Die Haftpflichtversicherung in der Tschechischen Republik

OBSAH

ZUSAMMENFASSUNG

OBSAH

ÚVOD

Kapitola I

VÝVOJ PRÁVNÍ ÚPRAVY POJIŠTĚNÍ ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU

Kapitola II

1. SOUČASNÁ PRÁVNÍ ÚPRAVA POJIŠTĚNÍ ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU

2. ČASOVÝ A ÚZEMNÍ ROZSAH POJISTNÉ OCHRANY A ZAJISTNÉ OCHRANY

3. VĚCNÝ ROZSAH POJISTNÉ OCHRANY V POJIŠTĚNÍ ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU

4. ROZSAH POJISTNÉ OCHRANY VE VYBRANÝCH POJIŠTĚNÍCH

ZÁVĚREM

LITERATURA

PŘÍLOHY

ZUSAMMENFASSUNG

Das Buch beinhaltet eine komplexe Beurteilung der Haftpflichtversicherung in den mög- lichst breitesten Zusammenhängen, welche die Risikoverschreibung (im Zusammenhang mit der Entstehung und Verwaltung der Versicherung, einschließlich der in Frage kommenden Liquidation der Versicherungsereignisse) auf grundlegende Art und Weise beeinflussen, denn keine andere Versicherung stellt so hohe Ansprüche auf juristische Kenntnisse und Kenntnisse aus weiteren zusammenhängenden und nicht zusammenhängenden Fachgebie- ten.

Damit sich der Leser eine komplexe Sicht über gegebene Problematik verschaffen könnte, beinhaltet das Buch auch einen historischen Exkurs, der ermöglicht, die einzelnen Institute in historischen Zusammenhängen zu verfolgen.

Bei der Verfassung dieser Publikation wurden die mehr als 20 jährige Erfahrungen im Ver- sicherungswesen (Arbeit in verschiedenen Positionen in der Haftpflichtversicherung) ausge- nutzt.

Die deutsche Fassung des Buches geht von der folgenden im Verlag KEY Publishing herausgegeben Publikation aus: Zárybnická, J. - Schelle, K.: Poji š těn í odpovědnosti za š kodu (historie a současnost). Ostrava, KEY Publishing 2010. 220 S. (ISBN 978-80-7418-061-3).

ÚVOD

Je všeobecně známou skutečností, že každá činnost s sebou nese riziko. Člověk - jako občan v běžném občanském životě, fyzická či právnická osoba při podnikání, společenská či zájmová organizace při své činnosti, ti všichni vystavují sebe i své okolí nebezpečí vzniku škody na majetku, na zdraví či na životě a v neposlední řadě i nebezpečí vzniku škody finanční. V návaznosti na to pak příslušné právní předpisy stanoví odpovědnost za škodu, kterou je míněna povinnost škůdce strpět sankce za vznik této škody; jejichž nedílnou součástí je i povinnost škůdce takto vzniklou škodu uhradit.

V některých případech je v souvislosti s provozováním určité činnosti spojeno riziko vzniku škod velkého rozsahu. Příslušný subjekt, který škodu takto způsobil, by však nemusel být schopen (většinou s ohledem na svou ekonomickou situaci) vzniklé škody uhradit v rozsahu a do výše tak, jak mu příslušná právní norma stanoví, a poskytnout náhradu poškozeným oso- bám, případně by tuto náhradu poskytnout nechtěl (prostá nevůle finanční kompenzace). V takovém případě pak stát, ve snaze ochránit potencionální poškozené, stanoví pojištění povinné smluvní (kde právní předpis ukládá stanovené pojištěné povinné osobě uzavřít) anebo pojištění zákonné (u něhož vzniká smluvní vztah přímo ze zákona, na základě skuteč- nosti, kterou příslušný právní předpis stanoví). Ve většině případů stát současně také vytváří kontrolní mechanismus k postihování těch osob, které nesplní svou povinnost, tj. před zapo- četím určité činnosti uzavřít pojistnou smlouvu, případně těch, kteří neplatí zákonem stano- vené pojistné.

Pojištění odpovědnosti za škodu je jedním ze základních druhů pojištění a poskytuje pojistnou ochranu pro případ, kdy příslušný právní subjekt odpovídá třetím osobám za škodu a je povinen takto vzniklou škodu uhradit.

V souvislosti se skutečností, že Česká republika ve svém postkomunistickém vývoji umož- nila rozvoj soukromého podnikání, bylo nutno adekvátním způsobem zabezpečit i ochranu osob, které by činností těchto podnikatelských subjektů mohly být takto dotčeny, tedy, jímž by mohla být způsobena škoda. V návaznosti na to tak do právního rámce uvedených činnos tí byla začleněna i povinnost uzavřít pojištění pro případ vzniku odpovědnosti za škodu. Počet povinných smluvních pojištění se tak postupně, v souladu s novými právními předpisy, případně novelizací předpisů stávajících, zvětšoval a v současné době lze tvrdit, že jejich počet a stav je stabilizován.

Samotný fakt, že současné právní předpisy České republiky upravují jeden typ zákonného pojištění odpovědnosti za škodu a více než dvě desítky povinně smluvních pojištění odpovědnosti za škody, svědčí o jeho důležitosti. Pouze jeden druh povinného pojištění není koncipován jako produkt pojištění odpovědnosti za škodu, ale jako pojištění kauce, a to pojištění záruky pro případ úpadku cestovní kanceláře. Členění pojištění odpovědnosti za škodu dle právní závaznosti, subjektu, kterému je určena, a velikosti rizika, jež je do pojištění přijímána, je uvedeno v kapitole první druhé části.

Pohlédneme-li do nabídkové struktury pojištění odpovědnosti za škody renomovaných pojistitelů na českém trhu, najdeme zde i desítky pojistných produktů v režimu pojištění smluvních dobrovolných, v jejichž rámci pojistitelé nabízejí pojistnou ochranu právnickým či fyzickým osobám pro případ vzniku jejich právní odpovědnosti, a to jak v občansko právních, pracovně právních i obchodně závazkových vztazích. Mohlo by se zdát, že je ponecháno zcela na vůli daného subjektu, zda takové pojištění uzavře, či ne. Obvykle je však provozovatel určité činnosti vázán smlouvou v obchodně závazkových vztazích, aby pro případ vzniku své odpovědnosti z provozované činnosti pojištěn byl. V současné době například zasílatel (spe- ditér) ani nákladový dopravce nemůže v obchodně závazkových vztazích obstát a příslušnou zakázku získat, neprokáže-li, že má sjednáno příslušné pojištění odpovědnosti za škodu. Stejná situace je u podnikatelských subjektů, zabývajících se stavebně montážními pracemi, kde je naprosto nemyslitelné, aby příslušný zhotovitel díla nebyl pojištěn pro případ vzniku své odpovědnosti za škodu v souvislosti s realizací daného projektu, a to včetně pojištění odpovědnosti za škodu spolupojištěných osob.

V posledních patnácti letech prošlo pojištění odpovědnosti za škodu velkými přeměnami a vývojem; ze všech druhů pojištění, pak bylo poznamenáno legislativními změnami nejvíce. Je to zcela pochopitelné, neboť v tomto pojištění je obvykle předmětem pojistné ochrany vznik tzv. právní odpovědnosti, tedy odpovědnost, vyplývající z dikce příslušných právních předpi- sů, nikoli odpovědnost smluvní. Koncepce právní odpovědnosti za škodu a předpoklady její- ho vzniku je uvedena v druhé kapitole druhé části této knihy. Odpovědnost smluvní (tedy takovou odpovědnost, kdy se smluvní strany dohodnou na tom, že za případně vzniklou ško- du ponese odpovědnost právnický či fyzický subjekt, ve smlouvě dohodnutý, ač právní odpo- vědnost daného subjektu za takto způsobenou škodu nemusí být dána), která obvykle není předmětem pojištění, je zmíněna v kapitole šesté, její čtvrté části, a to v souvislosti s pojištěním odpovědností zasílatele jako multimodálního operátora.

Předmětem daného pojištění je vznik odpovědnosti příslušné osoby za škodu a povinnost takto vzniklou škodu uhradit. Toto pojištění je dle dikce zákona, upravujícího soukromé pojištění, pojištěním škodovým, jehož účelem je náhrada takto vzniklé škody. Pojistná smlouva je pak smlouvou o finančních službách, ve které se pojistitel zavazuje v případě vzniku nahodilé události poskytnout ve sjednaném rozsahu plnění. Stejná koncepce odškodnění vzniklé škody v souvislosti se vznikem právní odpovědnosti za škodu je uvedena i v právních předpisech, upravujících zákonné pojištění odpovědnosti zaměstnavatele za škodu za pracovní úrazy a nemoci z povolání a povinná pojištění dle zvláštních právních předpisů. Právní úprava pojištění je uvedena ve třetí kapitole druhé části knihy.

Jak již bylo zmíněno, pojištění odpovědnosti za škodu je pojištěním, jehož účelem je ná- hrada škody vzniklé v důsledku vzniku pojistné události. Posoudit míru rizika, kterou pojistitel bere na sebe tím, že se zavazuje uhradit takto vzniklou škodu formou pojistného plnění dle znění pojistné smlouvy, není vůbec jednoduché, a to z mnoha důvodů, jež jsou postupně v práci uvedena.

Jedním ze zmiňovaných kritérií je posouzení rozsahu pojistné ochrany v prostoru a v čase, který pojistitel nabízí, případně i nabízet musí, a to v souladu s příslušnými právními předpisy, s požadavky zajistitelů, uvedených v návaznosti na časový či územní rozsah ochrany cedovaných rizik v obligatorních zajistných smlouvách. Posouzení tohoto hlediska je provedeno v kapitole čtvrté druhé části knihy.

Dalším kriteriem obtížnosti je stanovit pojistnou sazbu z hlediska šíře odpovědnosti, jež by v případě vzniku škody dle právních norem mohla vzniknout (tedy zda se bude, případně zda se může, jednat pouze o odpovědnost subjektivní, zda lze uvažovat o odpovědnosti objektiv- ní, či dokonce o její nejvyšší formě - absolutní odpovědnosti, u níž příslušná ustanovení da- ného právního předpisu liberační důvody vůbec nestanoví). Pojistitel jako potenciální příjem- ce daného musí rovněž posoudit stanovený rozsah pojistné ochrany s ohledem na míru „pro- vinění“ daného subjektu, jež má za škodu odpovídat, tedy zjistit, zda daným pojištěným má být kryta pouze nedbalost či i úmyslné jednání, v případě nedbalostního jednání pak zvážit, zda pojistná ochrana zahrnuje i nedbalost hrubou. Povinné pojištění odpovědnosti za škodu z provozu vozidla zahrnuje v základním rozsahu pojištění i úmyslné jednání pojištěných osob, a to v souladu s příslušnými direktivami EU. V pojištění odpovědnosti mezinárodních doprav- ců pak bývá předmětem pojištění i vznik povinnosti pojištěného subjektu uhradit škodu způ- sobenou hrubou nedbalostí; stejně tak české právní předpisy v některých případech při- pouštějí zvýšení náhradové povinnosti v případě takového jednání daného subjektu, které lze jako hrubou nedbalost kvalifikovat.

Současně je nutné zmínit i rozsah příslušné pojistné ochrany, a to v souvislosti se struktu- rou náhradové povinnosti, případně její výší, jež zákon ukládá. Děje se tak v návaznosti na rozsah případného pojistného plnění, jež pojistitel nabízí, či nabídnout může. Znamená to, že potenciální příjemce daného rizika (pojistitele) musí mít na zřeteli ne jedno, ale dvě hlediska, které pak je třeba dále následně zkoumat, a to nejen v době sjednávání pojištění, ale i v jeho průběhu, včetně případného vzniku pojistné události. Tím prvním zmiňovaným hlediskem je nárok na náhradu škody poškozeného vůči pojištěnému, tím druhým je nárok na plnění z pojištění. Příslušný nárok na náhradu škody, tedy jeho oprávněnost, je třeba zkoumat v návaznosti na právní předpisy danou odpovědnost upravující. Samozřejmě s tím souvisejí i délky promlčecích lhůt dle daných právních předpisů, nárok na plnění z pojištění dle podmí- nek příslušné pojistné smlouvy.

Rovněž je třeba zabývat se i tím, že v některých případech je náhradová povinnost pří- slušným právním předpisem omezena, a to co rozsahu, tak i výše požadavků poškozených osob. Z uvedeného důvodu je pak upisovatel daného pojistitele anebo likvidátor pojistných událostí v odpovědnosti za škodu poradcem svým kolegům upisovatelům při taxaci majetko- vých pojištění, aby bylo možno vyhodnotit oprávněnost nároku pojistitele při přechodu prá- va, a to co do jeho podstaty a i do jeho výše. Předmětem uvedeného posouzení je kapitola pátá druhé části knihy.

S ohledem na skutečnost, že některá pojištění jsou svým rozsahem pojistného krytí velice specifická a vymykají se tak v mnohém základnímu rámci pojistné ochrany, je jim věnována samostatná kapitola. Zde je poukázáno na zvláštnosti pojištění odpovědnosti za škodu způ- sobené vadou výrobku, pojištění profesní odpovědnosti, pojištění odpovědnosti za finanční škody dozorčích rad, představenstev a vedoucích podniku a dále pojištění dopravce a zasíla- tele. Vzhledem k tomu, že tato pojištění jsou specifická časovým a územním rozsahem po- jistné ochrany, ale - a to především - rámcem věcným, je jim věnována poslední kapitola, následující po výkladu shora uvedené problematiky (časový a územní rámce pojistné a zajist- né ochrany).

Těchto šest kapitol druhé části knihy je komplexním posouzením pojištění odpovědnosti za škodu v souvislosti se shora uvedenými hledisky, jež úpis rizika (v návaznosti na vznik a správu pojištění, včetně případné likvidace pojistných událostí) zcela zásadním způsobem ovlivňují, neboť žádné jiné pojištění neklade tak vysoké nároky na znalosti právní a znalosti ze všech možných souvisejících i nesouvisejících oborů.

Aby se čtenářům umožnil komplexní pohled na danou problematiku, hlavní částí (což je část druhá) předchází podrobný historický exkurz, který umožňuje jednotlivé instituty sledovat v historických souvislostech.

Při zpracování této publikace byly využity zkušenosti, získané více než dvacetiletou praxí v pojišťovnictví, prací na různých pozicích v pojištění odpovědnosti za škodu, studiem mate riálů renomovaných zajistitelů participujících na českém zajistném trhu a zahraničními stá- žemi.

I. VÝVOJ PRÁVNÍ ÚPRAVY POJIŠTĚNÍ ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU

1.1 POČÁTKY PRÁVNÍ ÚPRAVY POJIŠTĚNÍ ODPOVĚDNOSTI ZA ŠKODU

Počátky právní úpravy pojištění odpovědnosti za škodu jsou logicky spojené s počátky pojišťovacího práva. Již v římském právu se vyskytovala instituce tzv. collegia, tj. sdružení osob za účelem vydělení škody v případě majetkové ztráty, známá je též smlouva Foebus nautikum a uvádějí se i jiné formy zajišťování, nicméně žádnou z nich včetně těch, jež se vytvořily za feudalismu, nelze považovat za regulaci kvalitativně podobnou pojišťování v tom smyslu, jak jej chápeme v současné době.¹

Právní úprava pojišťovací smlouvy, a tím i právní úprava pojištění za škodu, našla poprvé své oficiální vyjádření v rakouském občanském zákoníku z roku 1811. Byla pojata jako tzv. smlouva odvážná a tedy zařazena mezi smlouvy, které „ slibuj í a přij í maj í naděje je š těnejisté- ho prospěchu “ (§ 1267 ABGB). Chceme-li pochopit podstatu a především charakter této úpravy a konečně i skutečnost, že právě tato část rakouského občanského zákoníku velmi brzy zastarala, je třeba se pokusit o podrobnější výklad o počátcích pojetí pojišťovací smlouvy v širších souvislostech, v kontextu s přípravou rakouské občanskoprávní kodifikace.

Pojetí pojišťovací smlouvy pochopitelně bylo odrazem právního myšlení doby, v níž ob- čanský zákoník vznikal a jeho byl konečně produktem i on sám. Zároveň je třeba si také uvě- domit, že pojetí obligačního práva v občanském zákoníku bylo výsledkem dlouhodobé pří- pravy této kodifikace, jejíž počátky musíme hledat již v první polovině 18. století, tedy v době, kdy o pojišťovnictví a pojišťování nebyly v Rakousku zvlášť konkrétní představy.

Občanský zákoník z roku 1811 byl typickým produktem své doby. Organicky patřil do řady buržoazních kodifikačních prací započaté francouzským občanským zákoníkem (1804). Hlavní principy civilněprávních vztahů byly formulovány ještě v podmínkách rakouského feudálního absolutismu, přičemž konkrétní jejich institucionální podobu určil jednak vliv pozdně osvícenských přirozenoprávních nauk, jednak domácí výsledky recepce římskoprávního učení. Nevymanil se ovšem také z vlivu dřívějšího práva feudálního.²

Pro obligační právo obsažené v ABGB bylo typické, že se zde objevuje výdobytek buržoazie z konce 18. století v podobě smluvní volnosti. Tato smluvní volnost dala rozsáhlé možnosti obchodní spekulace. Odrazem mimo jiné i této skutečnosti bylo rozšíření v soukromém právu právě smluv pojišťovacích.³

Ustanovení o pojišťovacích smlouvách byla zařazena do 29. hlavy, tedy mezi tzv. smlouvy odvážné. Již z tohoto zařazení je charakteristické pojetí těchto smluv. V § 1267 najdeme přesnou definici smluv odvážných, jimiž „ se slibuje a přij í mánaděje je š těnejistého prospě- chu “. Mimo jiné tato část obligačního práva se stala dost brzy předmětem kritiky jak ze stra- ny právní praxe, tak právní teorie. Upozorňovalo se na to, že pojem smluv byl v tehdejší právní doktríně vytvářen dost nejednotně. Dále, že 29 hlava není uspořádána z jednotného hlediska a že jediným pojítkem smluv obsažených v této hlavě je „ vyloučen í námitky pro zkrácen í přes polovinu hodnoty “ podle § 1268. Zdůrazňovalo se, že tehdejší doktrína chybo- vala v tom, že si neuvědomila dostatečným způsobem pojem výminky a že nerozlišovala mezi podmíněným plněním a podmíněnou smlouvou. Společným znakem všech typů smluv uve- dených v 29. hlavě byla okolnost, že plnění jedné strany bylo závislé na budoucí nejisté udá- losti. A to buď vůbec, jako je tomu při sázce, ale i při pojištění proti škodě, anebo svým roz- sahem. Smlouva sama však byla nepodmíněná a platila o ní obecná ustanovení o smlouvách vůbec. Bylo zde ovšem v podmíněnosti plnění. Nejistota nemusela být hospodářská a v literatuře bývalo zdůrazňováno, že jsou smlouvy (jako příklad se uváděly právě smlouvy pojišťovací), kde není ani z jedné, ani z druhé strany hospodářská nejistota, poněvadž prémie (podle dnešní terminologie pojistné) je plný hospodářský ekvivalent za tzv. pojišťovací riziko, to je za pravděpodobnost pojistné příhody.

Odvážné smlouvy mohly být buď vzájemné, nebo jednostranné. Pojišťovací smlouvy byly pochopitelně řazeny ke smlouvám vzájemným. Obecně pro vzájemné smlouvy jako základní charakteristický rys neuvádělo, že se jedná o smlouvy, kdy jedno plnění je nepodmíněné a druhé je podmíněné. Mohou být ovšem také obě plnění podmíněná, v takovém případě je ovšem nutno, aby plnění byla závislá na různých výminkách anebo táž výminka byla ke vzá- jemným plněním v poměru kontraproduktivním, tj. aby byla povinna plnit jen jedna strana. Následující § 1268 v návaznosti na to zdůrazňoval, že „ při odv áž n ý ch smlouvách nen í právn í - ho prostředn í ku pro zkrácen í přes polovinu hodnoty “ . Toto ustanovení platilo pro všechny případy, kdy je jednalo z hlediska plnění a nejistotu, tzv. aleatorní smlouvu, a to i tam, kde hospodářská nejistota (alea) byla vyloučena, jako tomu bylo právě u smluv pojišťovacích. Z toho vyplývalo, že výše prémie (pojistného) nemohla být nikdy napadnuta z toho důvodu, že je v nepoměru k tzv. pojišťovacímu riziku.

Vlastní ustanovení o pojišťovacích smlouvách bylo vtěleno do paragrafů 1288 - 1292. Po- jistná smlouva byla definována hned v § 1288 slovy: „ Vezme-li někdo na sebe nebezpečenstv í š kody, kteráby mohla jiného postihnout bez jeho zaviněn í , a sl í b í -li mu,že mu dáza jistou cenu smluvenou náhradu, vznikápojistnásmlouva. Pojistitel jest při tom zavázán za nahodi- lou š kodu a poji š těn ý za sl í benou cenu “ . Další paragraf vymezoval předmět pojištění, jímž bylo „ zbo ží , kterése dopravuje po voděa po zemi “ . Připouštělo se ovšem, že předmětem pojištění mohou být i jiné věci, například domy a pozemky proti nebezpečí ohně, vody nebo jiným živlům. Tento výčet se však brzy ukazoval pouze jako demonstrativní.

Další § 1290 stanovil, že přihodí-li se nahodilá škoda, za kterou bylo přislíbeno odškodně- ní, musí pojištěný, nenaskytne-li se nepřekonatelná překážka, nebo nebylo-li nic jiného umluveno, učinit o tom oznámení pojistiteli, jsou-li v témže místě, do tří dnů, jinak však v době, která byla určena k oznámení, že se přijímá slib učiněný nepřítomným (viz § 862 ABGB). Jestliže neučiní oznámení, nemůže prokázat nehodu nebo pojistitel může prokázat, že škoda povstala zaviněním pojištěného, nemá tento nárok na pojistnou částku. Toto usta- novení tedy bylo dispozitivní. Nebylo-li nic v pojišťovací smlouvě ustanoveno, platila třídenní lhůta. Tato lhůta platila v těch případech, kdy pojistník bydlel v jiném místě než pojistitel, pokud doprava odpovědného dopisu netrvala delší dobu. Důležité bylo ustanovení, že pojist- ník je omluven, když pro neodvratnou překážku nemohl pojistnou událost pojistiteli včas oznámit. Smlouvou nebylo možné na tom nic měnit, poněvadž takovéto ustanovení by bylo neplatné, protože by odporovalo dobrým mravům. Ze znění tohoto paragrafu bylo také pa- trno, že šlo o ustanovení kogentní, neboť dispozice stran se týkala jen lhůty k oznámení. Po- slední věta upravovala potom důkazní břemeno.

Paragraf 1291 dále stanovil, že „ bylo-li jižv době, kdy se ujednala smlouva známo poji š tě- nému,že věc při š la ve zkázu, nebo pojistiteli,že jest ve stavu bez nebezpečenstv í , jest smlou- va neplatn á“ . Toto ustanovení tedy určovalo pojmovou náležitost pojišťovací smlouvy: plně- ní pojistitelovo muselo být závislé na nejisté události, tato nejistota mohla pocházet z toho, že událost, o níž se nevědělo, zda nastane, se dosud nepřihodila, ale ani jedné, ani druhé straně to není známo. V posledním případě se mluvilo o tzv. pojištění zpětném.

Konečně § 1292 uváděl, že „ustanovení o pojištěních na moři a předpisy o pojištění zápůj- ček na lodi jsou předmětem námořních zákonů“.

Z uvedených citací příslušných paragrafů rakouského všeobecného občanského zákoníku jasně vyplývá, že úprava pojišťovací smlouvy byla kusá, a proto logicky brzy přestala odpovídat potřebám tehdejší společnosti.⁴

1.2 DRUHÁ POLOVINA 19. STOLETÍ VE ZNAMENÍ NEDOSTATEČNÉ PRÁVNÍ ÚPRAVY POJIŠŤOVACÍ SMLOUVY

V důsledku neustálého rozvíjení se pojišťovnictví, především po vydání spolkového zákona a na něho navazujících pojišťovacích regulativů, začala právní praxe, ale i judikatura těžce pociťovat nedostatečnou zákonnou úpravu pojišťovací smlouvy. Občanský zákoník považoval dopravní pojištění za „ obvykl ý předměté to smlouvy “ a redaktoři tohoto kodexu teprve po značném kolísání se sjednotili, že nebezpečí moře není jediným nebezpečím vyžadujícím po- jistné ochrany. Byla proto sice v zákoně učiněna povšechná zmínka o pojištění požárním, naproti tomu však nebylo uvedeno vůbec nic o pojištění životním, a to proto - jak vypovídají protokoly o poradách při přípravě osnovy - poněvadž toto bylo považováno za nebezpečné. Mělo se totiž za to, že tento druh pojištění, který dovoluje zaopatřovat kapitál pozůstalým „ mohl by nabádati k sebevraždám “, a proto se raději nechtělo, aby se na toto pojištění ve- řejně upozorňovalo. Vůdčí myšlenka byla, aby pojišťovací smlouva z ostatních smluv byla „ pokud možno co nejméněuzav í rána “.⁵

Pojišťovací smlouva, která podle všeobecného občanského zákoníku nebyla ničím jiným než hrou a sázkou, smlouvou odvážnou, stal se brzy, především od poloviny 19. století, za pomoci statistických a pojistně odborných podkladů smlouvou, jejíž uzavírání se mnohdy začalo považovat „ p ří mo povinnost í dobrého hospod ář e “. Stále rostoucí potřeba pojišťování tedy nesla s sebou nutnost podrobnější právní úpravy o pojišťovacích smlouvách. Tento úkol nesplnil ani vydaný obchodní zákoník ze dne 17. prosince 1862, jehož úkolem bylo především sjednotit a nahradit dosud platné dílčí úpravy. Zároveň však přinášel i právní pravidla ovlá- daná zcela jiným duchem, plynoucím z principů volné soutěže. V jejich pojetí se obchodní právo zbavilo definitivně povahy stavovského kupeckého práva, jakou mu propůjčoval feu- dální právní řád, a stalo se právem, které upravovalo určité vztahy, pro něž by jinak byla zá- vaznými pravidla občanskoprávní. V konkrétních ustanoveních nejvýznamnějším přínosem nového obchodního zákoníku byly normy upravující různé druhy podnikatelských útvarů, a to takových, jež byly opřeny o účast několika subjektů v rámci jediného podniku, čili jinými slo- vy normy upravující instituce společnostního práva.⁶ V případě úpravy pojišťovacích smluv však existující mezeru v rakouském zákonodárství nevyplnil. Naopak brzy se totiž ustanovení obchodního zákoníku (§ 271, odst. 3) ukázalo jako zastaralé. Prohlašovalo převzetí pojištění za pevnou prémii (pojistné) za absolutní obchod. Přičemž absolutním obchodem se podle tohoto zákoníku rozuměly takové smlouvy, „ kteréo soběa nehled í c k tomu provozuje-li je obchodn í kči neobchodn í k, uzav í raj í -li se zp ů sobemživnostensk ý mčili toliko por ů znu, vždy za obchody pokládati slu ší“ ( čl. 271). Toto ustanovení totiž doslova vylučovalo - což tak přijala judikatura - pojištění tzv. vzájemných pojišťoven, spočívající na příspěvcích, jejichž výše byla proměnlivá. Prof. Antonín Randa toto komentoval slovy: „ Tolik pevnou prémii (fixe Praemie) mázákon včlánku 271, odst. 3 na mysli, nikoli onen (t éž prémi í zvan ý ) neurčit ý p ří spěvek kter ýž plat í společn í ci vzájemn ý ch společnost í poji šť ovac í ch; nebo ť prémie, kteráse i při těch- to napřed zapravuje, mátoliko povahu provisorn í ho p ří spěvku, jehožskutečn ý obnos se teprve koncemživnostenského roku dle š kod vskutku vze š l ý ch (rozvrhem na úč astn í ky) vy š et ří . Vzájemnápoji šť ován í nelze tedy za obchod pokládati; při nich se nedostáváú myslu obchody v ů bec charakterizuj í c í ho, totiž, spekulace “ .⁷ Následkem toho se ukázala značná různost v právním posuzování pojišťovacích smluv. Pokud šlo o pojištění za prémii, mohlo pochopi- telně zmíněné ustanovení obchodního zákoníku umožnit přístup „ obchodn í ch zvyklost í“ (čl. 1 obchodního zákoníku), tudíž přístup obchodníku právu zvykovému, na místo postrádaného zákonného ustanovení. Tyto obchodní zvyklosti však zde byly samy o sobě dost svérázné po- vahy. Nejednalo se totiž o obchodní zvyklosti, které se vytvořily při volnosti obchodního sty- ku, nýbrž o „ soubor obchodn í ch pravidel a obchodn í ch mrav ů“, který byl vytvořen jedno- stranně jednou skupinou kontrahentů, tj. od pojistitelů. I kdyby totiž mohla právní věda a judikatura ta ustanovení, která potřebovala k úpravě tohoto právního poměru, dovodit ze „ zvyklost í ve styku “ nebo z povahy a hospodářského účelu pojištění, přece jen by byla nako- nec odkázána na „všeobecné pojistné podmínky“, které konečně také jako leges cnotractus musely tvořit podklad právního posouzení v každém jednotlivém případě. Těmto smluvním ustanovením, která byla vyhotovena jednou ze smluvních stran a v prvé řadě přece jen v jejím vlastním zájmu, musel se jednotlivec, který si chtěl opatřit hospodářské pojištění bez dalšího ve většině případů podrobit. Je samozřejmě pravdou, že tyto pojistné podmínky ne- byly až do šedesátých let minulého století považovány za nikterak tíživé. Pojišťovnictví mělo tehdy ještě tak říkajíc patriarchální charakter, kdy proti několika málo pojišťovacím společ- nostem stálo ohromné množství nepojištěných. Konkurence nebyla ještě příliš citelná. Po- jistné podmínky byly kusé a stručné, pojišťovací plnění byla nabízena a přijímání jako výhoda. Volné uvažování pojišťovací společnosti mělo v jednotlivých případech dost široké hranice. Zároveň však často byla prokázána skutečná „ kalance “ a jako taková také oceňován. Když se však toto „ starosvětsk é“ pojišťovnictví začalo přetvářet v době tzv. „zakládání“ na moderní konkurenční velkoprovoz, vytvořil se s rozšířením činnosti určitý neklid a nestálost provozo- vacích forem, které měly také neblahý vliv na zájmy pojistníků. V této situaci se o to více za- čal projevovat nedostatek právní úpravy. Příslušná ustanovení občanského zákoníku a záko- níku obchodního neodpovídala potřebám pojišťovacích společností. Z toho důvodu hlavní roli hrály všeobecné pojistné podmínky, které se staly mnohdy základním právním podkla- dem pojišťovacích smluv.

Těmito všeobecnými pojistnými podmínkami byl předen určen obsah smlouvy ve všech podstatných bodech, takže se smlouva přizpůsobovala individuálním potřebám každého po- jistníka jen tzv. ustanoveními zvláštními. Všeobecné pojišťovací podmínky podléhaly státní- mu schválení, což vyplývalo z ustanovení pojišťovacího regulativu z roku 1896. Ten také pří- mo předepisoval, která podstatná ustanovení mají obsahovat. Nejdůležitější momenty, které měly všeobecné pojišťovací podmínky zakotvovat, můžeme v podstatě rozdělit do 8 základních bodů:

1. Pokud možno nejjasnější definice případů, pro jejichž následky se pojištění uzavíralo, jakož i označení takových případů, které byly vyloučeny z pojištění anebo mohly být přijaty pouze za zostřených podmínek.

2. Předmět pojištění. Při pojištění majetku bylo třeba blíže označit pojištěný předmět podle své podstaty.

3. Způsob pojištění. Zde bylo třeba uvažovat:

i. při pojištění životním o sestavě (tabulce), podle které se pojištění uzavíralo, ii. při pojištění majetku o tom, zda měl být pojištěn předmět v celé své obecné hodnotě nebo jen určitá jeho část. V některých případech se pojišťovala také zlomková hodnota.

4. Povinnosti pojištěného:

i. Pravdivé vylíčení (popis) veškerých momentů nebezpečí v době, kdy se návrh činil, jakož i přesné oznámení všech po případu i později nastalých změn rizi- ka,

ii. přesné placení pojistného,

iii. povinnost v případu škody oznámit; při pojištění majetku povinnost zachra- ňovala a závazek dokázat, že pojištěné předměty tu skutečně byly, jakož i opatřit úřední průkaz (při pojištění životním úmrtní list nebo průkaz o dožití, při pojištění majetku vysvědčení o nevině na vzniku požáru aj.) 5. Povinnosti pojišťovacího ústavu:

i. povinnost oznámit pojištěnému, že předložený návrh byl přijat nebo zamít- nut.

ii. Návrh se považoval za nabídku strany vůči ústavu, který jeho přijetí projevil buď schvalovacím potvrzením, nebo vyhotovením pojistky. Pojistka se mohla považovat za vzájemnou nabídku ústavu vůči straně, když se ústav mohl roz- hodnout o přijetí rizika pouze za jiných podmínek, než jaké byly obsaženy v návrhu. Přijetí pojistky, popřípadě zaplacení pojistného značilo pak přijetí pojišťovací smlouvy,

iii. povinnost v případě oznámení škody, která záležela v tom, aby byla škoda včas vyšetřena,

iv. povinnost při zrušení pojišťovací smlouvy.

6. Zásady vyšetření škody a placení náhrady.

7. Zvláštní případy, kde přestává vzájemný závazek; například:

i. strana nebyla povinna smlouvu zachovat, když ústav neschválil oznámenou mu změnu nebo stanovil jiné podmínky nebo jiné pojistné; když bylo ode- přeno placení a ústav během určité doby nevymáhal soudně zaplacení po- jistného;

ii. společnost nebyla povinna dát náhradu, když byla například škoda úmyslně nebo trestuhodnou nedbalostí zaviněna, nebo když byla učiněna nepravá udání o okolnostech týkajících se nebezpečí jako: nebyly-li oznámeny důleži- té změny rizika, když nebylo zaplaceno pojistné před škodou.

8. Stanovení případných výjimečných podmínek, které vyplývaly ze zvláštní povahy rizi- ka.⁸

Všeobecné pojišťovací podmínky jednotlivých pojišťoven tedy v situaci, kdy neexistovala podrobnější normativní právní úprava, vyplňovaly tuto mezeru v rakouském právním řádu a nahrazovaly tak de facto všeobecně závazný právní předpis. Za tohoto stavu tedy dost zále- želo na příslušném státním dozorčím úřadu, aby až do té doby vcelku nespoutaný provoz pojišťovacích společností, udržoval ve vytyčených hranicích. Stále více se totiž začalo ukazo- vat, že snahou společností, pokud šlo o činnost vztahující se na poměry k pojistníkovi, bylo vyhnout se této dohlédací činnosti dozorčího řádu. To zavdalo příčiny řadě stížností. Tak se stalo, že judikatura „ v ohledu na spravedlnost, aby za úč elem zlep š en í p ů sobeno bylo proti převaze poji šť ovac í ch společnost í - a ť s odvolán í m se na zásady v í ry a poctivosti nebo pod maskou pouhého v ý kladu poji šť ovac í ch podm í nek - sečasto obracela proti poji šť ovac í m spo- lečnostem “⁹ . Zejména § 915 občanského zákoníku poskytoval s oblibou používané pravidlo, že smluvní doložka, která se zdá být krutou, má být vykládána jako „ nejasnévyjádřen í“, které jde k tíži pojišťovací společnosti, jako oné smluvní strany, která tuto doložku použila. Nemoh- lo však zůstat bez povšimnutí, že tato i když snad dobře míněná právní praxe, která v podstatě nebyla ničím jiným než zcela volným právním nalézáním, stavěla se případně i proti řádně motivovaným, dokonce i pojistně technicky nutným doložkám a tím postihovala také pojišťovací společnosti, které chtěly bránit své právo. Dokonce na ně doléhala soudní praxe mnohem více, než na ony ostatní pojišťovací společnosti, které předem stanovily určité smluvní podmínky jen proto, aby se za ně „ mohly schovati, jestliže se jim po nastalép ří hoděpojistnézachtělo zmařiti svoji povinnost k plněn í náhrady v ůč i pojistn í kovi “ .¹⁰ K tomu přistu- povala ještě okolnost, že judikatura, která byla odkázána pouze na právní cit, musela vykazo- vat také v nejdůležitějších otázkách kolísavá stanoviska, což se dělo ke škodě právního styku, tedy na újmu právní jistoty. Těmto a jinými nedostatků nemohla odpomoci ani praxe pojišťo- vacího dozoru ve smyslu pojišťovacího regulativu z roku 1896. Nutnost nové, podrobnější, preciznější právní úpravy pojišťovací smlouvy se především koncem minulého století začala ukazovat stále tíživější. Rozhodující pro zvrat v této oblasti měl však až začátek tohoto století. Jistý vliv zde bezesporu mělo i zákonodárství okolních států. V Německu došlo k úpravě pojiš- ťovací smlouvy zákonem z 30. května 1908 a ve Švýcarsku spolkovým zákonem ze dne 2. dubna 1908.

Na základě mnohaletých zkušeností z právní a pojišťovací praxe bylo především na přelo- mu století v odborné literatuře publikováno množství požadavků na zreformování právních předpisů majících dopad na vývoj soukromého pojišťovnictví. Tyto požadavky v podstatě můžeme shrnout do následujících bodů:

1. Zajistit podrobnou právní úpravu o uzavírání pojišťovacích smluv.

2. Propracovat trestní zákon a předpisy požární policie za účelem stanovení účinné zá- konné ochrany k zamezení neštěstí způsobených hrubou nedbalostí nebo trestným činem.

3. Propracovat stavební řád s ohledem na zajištění bezpečnosti života a majetku.

4. Propracovat provozní předpisy o průmyslových závodech, přepravních podnicích a přepravě po lodích.

1.3 PŘÍPRAVA, VYDÁNÍ A VÝZNAM ZÁKONA O POJIŠŤOVACÍ SMLOUVĚ Z ROKU 1917

Jak již bylo řečeno, rozhodující pro zajištění nové, potřebám tehdejší společnosti vyhovující právní úpravy pojišťovací smlouvy byl začátek tohoto století. Nezdařené návrhy na novou zákonnou úpravu pojišťovací smlouvy se však začaly objevovat již v posledních třiceti letech minulého století. Tak například v roce 1870 byla vypravována na ministerstvu spravedlnosti osnova pojišťovacího zákona, jež se stala i předmětem jednání rakouských pojišťoven. Jejich stanoviska však byla většinou odmítavá a z jejich řad se naopak objevily návrhy poněkud opačného charakteru. O sedm let později v roce 1887 byla rovněž vypracována osnova o smlouvě pojišťovací, tentokrát odborným spolkem rakousko-uherských pojišťoven. Jednání o tomto návrhu však rovněž skončilo na mrtvém bodě.¹¹

Rozhodujícím se ovšem stal až roku 1905, kdy byl uveřejněn předběžný návrh vlády a zá- roveň vyžádáno vyjádření odborníků z právní teorie i praxe. Navrhovaná úprava vcelku od- povídala potřebám tehdejšího hospodářského života. Proto po menších úpravách z této os- novy vzešel návrh vládního zákona o smlouvě pojišťovací, který byl 19. prosince 1907 předlo- žen panské sněmovně k ústavnímu projednání.¹² Předloha byla přidělena k posouzení nejpr- ve spojené národohospodářské a právní komisi, která ze svého středu určila sedmičlennou subkomisi k předporadám k návrhu. Zpravodajem této komise se stal dvorní rada dr.

Grünhut. Práce uvedené subkomise byly ukončením XVIII. zasedání parlamentu přerušeny a znovu obnoveny, když byl návrh opět dne 10. března 1909 vládou předložen říšské radě.¹³ Dne 19. dubna 1909 sice uvedená spojení komise dokončila hodnotící zprávu, ta se však v důsledku 1909 opětovaného ukončení zasedání sněmovny do pléna k projednání nedosta- la.¹⁴ Potřetí byla vládní osnova předložena při zahájení XX. zasedání říšské rady dne 20. října 1090.¹⁵ Zpráva komise byla nato podána 1. prosince 1900.¹⁶ Předloha přepracovaná podle návrhu komise byla panskou sněmovnou přijata 28. prince 1909. Usnesením panské sně- movny byla podle jednacího řádu říšské rady předloha přikázána poslanecké sněmovně, kte- rá ji nejprve předložila k posouzení justičnímu výboru.¹⁷ Ten po důkladném posouzení pro- jednávané osnovy akceptoval návrh svého zpravodaje tajného rady dr. Wittka, aby byla přija- ta beze změny ve znění usnesení panskou sněmovnou. Zpráva justičního výboru však do plé- na nepřišla, protože mezitím byla říšská rada rozpuštěna.¹⁸

Když se říšská rada opět sešla v roce 1011, předložila vláda osnovu počtvrté.¹⁹ Tentokrát v onom znění, které již bylo přijato panskou sněmovnou a které podle návrhu justičního vý- boru poslanecké sněmovny mělo být touto sněmovnou schváleno. Změny, které vzešly pře- devším z jednání v panské sněmovně, totiž přibližovaly vládní návrh pojetí pojišťovací smlouvy v zákonných úpravách v Německu a ve Švýcarsku, což bylo důležité k upevnění vzá- jemných vztahů rakouského pojišťovnictví k obdobným organizacím v sousedních státech.

Při nových jednáních o předloze se usnesl justiční výbor poslanecké sněmovny v roce 1912 po zvážení návrhu zpravodaje prof. Dr. Josefa Redlicha, na řadě menších změn, spíše formálního charakteru, a navrhl nové ustanovení o exekuci na pojistný nárok, což vzhledem k nejistému stanovisku bylo záslužným doplněním předložené materie. Bohužel vnitropolitic- ké poměry znovu znemožnily uskutečnění návrhu. Problematika právní úpravy pojišťovací smlouvy se však stávala stále častěji předmětem diskuse v odborném tisku a navíc, což bylo ještě závaznější, vládní osnova projednávaná několikrát v parlamentu se stávala bližší judika- tuře. Stále častěji totiž bylo možné pozorovat, že soudní rozsudky se odvolávaly na jednotlivá ustanovení tohoto návrhu nebo alespoň o něho opíraly své názory. Právní nejistota se tím pochopitelně jen prohloubila.²⁰

Taková to situace byla v době vypuknutí světové války v létě 1914. Válčené události a hospodářsko-politická situace na počátku války ještě prohloubily nutnost rozvoje pojišťovnic- tví a zajištění právní jistoty v této oblasti. Proto již po prvním válečném roce se vláda rozhod- la urychleně provést nápravu a reformu v oblasti pojišťovnictví konečně realizovat. Tak se stala osnova justičního výboru poslanecké sněmovny z roku 1912, jen s několika málo změ- nami zejména v důsledku návrhů Rakouského svazu pojišťoven, císařským nařízením č. 343 ř. z. z 22. listopadu 1915 „ Poji šť ovac í m řá dem “. Některé normy tohoto pojišťovacího řádu byly uvedeny v účinnost již 1. ledna 1916, ostatní měly vstoupit v účinnost o rok později. Podle nařízení č. 429 ř. z. z 27. prosince však byla jejich účinnost odložena až k 1. lednu 1918.²¹

Zatím se však poměry poněkud změnily. Vzhledem k tomu, že pojišťovací řád byl vydán bez souhlasu parlamentu císařským nařízením, bylo nutné, aby se touto věcí říšská rada pře- ce jen zabývala. Proto se problematika právní úpravy pojišťovací smlouvy vrátila v roce 1917 na pořad jednání vídeňského parlamentu. Justiční výbor poslanecké sněmovny však proti očekávání k vládnímu návrhu zaujal zamítavé stanovisko a usnesl pořídit novou osnovu zá- kona o pojišťovací smlouvě na základě vydaného pojišťovacího řádu s přihlédnutím k návrhům obsaženým v pamětním spisu vzájemných pojišťoven a připomínkám pojišťoven zemských.

Skutečně v brzké době došlo k pořízení takového návrhu, jež v celku rychlým postupem byl schválen oběma sněmovnami a sankciován císařem 23. prosince 1917.²² Zákon o smlouvě pojišťovací byl potom konečně vyhlášen v říšském zákoníku pod číslem 501. Tak tedy po Švý- carsku a Německu i rakousko-uherská habsburská monarchie dostala po mnoha letech pří- prav a jednání samostatnou právní úpravu pojišťovacího smluvního práva, to za situace, kdy kromě zmíněného Švýcarska a Německa ve většině ostatních států tato úprava byla včleněna do obchodního zákoníku.²³ Příslušné paragrafy všeobecného občanského zákoníku z roku 1911 se od tohoto okamžiku staly ve své podstatě již jen historické právním dokumentem. Úvodem výkladu zákona o pojišťovací smlouvě je třeba nejprve vyložit některé skutečnos- ti související s počátkem jeho účinnosti a vztahem jeho účinnosti k účinnosti předcházejícího pojišťovacího řádu. Období od vydání pojišťovacího řádu do data předpokládaného zahájení účinnosti zákona o pojišťovací smlouvě (1. ledna 1919) můžeme totiž v podstatě rozdělit do tří etap:

1. etapa - od 1. ledna 1916 (kdy vstoupily v účinnost předpisy pojišťovacího řádu uvedené v čl. I pod č. 1 - 20) až do 1. ledna 1918 (kdy byl pojišťovací řád ustanovením § 170 zákona o pojišťovací smlouvě zrušen). V tomto ob- dobí tedy platila jednak ustanovení pojišťovacího řádu, která vstoupila v účinnost vedle starých norem. Zcela nedotčeny zůstaly reformou oblasti pojištění námořního, zajištění a pojištění losů, pojišťovací smlouvy uzavře- né od pojistitelů, kteří nebyli kvalifikovaní jako zákonně zřízené pojišťovny a připuštěny k provozu.

2. etapa - rok 1918, jehož 1. lednem měla nastat účinnost ostatních norem pojišťovacího řádu. Jak však již bylo uvedeno, nestalo se to, a tak doposud působící normy pojišťovacího řádu byly vystřídány příslušnými normami zákona o pojišťovací smlouvě.

3. etapa - od 1. ledna 1919, kdy měla nastat účinnost ostatních částí zákona o pojišťovací smlouvě. Pro vymezení působnosti zákona o pojišťovací smlouvě byly důležité §§ 164 a 165. Z použití tohoto zákona byly vyloučeny:

a) Smlouvy pomocných pokladen zřízených podle zákona č. 202 ř. z. ze dne 16. července 1892. toto vymezení bylo důležité v tom směru, že pojišťovací řád tyto smlouvy zahrnoval. Důvod, proč tyto smlouvy nebyly zahrnuty pod zákon o pojišťovací smlouvě, jež byl uveden zástupcem vlády při projednávání osnovy v justičním výboru poslanecké sněmovny, spočíval v tom, že se nepodařilo přizpůsobit zákon o pomocných pokladnách k zákonu o pojišťovací smlouvě.

b) Pojišťovací poměry „nositelů pojištění veřejnoprávního“. Toto poněkud nejasné vymezení bylo rovněž blíže vysvětleno při jednání justičního výboru poslanecké sněmovny, tak, že těmi byly míněny „ú stavy pln í c í ú kol veřejnoprávn í ho poji š těn í , zab ý vaj í c í se v š ak pop ří paděvedle toho i poji š těn í m soukromoprávn í m, zejména např. nemocensképokladny, provozuj í c í takéi tzv. malépoji š těn íživotn í“ .

c) Náhradní smlouvy uzavřené pojišťovnami v oboru penzijního pojištění zřízenců. Opět stejně jako v případě pomocných pokladen pojišťovací řád je podřídil své působnosti, zákon o pojišťovací smlouvě ze stejného důvodu jako pomocné pokladny je vyloučil.

d) Pojištění námořní, zajištění a pojištění losů čili tzv. pojištění slosovací. V případě pojištění námořního bylo odkázáno na budoucí celkovou úpravu námořního práva.

Zákon o pojišťovací smlouvě byl postaven na tehdy již vžitém chápání pojišťovací smlouvy mající tyto charakteristické znaky: podstatou smlouvy měla být nejistota o výsledek při uzaví- rání smlouvy. Tato nejistota o výsledek docilovala se při pojišťovací smlouvě vázáním pojist- níkova plnění na podmínku dostavení se určité nejisté, avšak možné skutečnosti, pojistné příhody.

Nejistota o pojistné příhodě mohla být různá: nemuselo být známo, zda vůbec k pojistné příhodě dojde, nejistota se však mohla týkat i jen intenzity vyvolaných následků, nebo dokonce jen doby nastoupení těchto následků. Záleželo jen na tom, výsledku, tj. o tom, jaký bude hodnotový poměr vzájemných smluvních plnění.

Dalším podstatným znakem pojišťovací smlouvy měla být skutečnost, že plnění pojistite- lovo slouží ke krytí určitých majetkových potřeb. Tím se lišilo pojištění od hry v loterii, jež vykazovalo jinak shodné znaky s pojištěním, avšak právě svým hospodářským účelem se od ní podstatně lišilo. Jak zvlášť zdůrazňoval prof. Hermann-Otavský ve svém „ Soukromém prá- vu poji šť ovac í m “: v loterii jde právě jen o výhru, naději nepřiměřeného obohacení, o zisk, kdežto v pojištění se hledá ochrana před nepříznivými hospodářskými důsledky určitých sku- tečností, bezpečnost majetková.

Za třetí znak pojišťovací smlouvy byl považován způsob ustanovení pojistníkova plnění, jenž zde měl povahu průměrného ekvivalentu.²⁴

Zákon o pojišťovací smlouvě, jak bylo uvedeno, nenabyl hned celý účinnosti. Od 1. ledna 1918 vstoupila v účinnost jen část zákona (viz § 168), je v podstatě nahrazovala ty normy pojišťovacího řádu, které nabyly účinnosti od roku 1916. Ostatní předpisy zákona o pojišťo- vací smlouvě měly vstoupit v účinnost od 1. ledna 1919. Politické události související s rozpadem habsburské monarchie a vznikem samotného československého státu však způ- sobily, že začátek účinnosti byl dále odkládán a ve svém důsledku tato část zákona nevstou- pila formálně v účinnost nikdy. Proto při dalším výkladu se omezíme především na pojednání o těch ustanoveních, která měla praktický dopad na vývoj pojišťovnictví u nás v nejbližších letech, tedy na ty, které nabyly účinnosti.

Ze všeobecných předpisů platila především směs různorodých ustanovení §§ 9 - 21 s výjimkou § 13, odst. 1 a § 17. Bylo to ustanovení o umoření pojistky a náhradní pojistce, o pojistníkovu právu na opis, o rozhodčím soudu, o místní soudní příslušnosti, o smluvních oh- láškách o prohlášení, o vědomosti pojistitelově o okolnosti, jež má být hlášena, o změně po- jistníkova bydliště, o konvenční pokutě, o prodloužení smlouvy mlčky a trvalém pojištění, o promlčení, o omezení pojistného nároku lhůtou a o vlivu konkursu a vyrovnacího řízení na pojišťovací smlouvu.

Souvislou skupinu platných předpisů tvořila ustanovení o placení prémie (pojistného) - § 23, odst. 4, §§ 24 - 27 a 31. Ustanovuje se, že za pojistné období platí doba jednoho roku, nebyla-li prémie vyměřena podle období kratšího. Stanoví se zásadní povaha prémie jako dluhu doručeného, jež však se mění ve dluh výběrčí, byla-li prémie v třikrát za sebou jdoucích lhůtách vybrána u pojistníka. Za dobu placení prostřednictvím pošty platil okamžik, kdy bylo pojistné poštou odesláno nebo na poště poukázáno popřípadě vyplaceno. Pokud způsob placení sám neposkytoval pojistníku dostatečného listinného osvědčení, byl pojistitel bez vyznání povinen potvrdit pojistníku placení. Pojistitel byl povinen přijmout placení i od osoby obmyšlené, jež získala právo na pojistitelovo plnění a to i proti vůli pojistníkově. Naproti to- mu se však též rozšiřovala pro pojistitele možnost kompenzace i vůči třetím osobám, jež pří- mo ze smlouvy nabyly práva na pojistitelovo plnění, ovšem jen pro pojistitelovy protipohle- dávky z této smlouvy. Konečně zde byla upravena důležitá otázka pojistitelova práva na sní- žení prémie, odpadnou-li nebo ztratí-li význam okolnosti nebezpečné, k nímž bylo při stano- vení prémie přihlédnuto.

Mimořádně důležitý byl pro pojistníka § 32 zákona o pojišťovací smlouvě o prodaných do- ložkách. Tímto předpisem chránil zákonodárce pojistníka před neodůvodněnou ztrátou ná- roku na pojistitelovo plnění pro porušení oněch četných oznamovacích povinností, bezpeč- nostních přepisů atd., jež byly předepsány smlouvou. V tom směru se především rozlišovalo mezi povinnostmi (náležitostmi), jež bylo třeba splnit před pojistnou příhodou a náležitostmi, jež bylo třeba plnit po ní. V prvé kategorii pak nastal buď případ, že se pojistitel dověděl o porušení povinnosti před nastoupením pojistné příhody a pak mohl smlouvu s okamžitou platností zrušit, bylo-li možné přičítat pojistníkova zavinění. Nastala-li však pojistná příhoda, mohl se pojistitel dovolat propadní doložky jen tehdy, bylo-li možné přičítat pojistníkova za- vinění. Nastala-li však pojistná příhoda, mohl se pojistitel dovolat propadní položky jen teh- dy, stíhala-li pojistníka vina za porušení náležitosti, šlo-li o porušení bezpečnostních předpi- sů. Došlo k propadnutí práva mimo to jen tehdy, mělo-li porušení náležitosti vliv na nastou- pení pojistné příhody nebo na objem pojistitelova plnění. Jednalo-li se o druhou kategorii náležitostí, jež bylo třeba splnit po pojistné příhodě, připouštělo se propadnutí pojistníkova práva jen v případě hrubé nedbalosti a mimo to se přihlíželo též k tomu, zda mělo porušení náležitosti vliv na zajištění pojistné smluvní pokuty, jež neměly znamenat propadnutí práva a rovněž nikoli na úmluvy, jež přiznávaly pojistiteli právo výpovědi s nejméně měsíční lhůtou.

Nemenší ochranný význam měla pro pojistníka ustanovení § 39 a 41 zákona o pojišťovací smlouvě. Především se zde stanovila všeobecně povinnost pojistníka ohlásit neprodleně po- jistiteli nastoupení pojistné příhody. Pro jednotlivé pojišťovací odvětví bylo však na přísluš- ných místech zákona ustanoveno, kdy lze považovat oznámení za učiněné včas (§§ 78, 91, 99, 124, 140, 162). Dále byla stanovena pojistníkova povinnost poskytnout pojistiteli žádané vysvětlení a dovolit mu potřebná šetření. Doklady mohl žádat pojistitel, jen pokud šlo „jejich opatření od pojistníka slušně vyžadovat“. Pojistitel se nemohl dovolávat úmluv, podle nichž šlo prokázat určité skutečnosti jen určitými důkazními prostředky, nebo úmluvy, podle níž bylo plnění pojistitelovo splatné teprve zjištěním nároku uznáním, smírem nebo pravoplat- ným rozsudkem. Splatnost pojistitelova plnění nastává měsíc po oznámení pojistné příhody, resp. 14 dní po skončení potřebných šetření ke zjištění příhody, objemu plnění a osoby oprávněné. Pojistitel nemohl rovněž se dovolávat úmluvy, podle níž by byl zproštěn povin- nosti platit úroky z prodlení. Nebylo-li šetření ukončeno bez pojistníkova viny v uvedené mě- síční lhůtě, mohl pojistník žádat od pojistitele přiměřenou splátku na plnění.

Následovala potom další závažná ustanovení. Jednalo se o § 50, odst. 1, jež zaváděl v zákoně ve smyslu zájmové teorie pojem pojistného zájmu jako předmětu pojišťovací smlouvy. Nikoli věc sama, nýbrž hospodářský zájem byl předmětem smlouvy. Převýší-li po- jistná suma hodnotu pojistného zájmu, měly obě strany právo snížit přiměřeně sumu a tím i prémii. Vedle pojistného zájmu zaváděl zákon i pojem zájem na pojištění v § 63, jejž bylo nutné přesně odlišovat od zájmu pojistného a v literatuře byl označován za stav trvajícího pojistného nebezpečí, tj. možnost nastoupení pojistné příhody. Šlo tu o provedené zásady, že bez nebezpečí není pojištění, přičemž se ovšem existence pojistného nebezpečí posuzova- la se zřetelem k pojistníku, resp. při pojištění na cizí účet k pojištěnci. Pojem zájmu na pojiš- těnce se též objevuje na pojištění úrazovém.

Předpisy o zcizení pojištěných věcí (§ 64 - 68) měly za účel zachovat při zcizení nemovitosti, jakož i při přechodu vlastnictví dědictví kontinuitu o pro nového nabyvatele. Oběma stranám se ovšem dávala v případě zcizení nemovitosti možnost, aby smlouvu rozvázaly. Osud pojištění sledoval zde osud věci a odpoutával se od osoby. Při věcech movitých zanikalo však zcizením věci i pojištění a to vyjitím věci z pojistníkova držby. Pro pojištění proti krupobití a dobytčí pojištění platily speciální předpisy §§ 94 a 109.²⁵

Ve zvláštních částech zákona o pojišťovací smlouvě (díl druhý, části v účinnost vstoupily jen předpisy dané pro pojištění k výši ochraně pojistníka a osoby poškozené, popř. k ochraně veřejných zájmů, v životním pojištění pak bylo upraveno pojištění ve prospěch třetího a vý- klad obmyšlení doložky. Rovněž vstoupily v účinnost předpisy o exekuci na nároky z pojistky v § 147 - 150.

Protože tedy části zákona o pojišťovací smlouvě (co do rozsahu se jednalo o převažující část ustanovení zákona o pojišťovací smlouvě) upravující jednotlivé druhy pojištění ve své většině nenabyly účinnosti a tedy v tomto směru platila stará právní úprava, resp. dále jediným pramenem zůstaly většinou všeobecné pojišťovací podmínky jednotlivých pojišťoven, těmito otázkami se budeme zabývat jen rámcově.

K hlavním druhům pojištění proti škodě patřilo pojištění požární, pojištění krupobití, pojištění dobytka, pojištění dopravní a pojištění odpovědnostní.

Při požárním pojištění ručil pojistitel za škodu, která byla způsobena požárem, bleskem nebo výbuchem způsobem ve smlouvě uvedeném. Pojistitel byl povinen nahradit škodu, která vznikla zničením nebo poškozením přímým nebo nepřímým působením ohně nebo hašením, stržením, vyklizením nebo podobnými opatřeními při požáru. Totéž platilo o škodě, jež vznikla tím, že se pojištěné věci při požáru ztratily. Naopak pojistitel neručil za škody způ- sobené požárem nebo výbuchem, které vznikla zemětřesením, válečnými událostmi, vzbou- řením nebo povstáním. Požární pojištění se stalo zvlášť aktuální v době první světové války. Protože pojistitel neručil za škody způsobené požárem vzniklým v důsledku válečných udá- lostí, bylo třeba přesně vymezit tyto případy. Proto v této době byla vydána řada rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Vídni, jež na tento problém reagovaly a to i za situace, kdy tato část zá- kona ještě nevstoupila v účinnost. Pro zajímavost si z některých z nich odcitujeme závěry:

„ Válečné klauzule v pojistné smlouvě uvedené nelze použíti pro případ, kdy pojištěná vý- kladní tabule byla rozbita ruským vojenským autem v území válečném“²⁶

„Pro škodu nastalou Explozí silostroje patřícího nepřátelskému vojenskému sboru nenastává povinnost k náhradě škody“.²⁷

„Požár, jenž vypukl nepozorností vojska v budovách obsazených v území válečném, dlužno míti za způsobený válkou a není normálním pojištěním kryt“.²⁸

„Příčinná souvislost s válkou jest tu, i když oheň vzešel z nepozornosti nepřátelského vojska, které obsadilo budovu požárem postiženou".²⁹

„Také škody způsobené anarchisty v místě nepřátelské invaze, nejsou pojištěním kryty“.³⁰

„Že škoda požární, jejíž bližší příčina nemohla býti vyšetřena, nastala v místě nepřítelem obsazeném, neospravedlňuje samo o sobě domněnku, že náhradní povinnost pojišťovny pomíjí následkem události válčené. Důkaz, že škoda byla válkou způsobena, má provést pojiš- ťovna, důkaz opaku nepřísluší nikdy pojistníkova.³¹

„Pojistník nemá nároku na náhradu z krádeže spáchané vloupáním v místě nepřítelem obsazeném, i když byl veřejný pořádek udržován“ .³²

„Škody způsobené válečnými událostmi jsou nejen ty, které přivodila válka nebo vojenská opatření učiněná v zájmu vedení války přímo, nýbrž také ty, které byly vyvolány válečným stavem nepřímo.³³

„Pojistník nemá nároku na náhradu z krádeže spáchané vloupáním v místě nepřítelem obsazeném, i když byl veřejný pořádek udržován“ .³⁴

Konečně uvedeme ještě jedno zajímavé rozhodnutí Nejvyššího soudu ve Vídni, jež vysvětluje pojem „vzbouření“.

Pojem – vzbouření- podle zákona o poj. sml. není totožný s pojmem – vzbouření – podle § 73 trest. zák., nelze o tom pochybnosti, že se stanoviska pojišťovacího nenastává teprve tehdy, když dochází ke vzbouření majícímu všechny znaky zločinu podle § 73 trest. zák., nýbrž již tehdy, když jako v souzeném případě táhly ulicemi zástupy lidí vyhrožujících, násilně poškozujících a odcizujících cizí majetek. V takovém případě jest již právem spatřovati vzbouření v běžném slova smyslu, které má na mysli zákon o smlouvě pojišťovací, resp. poj. podmínky“³⁵

Pro úplnost je třeba ještě uvést nejdůležitější právní normy z jiných oblastí, které se k problematice požárního pojištění vztahovaly:

- Železniční koncesní zákon ze dne 14. září 1854, čís. 238 ř. z. Podle § 10 písm. b) to hoto zákona byla železnice povinna nahradit veškerou škodu vzniklou provozem železnice, tudíž i požáry nastalé jiskřením lokomotivy.
- Řád požární policie (pro Čechy zákon ze dne 25. května 1876, čís. 45 z. z. českého, pro Moravu zákon ze dne 5. dubna 1873, čís. 35 z. z. moravského, pro Slezsko zákon ze dne 2. února 1873, čís. 20 z. z. slezského).
- Výnos místodržitelství ze dne 31. července 1872, čís. 38.004 (Sb. norm. čís. 249), jímž se ukládá obecním úřadům dbát toho, aby v blízkosti vznětlivých objektů se zacházelo opatrně s ohněm, a aby bylo postaráno o řádné hasičské přístroje.
- Výnos místodržitelství ze dne 30. května 1874, čís. 28.667 (Sb. norm. čís. 406), jímž se obcím ukládalo pečovat o to, aby stohy byly co nejvíce izolovány.
- Výnos místodržitelství ze dne 6. července 1874, čís. 37.073 (Sb. norm. čís. 420), jímž se ukládalo obcím poučit majitele nemovitostí o tom, aby se dali pojistit ve vlastním zájmu proti požáru, protože veřejné subskripce na poškození požárem byly jen nepatrnou náhradou za utrpěnou škodu.
- Ministerské nařízení ze dne 18. července 1906, čís. 176 ř. z. (plynový regulativ).

Při pojištění proti krupobití ručil pojistitel za škodu, jež vznikla na pojištěných plodinách půdy účinkem krupobití. Tento druh pojištění byl považován za jeden z nejriskantnějších, poněvadž proti zpětným účinkům těchto výlučně živelným událostí nebo žádných preventivních opatření. Vzhledem k tomuto nebezpečí přistoupily společnosti, které se tímto pojištěním zabývaly, většinou k zavedení vzájemného zajištění a vypracovaly si podrobné statistiky, na jejichž základě byly vytvářeny společné sazby.³⁶

Další ustanovení pojišťovacího zákona patřilo pojištění dobytka. Je zajímavé upozornit na některé zvláštnosti z vývoje tohoto pojištění. Tento druh pojištění se stal životaschopným teprve zavedením zákona o nakažlivých nemocech dobytka a přísným prováděním zvěrolé- kařské služby. Vzhledem k značnému riziku se tento druh pojištění nesetkával s porozuměním u soukromých pojišťoven, a proto byly zřízeny jednotlivé pojišťovací ústavy pro pojištění dobytka pod dohledem zemských úřadů. Tyto zemské pojišťovny spočívaly na základní myšlence vzájemného ručení a dobrovolného přistoupení a používaly zemské pod- pory. Otázka pojišťování dobytka však již byla v posledních dvaceti letech minulého století velmi živá. Svědčí o tom i již zmíněný pokus na Moravě, kde v návaznosti na § 41 zákona č. 35 ř. z., o tlumení zvířecích nákaz z 29. února 1880 byl 23. března 1883 vydán zákon č. 43 z. z., podle něhož bylo na Moravě zavedeno obligatorní, tedy povinné pojištění dobytka proti ško- dám způsobeným některými nakažlivými nemocemi (zánět plic skotu, sněť slezinná, slintavka a kulhavka), pokud tyto škody nebyly hrazeny z veřejných prostředků. Dlouho však tento pokus nevydržel, protože v roce 1892 bylo toto obligatorní pojištění zrušeno.³⁷ Poprvé s důkladnější právní úpravou pojišťovacích smluv pro pojištění dobytka se setkáváme až v zákoně o pojišťovací smlouvě, resp. v pojišťovacím řádu z roku 1915 pro pojišťovny sou- kromé. Podstatou tohoto pojištění bylo, aby pojistitel nahradil škodu, jež nastala smrtí (zhy- nutím, porážkou z nouze) pojištěného zvířete. Podle platných zásad tehdy rozhodných pro obchodování, považoval zákon o pojišťovací smlouvě za „dobytčí pojištění“ pouze tzv. „do- bytčí životní pojištění“, tj. pojištění proti ztrátám na živém zvířeti. Tzv. pojištění porážkového dobytka (pojištění proti škodě, která nastane následkem úředního zákazu použití masa) ne- bylo považováno, jako pojištění dobytčí ve smyslu tohoto zákona, nýbrž podléhalo všeobec- ným předpisům o pojištění proti škodě.

Tzv. meze vázanosti byly stanoveny tak, že pojistitel nahradil škodu:

- jež vznikla morem nebo nemocí a která se měla podle platných ustanovení nahra dit z veřejných prostředků, třebaže by tu pro porušení policejních předpisů o moru nebyl nárok na náhradu;
- jež byla způsobena válečnými událostmi, nebo jež vznikla vzbouřením případně povstáním (tedy stejné vymezení jako při pojištění proti požárům);
- jež byla způsobena požárem, bleskem, výbuchem, povodní nebo zemětřesením;
- jež vznikla při dopravě pojištěných zvířat po železnici, lodí nebo jiných dopravních prostředcích případně následkem takové dopravy, jakož i při nakládání i vykládání s tím spojeným;
- jež vznikla užitím koní k dostihům nebo k jiným sportovním účelům.

Stejně jako při požárním pojištění měl i zde pojistitel naléhavý zájem na místním ohraničení svého ručebního okruhu. Proto bylo stanoveno, že „ pojistitel bude prost závazku plniti, bude-li poji š těnézv íř e odstraněno z určitého m í sta “ ; toto však platilo jen tehdy, jestliže toto odstranění trvalo delší dobu než osm dní.³⁸

Dalším druhem pojištění proti škodě bylo dopravní pojištění. Při tomto pojištění nesl po- jistitel nebezpečí, jemuž bylo vydáno zboží při dopravě po souši nebo po vnitrozemských vodách, případně, jemuž byly vydány lodi při vnitrozemské plavby. Při pojištění lodi ručil po- jišťovatel také za škodu, kterou pojistník utrpěl tím, že musel nahradit škodu při srážce s jinou lodí třetím osobám. V této souvislosti je třeba upozornit na platnost zákona č. 151 ř. z. ze dne 29. července 1912 o ručení za srážky lodí.

Pojistitel neručil:

1. Při pojištění zboží za škodu, kterou způsobil odesílatel nebo příjemce úmyslu nebo z nedbalosti.

2. Za škodu způsobenou přirozenou povahou zboží (jmenovitě vnitřní zkázou úbytem, oby- čejným prosazováním), vadným obalem, krysami nebo myšmi, pokud tato škoda nenasta- la prodlením cesty, způsobeným nehodou, za kterou byl pojistitel povinen ručením.

3. Při pojištění lodi za škodu, jež vznikla tím, že loď při nastoupení cesty nebyl ve stavu k jízdě způsobilém nebo nebyla náležitě vybavena nebo opatřena posádkou atd.

4. Za škodu, jež byla způsobena válečnými událostmi nebo následkem vzbouření nebo po- vstání.

5. Za škodu způsobenou prodlením při dopravě ztrátou konjunktury, na kurs nebo úrocích.

6. Za škodu způsobenou nebezpečím ledu nebo výbušnými látkami.

Dopravní pojištění v Rakousko-Uhersku provozovaly téměř výhradně akciové společnosti. Posledním druhem pojištění za škodu upravovaným pojišťovacím řádem i zákonem o po-jišťovací smlouvě bylo pojištění odpovědnostní. Při tomto pojištění byl pojistitel zavázán zprostit pojistníka škody z plnění třetí osobě, k němuž byl pojistník povinen podle odpověd-nostního poměru uvedeného ve smlouvě pro skutečnost, která měla nastat ve smluvené době.³⁹

Opět jde zde třeba pro úplnost uvést zákonná ustanovení platná v rakouských zemích ukládajících zákonnou povinnost ručení:

- Občanský zákoník z roku 1811 (§§ 970, 1293 - 1341);
- Zákon o ručení z provozu železnice z 5. března 1869, čís. 27 ř. z. a z 12. července 1920, čís. 147 ř. z.;
- Koncesní železniční zákon ze dne 14. září 1854, čís. 238 ř. z.;
- Zákon o ručení za škody z provozu silostrojů z 9. srpna 1908, čís. 112 ř. z.;
- Lesní zákon z 3. prosince 1852, čís. 250 ř. z. (§ 34 - plavba dříví);
- Honební zákon český z 1. června 1866, čís. 49 z. z.; moravský z 13. ledna 1903, čís. 123 z. z.
- Horní zákon z 23. května 1854, čís. 146 ř. z.;
- Vodní zákon z 30. května 1869, čís. 93 ř. z.;
- Zákon o ochraně a vysazování stromořadí podél veřejných silnic z 2. prosince 1884, čís. 72 z. z. (§ 11 ručení za čeleď při poškozování stromořadí);
- Zákon o ručení při srážce lodí z 29. července 1912, čís. 151 ř. z.;
- Zákon o úrazovém pojištění dělnického z 28. prosince 1887, č. 1 ř. z. ve znění novel z 29. dubna 1912, čís. 96 ř. z. a 21. srpna 1917, čís. 363 ř. z.

Třetí díl zákona o pojišťovací smlouvě byl věnován životnímu pojištění. Tento druh pojištění se v rakouských zemích vyvíjel dost pomalu. Z počátku, jak bylo upozorněno v souvislosti s přípravou rakouského všeobecného občanského zákoníku, k tomu bylo dokonce značně odmítavé stanovisko. Pomalý vývoj tohoto pojištění byl však patrný i v dalších obdobích, kdy v jiných okolních státech se tento druh pojištění stal samozřejmostí. Tak například v roce 1904 v Německu (přestože i zde životní pojištění nebylo příliš rozvinuto) obnášel pojistný kapitál 10 miliard korun, kdežto v Rakousko-Uhersku koncem stejného roku bylo pojištěno pouze něco málo více než 3 miliardy korun.⁴⁰

Přes tento pomalý vývoj soukromého životního pojištění se na přelomu století vyvinulo několik jeho druhů. Emanuel Horst v „ Základech poji šť ovnictv í“ vypracovaných pro úředníky c. k. výsadní Assicurazioni Generali v Terstu uvádí pojištění „ pro svatebn í v ý bavy, pro poji š tě- n í d í tek v ů bec, poji š těn í kapitálu pro dobu vojenskéslužby, poji š těn í společn í k ů , aby pro p ří - pad ú mrt í jednoho neb druhého majitele závodu se zamezilo zeslaben í obchodu vyplacen í m závodn í ho kapitálu dědic ů m; k zabezpečen í ve prospěch obecněprosp ěš n ý ch podnik ů aneb k nadac í m, jakožpoji š těn í ke kryt í poplatk ů dědick ý ch, ku poji š těn í pro zemědělskékruhy, aby zachována byla držba v jedněch rukou, tj. hypotekárn í poji š těn íživotn í“ .⁴¹ Tento výčet byl však jen demonstrativní.

Zákon o pojišťovací smlouvě vycházeje z vžitých všeobecných pojišťovacích podmínek vý- znamných rakouských pojišťoven upravil obecně tento druh pojištění v § 130, konstatujíc, že „ při poji š těn í naživot jest poji šť ovatel povinen, zaplatit smluven ý obnos kapitálu nebo renty po dostaven í se p ří hody pojistn é“ . Podle povahy pojistné příhody rozeznávala potom právní praxe i teorie několik skupin a druhů pojištění:

A. Pojistnou příhodu, na níž bylo plnění vázáno, mohla být buď smrt osoby, na jejíž život bylo pojištění uzavřeno („nositel pojištění“), nebo skutečnost, že tato osoba po uplynutí urči- té doby ještě bude žít. Nebezpečí, které pojistitel nesl, stálo v podstatě proti sobě. V prvém případě se jednalo o nebezpečí smrti, v druhém případě pak o nebezpečí dožití. Podle toho se třídily všechny formy životního pojištění na dvě skupiny a to pojištění pro případ smrti a pojištění na dožití.

B. Druhou skupinu tvořily pojištění, kdy pojistná příhoda byla jistá, nejistá byla pouze doba, kdy nastane. Podle toho se pak rozeznávala dvojí forma:

1) Pojištění s bezpodmínečnou povinností pojistitele k plnění, kam patřily tyto hlavní for- my pojištění pro případ smrti: pojištění doživotní (plnění po nastalé smrti), pojištění tzv. smí- šené (plnění po dosažení určitého věku nebo po smrti, nastane-li tato dříve), vzájemné pojiš- tění pro případ přežití (po úmrtí jedné osoby nastávalo plnění vůči osobě jiné), pojištění s určitou dobou splatnosti (plnění v určitý předem stanovený den, zatímco povinnost k placení prémie zanikla okamžikem smrti, nastala-li tato před stanoveným dnem).

2) Pojištění s podmíněnou pojistitelovou povinností k plnění, zahrnovala všechna pojištění pro případ dožití, dále všechna pojištění důchodová (rentová), dále tzv. krátká pojištění pro případ úmrtí a jednostranné pojištění pro případ přežití. Tyto druhy pojištění sice většinou byly teprve ve svých začátcích, nicméně staly se dobrým základem pro jejich rozvoj v období první republiky. Zákonodárství zároveň muselo zajistit, pokud to v důsledku označeného roz- lišování bylo ze stanoviska pojistné technicky možné, zajistit pojistníkova dispoziční právo nad krycím kapitálem tzv. prémiovou rezervu, utvořenou pojistitelem z pojistníkových platů prémií. Pouze tímto způsobem, jak konečně bylo uvedeno i v „ Motivech k zákonu o smlouv ě pojistn é“ z roku 1907, bylo možné těmto druhům životního pojištění zajistit jejich důležitý úkol, aby totiž byly současně „spořitelnou“.

3) Pojistku bylo možné uzavřít i tzv. na cizí život. Životním pojištěním v Rakousku se zabývaly jak akciové společnosti, tak i vzájemné pojišťovací ústavy, přičemž převahu brzy začaly nabývat společnosti akciové.

C. Vedle uvedeného smluvního životního pojištění se však v Rakousku vyvíjelo samostatně pojištění nemocenské, které svým charakterem připomínalo životní smluvní pojištění, ale bylo mnohem důkladněji právně upraveno (viz právní normy z oblasti pojištění sociálního) a zajišťováno nemocenskými pokladnami.⁴²

D. Posledním druhem pojištění upravených zákonem o pojišťovací smlouvě bylo pojištění úrazové. Rovněž tento obor v soukromém pojišťovnictví dlouhou dobu si nemohl najít své místo, přitom ve světovém měřítku měl dlouhodobé tradice. Z rakouských akciových společ- ností až Assicurazioni Generali v Terstu v roce 1882 založila samostatnou akciovou společ- nost, k volnému rozvinutí tohoto odvětví, a sice „ Prvn í rakouskou v š eobecnou proti ú raz ů m poji šť uj í c í společnost ve V í dni “. Od tohoto okamžiku se tento druh pojištění začal pěstovat mnohem šířeji, i když například v porovnání se sousedním Německem, jeho rozsah byl ne- srovnatelně malý. Podle úřední publikace rakouského ministerstva vnitra se zabývalo roku 1902 v Rakousku úrazovým pojištěním: 5 tuzemských akciových společností, 2 vzájemné ús- tavy, 2 uherské akciové společnosti, 8 cizozemských akciových společností, 1 cizozemská vzájemná pojišťovna. Akciové společnosti měly stejně jako u životního pojištění značnou pře- vahu.⁴³

Jednou z hlavních příčin, proč tento druh pojištění se u rakouských pojišťoven tak dlouho v podstatě nepěstoval, byl nedostatek právní úpravy. Teprve zákon o pojišťovací smlouvě z roku 1917, resp. pojišťovací řád z roku 1915, měl znamenat vytvoření právního podkladu.

Stejně jako v pojištění životním měl pojistitel povinnost i v úrazovém pojištění „platit ve smlouvě smluvený kapitál nebo důchod“. Podstatný rozdíl však spočíval v tom, že pojistná příhoda při životním pojištění byla jednodušší a jednotnější povahy, naproti tomu bylo zdů- razňováno, že „úraz“ je charakterizován teprve svými následky. Podle těchto následků byla vyměřována povinnost plnit z pojišťovací smlouvy v rámci sjednané pojistné sumy, avšak pouze podle následků samých, nikoli s ohledem na to, zda a pokud tyto následky měly vzápě- tí majetkovou újmu. Vedle placení kapitálu a důchodu mohlo tu navíc nastat „jinak sjednané plnění“, například opatření lékařské pomoci, dodání léků atd. Stejně jako pojištění životní mohlo být podle zákona o pojišťovací smlouvě uzavřené pojištění proti úrazům, které stihnou pojistníka samotného nebo proti úrazům, které stihnou jiné osoby. Zákon rovněž předpokládal možnost hromadného pojištění a pojištění ve prospěch třetí osoby. Vymezoval zaviněné způsobení úrazu a časové omezení závazku.⁴⁴

Jak jsme uvedli, rakouské pojišťovací právo až do vydání zákona o pojišťovací smlouvě postrádalo zákonnou úpravu tohoto druhu pojištění. Přitom zcela jiná situace ovšem byla v oblasti pojištění sociálního, kde se od osmdesátých let minulého století postupně krystalizovala dost podrobná úprava jednotlivých druhů nemocenského úrazového pojištění. Jen pro srovnání si uvedeme několik základních údajů:

Již v roce 1887 byl u nás vydán zákon o dělnickém úrazovém pojištění, roku 1888 o dělnic- kém nemocenském pojištění a roku 1889 byly nahrazeny nedostatečné předpisy zákona hor- ního o bratrských pokladnách předpisy novými. Roku 1892 byly stvořeny tzv. zapsané po- mocné pokladny, o dva roky později (1894) byla vydána novela k zákonu o úrazovém pojiště- ní. Konečné úpravy tohoto druhu pojištění potom spadaly do roku 1917.⁴⁵ V době, kdy se teprve v Rakousku tedy začaly formovat přesnější právní normy upravující soukromé úrazové pojišťování, v oblasti úrazového pojišťování zabezpečovaného veřejnými institucemi byla již značná tradice.

Pátý oddíl zákona o pojišťovací smlouvě potom obsahoval závěrečné a přechodné předpisy upravující působnost tohoto zákona a stanovující jeho účinnost.

Jak již bylo řečeno, zákon o pojišťovací smlouvě z roku 1917 nenabyl nikdy celý účinnosti. Především ustanovení o speciálních druzích pojištění zůstala ještě hodně dlouho na papíře. Svůj nesporný význam však měl. V období první republiky se stal hlavním předpokladem pro novou reformu postavenou na novém pojišťovacím zákoně z roku 1934.

1.4 POJIŠŤOVACÍ PRÁVO V MEZIVÁLEČNÉM ČESKOSLOVENSKU

Vznik Československé republiky v roce 1918 byl pro vývoj pojišťovnictví rozhodujícím mezníkem. Z Rakousko-Uherska převzala republika rozsáhlý komplex, který tvořilo v českých zemích 18 velkých ústavů s příjmy přes 80 mil. korun a značný počet drobnějších vzájemných pojišťoven lokálního významu.⁴⁶

Recepční normou, zákonem č. 11/1918 Sb., byl v plném rozsahu převzat právní řád ra- kousko-uherské monarchie. V důsledku toho tak zůstal v českých zemích v platnosti zákon č. 501/1917 ř. z. o pojišťovací smlouvě a pojišťovací regulativ nařízení č. 31/1896 ř. z. Na Slo- vensku to byly hlavně předpisy o pojistné smlouvě obsažené v obchodním zákoníku roku 1875 (zák. č. XXXVII).

Na sklonku roku 1918 se stala aktuální ustanovení zákona o pojistné smlouvě, jejichž účinnost zákon č. 501/1917 ř. z. odsunul na 1. ledna 1919. S ohledem na stávající poměry to ovšem nyní nebylo dosti dobře možné, a proto se tato lhůta posunula na 1. leden 1920. Ani k tomuto datu však působnost celého zákona nenastala. Vládní nařízení ji totiž opět posunulo, tentokrát na neurčito formulací, že účinnost uvedených ustanovení měla nastat dnem, který bude později určen. To se ovšem nikdy nestalo a tak zůstal zákon o pojistné smlouvě trvale z větší poloviny mrtvou literou.⁴⁷

I když v oblasti úpravy pojistné smlouvy nedošlo v tomto období k žádné výraznější změně a tato záležitost nebyla dokonce ani příliš probírána v odborném tisku, několikrát bylo novelizováno správní právo pojistné.

Povinné smluvní pojištění živnostníků bylo u nás poprvé zavedeno nařízením vlády č. 358/1919 Sb., kterým se stanovil organizační řád pro poskytování úvěru živnostníkům poškozeným válkou v Čechách. Toto nařízení vlády ukládalo, že při poskytnutí peněžním ústavem živnostníkovi úvěru tento od něho mohl požadovat kromě jiného i uzavření pojistky na život vinkulované ve prospěch peněžního ústavu. Po dobu trvání úvěru byl živnostník povinný si u tuzemské pojišťovny pojistit svůj podnik, i se skladem surovin a zboží, jakož i ostatní svůj hmotný a nehmotný majetek proti ohni a opatřit pojistku vinkulační doložkou, že plnění pojišťovny mu bude vyplaceno pouze se souhlasem zemského komitétu.

Podle zákona č. 71/1922 Sb., o vystěhovalectví, měl podnikatel dopravy povinnost pojistit u některé československé pojišťovny hlavu vystěhovalecké rodiny, případně jeho zástupce, pro případ úrazu, zavazadel pro případ poškození nebo ztráty, až do konečného místa určení, podle pojistné sazby schválené ministerstvem sociální péče. Podle provádějícího nařízení vlády k citovanému zákonu č. 170/1922 Sb. pojistné platil cestující.

Podle nařízení vlády č. 160/1923 Sb. stavebník, který dostal na stavbu finanční podporu podle zákona č. 35/1923 Sb., byl povinen stavbu pojistit proti požáru u některé pojišťovny v ČSR na částku, kterou uznal za přiměřenou zemský politický úřad a zabezpečit vinkulaci ve prospěch hypotekárních věřitelů zaručené půjčky a zemskému úřadu prokázat, že pojistku udržuje a že zaplatil roční pojistné.⁴⁸

Vládním nařízením č. 465/1920 Sb. byl stanoven zvláštní režim pro zřizování společností s ručením omezeným a akciových společností a zvyšování jejich základního kapitálu v mimořádných poměrech způsobených přechodem z válčeného na mírové hospodářství. Pokud šlo o akciové společnosti, tj. formou podnikání pojišťoven, bylo pro jejich založení i ustanovení poboček zapotřebí vždy státního povolení, musely být vytvořeny speciální fondy ke krytí případných ztrát atp.

Za zvláště významné označovala literatura vydání vládního nařízení č. 505/1920 Sb., které umožnilo, aby stávající i nově zakládané pojišťovny se staly smíšenými, tedy mohly provozo- vat zároveň životní a neživotní pojištění, co bylo dosud vyloučeno. Jinak řečeno s účinností od 3. srpna 1920 pojišťovnám, které provozovaly životní pojištění, povolovalo provozovat též důchodové pojištění a pojištění pro případ invalidity, jakož i pojištění následků tělesných úra- zů a pojištění odpovědnosti za škodu (povinné ručení). Podmínkou bylo, že pro životní pojiš- tění musely pojišťovny vést samostatný účet, odděleně spravovaly majetek a fondy životního pojištění a splňovaly další podmínky uložené ministerstvem vnitra na splnění závazků pojiš- tění. Za stejných podmínek se umožňovalo, aby pojišťovny, které provozovaly pojištění ma- jetku, úrazu a odpovědnosti za škodu (tzv. elementární, živelní neboli neživotní pojištění) sjednávaly i životní pojištění, a aby stávající pojišťovny rozšířily působnost na všechny druhy (odvětví) pojištění, které v té době mohly soukromé pojišťovny vykonávat. Tak se většina majetkových a životních pojišťoven přeměnila na smíšené (všeobecné) pojišťovací ústavy. K provedení vládního nařízení č. 505/1920 Sb. vyšel výnos ministerstva vnitra č. 65.745 z 22. října 1920, jímž byla většina škodových i životních pojišťoven přeměněna na ústavy smíše- né.⁴⁹

V roce 1920 bylo vydáno ještě vládní nařízení č. 524 Sb., které dalo pojišťovnám oprávnění vybírat od pojištěnců k zaplacení zvýšených správních nákladů drahotní přirážku.

V souvislosti s pracemi na revizi občanského zákoníku se v roce 1924 objevila i otázka úpravy pojistné smlouvy a jejího místa v tomto kodexu.

Subkomise pro revizi občanského zákoníku byla na pochybách, zda by s ohledem na exis- tenci zvláštního předpisu (tj. zákona č. 501/1917 ř. z.) nebylo vhodnější tento institut vypus- tit. Nakonec dospěli k závěru, že pojišťovací právo není součástí práva obchodního, a proto mělo být v občanském kodexu zachyceno. Pojistná smlouva byla vymezena tak, že na jejím základě pojistitel přejímal nebezpečenství škody, které mohlo jiného bez jeho zavinění postihnout, a za plat sliboval smluvenou náhradu. Přitom ručil za takto vzniklou škodu, kdežto pojištěný za slíbený plat.

Návrh dále vymezil některé hlavní povinnosti obou účastníků pojistné smlouvy a zvláštní režim pojištění životního a námořního.⁵⁰

Mezi odbornou veřejností vyvolal návrh spíše odmítavou reakci. Poukazovalo se na fakt, že ustanovení platného občanského zákoníku z roku 1811, upravující pojistné právo, bylo prakticky mrtvou literou a pokus o jejich oživení v revidované podobě vyvolával nebezpečí zmatků zejména proto, že existovala zvláštní úprava ve speciálním předpise. Zastaralé a ne- vhodné bylo rovněž pojetí vlastní pojišťovací smlouvy. Pro případ, že by se přece jen měla do občanského zákoníku zařadit, pak v podobě, kterou obsahoval zákon o pojistné smlouvě.⁵¹

Vzhledem k tomu, že revize občanského zákoníku byla odsunuta do nedohledna, i diskuse na toto téma ustaly.

Tím aktuálnější se ovšem stal požadavek dořešení úpravy obligatorního práva pojistného ve zvláštním zákoně. Pouhou epizodou byl námět ministra unifikací z roku 1924, aby se tato záležitost vyřešila zavedením uherského obchodního zákoníku pro celou republiku. Námět narazil na zásadní odpor v českých zemích a padl.⁵²

Koncem roku 1924 vyzvalo ministerstvo spravedlnosti Svaz československých pojišťoven, aby vypracoval svůj návrh zákona o pojistné smlouvě, který se měl stát i základem pro vládní osnovu.

Svaz to sice uvítal, ale ihned podotkl, že podle jeho mínění by se neměly oproti platné úpravě provádět žádné překotné změny, protože ta se již vžila a stala se součástí pojistných podmínek. Záležitost se však ani potom příliš nehýbala z místa, a proto byl v poslanecké sněmovně Národního shromáždění v listopadu 1926 podán návrh, aby od 1. ledna 1927 na- byla účinnosti za ustanovení zákona č. 501/1917 ř. z., která dosud v účinnosti nebyla. Odů- vodněn byl tím, že stávající nedostatečná a nesouvislá právní úprava ohrožuje vývoj našeho hospodářství vůbec.⁵³

Tento návrh sice realizován nebyl, ale stal se podnětem pro anketu, kterou na 7. února 1927 svolalo ministerstvo spravedlnosti. V průběhu debaty bylo rozhodnuto, že za podklad legislativních prací by se měl vzít zákon z roku 1917 a přihlédnout k úpravě platné na Sloven sku. Zároveň byli všichni zainteresovaní činitelé vyzváni, aby předložili svoje náměty. Svaz československých pojišťoven tak učinil ještě v roce 1927. Ukázalo se však, že nebyly překonány rozpory v zásadní otázce, zda by totiž měl být aktivován zákon č. 501/1917 ř. z. nebo vydán nový. A tak se legislativní práce znovu na delší čas zastavily.⁵⁴

V tomto období bylo pojišťovací právo doplněno pouze jedním důležitým předpisem, vl. nař. č. 156/1927 Sb., kterým se změnila úprava rozsahu ručení pojištěnců za škody z provozu motorových vozidel. Nadále museli pojištěnci hradit škodu do 400 Kč, a pokud tuto hranici přesáhla, pak 10 % z ní, nejméně ovšem 400 Kč. Navíc bylo možno uzavřít dohodu, že pojištěnci budou platit i vyšší škody. Ze strany pojišťoven byl samozřejmě tento krok uvítán, třebaže se připomnělo, že zvýšení povinné odpovědnosti nemohlo nahradit pokles kupní síly peněz, k němuž od poslední úpravy v roce 1908 došlo.⁵⁵

Situace společnosti koncem dvacátých let a začátkem třicátých let si však vynutila řadu právních zásahů v oblasti pojišťovnictví. Jedním z nejvýznamnějších předpisů, tentokrát výlučně pojišťovacího charakteru, byl zákon o obligatorním pojištění zákonné odpovědnosti pro všechny motorová vozidla, sloužící živnostenské dopravě osoba a nákladů za plat. Vývoj automobilismu v dvacátých letech totiž začal vyžadovat zásadnější změny v právní úpravě, a tak hned po uzavření II. mezinárodní smlouvy z roku 1926 o jízdě automobily se začaly připravovat novelizace dosavadních předpisů.

Podle dosavadního stavu byly nároky osob, které utrpěly škodu provozem motorového vozidla, zajištěny pouze předpisy o povinném ručení, přičemž právní řád pečoval o to, aby poškozeným osobám, byly podle práva jejich nároky přiznány, exekučního práva. Rozšířením automobilismu začaly však vznikat nové potřeby, zejména v tom směru, aby nároky poško- zených byly zajištěny dalšími právními předpisy. Nedostatek jistoty, že poškozený bude vždy odškodněn, byl podporován zejména u živnostenské autodopravy. První pokus o přesun těchto nároků z oblasti práva soukromého do oblasti práva veřejného je možné nalézt při úpravě živností autodrožkářů v Praze, provedené vyhláškou magistrátu hlavního města Prahy z 18. prosince 1930, kterou bylo stanoveno, že osoby provozující autodrožkářskou živnost v Praze musí být pojištěny proti povinnému ručení a to v rozsahu stanoveném vyhláškou. Další etapu tohoto vývoje lze potom spatřovat ve vydání zákona č. 198 Sb. z 23. prosince 1932. V § 2 tohoto zákona byla stanovena povinnost osob majících koncesi k dopravě osob nebo nákladů sjednat pojištění u některé z pojišťoven. Bez sjednaného pojištění nebylo mož- né ani koncesi získat, v případě, že pojištění z jakéhokoli důvodu zaniklo, byl provozovatel povinen provoz okamžitě zastavit.

[...]

---

¹ Rebro, K.: Rímské právo súkromé. Bratislava 1980, s. 92, 118.

² Dejiny štátu a práva na území Československa v období kapitalizmu 1848-1943, I. díl (1848-1918). Bratislava 1971, s. 151.

³ K obliga č n í mu pr á vu obecn ě viz p ř edev ší m Kr č m ář , J.: Právo obligační. Praha 1918; Sedl áč ek, J.: Obligační právo. Praha 1924; Mayer, R.: Právo obligační. Brno 1929.

⁴ Komentář k československému obecnému zákoníku a občanské právo platné na Slovensku a v Podkarpatské Rusi . V. d í l, s. 649n., zde uvedena dal ší odborn á literatura.

⁵ K tomu Orner: Der Urentwurf und die Berathungsprotokolle des allgemeinen bürgerlichen Gesetzbuches. 2. sv. 1869.

⁶ Dějiny štátu a práva na území Československa v období kapitalismu 1848-1945. I. díl (1848-1918). Bratislava 1971, s. 153.

⁷ Randa, A.: Soukromé obchodní právo rakouské. Praha 1902, s. 47 - 48; k rakouskému obchodn í mu právu dále viz předev ší m Canstein, R. V.: Lehrbuch de österreichischen Handelsrechtes. Berlin 1895 - 1896.

⁸ Náležitosti v š eobecn ý ch poji šť ovac í ch podm í nek stanovil poji šť ovac í regulativ z roku 1896 v § 11. Jinak po drobněji k tomu nap ří klad Horst, E.: Základy pojišťovnictví. Praha 1905, s. 15n.; Ukázky z v š eobecn ý ch poji šť o vac í ch podm í nek uvedeny např. v publikaci Horn, J.: Pojistné právo. Praha 1934, s. 789n.

⁹ Cit. podle Horn, J .: Pojistné právo. Praha 1934, s. 19.

¹⁰ Horn, J.: Pojistné právo. Praha 1934, s. 20.

¹¹ Riesser: Zur Revision des Handelsgesetzbuches. 1887; Hermann-Otavsk ý , K.: Soukromé pojišťovací právo československé podle zákona z 23. prosince 1917. Praha 1921, s. 12.

¹² Čí s. 30 p ří loha ke stenografick ý m protokol ů m panskésněmovny, XVIII. Zasedán í , 1907. Návrh byl zveřejněn mimo jinév Zeitschrift für die gesamte Versicherungswissenschaft . (Berlin), 1905, s. 508n. (koment ář napsal Racháni). Společněs t í m byl zveřejněn v témžečasopise (s. 564n., koment ář K ö nig) návrh osnovy ministerstva vnitra o poji šť ovac í ch ú stavech. K prvn í osnověrovn ěž koment ář v Deutsche Juristenzeitung (Berlin), 1905, ne sl. 20; k tomu dále Hermann-Otavsk ý , K .: K reformě soukromého práva pojišťovacího, Právn í k, XVL, 1906, s. 1n., 41n.; Samek, Fr.: O pojišťovacích ústavech a pojišťovací smlouvě (přednáška pro Právnickou jednotu v Praze dne 2. března 1906), Právn í k, XVL, 1906, s. 315 - 317; Hermann-Otavsk ý , K.: Projev smluvního konsensu podle vládních předloh o reformě všeobecného zákoníku občanského a o smlouvě pojišťovací, Právn í k, XL VIII, 1908, s. 45., 91.; Reforma práva pojišťovacího, Právn í k, XVL, 1905, s. 746.

¹³ Čí s. 4 p ří loha ke stenografick ý m protokol ů m Panskésněmovny, XIX. zasedán í , 1909.

¹⁴ Čí s. 51 p ří loha ke stenografick ý m protokol ů m Panskésněmovny, XIX. zasedán í , 1909.

¹⁵ Čí s. 4 p ří loha ke stenografick ý m protokol ů m Panskésněmovny, XX. zasedán í , 1909.

¹⁶ Čí s. 21 p ří loha ke stenografick ý m protokol ů m Panskésněmovny, XX. zasedán í , 1909.

¹⁷ Čí s. 700 p ří loha ke stenografick ý m protokol ů m Panskésněmovny, XX. zasedán í , 1909.

¹⁸ Čí s. 1177 p ří loha ke stenografick ý m protokol ů m Panskésněmovny, XX. zasedán í , 1911.

¹⁹ Čí s. 527 p ří loha ke stenografick ý m protokol ů m Panskésněmovny, XXI. zasedán í , 1911.

²⁰ Horn, J.: Pojistné právo. Praha 1934, s. 23 - 24.

²¹ Úř edn í od ů vodněn í toho,že jen čá st poji šť ovac í ho řá du mávstoupit v úč innost od 1. ledna 1916, bylo obsaže- no v ministerském Veröffentlichungen des k. k. Ministerium des Infern, Betreffend die Privatversicherung (Sien), II,č. 1, s. 1. Poukazuje se v něm na nemožnost včasného překladu závodov ý ch formul ářů do v š ech zem sk ý ch jazyk ů , na nedostatek pap í ru a personálu v tiskárnách. K tomu Hermann-Otavský , K.: O uzavření smlouvy pojišťovací dle řádu pojišťovacího. (cís. nařízení z 22. listopadu 1915, čis. 343 ř. z.), Právn í k, XLV, 1916, s. 409n., 449n.; K ö rner: Uzákonění smlouvy pojišťovací, Právn í k, XLIV, 1915; p. 902n.

²² K tomu viz Veröffentlichungen des k. k. Ministerium des Infern, betreffend die Privatversicherung, III, 1918,č. 1.

²³ Tak nap ří klad ve Francii v Code de commerce z roku 1807, kn. II. T. 10; v Uhrách obchodní zákoník z roku 1875,čl. 453. 514; v Itálii obchodní zákoník z roku 1882. kn. I, tit. 10, kn. II, t. 7; v Ruskuř. 558-606 obchodního zákona úř edn í ho vydán í z roku 1903. V Anglii přicházelo v ú vahu ze zákonného práva (statute law) Marine In surance Act z roku 1906 a Assurance Companies Act z roku 1909, jinak bylo rozhoduj í c í právo obyčejové. Po dobnětomu bylo i ve Spojen ý ch státech americk ý ch.

²⁴čapek, J.: Pojištění soukromé (smluvní). In: Slovn í k veřejného právačeskoslovenského, sv. III. Brno 1934, s. 147n.

²⁵ Hermann-Otavsk ý , K.: Soukromé pojišťovací právo československé podle zákona z 23. prosince 1917; Sedláč ek, J.: O materiálně-právních funkcích pojistky. Praha 1911; Ka š párek, M.: O uzavření smlouvy pojišťovací podle práva československého. Brno 1920.

²⁶ Rozhodnut í Nejvy šší ho soudu ve V í dni z 15. ú nora 1916, R II 65/16, Juristische Blätter 1916, s. 369.

²⁷ Rozhodnut í Nejvy šší ho soudu ve V í dni z 3. ří jna 1916, Rv IV 277/16, Juristische Blätter 1917, s. 275.

²⁸ Rozhodnut í Nejvy šší ho soudu ve V í dni z 31. ří jna 1916, Rv IV 269/16, Juristische Blätter 1917, s. 105.

²⁹ Rozhodnut í Nejvy šší ho soudu ve V í dni z 31. ří jna 1916, Rv IV 327/16, Zentralblatt 1917, s. 167.

³⁰ Rozhodnut í Nejvy šší ho soudu ve V í dni z 19. prosince 1916, Rv IV 382/16, Zentralblatt 1917, s. 276.

³¹ Rozhodnut í Nejvy šší ho soudu ve V í dni z 24. dubna 1917, Rv IV 120/17, Juristische Blätter 1917, s. 431.

³² Rozhodnut í Nejvy šší ho soudu ve V í dni z 22. května 1917, Rv IV 190/17, Zentralblatt 1917, s. 824. 26

³³ Rozhodnut í Nejvy šší ho soudu ve V í dni z 6.června 1917, Rv VII 49/17, Veröffentlichung des k. k. Ministerium des Infern betreffend die Privatversichrung 1919, s. 12.

³⁴ Rozhodnut í Nejvy šší ho soudu ve V í dni z 26.června 1917, Rv VII 49/17, Zetnralblatt 1917, s. 826.

³⁵ Rozhodnut í Nejvy šší ho soudu ve V í dni z 2. ří jna 1917, Rv I 346/17, Veröffentlichung des k. k. Ministerium des Infern betreffend die Privatversichrung 1919, s. 13.

³⁶ Horn, J.: Pojistné právo, s. 461n.; Horst, E.: Základy pojišťování , s. 118n; Vi š kovsk ý: Pojištění krupobití v Čechách, jeho nedostatky a náprava , 1897.

³⁷ Podrobněji k tomu Chaloupeck ý , J. - Marvan, M .: Pojišťování hospodářských zvířat v habsburské monarchii. In: K dějinám poji š těn í hospod ář sk ý ch zv íř at. Praha,českástátn í poji šť ovna 1985, s. 28 - 29.

³⁸ Horn, J.: Pojistné právo , s. 471; Horst, E .: Základy pojišťování , s. 241n. 29

³⁹ Horn, J.: Pojistné právo , s. 494; Horst, E .: Základy pojišťování , s. 125n.

⁴⁰ Horst, E.: Základy pojišťování , s. 255n.

⁴¹ Horst, E.: Základy pojišťován í , s, 255 - 256.

⁴² Horn, J.: Pojistné právo , s. 565n.; Flieder, K .: O některých pochybných otázkách v řádu pojišťovacím v oboru životního pojištění, Právn í k 1917, s. 59, 161, 231, 264; Wagner, K .: Das Problem vom Risiko in der Lebensver- sicherung. Jena 1898; Svoboda, K.: Hospodářská a právní povaha životního pojištění. Praha 1916; Kub íč el, Fr.: Pojišťování anormálních životů. (vydán í neuvedeno); Frucl-D ö rslig: Das Recht des Lebensversichrenugsvertrages. Berlin 1924; Horn, R.: Die Todeserklärung Kriegsverschollener. Sien 1916.

⁴³ Horst, E.: Základy pojišťování, s. 306n.

⁴⁴ Horn, J.: Pojistné právo , s. 654n.

⁴⁵ K tomu mimo jinéLuk áš , J .: Úvod do československého sociálního pojištění . Praha (vydán í neuvedeno); Hou ser, J.: Vývoj hornického pojištění. Praha 1960.

⁴⁶ Peča, V.: O československém pojišťovnictví. Praha 1937, s. 12; do tohoto počtu nejsou zahrnuty filiálky ciz í ch společnost í , kter ý ch bylo na 60.

⁴⁷ Stejnézásady platily i pro nař.č. 502/1917ř. z., j í mžse zbavuj í platnosti obmezen í smluvn í svobody pro některéskupiny poji šť ovac í ch smluv s nař.č. 521/1917ř. z., kter ý m byl změněn poji šť ovac í regulativ.

⁴⁸ Dějiny pojišťovnictví v Československu, 2. díl Dějiny pojišťovnictví v Československu (1918 - 1945). Praha 1993, s. 41.

⁴⁹ Viz např. Peča, V. cit práce, s. 19.

⁵⁰ § 1288 - 1292 obč. zákoníku pro Československou republiku, Pojistn ý obzor, 1924,č. 24, s. 401 - 403.

⁵¹ Dr. Sch .: Reforma občanského práva pojišťovací smlouva, Pojistn ý obzor, 1924,č. 23, s. 391; Ehrenzweig, A.: Revize občanského zákoníku v Československu a smluvní právo pojistné, Pojistn í obzor, 1924,č. 24, s. 405 - 406.

⁵² K otázce unifikace soukromého práva pojišťovacího, Č eskoslovenskéassekuračn í listy, 1924,č. 2 - 3.

⁵³čapek, J.: Poznámky k chystanému zákonu o smlouvě pojistné , Pojistn ý obzor, 1925,č. 34, s. 279 - 280; Tisky poslaneckésněmovny N. S. R.č. II. volebn í obdob í , tisk 762 z 23. listopadu 1926.

⁵⁴ K novelizaci zákona o soukromých pojišťovnách ,československéassekuračn í listy, 1927,č. 12; Horn, J.: Pojistné právo. Praha 1934, s. 27.

⁵⁵ Nová pojištění v oboru pojištění automobilního, Č eskoslovenskéassekuračn í listy, 1927,č. 9; podle nař.č. 222/1908ř. z. byla hranice povinného ručen í stanovena čá stkou 100 korun.