století se Francie stala konglomerátem velkého počtu feudálních panství různé velikosti. Senioři, kteří stáli v čele těchto panství, uznávali formálně za vládce francouzského krále, avšak fakticky byli téměř úplně samostatní. Ve Francii nebylo v té době ani národní jednoty, ani jednoty jazykové.

Jak již bylo uvedeno, královská moc byla v té době velmi slabá. Do roku 987 byl královský trůn ve Francii nadále v rukou dynastie Karlovců, i když poslední Karlovci neměli v zemi žádný vliv. Roku 987 dynastie Karlovců ve Francii vymřela a koruna se dostala do rukou hraběte Huga Kapeta. Král byl jakýmsi sjednocujícím středem i při vzájemných srážkách mezi feudály a také za bojů s vnějšími nepřáteli.

Reálná moc prvních Kapetovců byla však krajně nepatrná a v podstatě se vztahovala jen na nevelké území jejich přímých panství (královské domény), tj. na rozdrobené a poměrně nevelké území na středním toku Seiny a Loiry. Královskou doménu tvořil pruh od severu k jihu; tento pruh země se nazýval Ile-de-France a zahrnoval taková střediska, jako Orléans a Paříž, která byla značně důležitá pro obranu severní Francie před nájezdy Normanů. První Kapetovci nebyli svrchovanými pány dokonce ani na tomto poměrně nevelkém území. Proto bylo jedním z nejdůležitějších úkolů francouzských králů bojovat za upevnění moci v Ile-de-France.

Hospodářský rozvoj a částečně také obranné a útočné války vedly k postupnému upevňování královské moci. Přispívaly k tomu i další důvody, které však byly v každé zemi jiné. Od konce 11. století byla ve větší části Evropy překonávána dosavadní feudální roztříštěnost. Zvláště příznačný byl tento vývoj právě ve Francii.

Nevelké území francouzských králů ve středu Francie bylo svíráno ze všech stran mnohem většími, téměř samostatnými lény. Úsilí Kapetovců se nejdříve soustředilo na zvětšení rodového majetku ve vlastní državě, což se dálo připojováním propadlých lén. Zbylí drobní leníci byli donuceni k poslušnosti za peněžité a vojenské pomoci duchovenstva a měst. Teprve potom se francouzští králové pokoušeli podrobit své mocné vazaly, vévody a hrabata v ostatních částech Francie.

Nejsilnější z nich byla hrabata z Anjou, příjmením Plantagenetové, která v polovině 12. století ovládala téměř celou západní polovinu Francie s atlantským pobřežím. Nesnáze francouzských králů se zvětšily, když se Jindřich II. Plantagenet (1154-1189) stal jako pravnuk Viléma Dobyvatele anglickým králem. Nový panovník posílil královskou moc v Anglii tím, že vyhradil koruně nejvyšší soudní moc a nahradil nespolehlivou feudální hotovost námezdním vojskem. Jindřich začal s výboji v Irsku, ale hlavní boje vedl s francouzským králem, protože chtěl zvětšit svou jihofrancouzskou državu.

Ohrožení Francie odvrátil francouzský král Filip II. August (1180 až 1223). Rozdmýchával spory v anglické královské rodině, využíval nespokojenosti francouzských vazalů s Plantagenety, sňatkovou politikou zvětšil vlastní území až k Lamanšskému průlivu a nabyl přechodně značného vlivu v bohatém hrabství flanderském. V bojích proti anglickým králům uchvátil větší část jejich držav v severní a střední Francii a dovedl je udržet i proti anglo- německému spojenectví. Angličané si zachránili pouze jihozápadní území kolem města Bordeaux.

Filip II. učinil z rodové državy království, jehož západní hranicí byl Atlantský oceán a které na jihu dosáhlo Středozemního moře. Za toto územní rozšíření vděčil severofrancouzským feudálům, kteří na papežovu výzvu podnikli křížovou výpravu proti jihofrancouzským sektářům albigenským.

Francouzský král Filip II. se v mnohém mohl opřít o města, která dávala přednost královské moci před vládou místních správců hradů, a to i za předpokladu, že část svých příjmů musela odevzdat králi. Filip pak nejrůznějším způsobem, především udělováním privilegií, připoutával jednotlivé složky společnosti úžeji ke království. Platilo to i o různých přísahách a smlouvách s feudály, jimiž se feudálové zavazovali, že budou podporovat krále, a slibovali, že napraví křivdy, jež v okruhu své moci spáchali. Velcí feudálové považovali v této době za svou povinnost dát si od krále potvrdit i všechny důležité akty, o nichž jednali. Jejich vzájemné dohody musely být opatřeny královskou konfirmací.

Za vlády Filipa II. byla uskutečněna, právě v závislosti na podpoře měst, významná správní reforma. V královské radě se podstatně rozšířilo zastoupení měšťanů, i když jim zatím nepříslušelo rozhodující slovo.

Velmi důležitým krokem k centralizaci bylo zavedení funkce bailliů v severní Francii a senešalů v jižní. Tím měl být sjednán pořádek v záležitostech vnitřní správy a omezena moc prévotů, kteří obyčejně spravovali několik okruhů královských domén a starali se nejen o výtěžky z těchto domén, ale vykonávali zároveň moc soudní a vojenskou.

V oblastech, které byly připojeny na jihu Francie, vykonávali funkci bailliů senešalové a v Paříži nebyl prévot podřízen nikomu. Pravomoc bailliů byla značně rozsáhlá, a to v soudněfinančním a vojenském smyslu. Vcelku se ve 13. století počítalo s 15 okruhy bailliů na severu a 7 senešalstvími na jihu. Pod pravomoc pohraničních bailliů patřily ony oblasti, které nespadaly bezprostředně pod vládu krále.

Bailliové dostávali pevný plat, mohli se ženit jen se svolením krále a neměli mít příbuzné v území, které spadalo pod jejich vládu. Senešalové byli vybíráni z místní šlechty.

Filip provedl i reorganizaci finančnictví, mimo jiné tím, že učinil pokus o převedení feudálních dávek a služeb na peníze. Začal s tím na svých statcích, kde podporoval reluici, tj. přeměnu dávek v naturáliích a renty v úkonech na rentu peněžní. Rovněž souhlasil s tím, aby se šlechta a města vykupovala z vojenské služby. Obratně využíval finančnictví v rukou Židů a připravil půdu pro zavedení zdanění církve.

Ohromné finanční částky, jež v důsledku uvedených kroků získal, sloužily zejména k financování armády, jejíž podstatnou složkou se staly žoldnéřské oddíly.

Královská moc se posilovala i za nástupců Filipa II., ať již to bylo za Ludvíka VIII. (1223-1226) nebo Ludvíka IX. (1226-1270). Hlavní nebezpečí za jejich vlády však hrozilo od anglického krále, který ovládal Gaskoňsko. To bylo odstraněno v roce 1235, kdy byl anglický král přinucen uzavřít příměří.

Za vlády Filipa IV. Sličného (1285-1314) dochází k vyostření vztahů s papežem. Minou byly daně, jež francouzský král uvalil na církev ve Francii. V zápase použily obě strany nejtěžší zbraně. Papež hrozil Filipovi vyobcováním z církve. A Filipova královská rada, opírající se o názory učených právníků (legistů), prohlásila papeže za kacíře. Obě strany pak vyráběly podvržené listiny, které očerňovaly protivníka. Filip, aby získal v tomto zápase podporu, přizval na občas svolané shromáždění šlechty a duchovenstva poprvé zástupce měst. To byl počátek stavovského sněmu, generálních stavů (roku 1302), které byly svolávány velmi zřídka, povolovaly pouze berně a nikdy nenabyly většího vlivu. Generálními stavy se nazývaly proto, že ve Francii existovala také místní stavovská shromáždění - stavy, které se scházely zvláště v jižních a severních krajích země.

Drsným způsobem zvítězil Filip IV. nad papežem a tato porážka učinila konec světovládným nárokům církve. Vážnost církve byla otřesena v samých základech, zvláště když se po přesídlení z Říma do jihofrancouzského Avignonu stali papežové poslušnými vykonavateli vůle francouzských králů. To bylo období tzv. avignonského zajetí Papežů.

Vítězství nad papežem využil Filip IV. k dalšímu, hlavně hospodářskému posílení moci. Na počátku 14. století totiž Francie procházela obdobím hospodářského rozmachu ve všech oblastech hospodářství. Ve městech rostl počet obyvatel a také počet řemeslníků. V zemi sílily hospodářské styky a postupně mizela izolovanost dříve samostatných oblastí. Města ležící podél Seiny, Loiry, Marny, Oisy a Sommy navazovala již stálé vzájemné obchodní styky a jednotlivé oblasti v severní Francii se začaly specializovat na výrobu produktů určených pro obchod.

Filip IV. však potřeboval další finanční prostředky. Zcela nerozpačitě se zbavil svých největších věřitelů, templářů a italských bankéřů. Využil papežovy povolnosti, obvinil templáře z kacířství a zmocnil se jejich majetku. Obohatil se zabavením jmění italských bankéřů, které vypověděl z Francie, a těžil rovněž z židovských pogromů, jež sám podnítil. Získat nové stálé příjmy však mohl pouze tím, že by se zmocnil anglických držav na francouzské půdě a ovládl flanderské hrabství. Filip i jeho nástupci se pokoušeli dosáhnout tohoto cíle. To vedlo k nové válce mezi Francií a Anglií, která vypukla roku 1337 a trvala s přestávkami do roku 1453, proto se nazývala válkou stoletou.

Záminkou k otevřenému nepřátelství bylo, že po vymření Kapetovců nastoupila na francouzský trůn vedlejší větev královského rodu Valois a že anglický král, spřízněný s Kapetovci, začal uplatňovat dědický nárok na vládu ve Francii. Ve skutečnosti však šlo o důchody, které anglickým feudálům i králi plynuly z vývozu anglické vlny do flanderských a brabantských měst.

Ve válce měli Angličané od počátku převahu. Situace se však mění od druhé poloviny dvacátých let 15. století, což je mimo jiné spojeno s aktivitou Jany z Arku. Angličané byli z Francie vyhnáni a na francouzské půdě jim zůstalo pouze město Calais.

Francouzskému králi se podařilo řadou ordonancí zajistit i relativní klid uvnitř země. Je pochopitelné, že stoletá válka zanechala značné stopy na vnitřní organizaci francouzského království. Vše však směřovalo k dalšímu upevňování královské moci, což vedlo k další centralizaci.

Rostoucí centralizace francouzského státu se projevila jednak za Karla VII. (1422- 1461), ale zvláště za jeho syna Ludvíka XI. (1461-1483). Karel VII. provedl dvě důležité reformy - peněžní a vojenskou. Zavedl pevné daně a stálé žoldnéřské vojsko, úplně závislé na královské moc.

Ludvík XI. potlačil feudální vzpoury a dále utužil jednotu země. Nevybíravými prostředky se zmocnil větší části vévodství Burgundského, které se v druhé polovině 14. století vsunulo jako mezistát mezi Francii, Anglii a Německo a které ovládnutím Flander drželo největší soukenické a bankovnické oblasti. Koncem 15. století, kdy ke královskému panství bylo připojeno Bretaň, se stala Francie jednotným národním státem. Ponenáhlu byla překonávána dřívější politická a hospodářská uzavřenost jednotlivých oblastí. Rozvíjel se vnitřní obchod a začal se vytvářet francouzský národ. Francie se stala centralizovanou monarchií, v níž se král opíral o měšťanstvo a ovládal feudály tím, že je připoutal ke dvoru.

Vláda Ludvíka XI. byla jakousi předzvěstí absolutní monarchie ve Francii. Král se snažil vládnout za pomoci svých úředníků a královské rady a stále méně svolával generální stavy.

2.1.2 SPOLEČENSKÁ STRUKTURA

Společenská diferenciace raně feudální francouzské společnosti má své počátky ve Franské říši. Zde jsou také základy lenních vztahů, jež zajistily vytvoření společenské struktury, kde je třeba hledat pozdější stavovské členění.

Na vrcholu středověké společenské hierarchie byla pochopitelně šlechta, jež se podle stupně své moci a bohatství dělila na řadu kategorií. Největší skupinou byli majitelé velkých seniorií (vévodové, hrabata). Sem patřilo i vyšší duchovenstvo - biskupové a opati největších klášterů. Tito feudálové se považovali za rovné králi a nazývali se pairy. Do druhé skupiny patřily osoby nacházející se ve vazalské závislosti na vyšších feudálech (tj. baroni, vicehrabata, vikomti), kteří drželi podle zásad vazality určité obvody seniorií feudálů prvé skupiny. Tyto obvody se potom dále dělily na drobné držebnosti, sestávající z jedné nebo více vesnic, dávané v léno rytířům (chevaliers). Rytíři tvořili třetí, nejnižší skupinu feudálů. Feudálové, kteří se nacházeli v lenní závislosti jen na svých bezprostředních seniorech, se nazývali ariervazaly. Nebyli závislí na králi a do zesílení královské moci ve Francii byli králové nuceni uznávat, že vazal mého vazala není mým vazalem. Vzájemné vztahy mezi seniorem a vazaly byly formulovány ve smlouvách, které byly provázeny obřady a symbolickými akty. Vazal prováděl slavnostní obřad, který se ve Francii nazýval homage. Skládal přísahu věrnosti senioru tak, že před ním poklekl a přísahal na evangelium nebo na schránku s relikviemi svatého. Senior odevzdával vazalovi feudum, doprovázeje to symbolickým aktem investitury, tj. odevzdáním hole, kopí nebo rukavice vazalovi (biskupům nebo opatům byla odevzdávána berla nebo prsten). Byl-li vazal dříve majitelem alodu, měnil se tento alod ve feudum. Povinnosti vazala podle starodávné francouzské formule spočívaly ve věrnosti, účasti na soudě i v povinnostech služby. Na prvém místě byla věrnost, která vyžadovala ctít seniora a pomáhat mu. Vazal nemohl uzavírat spojenectví s nepřítelem svého pána, byl povinen střežit jeho zájem, neměnit feudum v alod, dostavovat se k pánovu dvoru, poskytovat mu věcné dary, podporovat ho penězi, vykupovat ze zajetí, opatřovat starší dcery seniora věnem při jejich provdání, odvádět určitý poplatek při pasování staršího seniorova syna na rytíře a přijímat seniora jako hosta, když objížděl své panství nebo byl na lovu.

Vazal byl povinen účastnit se vojenských výprav seniora, avšak ne déle než 40 dní v roce a v hranicích určitého obvodu. Účast na soudu byla vyjádřena v tom, že vazalové byli povinni účastnit se zasedání soudu, měl-li obviněný stejné léno jako oni. Přecházelo-li feudum na jiného majitele dědictvím, dostával senior náhradu (relief). K prodeji feuda mohlo dojít jen se souhlasem seniora, zaplatila-li se dávka, která se rovnala trojnásobné výši ročního důchodu.

Senior se zavazoval podporovat svého vazala, zavazoval se hájit vazala před napadením, provádět ve své kurii spravedlivý soud, pomáhat vazalovi v případě nouze a neodnímat mu bez zavinění léno. Bývaly případy, kdy porušení povinnosti seniorem osvobozovalo vazala od přísahy věrnosti s ponecháním feuda, čehož mohli vazalové dosáhnout fakticky jen za příznivých okolností. Zrušení vazalského poměru bylo rovněž vyjádřeno symbolickým aktem, opakem investitury. Vazal odhazoval rukavici nebo kopí. Byly časté případy, kdy vazal přešel se svojí půdou k jiným seniorům.

[...]