Das tschechische bürgerliche Recht

OBSAH

ZUSAMMENFASSUNG

ÚVODEM

1. OBECNÁ ČÁST

2. VÝVOJ OBČANSKÉHO PRÁVA

3. VĚCNÁ PRÁVA

4. VĚCNÁ PRÁVA K VĚCEM CIZÍM

5. DĚDICKÉ PRÁVO

6. ODPOVĚDNOST ZA ŠKODU

7. ZÁVAZKOVÉ PRÁVO

8. RODINNÉ PRÁVO

ZUSAMMENFASSUNG

Diese Publikation ist vor allem für die Nichtjuristen bestimmt, die sich mit den ausgewählten Grundinstituten des bürgerlichen Rechts vertraut machen wollen. Außer der Erklärung von Grundbegriffen des bürgerlichen Rechts werden die Grundzüge des Schuld-, Erb-, Urheber- und Sachenrechts in dieser Publikation näher dargestellt. Sowohl die Geschichte des bürgerlichen Rechts, als auch die Problematik der Annäherung des tschechischen und des EU-Rechts bilden einen Bestandteil des vorgelegten Buches.

Die deutsche Fassung des Buches geht von der folgenden im Verlag KEY Publishing herausgegeben Publikation aus: Základy ob č ansk é ho práva. Ostrava, KEY Publishing 2007. 169 S. (ISBN 978-80-87071-28-1); 2. Auflage 2008. 150 S. (ISBN 978-80-87071-84-7).

ÚVODEM

Publikace je určena zejména pro neprávníky, kteří se chtějí seznámit se základními občanskoprávními instituty. Kromě vysvětlení základních občanskoprávních pojmů se čtenář seznámí se základy obligačního práva, práva dědického, práva autorského a samozřejmě s právy věcnými. Opomenuta nezůstala ani historie občanského práva a problematika sbližování českého občanského práva s právem EU.

Německé vydání vychází z českého vydání v nakladatelství KEY Publishing: Základy ob č an sk é ho práva. Ostrava, KEY Publishing 2007. 169 s. (ISBN 978-80-87071-28-1); 2. vyd. 2008. 150 s. (ISBN 978-80-87071-84-7).

1. OBECNÁ ČÁST

1.1 POJEM OBČANSKÉHO PRÁVA HMOTNÉHO

Občanské právo hmotné tvoří soubor právních pravidel, která vymezují osobní a majetkový statut subjektů (osob), upravují základní vlastnické poměry ve společnosti, právní princip, kterými se řídí fyzické a právnické osoby ve svých vzájemných osobních a majetkových vztazích založených na rovném postavení, jakož i právní prostředky vzniku, změny a zániku práv a povinnosti z těchto vztahů.

1.2 ZÁSADY OBČANSKÉHO PRÁVA

Za hlavní zásadu občanského práva je považována zásada „vše je dovoleno, co není výslovně zakázáno“. Z jejího zakotvení v Listině základních práv a svobod lze dovozovat její specifické uplatnění ve vztahu k subjektům občanského práva navzájem a k orgánům státní moci. Pro chování orgánů státní moci naopak platí zásada opačná, tj. „vše je zakázáno, co není výslovně zákonem dovoleno“. Podstatou a smyslem této zásady je vytvořit jasně ohraničený prostor mezi právní regulací pozitivní, právní regulací negativní a prostorem, který je zákonem ponechán mimo právní regulaci.

Tento úkol je řešen výslovně ve prospěch právní relevance svobodného jednání subjektu občanského práva.

Samotná zásada „vše je dovoleno...“ však jako legislativně technická metoda je pouze právní formou, jejíž užití může (teoreticky vzato) vést právě tak k vytvoření občanského ko- dexu široce otevírajícího sféru svobody subjektu, jako ke kodexu, který svobodu individua bude potlačovat. Naplnění této formy obsahem je provedeno prosazením zásady autonomie vůle subjektu, která je v užším pojetí vyjadřována v podobě zásady smluvní svobody.

Realizace autonomie vůle subjektů bývá v podmínkách občanského práva posuzována ze čtyř hledisek:

DAS TSCHECHISCHE BÜRGERLICHE RECHT

- jako svoboda učinit či neučinit právní úkon
- jako svoboda výběru adresáta právního úkonu
- jako svoboda volby obsahu právního úkonu
- jako svobodná volba formy právního úkonu

Praxe občanského práva ukazuje, že uvedené čtyři sféry autonomie vůle je prakticky nemožné uplatňovat bez jakýchkoli omezení.

K zásadám představujícím demokratičnost života občanskoprávních vztahů bývá někdy řazena zásada „vigilantibus iura scripta sunt“ (bdělým náležejí práva). Jejím smyslem je upozornit na to, že jen takový subjekt dosáhne své plné emancipace a rozvoje osobnosti, který je způsobilý a odhodlaný využit všech možnosti, jež demokraticky koncipovaný systém civilního práva skýtá; nezbytnými kvalitami tu jsou duševní vyspělost subjektu, úroveň a charakter vzdělání, způsobilost analyzovat své zájmy a volit vhodné cesty k jejich dosažení, konkrétní znalost práva, důslednost a rozhodnost jeho uplatňováni apod.

Vedle zásad otevírajících prostor aktivitě subjektů působí jiné, které vyjadřují požadavek respektovat nezbytnost dosažení vyváženého právního postavení všech účastníků občansko- právních vztahů. Z tohoto pohledu vytvářejí společensky nezbytný rámec svobodě jednání subjektů. Takovou zásadou je zásada jistoty občanskoprávního obratu, která je konkretizací obecné zásady právní jistoty. Tato zásada není výslovně zakotvena v předpisech občanského práva, její existence je však vyjádřena na řadě míst (pro oblast vlastnického práva jako zása- da nedotknutelnosti vlastnictví opírající se o vlastnické žaloby, pro závazkové právo maxima

pacta sunt servanda).

Zásada jistoty občanskoprávních vztahů má své specifické projevy. Z nich lze jmenovat ná- sledující:

- maxima lex retro non agit (zákon nepůsobí zpětně), která je řadou západních auto- rů považována za jeden z nejvýznamnějších principů stabilizované demokratické společnosti
- ochrana práv třetích osob, která je odvozena ze smluvního principu budování ob čanskoprávních vztahů, má úzkou vazbu na metodu rovnosti subjektů
- ochrana dobré víry (bona fides) souvisí s maximou předcházející, netýká se však

pouze osob odlišných od vlastních subjektů daného občanskoprávního vztahu. Její význam spočívá v poskytnutí ochrany těm subjektům, které při svém jednání ne- věděly o určitých právně významných souvislostech tohoto chováni. Ochrana dob- ré víry je subjektům občanského zákoníku poskytována v různých konkrétních souvislostech; obecnou ochranu dobré víry v OZ nenacházíme, novelizace občan- ského zákoníku však rozsah uplatnění zásady dobré víry zřetelné rozšiřuje Zásada zákazu zneužití občanských práv je tradiční zásadou občanského práva, jejíž vývoj byl počat hluboko v římském právu. Nyní nalézá své pevné místo v Listině základních práv a svobod, která je součástí ústavního pořádku České republiky (ovšem pouze ve vztahu k právu vlastnickému, resp. v souvislosti týkající se zákazu zneužití omezení subjektivních práv).

Zneužiti práva považujeme obvykle za typ protiprávního chování, který překračuje meze dovoleného chování, které jsou vedeny příslušným kritériem zneužití: zde tímto kritériem je zásah do práv a oprávněných zájmů jiných, aniž by pro tento zásah existoval právní důvod.

Významnou zásadou, která odedávna je povolána zmirňovat tvrdost zákona (lex dura sed lex) a dávala prostor soudci pro uplatnění pravidel slušnosti (ekvity), je zásada souladu práv, resp. jejich výkonu s dobrými mravy (honos mores).

Pojem „dobré mravy“ je vykládán obvykle jako soubor mravních pravidel užívaných jako korektiv, v některých obdobích a právně politických tendencích však tento rámec překračuje a bývá chápán jako příkaz soudci rozhodovat v souladu s ekvitou (haec aequitas suggarit … ), což ve svých důsledcích může též znamenat opustit metodu aplikace práva a vstoupit i v podmínkách psaného práva na cestu nalézání práva nebo spíše spravedlnosti.

V našem občanském zákoníku zaujala své pevné místo rovněž zásada, která se prosazuje do života občanského práva s relativním časovým opožděním, nicméně v něm již zaujala své místo: zásada prevence. Občanský zákoník z jejího uplatnění vychází v celé koncepci, obecné vyjádření nalezla v příkazu předcházet ohrožování a porušování práv z občanskoprávních vztahů, který je uložen vedle fyzických a právnických osob též orgánům státu a místní samo- správy.¹

1.2 OBČANSKOPRÁVNÍ SKUTEČNOSTI A OBČANSKOPRÁVNÍ VZTAHY

1.2.1 POJEM A DRUHY

Vznik, změna nebo zánik občanskoprávních vztahů (práv a povinností) jsou následkem určitých společenských a přírodních jevů, se kterými právo tyto následky spojuje. Spojením příslušných právních následků se společenskými a přírodními jevy nabývají tyto jevy podobu právních skutečností.

Právní skutečnosti lze klasifikovat podle různých kritérií. Základní třídění spočívá v rozlišo- vání subjektivních a objektivních právních skutečností, a to podle vlivu lidského volního cho- vání na jejich vznik. Subjektivní právní skutečnosti vycházejí z vůle lidí a projevuji se jako lid- ské chování (právní úkony fyzických i právnických osob, úřední úkony státních orgánů, akty tvůrčí duševní práce). Objektivními právními skutečnostmi jsou různé neosobní přírodní a společenské jevy - události (plynutí času, živelné události aj.).

Vedle společenských a přírodních jevů spojuje právo právní následky také s uměle konstruovanými skutečnostmi, které v objektivní realitě neexistují -fikce.

1.2.2 PRÁVNÍ ÚKONY

Právní úkony jsou nejvýznamnějšími občanskoprávními skutečnostmi. Jsou to projevy vůle směřující zejména ke vzniku těch práv a povinností, které právní předpisy s takovým projevem spojují. Právní úkony jsou velmi rozmanité, patří mezi ně např. smlouvy (dohody), závěť, výpověď, odstoupení od smlouvy aj.

Významnou otázkou právních úkonů je posuzování jejich vzniku. Za tím účelem je nutno brát v úvahu odlišnosti právních úkonů podle počtu jejich stran a podle zaměření účinků.

Jednostrann é neadresovan é právn í ú kony vznikají již uskutečněním projevu vůle jedné strany (Sepsání a podepsání závěti). Jednostrann é adresovan é právn í ú kony ke svému vzniku vyžaduji, aby byly učiněny vůči určitým osobám, jejichž právního postavení se mají dotknout (výpověď).

Dvoustrann é právn í ú kony vznikají ze dvou jednostranných adresovaných právních úkonů dvou různých stran. K jejich vzniku se vyžaduje, aby jejich adresovanost byla vzájemná, úko- ny byly obsahově shodné a vyjadřovaly smluvní konsens. První z obou úkonů je návrh na uzavření smlouvy (nabídka, oferta). Návrh působí od doby, kdy dojde osobě, již je určen (do té doby může být ještě zrušen). Dokud smlouva nebyla uzavřena, může být návrh odvolán (ovšem pouze za určitých podmínek). Návrh zavazuje navrhovatele po dobu, než zanikne. K zániku návrhu dochází uplynutím lhůty, která je v něm určena pro přijetí (případně uplynu- tím přiměřené doby) a doručením projevu o odmítnutí návrhu navrhovateli. Druhým jedno- stranným úkonem je přijetí návrhu (akceptace). Přijetím dává přijímající navrhovateli najevo svůj projev vůle, kterým přijímá jeho návrh a uzavírá s ním smlouvu o obsahu uvedeném v nabídce. Přijetí může být uskutečněno prohlášením nebo jiným jednáním (např. poskytnutím požadovaného plnění). V každém případě musí být projev vůle uskutečněn včas, tj. v době, kdy je návrh závazný. Pozdní přijetí má účinky včasného přijetí, jestliže navrhovatel o tom bez odkladu vyrozumí osobu, které byl návrh učiněn. Odpověď, kterou se vyslovuje přijetí návrhu, jež však obsahuje dodatky, výhrady, omezení nebo jiné změny, je odmítnutím návr- hu a považuje se za nový návrh. Smlouva je uzavřena okamžikem, kdy přijetí návrhu na uza- vření smlouvy nabývá účinnosti, tj. okamžikem, kdy dojde navrhovateli. Mlčení nebo nečin- nost samy o sobě neznamenají přijetí návrhu (neplatí zásada „kdo mlčí, souhlasí“).

K tomu, aby právní úkon byl způsobilý vyvolat právní následky, je třeba naplněni podmínek, jež se označují jako náležitosti právních úkonů. Jsou jimi:

- nále ž itosti subjektu (právní subjektivita, způsobilost k právním úkonům) nále ž itosti

vůle (skutečnost, svoboda, vážnost a nedostatek omylu) nále ž itosti projevu (určitost a srozumitelnost, případně také forma) nále ž itost poměru vůle a projevu (jejich vzájemná shoda)

- nále ž itosti předmětu (možnost a dovolenost).

Chybí-li některá z náležitostí právního úkonu, je právní úkon vadný, což vyvolává příslušné právní následky, častým následkem vadného právního úkonu je neplatnost, která může být absolutní nebo relativní. Absolutné neplatné právní úkony se považují za existující, ale pro vadu, kterou mají, nevyvolávají právní následky. Tato neplatnost nastává přímo ze zákona, může se jí dovolat každý, kdo na tom má právní zájem, soud k ní přihlíží z úřední povinnosti. Obvykle postihuje závažnější vady právního úkonu, např. rozpor se zákonem, rozpor s dob- rými mravy, nedostatek svobody a vážnosti vůle, neurčitost a nesrozumitelnost projevu, ne- dostatek zákonem stanovené formy právního úkonu aj. Podstatou relativní neplatnosti je konstrukce, dle níž se vadný právní úkon považuje za platný, vyvolává právní následky, ale jen do té doby, než se neplatnosti oprávněný subjekt dovolá. Této neplatnosti se lze dovolat pouze ve tříleté promlčecí době. Relativní neplatnost sankcionuje méně závažné vady práv- ního úkonu, např. nedostatek smluvené formy právního úkonu, opomenutí neopomenutel- ného dědice atd. Od dalších právních úkonů lze odstoupit, což je jednostranný úkon účastní- ka právního úkonu, který je v jeho výlučné dispozici (odstoupit lze od právního úkonu učině- ného v tísni). Odporovatelnost právních úkonů spočívá v možnosti domáhat se neúčinnosti právních následků pouze vůči určité osobě. Lze jí využít zejména pro ochranu věřitele, který může žádat, aby soud určil, že dlužníkovy právní úkony, pokud zkracují uspokojení jeho vy- mahatelné pohledávky, jsou vůči němu právně neúčinné, a věřitel se tak může uspokojit z toho majetku, kterého se dlužník takovým úkonem zbavil.

1.2.3 ČAS JAKO PRÁVNÍ SKUTEČNOST

Čas je právně významný jako:

- pevně stanovený čas (datum)
- plynoucí čas (lhůta)

Lhůty se zpravidla vymezují na určitý počet dnů, týdnů, měsíců a let, výjimečné na kratší časové jednotky. Občanský zákoník obsahuje pravidla pro počítání lhůty, a to o počátku, bě- hu a konci.

Důležitou roli sehrává čas v těchto občanskoprávních institutech:

a) zánik práva uplynutím lhůty omezující jeho trvání
b) prekluze
c) promlčení
d) vydržení

ad a) Je-li trvání práva, případné povinnosti omezeno určitou lhůtou, zaniknou již samotným uplynutím této lhůty (právo na přechodné ubytování)

ad b) Následkem prekluze je zánik práva jeho neuplatněním v propadné (tj. prekluzívní) době. K zániku přihlíží příslušný orgán z úřední povinnosti. Jako příklad slouží lhůty pro uplatnění práv z odpovědnosti za vady (reklamační lhůty), či lhůty pro uplatnění nároků podle restitučních předpisů

ad c) Právo se promlčí, nebylo-li vykonáno v době stanovené občanský zákoníkem. Uply- nutím promlčecí doby vzniká povinnému právo uplatnit námitku promlčení, bude-li oprávně- ný realizovat své právo. V okamžiku, kdy povinný námitku promlčení vznese, zaniká nárok, takže se právo stává nevynutitelným a příslušný orgán je nemůže přiznat. Přesto právo trvá dále, je pouze závažně oslabeno, neboť zanikla možnost jeho přiznání soudem; toto právo má tzv. naturální podobu Ke vzniku následků promlčení se vyžaduje uplynutí promlčecí doby. Občanský zákoník za- kotvuje zejména pravidla pro určení jejího počátku a délky. Obecně určeným počátkem je den, kdy právo mohlo být vykonáno poprvé, obecná promlčecí doba je tříletá. Pro promlčení řady práv jsou stanoveny počátky běhu jinak, také délka může být různá, např. dvouletá, desetiletá.

Některá práva (např. právo vlastnické) se nepromlčují.

ad d) U vydržení je stanovena lhůta, po níž musí být splněny předpoklady vydržení, aby se oprávněný držitel mohl stát vlastníkem.²

1.2.4 OBČANSKOPRÁVNÍ VZTAH

1.2.4.1 Pojetí a prvky občanskoprávních vztahů

Občanské právo představuje uspořádaný soubor právních norem, které regulují vymezený okruh společenských vztahů. Z hlediska obecné teorie práva jsou právní vztahy posuzovány jako společenské vztahy regulované právními normami, jejichž účastníci vystupují jako nosi- telé vzájemně spjatých oprávnění a povinností, a jejichž realizace je zajištěna za pomoci stát- ního donucení. Toto tradiční vymezení pojmu právního vztahu je však stále více podrobová- no diskusi, jejímž cílem je zpřesnit pojetí občanskoprávního vztahu a dosáhnout teoreticky důslednějších a funkčních vazeb mezi pojetím občanskoprávního vztahu a jeho jednotlivými prvky.

Právo upravuje chováni lidí, není však s chováním lidí totožné, naopak lidské chováni je předmětem regulativního působení. Tento fakt je společné s dualismem chováni práva, resp. právního vztahu v podobě subjektivního, resp. objektivního práva příčinou nejasností v pojetí jednotlivých prvků občanskoprávních vztahů.

Občanskoprávní vztah lze chápat jako vztah modelový, jak je zformován na úrovni právní normy, tedy práva objektivního. Současně ovšem je stejný pojem užíván ve smyslu subjektivním, tedy jako konkrétní společenský vztah, na který dopadá regulativní působeni právní normy. Oba pojmy jsou často zaměňovány a jen ze souvislosti lze určit, v jakém smyslu je určitý pojem právě použit.

Prvky občanskoprávních vztahů mají své historické kořeny v římskoprávní systemizaci právně relativních právních jevů na osoby, předmět a žaloby (actiones). Opuštěním formulového procesu se tato triáda upravila na:

a) subjekty
b) objekty (předmět)
c) právně relevantní obsah

Při vymezeni jednotlivých prvků musíme vycházet z dvojího pojetí občanskoprávního vztahu.

Subjekty se v pojetí objektivního a subjektivního práva liší pouze abstraktnosti, resp. kon- krétností.

Pod předmětem občanskoprávního vztahu v pojetí objektivního práva chápeme to, na co je regulativní působeni normy obé. práva zaměřeno, tj. chováni subjektů. Předměty pojetí subjektivního právaje totožný s předmětem regulovaného společenského vztahu a je jím zpravidla hmotný předmět či jiné véd v právním smyslu, jakož i práva, resp. další hodnoty, jimž právo postavení předmětu přiznává.

Konečně obsah občanskoprávního vztahu z hlediska objektivního práva je totožný s obsa- hem normy občanského práva regulující daný modelový společenský vztah; tímto obsahem jsou subjektivní práva a povinnosti. Obsah konkrétního vztahu je pak totožný s obsahem samotného společenského vztahu a je jím chováni subjektu.³

1.2.4.2 Druhy občanskoprávních vztahů

Účelem klasifikace občanskoprávních vztahů je především jejich zařazení do systému občanského práva na základě zjištěni jejich společných, resp. odlišných vlastnosti. Obvykle jsou rozlišovány vztahy:

a) absolutní a relativní
b) věcné a závazkové
c) majetkové, osobní (osobnostní) a osobně majetkové
d) kauzální a abstraktní

ad a) Občanské právo (absolutní povaha vztahu je dána absolutní povahou oprávněni) chápe absolutní vztah jako takový, z něhož vzniká určité subjektivní právo určitému indivi- duálně určenému subjektu, zatímco ostatním konkrétně neurčeným subjektům vzniká obec- né formulovaná povinnost zdržet se všech neoprávněných zásahů do tohoto subjektivního práva. Relativní vztahy vznikají mezi konkrétně určenými subjekty, přičemž oprávnění jedné strany vztahu odpovídá právní povinnost strany druhé. Povinnost i právo mohou spočívat v konání i nekonání, existují zásadně ve vzájemné relaci a bývá mezi nimi existenčně podmíně- ný vztah

ad b) Z hlediska ekonomického je právo věcné výrazem ekonomického vztahu přivlastňo- vání, právo závazkové je výrazem zákona hodnoty. Práva a povinnosti z věcných vztahů ulpí- vají na určité věci a působí vůči všem ostatním subjektům , nejsou závislé na konkrétním vztahu konkrétních subjektů. Naproti tomu závazkové vztahy jako vztahy relativní povahy vznikají mezi konkrétními subjekty a povinnosti a práva z nich mohou působit jen mezi nimi.

ad c) Zatímco majetkové vztahy jsou bezprostředním odrazem ekonomických vztahů hodnotových, osobní (osobnostní) vztahy jsou spojeny s osobností člověka a s projevy osobní povahy Osobně majetkové vztahy mají svůj předmět v tzv. duševním vlastnictví, které vzniká jako důsledek tvořivé duševní činnosti člověka. Osobní a osobně majetkové vztahy jsou považovány za vztahy občanskoprávní z těchto důvodů:

- jsou součástí právního statutu člověka
- mezi jednotlivými skupinami existuje totožnost subjektů, metoda právní regulace

a část sankcí

ad d) Za kauzu občanskoprávního vztahu je považován obecně důvod tohoto vztahu. Kauza není však jakýkoli důvod, nýbrž důvod ekonomický, tj. vyjadřuje ekonomický vztah a ekonomické zájmy, které jsou prostřednictvím určitého právního vztahu regulovány. Tyto ekonomické zájmy je nutno zprostředkovat právní formou. Proto je vedle kauzy jako ekonomického důvodu třeba rozeznávat důvod (titul) právní, kterým jsou občanskoprávní skutečnosti. Kauza se ovšem za určitých okolností může stát právně závaznou skutečností, a to tehdy, když na ni zákon přímo tou či onou formou ukazuje.⁴

Prvky občanskoprávního vztahu

Subjekty občanskoprávních vztahů

Občanskoprávní vztahy vznikají mezi lidmi, ať již jednotlivci nebo právně relevantními sdruženími osob (ať již jako korporace nebo stát), mohou vznikat i ve vztahu k oddělené části majetku (nadace, fondy). I u posledně uvedených nejde o jakousi personifikaci neživé sub- stance, nýbrž tento majetek je ovládán projevem vůle určité osoby nebo skupiny osob - zři- zovatelem. Nositele práv a povinnosti vyplývajících z občanskoprávních vztahů označujeme za subjekty.

Subjektem občanského práva je ten, komu občanské právo přiznává způsobilost k prá- vům a povinnostem (právní subjektivitu). Touto způsobilostí se rozumí právem přiznaná možnost mít práva a povinnosti z občanskoprávních vztahů. Stát se plné emancipovaným subjektem občanskoprávních vztahů však předpokládá kromě právní subjektivity též způsobi- lost subjektu aktivně vystupovat jako nositel práv a povinností a vlastními volními úkony uskutečňovat své zájmy. Právní jistota však vyžaduje, aby subjekt aktivně vystupující v ob- čanskoprávních vztazích měl k tomu potřebné schopnosti rozumové a volní. Proto normy občanského práva svěřují způsobilost aktivně nakládat s právy a povinnostmi pouze těm osobám, u nichž lze předpokládat nezbytnou míru úrovně a odpovědnosti za realizaci svých zájmů prostřednictvím občanskoprávních vztahů. Posledně uvedenou způsobilost k chování, kterým se zakládají, mění nebo ruší občanskoprávní vztahy, tedy způsobilost vlastními úkony nabývat práv a zavazovat se k povinnostem, označujeme jako způsobilost k úkonům.

Podle charakteru právní relevance, tj. postoje zákonodárce, který některé právní relevantní úkony odmítá a jiné schvaluje, rozeznáváme:

- způsobilost k právním úkonům
- způsobilost k protiprávním úkonům (deliktní způsobilost)

Občanský zákoník odlišuje subjekty:

- fyzické osoby
- právnické osoby
- stát.

Za fyzickou osobu ve smyslu občanského práva je považována kterákoli osoba, zásadné bez ohledu na další specifikaci (např. státní občanství, pohlaví, národnost, sociální postavení, politickou příslušnost apod.). Dlužno ovšem dodat, že u některých specifických občansko- právních vztahů je předpokládána speciální způsobilost (např. podle současné právní úpravy nemohou cizí státní příslušníci nabývat nemovitý majetek na území Československa).

Způsobilost fyzické osoby k právům a povinnostem vzniká zásadně narozením a zaniká smrtí. Každý člověk má tedy po dobu svého života způsobilost mít práva a povinnosti; právní subjektivity nelze fyzickou osobu zbavit, ale ani ji omezit. Jde o výraz principu rovnosti všech občanů před zákonem, výslovně zakotvený v čl. 5 téže listiny. Právní subjektivita je nezada- telné a nezcizitelné právo, jehož se občan nemůže platné vzdát ani jí nemůže být zbaven. Přesto však nelze hovořit o absolutní neomezenosti právní subjektivity fyzické osoby; pod- mínky pro toto omezení, stejné tak jako pro omezení všech základních práv a svobod, mo- hou být stanoveny pouze zákonem na základě čl. 4 Listiny základních práv a svobod.

Za určitých okolností může (byť podmíněně) být právní subjektivita přiznána fyzické osobě nenarozené (tzv. nasciturovi). Ve smyslu § 7 odst. 1 věta druhá, způsobilost mít práva a povinnosti má nascitur za současného splnění dvou podmínek

- v rozhodné době po nabytí práv, resp. povinnosti je prokazatelně počat
- narodí se živý.

Způsobilost k právům a povinnostem fyzické osobě náleží v plném rozsahu po celý život a zaniká okamžikem smrti fyzické osoby. Okamžik smrti se právně odvozuje od okamžiku smrti, který je uveden v zápisu o ohledání mrtvého, jenž vyhotovuje lékař provádějící prohlídku mrtvoly. Tento okamžik je pak zanesen do úmrtního listu.

Existují ovšem případy, kdy smrt osoby nelze výše uvedeným způsobem (tj. prohlídkou mrtvoly) prokázat. Pro takové situace zákon koncipuje institut prohlášení za mrtvého.

Další občanskoprávní způsobilost - způsobilost vlastními úkony nabývat práv a zavazovat se k povinnostem - krátce způsobilost k úkonům, nabývá fyzická osoba postupně s tím, jak rozumově a volné vyspívá.

Způsobilost k úkonům dělíme podle toho, zda tyto úkony jsou právem aprobované nebo reprobované, na:

- způsobilost k právním úkonům
- způsobilost k protiprávním úkonům (deliktní způsobilost)

Způsobilost k právním úkonům se v plném rozsahu nabývá dosažením zletilosti. Zletilost se nabývá zásadně dosažením věku 18 let, může jí však nabýt osoba mladší 18 let a starší 16 let uzavřením manželství. U nezletilých je nutno jejich způsobilost k právním úkonům posuzovat diferencovaně s přihlédnutím k věku a okolnostem daného právního úkonu. Věk nezletilého je přijat jako kritérium jeho způsobilosti proto, že je objektivně zjistitelný a poskytuje základní právní jistoty osobám, které s nezletilci vstupují do právních vztahů.

Z hlediska ochrany zájmů jak ostatních subjektů, tak samotné fyzické osoby je však někdy nezbytné vyloučit nebo omezit způsobilost k právním úkonům i u osoby, která s ohledem na věk dosáhla způsobilosti k právním úkonům, chybí jí však stupeň intelektuálního a volního vývoje potřebný pro dostatečnou ochranu všech dotčených zájmů. K tomuto účelu slouží institut zbavení nebo omezení způsobilosti k právním úkonům.

Byla-li fyzická osoba zbavena soudním rozhodnutím způsobilosti k právním úkonům nebo její způsobilost byla omezena, soud takové osobě ustanoví opatrovníka.

Způsobilost fyzické osoby k protiprávním úkonům (deliktní způsobilost) je způsobilost nést následky vlastního protiprávního jednáni. Deliktní způsobilost může mít ta osoba, která má schopnost rozeznat následky svého jednání (schopnost rozumovou, intelektuální) a současné schopnost své jednání ovládat (schopnost volni).

Dalším subjektem občanskoprávních vztahů jsou právnické osoby. Jejich subjektivita je zásadně odvozena od subjektivity určitého okruhu fyzických osob, totéž se týká způsobilosti právnických osob k úkonům.

Za právnické osoby jsou ve smyslu občanského zákoníku považovány:

a) sdružení fyzických nebo právnických osob
b) účelová sdružení majetku
c) jednotky územní samosprávy
d) jiné subjekty, o kterých to stanoví zákon

Ke vzniku právnické osoby je třeba písemné smlouvy nebo zakládací listiny o jejím zřízeni, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak. Právnická osoba jako subjekt práva vzniká účinností zápisu do obchodního nebo do jiného zákonem určeného rejstříku, pokud nestanoví zvláštní zákon jinak. Odlišujeme tu tedy vztah mezi společníky, založený smlouvou (např. společen- skou), který vyvolává vázanost subjektů smlouvy navzájem, od vzniku právnické osoby jako subjektu práva, který nastává účinností zápisu, resp. jinou skutečností požadovanou záko- nem. Od tohoto okamžiku mohou právnické osoby, pokud zvláštní zákon nestanoví jinak, nabývat práva a povinnosti. U právnických osob se zpravidla hovoří o tzv. speciální subjektivi- tě, tj. způsobilosti mít jen taková práva a povinnosti, které jsou součásti předmětu činnosti právnické osoby zjistitelné ze zakládací listiny. Pokud se týká způsobilosti právnických osob nabývat práv a povinností (právnickými osobami), tato může být omezena jen zákonem.

Důležitým atributem právnických osob je jejich název, který musí být stanoven při jejich zřízení. Rovněž je nutnou podmínkou vzniku právnické osoby určení jejího sídla.

Z povahy věci je zřejmé, že úkony právnické osoby jsou vlastně úkony fyzických osob za předpokladu, že splňují náležitosti, aby byly považovány za úkony právnické osoby. Tyto oso- by se děli na:

- statutární orgány, tj. osoby, které jsou k tomu oprávněny zákonem, smlouvou o zřízení právnické osoby nebo zakládající listinou
- jiní pracovnici nebo členové právnické osoby, pokud to vyplývá z vnitřních organi začních předpisů právnické osoby nebo je to vzhledem k jejich postaveni v rámci právnické osoby obvyklé

Jestliže osoba jednající za právnickou osobu překročí svá oprávnění, zavazují takové úkony právnickou osobu, jen pokud úkon byl v rámci speciální subjektivity právnické osoby a jen tehdy, jestliže o překročení oprávnění druhá osoba nemohla vědět.

Právnická osoba zaniká - pokud zvláštní zákon nestanoví jinak - dohodou, uplynutím doby nebo splněním účelu, pro který byla zřízena. Právnické osoby zapsané do obchodního (dříve podnikového) rejstříku zanikají - rovněž pokud zvláštní zákon nestanoví jinak - výmazem z tohoto rejstříku.

Specifickým typem právnických osob jsou účelová sdružení majetku - nadace, účelové fondy. Nadace představuje účelově oddělený majetek laické nebo právnické osoby (osob), sloužící vymezenému cíli, zpravidla rozvoji duchovních hodnot, ochraně lidských práv či ochraně a tvorbě přírodních hodnot. Nadace je samostatnou právnickou osobou, která vzniká příslušným právně relevantním aktem (soukromoprávním nebo veřejnoprávním) a registrací u státního orgánu příslušného pro registraci nadací. Činnost nadace je upravena statutem, který vydává zřizovatel a jehož obsah zejména:

- název a sídlo nadace
- cíl, k němuž činnost nadace směřuje
- zdroje majetku nadace
- určení způsobu a adresátů užití prostředků nadace
- určení správce nadace a určení osob zastupujících nadaci
- způsob vypořádání majetku nadace v souvislosti s jejím zánikem.

Zánik nadací je upraven odkazem na přiměřené použití ustanovení občanského zákoníku platného obecné pro zánik právnických osob.⁵

Zastoupení

Zmíněný možný nesoulad mezi občanskoprávní subjektivitou na jedné straně a mezi způsobilosti nabývat vlastními úkony práv a zavazovat se k povinnostem na straně druhé je právně řešen institutem zastoupení. Zásadně je rozeznáván dvojí druh zastoupeni:

a) zastoupení přímé, kdy zástupce činí úkony jménem a na účet zastoupeného

b) zastoupení nepřímé, kdy zástupce koná jménem svým a na svůj účet, avšak je zavázán nabytá práva a povinnosti převést na zastoupeného Oba druhy zastoupení přicházejí v občanském právu v úvahu, typické je však zastoupení přímé.

Dále podle právního důvodu svého vzniku rozlišuje občanské právo:

a) zastoupení zákonné

b) zastoupeni smluvní nebo též zmocnění

Ve smyslu § 23 se zákonným zastoupením rozumí buď zastoupení vzniklé přímo ze zákona nebo zastoupení zřízené rozhodnutím státního orgánu.

K zastoupení je pojmové nezbytná způsobilost k právním úkonům zástupce; ta však nemusí být plná, stačí způsobilost k těm úkonům, které je třeba za zastoupeného učinit.

Zástupcem nemůže být ten, jehož zájmy jsou v rozporu (kolizi) se zájmy zastoupeného. Zákonné zastoupeni vzniká v následujících případech:

a) u nezletilých osob přímo ze zákona. Zákonnými zástupci jsou ve smyslu § § 36, 37

zákona o rodině rodiče nezletilého, v případech předvídaných zákonem soudem ustanovený opatrovník;

b) osobám zbaveným nebo omezeným ve způsobilosti k právním úkonům ustanoví soud opatrovníka, který je rovněž považován za zákonného zástupce. Opatrovníka soud může ustanovit též v dalších zákonem předvídaných případech.

Zastoupení na základě plné moci (zmocnění) vzniká uzavřením dohody o zastoupeni. Po- něvadž dohodou jsou vázány pouze smluvní strany, je nutno, aby existence zastoupeni byla prokázána vůči třetím osobám průkazem zastoupení, kterým je plná moc. V plné moci musí být uveden rozsah zmocněncova oprávnění. Podle rozsahu zmocněncova oprávnění rozlišu- jeme:

- plnou moc pouze k jednomu či několika úkonům (speciální plná moc)
- plnou moc udělenou ke všem úkonům, které by mohl vykonat sám zmocnitel (generální plná moc)

Písemně musí být plná moc udělena:

a) je-li třeba právní úkon učinit písemnou formou
b) netýká-li se plná moc jen určitého právního úkonu

Zmocnitel i zmocněncem může být fyzická i právnická osoba. Plnou moc lze udělit i několika zmocněncům společně; jestliže v plné moci takto udělené není určeno jinak, musí jednat všichni společně.⁶

Předmět občanskoprávního vztahu

Vymezení předmětu (objektu) občanskoprávních vztahů není dosud jednoznačné. Původně byla za předmět občanskoprávních vztahů považována věc v právním smyslu, tak jak toto pojetí bylo převzato z římského práva soukromého. V současné teorii a praxi občanského práva je situace složitější; vyjdeme-li z výše uvedených úvah o dvojím pohledu na občanskoprávní vztah, výsledkem je dvojí pojetí jeho předmětu. Je to především to, co je regulováno abstraktním typovým občanskoprávním vztahem tak, jak je zakotven v normách občanského práva. V tomto smyslu jde o lidské chování. Pro toto pojetí předmětu občanskoprávních vztahů se vžil výraz přímý předmět občanskoprávních vztahů.

Takové chování subjektů občanskoprávních vztahů se může uskutečňovat v podobě:

a) aktivního chování subjektů jako
- předání určité věci jednou osobou osobě druhé (dare)
- konání určité faktické činnosti (facere).

b) pasivního právně významného chování jako

- strpění určitého chováni druhého subjektu, které by jinak subjekt nebyl povinen strpět (patí)
- zdrženi se určitého aktivního chování, kterého by se jinak subjekt zdržet nemusel (ommitere).

Vedle přímého předmětu občanskoprávních vztahů zná občanské právo předmět nepřímý, který představuje to, na co je zaměřeno konkrétní chování subjektů občanského práva, tedy předmět konkrétního občanským právem regulovaného společenského vztahu.

Třídění věcí lze provádět na základě různých kritérií:

a) odlišný právní režim vedl k vymezení věcí movitých a nemovitých. V ust. § 119 odst.
2 je podáno vymezení nemovitosti jako pozemků a staveb spojených se zemí pev- ným základem. Argumentem a limine lze dovodit, že věci, které nejsou nemovitost- mi, jsou věcmi movitými. Pozemkem se rozumí určitá část povrchu zemského, a to bez ohledu na to, jakým substrátem je pokryt (zemědělská, lesní půda, zastavěné plochy, vodní toky apod.). Stavba se stává nemovitostí tehdy, je-li spojena se zemí pevným základem
b) rozlišování věcí zuživatelných a nezuživatelných: zuživatelnou věcí je ta, která uží váním přenáší svou užitnou hodnotu na jiný předmět (zpracování suroviny) nebo která se užíváním zcela spotřebovává (potraviny, pohonné hmoty). Nezuživatelné věci jsou pak takové, které svou užitnou hodnotu ztrácejí postupné, které se nespotřebovávají, nýbrž opotřebovávají
c) z pohledu objektivní individualizace rozlišuje občanské právo věci zastupitelné a ne zastupitelné. Vlastnosti zastupitelných věcí jsou z hlediska jejich hodnoty, objektivní povahy zpravidla ekvivalentní a lze je bez změny jejich ekonomického určení a uži- tečnosti nahradit stejným množstvím jiných věcí téhož druhu, případně kvality. Na- proti tomu u nezastupitelných věcí je rozhodující jejich individuální charakter ovliv- ňující jejich objektivně vyjádřitelnou hodnotu (umělecké dílo apod.) Takové věci nel- ze zpravidla nahradit věcmi jinými, aniž by se změnilo jejich ekonomické nebo jiné společenské určení
d) dělení na věci druhově (genericky) určené a individuálně (specificky) určené je ob dobné jako předcházející, jeho kritériem je však nikoli objektivní posouzení věci, nýbrž subjektivní stanovisko účastníků konkrétního vztahu
e) reálné dělitelné věci jsou takové, jejichž rozdělení na části nemá za následek zne hodnocení těchto věcí nebo změnu jejich ekonomického určeni; ostatní věci jsou pak reálné nedělitelné
f) občanské právo rozeznává rovněž pojem příslušenství a součást věci. Příslušenstvím věci jsou takové věci, které náležejí vlastníku věci hlavní a jsou jím určeny k tomu, aby byly s hlavní věci trvale užívány. Součásti věci je vše, co k věci podle její povahy náleží a nemůže být od věci odděleno, aniž by se tím věc znehodnotila Pokud se týká práva, toto může být předmětem občanskoprávního vztahu, jestliže to jeho povaha a povaha právního vztahu připouští. Nepřípustné bude zejména činit předmětem právních vztahů dispozice s právy, které tvoří katalog základních práv a svobod občanů.

Právo jako předmět občanskoprávních vztahů může mít své příslušenství, které mohou tvořit u obligačních vztahů úroky, úroky z prodleni a poplatky z prodlení. Jiné majetkové hodnoty mohou nabývat různých konkrétních forem, bude sem zřejmé patřit oblast práv tvořících tzv. duchovní vlastnictví člověka apod.⁷

Obsah občanskoprávních vztahů

Obsah občanskoprávních vztahů můžeme chápat - jak již bylo naznačeno jednak jako chováni subjektů konkrétních vztahů, které je fakticky totožné s chováním tvořícím přímý předmět občanskoprávního vztahu, jednak jako subjektivní práva a subjektivní povinnosti, tj. modelové chování předepsané obecně adresátům norem občanského práva. Nadále budeme hovořit pouze o posledně uvedeném. Subjektivní právo představuje zákonem garantovanou míru možného chování oprávněné osoby, subjektivní povinnost je charakterizována jako objektivním právem stanovená míra nutného chování subjektů občanskoprávních vztahů. Mezi oběma pojmy existuje vzájemná - byť rozporná - jednota.

Prostředky ochrany subjektivních práv podle občanského zákoníku jsou jednak obecné povahy, jednak zvláštní, které chrání pouze subjektivní práva určitého typu. Důležité místo je svěřeno prevenci (předcházení vzniku poruch či ohrožení občanskoprávních vztahů). V tomto smyslu stanoví občanský zákoník povinnost fyzických a právnických osob, státních orgánů a orgánů místní samosprávy dbát, aby nedocházelo k ohrožování a porušování práv z občan- skoprávních vztahů a aby případné rozpory mezi účastníky byly odstraněny především doho- dou.

Došlo-li již k ohrožení či porušeni práv a povinností plynoucích z občanskoprávních vztahů, stanoví zákon zásadně pravomoc soudu k ochraně těchto práv.

Zákon umožňuje poskytnout operativní ochranu v případě, kdy došlo ke zřejmému zásahu do pokojného stavu. Takovou ochranu je povinen poskytnout příslušný orgán státní správy, který může předběžným opatřením zásah zakázat nebo uložit obnovení předešlého stavu.

Občanské právo připouští ve výjimečných případech i možnost svépomoci, která je pří- pustná tehdy, jestliže hrozí bezprostřední neoprávněný zásah do práva, použít ji může pouze ten, kdo je takto ohrožen. Subjektivní práva nejsou bez hranic. V zájmu ostatních subjektů je nutno tyto hranice vymezit, což předpisy občanského práva činí regulací výkonu subjektiv ních práv. Výkon práv a povinností vyplývajících z občanskoprávních vztahů nesmí bez práv- ního důvodu zasahovat do práv a oprávněných zájmů jiných a nesmí být v rozporu s dobrými mravy.

Občanskoprávní nárok je vlastnost subjektivního práva v podobě jeho vynutitelnosti stát- ní mocí, výjimečně svépomocí oprávněné osoby. České právo vybavuje subjektivní práva zá- sadně nárokem. Výjimku tvoří skupina tzv. naturálních práv, což jsou práva, která nelze soudně ani svépomocí vymáhat. Jde o práva, proti nimž byla úspěšné uplatněna námitka promlčení, dále práva z her a sázek mezi občany či práva z půjček do her a sázek mezi obča- ny.⁸

2. VÝVOJ OBČANSKÉHO PRÁVA

2.1 POČÁTKY VYTVÍŘENÍ ZÁKLADŮ MODERNÍHO OBČANASKÉHO PRÁVA

Počátky vytvoření základů moderního občanaského práva jsou spojeny s odstraňováním feudálního právního partrikularismu, kdy šlo o odstranění rozdílů mezi právem zemským a právem městským, případně vrchnostenským. Počátky patří do období pobělohorského. Již v Obnoveném zřízení zemském pro království české z roku 1627 byl prohlášen Koldínův záko- ník za pramen doplňující zemské právo. V roce 1641 poskytl Apelační soud císaři dobrozdání, že právo zemské s městským není možné sjednotit, nicméně subsidiární aplikaci ustanovení Koldinova zákoníku doporučil.

Rozhodnější krok ke sjednocení práva v Čechách a na Moravě se uskutečnil až počátkem 18. století. Dvorským dekretem ze dne 7. října 1709 byly zřízeny dvě komise, jedna v Praze a druhá v Brně, jimž bylo uloženo snažit se o „universitas iuris statutarii durch Combination der Landesodnungen mit ihren Nachtrágen“, tedy přivodit „uniformitu statutárního práva kom- binací zemských zřízení s jejich dodatky“. Každá z obou komisí měla pracovat samostatně, avšak brněnská měla zaslat svůj elaborát komisi pražské, která potom oba elaboráty měla zaslat do Vídně. Pražská komise čítala 15, brněnská 12 členů. Každá z obou komisí byla slože- na ze soudních úředníků, z advokátů a z radních obou hlavních měst. V pražské komisi byl nejvýznamnějším členem advokát Václav Neumann z Puchholce, pozdější profesor římského a církevního práva na pražské univerzitě, který byl jmenován zapisovatelem komise. Komise měly zasedat dvakrát týdně a jako odměna za jejich práci jim bylo přislíbeno výhradní právo rozmnožit zemské zřízení, které z těchto prací mělo vzejít, na dobu deseti let.

Pražská komise si po svém ustavení sestavila plán, podle kterého chtěla postupovat. Plán byl císařem Josefem I. schválen a je znám pod názvem „nová soustava“, která byla rozdělena do devíti dílů : první di1 právo veřejné, druhý díl úřady, soudy a jejich příslušnost, díl třetí soudní řízení, díl čtvrtý práva osob, díl pátý práva věcná, díl šestý právo dědické, díl sedmý právo obligační, osmý trestné činy soukromé a konečně díl devátý trestné činy veřejné.

Obě komise v práci pokračovaly i po nástupu Karla VI. Nepracovaly však tak rychle, jak se předpokládalo. Později jejich práce zcela uvázla na mrtvém bodě, a tak do roku 1723 byl vypracován jen první díl obsahující právo veřejné.

Ve Vídni bylo uznáno, že průtahy v práci jsou způsobeny mnohočlenností komisí. Z toho důvodu reskript vydaný v listopadu 1723 nařizoval zřízení zpravodaje. Prof. Neumann byl ustaven jako zpravodaj pro díly třetí (řízení soudní) a šestý (právo dědické). Avšak ani toto opatření nepomohlo. V roce 1738 byly Vídní práce bezvýsledně urgovány. Další práci komise zmařila válka, která vypukla po smrti Karla VI. Teprve roku 1748 si vláda vzpomněla na obě komise a rozhodla o obnovení jejich činnosti. Vzhledem k tomu, že někteří členové, včetně prof. Neumanna, zemřeli, byly komise doplněny novými členy. Především to byl prof. Josef Azzoni, jenž byl pověřen referátem o dílu devátém (trestné činy veřejné). V roce 1749 byl jmenován členem advokát Ganss určený pro zpracování práva obligačního.

Návrhy vypracované pražskou komisí jsou obecně známé jako Elaboratum bohemicum a brněnské jako Elaboratum moravicum. Výsledek však nesplnil očekávání. Podklady obou komisí ke kodifikaci rozhodně nestačily.

2.2 KODIFIKACE OBČANSKÉHO PRÁVA ZA VLÁDY MARIE TEREZIE

Nové snahy o unifikaci práva vznikly v souvislosti s centralizačními snahami, které vyvr- cholily zrušením české dvorské kanceláře a rakouské dvorské kanceláře, na jejichž místě byly (v důsledku snah o oddělení justice od správy) zřízeny Directorium in publico-politicis et ca- meralibus, jakožto nejvyšší úřad pro správu vnitřní a finanční, a nejvyšší soud (Oberste Justi- zstelle). Oba úřady měly sídlo ve Vídni. Spojení zemí českých a rakouských bylo dokonáno.

Již v únoru 1753 oznámil na základě rozhodnutí Marie Terezie nejvyšší kancléř hr. Haugvic nejvyššímu soudu, že se zřizuje komise pro vypracování společného zákoníku pro země české a rakouské, který se měl nazývat Codex Theresianus. Komise se skládala z předsedy, který byl viceprezident nejvyššího soudu Oto hr. Frankenberg, a ze čtyř členů, kterými byli : prof. Josef Azzoni, kancléř královského tribunálu v Brně, Jiří Hayek v. Waldstetten, vládní rada Josef Fer- dinand Holger a vládní rada v. Thinnefeld. Později byli k této komisi připojeni ještě dva další členové, a to jeden ze Slezska (v. Burmeister) a druhý z Předních Rakous (v. Hormayr).

Komise byla svolána na 1. května 1753 ale než se stačila sejít zemřel její předseda. Novým předsedou se stal prezident královské reprezentace a komory v Brně, svob. pán Blümegen. Sídlem komise se stalo Brno. Zahajující schůze se konala 3. května 1753. Prvním rozhodnutím komise bylo oddělit právo veřejné a soustředit tak pozornost pouze na právo soukromé. Dále došlo k rozdělení veškeré materie, podle systému práva římského, na tři di1y, z nichž první měl obsahovat práva osob, druhý práva věcná a třetí právo obligační. Tím bylo definitivně rozhodnuto, že se bude jednat o kodifikaci pouze práva soukromého. Marie Terezie plán schválila a zdůraznila nutnost existence stejného práva ve všech dědičných zemích.

Původní záměr rozdělit látku na tři díly byl brzy opuštěn, a přikročilo k dělení na díly čtyři s tím, že čtvrtým mělo být soudní řízení. I toto rozhodnutí však bylo dočasné a nakonec se komise přece jen vrátila ke svému původnímu rozhodnutí - dělení látky na tři části. Následovala další systemizace látky. První díl, byl rozdělen na 9, druhý na 15 a třetí na 14 statí. Každá stať byla dále dělena na oddíly, paragrafy a odstavce. Z dochovaných materiálů vyplývá, že kodifikace měla obsahovati právo selské.

Po provedené systemizaci se komise sešla v listopadu 1753 v Brně (odtud také název brněnská komise) a dala se do práce. Hlavním referentem byl profesor (tehdy již dvorský rada) Azzoni. V říjnu 1754 byly do Vídně zaslány čtyři stati prvního dílu.

K přezkoumání prací brněnské komise byla ve Vídni zřízena devítičlenná revizní komise pod předsednictvím dvorského rady svob. pána Buola, jež se dále skládala z dvorních radů direktoria a nejvyššího soudu. Začala svou činnost v dubnu 1755. Komise se cítila dotčena a práce se zpomalily. Ani napomenutí císařovny práce neoživilo. Výsledkem těchto rozporů bylo zrušení brněnské komise a komise vídeňská se stala komisí zákonodárnou. Do nové ko- mise byli z Brna povoláni Azzoni a Holger. V červnu 1758 byl hotov první díl a započaty práce na dílu druhém. Ale práce opět nešla tak rychle, jak panovnice očekávala. Proto začátkem roku 1760 nastala změna v předsednictvu, namísto svob. pána Buola nastoupil hr. Altmann. Navíc zemřel Azzoni, a tak se stal výhradním referentem dvorní rada Zenker, nejvyššího sou- du.

Ani Zenker práci na kodifikaci neurychlil. Nicméně přes řadu potíží byly práce na osnově zákoníku roku 1766 u konce. Codex Theresianus byl zaslán panovnici a byla vypracována os- nova uvozovacího patentu. Na první pohled však bylo patrné, že se jedná o dílo velmi rozsáh- lé, rozvláčné a pro právní praxi v podstatě nepřijatelné. Osnova uvozovacího patentu vychá- zela z předpokladu, že zákonodárné právo přísluší výlučně panovnici. Římskému právu měla být přiznána podpůrná platnost a zemské zákoníky měly zůstat v platnosti, dokud nebudou derogovány zákoníkem novým. Je zajímavé, že oproti původnímu předpokladu bylo z prvého dílu vypuštěno ustanovení o poddaných, takže ti měli být z působnosti občanského zákoníku vyloučeni a unifikace práva se tak neměla týkat vesnice. Jednotlivé díly se dělily na hlavy, na paragrafy a na odstavce.

Přesto, že hned po dokončení práce osnova vyvolávala značné rozpaky, nepochybovalo se, že bude císařovnou sankcionována. Nasvědčovalo tomu zejména jednání o vytištěný ně- meckého textu kodexu a osnova se začala překládat do češtiny a italštiny. Současně s pořizo- váním překladů se začalo uvažovat o tom, nebylo-li by vhodné, aby se na univerzitách v Praze a ve Vídni zřídily stolice pro Codex Theresianus. Rovněž se měla zřídit komise, která by dohlížela na to, zda tento zákoník je náležitě plněn.

Zatím však uplynuly roky 1767 a 1768 a sankce nepřicházela. Naopak bylo rozhodnuto ce- lou osnovu znovu přezkoumat. K tomu účelu byla také celá osnova předložena státní radě k vypracování posudku. Ve státní radě nejprve převládl názor, že bude stačit zkrácení zákoníku. Velmi záhy se však začaly ozývat hlasy volající po úplném přepracování. Námitky státní rady byly oznámeny zákonodárné komisi, která během dvou let odpověděla. Současně se sama státní rada pustila do přepracování osnovy. Koncipient státní rady Bernard Horten byl pově- řen úkolem přepracovat první díl a podat zprávu o odpovědi zákonodárné komise na námitky státní rady. Koncem července a začátkem srpna 1771 se konala ve státní radě porada o os- nově zákoníku, přičemž z rozkazu Marie Terezie byl k poradě přizván i Horten. Vše nasvědčo- valo tomu, že osnova zákoníku, tak jak byla vypracována zákonodárnou komisí, sankcionová- na nebude. Když pak Marie Terezie dala příkaz k zastavení práce na překladech, bylo všechno jasné. Osnova se stala jen Literárním dílem, svědčícím sice o vyspělosti rakouského právnic- tví, nicméně ukazovala na neschopnost zevšeobecňovat.

Práce však ani v tomto okamžiku ještě nebyly zcela zastaveny. V listopadu 1771 předložil Horten přepracovaný prvý díl osnovy. Byl předložen zvláštní ministerské konferenci, která jej schválila. Situace se však začala pro komisi vyvíjet stále nepříznivěji. Dne 4. srpna 1772 vlastnoručním listem adresovaným prezidentu nejvyššího soudu Marie Terezie schválila sice přepracování prvního dílu pořízeného Hortenem, ale zároveň nařídila zákonodárné komisi, aby celou osnovu přepracovala řídíc se přitom následujícími zásadami

1. ze zákoníku je třeba vypustit vše, co patří do učebnice;
2. je nutné vyjadřovat se krátce, stručně, zbytečné podrobnosti vynechat;
3. je nutno vystříhat se dvojsmyslností, nejasností, zbytečného opakování a rozvláčností v nařízeních, o kterých žádný rozumný člověk nepochybuje;
4. není třeba se vázat na římské právo, ale naopak je třeba se opřít o přirozenou sluš- nost;
5. není nutné se pouštět do subtilností, ale naopak je třeba usilovat o jednoduchost.

Zákonodárné komisi bylo zároveň uloženo, aby pracovala s co možná největším pracov- ním nasazením. Komise se přitom usnesla nekonat schůze každý týden, nýbrž pověřila Zenkra přepracováním osnovy. Krátce na to byl však Zenker svého úkolu v komisi zproštěn a refe- rentem se stal Horten, nyní již vládní rada. Předsedou komise byl jmenován hr. Sinzendorf a porady trvaly až do května roku 1773. Výsledky jednotlivých porad byly předkládány Marii Terezii, která je buď schvalovala nebo zamítala. Její rozhodnutí však nebyla takového rázu, aby napomohla práci komise, a tak se práce dále vlekly a výsledek byl v nedohlednu.

Ze dne 31. března 1773 pochází vlastnoruční list Marie Terezie, v němž císařovna naléhala na urychlení prací a vyslovila naději, že během dvou let bude dílo ukončeno. Současně zdů- raznila, aby komise zasedala v plném počtu a její jednotliví členové se na schůze připravovali tak, aby se mohlo rozhodovat hlasováním. Stylistické změny totiž komise mohla činit roz- hodnutím většiny hlasů, ovšem obsahové musely být předloženy panovnici. Zároveň císařov- na nařídila, aby byl proveden překlad prvního dílu do češtiny a italštiny. Na překladech se začalo okamžitě pracovat.

V této době byl do zákonodárné komise povolán Karel (později svobodný pán) Martini, profesor přirozeného práva a institucí a dějin římského práva na univerzitě ve Vídni a dvorský rada (později viceprezident) nejvyššího soudu. Zákonodárná komise byla navíc pověřena, vedle kodifikace občanského práva hmotného, i zpracováním soudního řádu.

V srpnu 1776, když komise probrala první díl a převážnou část dílu druhého, její práce byly přerušeny, i když ona sama nepřestala existovat. Jaký byl důvod tohoto zlomu? U vídeňského dvora nabyly převahu síly, které můžeme označit jako odpůrci jednotné kodifikace v celém habsburském státě. Reprezentantem těchto sil byl prezident nejvyššího soudu hr. Seilern, který v dobrozdání pro Marii Terezii poukázal na škodlivost universalizace občanského práva, tvrdíc, že „jest to moudrá opatrnost panovníka, který vládne nad větším počtem rozlehlých zemí, nezaváděti současně ve všech zemích nové soustavy, nýbrž provésti zamýšlené refor- my jen v jedné zemi a vyčkati zkušeností nabytých v této zemi, aby reformy ty mohly býti prováděny také v zemích ostatních“.

Uvedené dobrozdání přimělo Marii Terezii vyžádat si vyjádření k této otázce od nejvyššího soudu. To bylo také brzy vypravováno. Jeho autorem se stal dvorský rada nejvyššího soudu František rytíř Keesz. Vyjádření obsahovalo konstatování, že vydávání zákoníků je příliš nákladné. Navíc zákony mají vyhovovat duchu národa, jeho celkovému smýšlení a mravnosti, jakož i povaze země. Jinak jsou to prý násilné a vyumělkované operace, které mají zřídka dlouhého trvání, zejména v Rakousku je třeba se vystříhat universalismu, protože jsou v jednotlivých zemích poměry tak rozmanité, že i majetková práva jsou založena na odlišných podkladech. Z toho důvodu se navrhovalo mimo jiné i zrušit spojení české a rakouské dvorské kanceláře a v zemích spojit justici se správou.

Vyjádření nejvyššího soudu sice nepohnulo Marii Terezii k zastavení práci zákonodárné komise, ale způsobilo, že její práce nadobro uvázly na mrtvém bodě.

2.3 KODIFIKACE OBČANSKÉHO PRÁVA ZA VLÁDY JOSEFA II.

V roce 1780 nastoupil na trůn syn Marie Terezie Josef II. Jeho právnické vzdělání se neza- přelo. Okamžitě přikročil k oživení práce zákonodárné komise. Zároveň na návrh předsedy této komise hr. Sinzendorfa rozhodl, že se nebude vyčkávat, až bude zákoník celý hotov, ale že jednotlivé díly budou postupně vydány tak, jak budou dokončovány. Současně začal pro- vádět reformy i v jiných oblastech práva. Zrušil nevolnictví a vyhlásil náboženskou toleranci. Zejména první z uvedených dvou reforem měla vliv na sblížení se jednotlivých vrstev obyva- telstva. Navíc zrušení nevolnictví mělo význam i pro vlastní práci zákonodárné komise. Komi- se, jak bylo uvedeno, za Marie Terezie vypustila z původního programu stať o poddaných, poněvadž jí vadila právě instituce nevolnictví. Nyní se tak odstranila i další překážka na cestě ke sjednocení práva. Dvorským dekretem ze 7. června 1784 bylo nařízeno, že Koldínův záko- ník Práv městských má, až do vydání nového občanského zákoníku, ve věcech práva soukro- mého platit i pro poddané na Moravě a ve Slezsku. Tím byla provedena unifikace práva městského s právem poddanským.

Hlavním referentem zákonodárné komise zůstal Horten, její nejvýznamnější člen, který také vypracoval stať o právu manželském. Komise ji schválila a koncem roku 1782 byla před- ložena panovníkovi k sankci. Ve státní radě se však proti ní vyskytly námitky, zejména byl intenzívní odpor z řad vysokého duchovenstva. Proto císař tuto stať vrátil komisi s poukazem, aby ji na základě předložených námitek přepracovala. Zákonodárná komise tak učinila téměř okamžitě, a již za týden měl císař přepracovaný návrh opět na svém stole. Tentokrát Josef II. neustoupil námitkám duchovenstva a dne 16. ledna 1783 (čís. 117 Sbírky zákonů soudních) ho vyhlásil jako manželský patent. Tímto patentem byly věci manželské odňaty církevním soudům a přikázány k rozhodování světským soudům. Jeho vyhlášení způsobilo zejména v řadách vysokého duchovenstva značný rozruch. Zároveň dolnorakouská zemská vláda při této příležitosti navrhla zavedení obligatorního civilního manželského sňatku. S tímto ná- vrhem však nesouhlasila spojená dvorská českorakouská kancelář, poukazujíc na to, že zave- dením obligatorního civilního sňatku by byla vážnost manželství úplně pochována. Ve dvor- ské komisi pro věci duchovní se pro obligatorní civilní sňatek vyslovili tři členové - předseda svob. pán Kresel, dvorský rada v. Haan a dvorský rada Štěpán Rautenstrauch, broumovský opat. Ve státní radě byli proti civilnímu obligatornímu sňatku zejména Martini. Na základě toho císař zaslal zákonodárné komisi návrh s žádostí o dobrozdání. Komise se vyslovila proti obligatornímu civilnímu sňatku.

Vedle práva manželského vypracoval Horten i stať o právu dědickém. I ta byla zákonodár- nou komisí schválena a předložena císaři k sankci. Ve státní radě byla schválena v únoru 1786 a poté byla vyhlášena jako patent o dědické posloupnosti dne 3. května 1786 (čís. 548 Sb. z. s.). Tím byla zavedena rovnost a jednotná posloupnost pro všechny stavy a pro všechny dědičné země, včetně Haliče. Došlo k odstranění jakýchkoli stavovských rozdílů.

V říjnu 1785 dokončil Horten celý prvý díl připravované občanskoprávní kodifikace. Záko- nodárná komise ho celkem bez připomínek schválila a předla žila císaři k sankcionování. Proti původní osnově byly provedeny dosti značné změny, a také jeho obsah byl zkrácen. Císař- ským rozhodnutím z 21. února 1786 byly nařízeny některé další změny, které komise podle Hortenových návrhů také okamžitě zapracovala. Osnova byla definitivně odevzdána v březnu 1786 státní radě, která navrhla císaři její schválení, což císař také 31. března 1786 učinil. Poté ještě byla předána dvornímu radovi v. Sonnenfelsovi, aby provedl drobné stylistické úpravy. Toho se snažila využít spojená dvorská českorakouská kancelář ještě v říjnu 1786 k dosažení meritorní změny. Ovšem císař na návrh státní rady rozhodl, že dvorní rada v. Sonnenfels byl pověřen jen stylistickou úpravou a nikoli provedením meritorních změn. Osnova byla jako platný zákoník vyhlášena 1. listopadu 1786 (čís. 591 Sb. z. s.). Do češtiny byl tento zákoník přeložen adjunktem registratury a tlumočníkem českého jazyka a profesorem české řeči a literatury na univerzitě ve Vídni Josefem Zlobickým pod názvem „Wsseobecná Práwa Měst- ská. Dlj prwnj“.

Ještě před vydáním tohoto zákoníku však Horten zemřel a referátem pro občanský záko- ník byl pověřen dvorní rada Keesz. Ten při své další práci použil návrhu druhého a třetího dílu, tak jak byly přepracovány ještě Hortenem. Od roku 1788 se měli na příkaz císaře porad zákonodárné komise zúčastňovat i členové dvorské kanceláře uherskosedmihradské.

Do smrti Josefa II. komise ve své práci nepokročila. Vysvětlit to lze zejména její přetížeností, protože vedle práva soukromého měla kodifikovat i jiná právní odvětví.

2.4 DOKONČENÍ KODIFIKACE OBČANSKÉHO PRÁVA

Po smrti Josefa II. nastala v pracích zákonodárné komise výrazná přestávka. To bylo příčinou jejího zrušení v dubnu 1790. Nový císař Leopold II. vytvořil Dvorskou komisi ve věcech zákonodárných, jejímž předsedou byl jmenován svob. pán Martini. Ze členů zrušené zákonodárné komise do nové komise nebyl jmenován nikdo.

Práce nové komise probíhaly v poněkud jiné atmosféře. Marie Terezie a Josef II. se poklá- dali za absolutní zákonodárce, takže při vydávání zákonů byla směrodatná jen jejich vůle. Za vlády Leopolda II. však důsledkem obecného úsilí o restituci stavovských ústav se snažili sta- vové jednotlivých zemí dosáhnout účasti na legislativních pracích. Tyto snahy byly patrné zejména z tzv. desiderií, s nimiž se panovník musel vyrovnat. A tak v Čechách alespoň dvor- ským dekretem z 12. srpna 1791 vydaným jako odpověď na druhý spis desiderií českých sta- vů bylo dáno v čl. 2 stavům ujištění, že budou vždy slyšeni, půjde-li o vydání nebo změnu ústavy nebo takových zákonů, které se dotýkají celé země. Skutečně také bylo v Cechách o celé řadě zákonů vydaných za Leopolda II. jednáno na zemském sněmu a poradním orgánem, resp. jakousi přípravnou komisí, byl zemský výbor. Takovýmto způsobem měli tedy stavové zajištěnu účast na zákonodárných pracích, i když i nadále oficiálně zákonodárcem zůstal pa- novník.

Úkolem nové komise bylo zpočátku pouze prošetřit až dosud vydané zákony z oblasti jak soukromého, tak trestního práva a soudního řízení i správy. Komise sama však brzy začala za svůj úkol považovat pokračování zákonodárných pracích. Zároveň v přednesení učiněném panovníkovi v srpnu 1790 se vyslovila proto, aby ve všech provinciích, pokud to nevyžadují určité zvláštní důvody, byl vydán týž zákon. Ovšem aby mohly být uplatněny provinciální zvláštnosti, navrhla komise panovníkovi osnovu vypracovanou Hortem, obsahující všechny tři díly občanského zákoníku, po předběžné revizi předložit k vyjádření komisím, které by byly zřízeny u všech apelačních soudů a ke kterým by byli přibráni zástupci stavů. Leopold II. tento návrh schválil a zároveň rozhodl, že ve všech českých a německých dědičných zemích má platit jednotný zákon a výjimka z této zásady má nastat jen potud, pokud si poměry jedné nebo druhé země vyžádají něco jiného.

Nejprve byla připravena reforma prvního dílu občanského zákoníku vydaného za Josefa II. Tato reforma byla také v únoru 1791 sankcionována jako novela občanského zákoníku. Po této novelizaci se Dvorská komise ve věcech zákonodárných pustila do přepracování josefín- ského občanského zákoníku. Referentem byl dvorský rada v. Haan. V návrhu, který tato ko- mise předložila panovníkovi v červenci 1791 bylo zdůrazněno, že „pro dobrý pořádek, jistotu vlastnictví a obecný vnitřní blahobyt není nic škodlivějšího, než časté změny zákonů, ústav a nařízení“, čímž prý se „opětně ruší, co sotva mělo čas zapustiti kořeny“. Tento návrh byl v březnu 1792 schválen novým panovníkem Františkem I. Zároveň bylo stanoveno, že přepra- covaná osnova prvního dílu se svaluje a nařizuje se okamžité rozeslání apelačním soudům k podání dobrozdání. Přitom se připomíná, že v dědičných německých a českých zemích má být zavedeno jednotné právo a že úkolem apelačních soudů není osnovu kritizovat, nýbrž jen posoudit, zda není v rozporu s podstatnými zvláštnostmi zemských zákonů. Zároveň byli pro- fesoři univerzit ve Vídni, Praze, Lvově, Innsbrucku a ve Freiburku vyzváni k vypracování po- sudků osnovy.

Dvorským dekretem ze 30. dubna 1792 bylo nařízeno zřídit ve všech zemích u apelačních soudů tzv. koncertační (dohazovací) komise, kterým by byly připravované zákony předkládá- ny k úvaze. V Praze zřízená koncertační komise byla složená ze členů gubernia, apelačního soudu, zemského soudu, pražského magistrátu a zemského sněmu. Zemský sněm podle to- hoto dekretu do koncertační komise vysílal jednoho člena a jednoho náhradníka. Tohoto člena i náhradníka však sněm ve skutečnosti nevysílal sám, nýbrž na návrh zemského výboru; byla ve sněmovní schůzi konané dne 10. prosince 1792 zvolena zvláštní komise, zvaná sně- movní komise k revidování zákonů (Landtagskommiss on in Gesetzrevisionssachen), čítající 9 členů a 2 náhradníky. Tato byla pověřena úkolem „jménem a na místo celého stavovského tělesa ve sněmu shromážděného přijímati zprávy stavovských deputovaných, jež do komise k revidování zákonů n apelačního soudu jest vyslati, o výsledku tamějšího jednání, o tom se raditi a se usnášeti“. A právě tato komise vysílala ze svého středu do koncertační komise jed- noho člena a jednoho náhradníka. Avšak tento stavovský zástupce nebyl reprezentantem sněmovní komise k revidování zákonů, resp. zemského sněmu, nýbrž mandatářem, tj. dostá- val od sněmovní komise potřebné instrukce, jimiž se v koncertační komisi řídil. Ovšem ani tato sněmovní komise nebyla samostatná, nýbrž v důležitých případech měla věc předložit zemskému sněmu k rozhodnutí, což bylo stanoveno v instrukci zemského výboru, podle kte- ré měla sněmovní komise v důležitých věcech, zejména šlo-li o věci celé země nebo o právo a výsady stavů jako celku a jednotlivého stavu zvláště, vyžádat si usnesení sněmu. Ve skuteč- nosti to tedy byli stavové sami, resp. celý sněm, kteří v koncertační komisi mluvili ústy svého zástupce. Rovněž protokoly koncertační komise mluví jen o návrzích stavů, nikoli stavovských zástupců. Zajímavý je v tomto směru protokol o schůzi koncertační komise ze dne 16. února 1793 o poradě k § 73 osnovy, kde čteme: „Die Stände beantragen einen anderen Text und zwar… Der ständische Deputierte tritt aber für seine Person diesen Antrage nicht bei...“. Zemskému sněmu šlo zejména...o to, aby se občanský zákoník neodchyloval příliš od Obno- veného zřízení zemského.

Dvorská komise ve věcech zákonodárných nedbala příliš na posudky zemských koncertač- ních komisí, a spíše přihlížela k názorům univerzitních profesorů. Zatím však došlo k novým průtahům. Ústřední úřad pro vnitřní správu a finance, directorium in cameralibus germanicis et hungaricis et in publicopoliticis germanicis, začal si osobovat právo osnovu přezkoumávat. Spor byl vyřešen až panovníkem, který rozhodnutím z 21. července 1794 zřídil při tomto di- rektoriu revizní komisi složenou ze správních úředníků a pověřil ji úkolem osnovu přezkou- mat a výsledek oznámit společně s vývody zákonodárné komise panovníkovi. Její práce však byla velmi pomalá, a tak celý proces přípravy občanského zákoníku jen zdržovala.

Dne 20. listopadu 1796 nařídil císař František, aby byla hotová osnova zaslána zemským koncertačním komisím k vyjádření. Ty na to měly dva roky. Zároveň bylo rozhodnuto, aby byla celá osnova občanského zákoníku tak zvaně na zkoušku uvedena v platnost v západní Haliči, která byla dva roky předtím získána při Třetím dělení Polska. A tak patentem z 13. února 1797, čís. 337 Sb. z. s. byla osnova vydána jako Západohaličský zákoník.

Dvorská komise ve věcech zákonodárných mohla zahájit další práce, až došla vyjádření od zemských koncertačních komisí, což trvalo téměř čtyři roky. Referentem byl stanoven místo svob. pána Mastiniho, který pro pokročilý věk z této komise vystoupil, František Zeiller, pro- fesor přirozeného práva a institucí římského práva na univerzitě ve Vídni, tehdy apelační rada, později dvorský rada při Nejvyšším soudu. V roce 1802 předložila komise císaři k sankci prvý díl občanského zákoníku. Císař však sankci neudělil, nýbrž po dvou letech oznámil komi-si, že jej vzal prostě na vědomí. Komise zatím pracovala na druhých dvou dílech zákoníku. Roku 1806 skončila porady o všech třech dílech, provedla ještě jejich revizi a v lednu 1808 předložila hotovou osnovu celého zákoníku císaři k sankci. Společně s osnovou byl předložen srovnávací spis s římským právem, s pruským Landrechtem a s francouzským Code civil. Zá- roveň byl zaslán návrh uvozovacího patentu. Předseda komise, státní ministr Jindřich hr. Rot- tenhann, však v únoru téhož roku předložil císaři svoji vlastní osnovu uvazovacího patentu, podle kterého platnost občanského zákoníku měla být omezena jen na případy, které nejsou v jednotlivých zemích právem upraveny.

Na základě některých poznámek státní rady, která byla v roce 1808 reaktivována, nařídil císař František I. superrevizi osnovy, která byla také s velkou rychlostí provedena a dne 22. ledna 1810 předložil nový předseda komise, nejvyšší zemský soudce v. Haan, celou osnovu císaři k sankci. Sankce se však zdržela, protože bylo navázáno jednání s dvorskou komorou o redakci několika paragrafů upravujících zápůjčku. Vyjádření dvorské komise vsak dlouho ne- přicházelo a tak císař s výjimkou několika paragrafů, k nimž se měla dvorská komora vyjádřit, udělil sankci a nařídil jeho vytištění a zahájení přednášek o něm na univerzitách. Dvorské komoře dal císař lhůtu jednoho týdně k vyjádření. Avšak jednání o sporných paragrafech se protáhlo. Zatím byl totiž vydán finanční patent z 20. února 1811 a 15. března 1811 nařídil císař, aby v zákoníku byly v důsledku něho provedeny příslušné změny. Dvorská komise se však tomuto rozhodnutí vzepřela s tím, že příslušné změny mají být pojaty do uvozovacího patentu. Tomuto návrhu císař vyhověl a po konečné stylizaci sporných paragrafů udělil roz- hodnutím ze dne 26. dubna 1811 celé osnově občanského zákoníku sankci.

Zákoník byl pod jménem Všeobecný zákoník občanský pro veškeré německé země dědičné (Allgemeines bürgerliches Gesetzbuch für die gesammten deutschen Erbländer der österreichischen Monarchie) vyhlášen patentem z 1. června 1811, čís. 946 Sb. z. s., s platností pro všechny země, které v té době tvořily rakouské císařství, vyjma země koruny uherské. Účinnosti nabyl dnem 1. ledna 1812.

2.5 VŠEOBECNÝ OBČANSKÝ ZÁKONÍK (ABGB)

Jak již bylo uvedeno, ABGB byl vyhlášen pro všechny rakouské země, kromě Uher. Rakouskými (resp. německými zeměmi) se mínily všechny země, ze kterých se v roce 1811 skládalo rakouské mocnářství. Kdyby byla habsburská monarchie pařížskými smlouvami a kongresovou vídeňskou smlouvou rozšířena, byla rozšířena i platnost zákoníku: Stejně tak se stalo v Krakovsku patentem z 23. března 1852.

V uherských zemích byl podle kabinetního listu ze dne 31. prosince 1851 vyhlášen občan- ský zákoník jako platné právo tzv. absolutistickými patenty, a to patentem z 29. listopadu 1852, č. 246 ř. z. v Uhrách, Chorvatsku-Slovinsku, Vojvodině a Temešvárském Banátu, paten tem z 5. května 1853 v Sedmihradsku. Po vydání Říjnového diplomu byl však v Uhrách restituován předešlý stav a tak základem občanského práva zde byla tzv. usnesení Judexkuriální konference. Chorvatska-Slovinska a Sedmihradska se však usnesení Judexkuriální konference netýkala, a tak zde všeobecný občanský zákoník zůstal v platnosti.

Zákoník byl vyhlášen v německém jazyce a v odst. 10 vyhlašovacího patentu bylo řečeno, že tento text je autentický, podle něj je třeba posuzovat překlady do jazyků „habsburských provincií“. Zákoník se skládal z 1502 paragrafů, jež byly uspořádány vedle úvodu do tří dílů. První od § 15 do § 284, druhý od § 285 do § 1341 a třetí od § 1342 do § 1502.

Úvod, který je nadepsán „o občanských právech vůbec" obsahuje pojednání a pojmu ob- čanského práva, působnosti zákoníku, jeho výkladu atd. První díl pojednává o právu osobním a skládal se ze čtyř kapitol. Nejobsáhlejší je díl druhý, který je nadepsán „o právu k věcem“ a skládá se z úvodu a třiceti kapitol. Ty jsou rozděleny do dvou oddílů. První oddíl zahrnuje rozdělení věcí, ustanovení o držbě, vlastnickém právu a dědění. Druhý díl obsahuje ustano- vení o smlouvách. Třetí díl zákoníku hovoří o společných osobních a mocných právech.

Všeobecný zákoník občanský byl bezesporu nejvýznamnějším právním kodexem vydaným na našem území. Patřil ve své době ke třem stěžejním evropským civilním zákoníkům, vedle francouzského a německého. Jeho dokonalost prokázala především jeho doba platnosti. S drobnými změnami u nás platil až do roku 1950, v Rakousku v novelizované podobě platí dodnes.

2.6 ZMĚNY OBČANSKÉHO PRÁVA V 19. STOLETÍ

Revoluce v roce 1848 zlikvidovala poddansko-vrchnostenské svazky a znamenala nástup parlamentarismu v habsburské monarchii. Dokonalost občanského zákoníku se potvrdila právě v této době. Ukázalo se, že předstihl svou dobu, a tak nebylo třeba větších změn. Jádro drobných úprav, které přece jen musely být učiněny, spočívalo v odstranění pozemkově vrchnostenské pravomoci a vyvázání selské půdy, tedy odstranění tzv. děleného vlastnictví, které v původním textu ABGB bylo obsaženo.

Kromě toho byla, ovšem dočasně, zastavena platnost části občanského zákoníku pojedná- vající o právu rodinném v důsledku uzavření konkordátu s katolickou církví. Katolické kruhy od počátku jednání o konkordátu stavěly podmínku realizace požadavků církve na poli man- želského práva. A tak článkem 10 konkordátu byla platnost ustanovení.občanského zákoníku, pokud šlo o manželské vztahy (hlava II) zrušena. Katolická manželství měla nadále podléhat iurisdikci církevních konsistorních soudů, jež rozhodovaly materiálně na podkladě pravidel kanonického manželského práva. Předpisy, jimiž se tyto soudy řídily, byly shrnuty v instrukci č. 185/1856 ř. z. Ustanovení konkordátu vstoupila v platnost v tomto ohledu od ledna 1857.

Ani právní režim jinověrců nezůstal nedotčen, poněvadž ustanovení konkordátu nepřímo ovlivňovala smíšená manželství.

Začátkem šedesátých let byl v monarchii obnoven konstituční život vydáním Říjnového di- plomu a únorové ústavy. V té době také liberální politické kruhy zahájily zápas proti konkor- dátním ustanovením manželského práva. Na podzim roku 1861 byl vypracován konfesním výborem sněmovny návrh, který počítal s vydáním nového manželského zákona na základě státní iurisdikce v manželských věcech při ponechání obligatorního církevního sňatku. Vláda, která z mezinárodně politických důvodů nechtěla ustoupit od konkordátu, zabránila však projednávání tohoto návrhu.

K změnám v oblasti rodinného, resp. manželského práva došlo až v druhé polovině šede- sátých let. Viz zejména zákony č. 46/1868 ř. z., č. 3/1869 ř. z., č. 4/1869 ř. z., č. 51/1870 ř. z. a 128/1870 ř. z.

Přes velkou stabilitu občanského práva uskutečnila se přece jen výrazná změna. Z občanského práva se vydělují nové obory, právo obchodní a směnečné, které byly samostatně právně upraveny - viz směnečný řád č. 51/1850 ř. z. a obchodní zákoník č. 1/1863 ř. z.

2.7 ZMĚNY V OBČANSKÉM PRÁVU NA POČÁTKU STOLETÍ

Na konci minulého století se zintenzívnila diskuse o nutnosti. změn občanského zákoníku. Na rozdíl od předchozí doby se však uvažovalo jen o jeho novelizaci. Vůdčí osobností pro- gramu změn občanského zákoníku byl Unger, jenž také stanul v čele komise, která byla v roce 1904 jmenována jako „komise k zahájení přípravných prací obecného zákoníku občan- ského“. Členy komise se stali, kromě Ungera Randa, Schey, Steinbeck, Madevski a Klein. Je- jich práce však nepřinesla žádný výsledek. Proto se ministerstvo spravedlnosti ujalo této prá- ce samo a vypracovalo osnovu „O změně a doplnění některých ustanovení obecného zákoní- ku občanského“. Osnova byla podrobena kritice, která však nebyla příliš příznivá. Přesto byla předložena sněmovně, kde byl vytvořen pětičlenný subkomitet ve složení Schey, Madevški, Grúnhut, Grabmayer a Czyhlarz, který ji ve čtyřiceti sezeních celou přepracoval, takže mohla být v červenci 1907 publikována tiskem. Obsahovala 253 paragrafů.

Práce však byly přerušeny ukončením nasedání Říšské rady, a tak vláda byla nucena osno- vu předložit znovu na XX. zasedání. Panská sněmovna ji opět přikázala justičnímu výboru a ten znovu subkomitetu. Ten formálně přijal usnesení I. subkomitetu, ale podrobil osnovu druhému čtení, přičemž přihlíželo ke kritickým připomínkám v došlých posudcích. Po patnác- ti sezeních byla vytvořena v roce 1911 nová osnova o 273 paragrafech, která byla s obsáhlou důvodovou zprávou předložena sněmovně. Hlavní osobou řídící tyto práce byl J. Schey.

Bohužel ani na XX. zasedání Říšské rady nestihlo osnovu přijmout, a tak ji vláda předložila znovu na XXI. zasedání, tedy již potřetí. Postup byl opět stejný. Nejprve práce v subkomitetu, který ji znovu revidovanou předložil členu komise. Nehledíme-li k několika drobným změnám a doplňkům, komise přijala návrh subkomitetu i jeho zprávu za své a předložila je v březnu 1912 plénu sněmovny. Z osnovy však mezitím byl na Kleinův popud vyčleněn titul stavebním právu, jenž se stal samostatným zákonem ze dne 26. dubna 1912, č. 86 ř. z. Zbytek osnovy o 264 paragrafech byl přijat plénem panské sněmovny v prosinci 1912. Do poslanecké sněmovny se však osnova před válkou nedostala.

V roce 1914 propukla první světová válka, která s sebou přinesla nové potřeby, jež si vynutily některé změny v občanském právu, a tak občanský zákoník v letech 1914 - 1916 prošel třemi novelizacemi.

Ze dne 12. října 1914 pochází císařské nařízení č. 276 ř. z., jímž byla publikována částečná novela o 73 paragrafech, později nazývaná I. částečnou novelou, obsahující zejména ustanovení o nezvěstnosti, o péči o osoby nesvéprávné a o intestátní posloupnosti.

O necelý rok později si okolnosti vynutily další změny, a tak 22. července 1915 bylo vydáno císařské nařízení č. 208 ř. z. obsahující ustanovení o obnově a úpravě hranic (v závorce připojeno: druhá částečná novela o. z. o) o pěti paragrafech. Novela se zdála nutnou zejména vzhledem k válečným událostem v Haliči.

Konečně ze dne 19. března 1916 pochází císařské nařízení č. 69 ř. z., v němž byl publiko- ván zbytek novely občanského zákoníku o 202 paragrafech přijatý ještě před válkou panskou sněmovnou.

2.8 POKUS O NOVOU KODIFIKACI OBČANSKÉHO PRÁVA ZA PRVNÍ REPUBLIKY

Prvním zákonem československého státu z 28. října 1918, nazývaným recepční norma, byly převzaty všechny právní předpisy z rakousko-uherské monarchie. Tedy pro historické české země i rakouský občanský zákoník z roku 1811 v novelizované podobě.

Recepcí rakouského a uherského práva však nastal v unitárním státě zvláštní právní stav, tzv. právní dualismus, když v českých zemích platilo rakouské právo a na Slovensku a Podkar- patské Rusi právo uherské. To byla jedna z hlavních příčin, proč se okamžitě začalo uvarovat o novelizaci mimo jiné i občanského práva. Snaha po unifikaci právního řádu Československé republiky samozřejmě nebyl jediný důvod, proč hned v roce 1919 na ministerstvu spravedl- nosti byly zahájeny přípravné práce. Do prací se zapojilo i nově zřízení ministerstvo unifikací.

Od počátku však byly značné rozpory v náhledech jak postupovat. Z počátku zvítězila vari- anta vycházející z toho, že bude proveden pouze překlad rakouského občanského zákoníku ve znění novel z let 1914 - 1916 a ve znění tzv. manželské novely (viz zákon č. 320/1919 Sb.).

[...]

---

¹ Schelle, K. a kol.: Základy práva 2. Soukrom é právo, Brno 1994, s. 15 - 19 (autoři kapitoly Josef Fiala, Jan Hurdík, Věra Korecká)

² Schelle, K. a kol.: Základy práva 2. Soukrom é právo, Brno 1994, s. 20 - 22 (autoři kapitoly Josef Fiala, Jan Hurdík, Věra Korecká)

³ Schelle, K. a kol.: Základy práva 2. Soukrom é právo, Brno 1994, s. 22 - 23 (autoři kapitoly Josef Fiala, Jan Hurdík, Věra Korecká)

⁴ Schelle, K. a kol.: Základy práva 2. Soukrom é právo, Brno 1994, s. 22 - 24 (autoři kapitoly Josef Fiala, Jan Hurdík, Věra Korecká)

⁵ Schelle, K. a kol.: Základy práva 2. Soukrom é právo, Brno 1994, s. 24 - 28 (autoři kapitoly Josef Fiala, Jan Hurdík, Věra Korecká)

⁶ Schelle, K. a kol.: Základy práva 2. Soukrom é právo, Brno 1994, s. 28 - 29 (autoři kapitoly Josef Fiala, Jan Hurdík, Věra Korecká)

⁷ Schelle, K. a kol.: Základy práva 2. Soukrom é právo, Brno 1994, s. 29 - 30 (autoři kapitoly Josef Fiala, Jan Hurdík, Věra Korecká)

⁸ Schelle, K. a kol.: Základy práva 2. Soukrom é právo, Brno 1994, s. 31 (autoři kapitoly Josef Fiala, Jan Hurdík, Věra Korecká)