Geschichte der tschechischen öffentlichen Verwaltung

INHALTSVERZEICHNIS

AUSGEWÄHLTE LITERATUR

OBSAH

INHALTSVERZEICHNIS

OBSAH

ZUSAMMENFASSUNG

ÚVOD

1. VÝVOJ VEŘEJNÉ SPRÁVY DO ROKU 1620
1.1 Období Velké Moravy
1.2 Období Českého státu
1.2.1 Vývoj správy v počátcích Českého státu
1.2.2 Vývoj správy od počátku 13. století do roku 1419
1.2.3 Vývoj správy od husitství do roku 1620

2. POČÁTKY FORMOVÁNÍ MODERNÍ VEŘEJNÉ SPRÁVY (1620 - 1848)
2.1 Ústřední správa
2.2 Zánik společných orgánů zemí České koruny
2.3 Česká dvorská kancelář v letech 1620 - 1749
2.4 Správa jednotlivých zemí
2.5 Krajská správa
2.6 Vrchnostenská správa
2.7 Správa měst
2.8 Vojenská správa
2.9 Církevní správa

3. VÝVOJ VEŘEJNÉ SPRÁVY V OBDOBÍ H BSBURSKÉ MONARCHIE (1848 - 1918)
3.1 Vývoj ústřední správy
3.2 Vývoj místní správy
3.2.1 Počátky organizace okresní politické správy
3.2.2 Pokusy o vytvoření krajské správy (krajské úřady - krajské vlády)
3.2.3 Počátky organizace zemské politické správy
3.2.4 Počátky územní samosprávy
3.2.5 Počátky obecní samosprávy
3.2.6 Počátky okresní samosprávy
3.2.7 Počátky zemské samosprávy
3.2.8 Počátky uherské veřejné správy

4. VÝVOJ VEŘEJNÉ SPRÁVY V MEZIVÁLEČNÉM ČESKOSLOVENSKU (1918 - 1938)
4.1 Vznik samostatného Československa a veřejná správa
4.1.1 Vyhlášeni prvního zákona státu
4.1.2 Vznik ČSR a recepce rakouské a uherské správy
4.1.3 Národní výbory a národní rady
4.1.4 Pokus německých nacionalistů o odtržení pohraničních oblasti
4.1.5 Slovensko součásti československého státu
4.1.6 Územní samospráva v českých zemích v prvních letech Československé republiky
4.2 Vývoj veřejné správy ve dvacátých letech
4.2.1 Vývoj ústřední správy
4.2.2 Vývoj místní správy

5. VÝVOJ STÁTNÍ SPRÁVY ÚZEMNÍ S MOSPRÁVY V DRUHÉ ČESKO-SLOVENSKÉ REPUBLICE (1938 - 1939)

6. VÝVOJ STÁTNÍ SPRÁVY V PROTEKTORÁTU ČECHY A MORAVA (1939 - 1945)
6.1 Státní správa v prvním období Protektorátu Čechy a Morava
6.2 Heydrichova správní reforma

7. VÝVOJ VEŘEJNÉ SPRÁVY V OSVOBOZENÉM ČESKOSLOVENSKU (1945 - 1948)
7.1 Prozatímní československé státní zřízení ve Velké Británii a vytváření koncepce nové organizace veřejné správy
7.2 Vznik národních výborů
7.3 Veřejná správa v osvobozeném Československu
7.4 Národní výbory a volby
7.5 Formování představ o definitivní podobě národních výborů

8. VÝVOJ VEŘEJNÉ SPRÁVY V SOCI LISTICKÉM ČESKOSLOVENSKU (1948 - 1990)
8.1 Ústřední správa
8.2 Místní správa
8.2.1 Národní výbory v letech 1948 - 1954
8.2.2 Národní výbory v letech 1954 - 1960
8.2.3 Národní výbory v letech 1960 - 1967
8.2.4 Národní výbory v letech 1967 - 1990

9. VÝVOJ VEŘEJNÉ SPRÁV V LETECH 1990 - 2009
9.1 Změny ve veřejné správy na počátku devadesátých let
9.2 Vývoj veřejné správy od roku 1993
9.2.1 Ústřední správa
9.2.2 Místní správa

10. VÝVOJ SPECI LIZOV NÉ SPRÁVY
10.1 Vývoj finanční správy
10.1.1 Vývoj finanční správy do roku 1918
10.1.2 Vývoj finanční správy v meziválečném Československu (1918 - 1939)
10.1.3 Finanční správa v Protektorátu Čechy a Morava (1939 - 1945)
10.1.4 Vývoj finanční správy v poválečném Československu (1945-1948)
10.1.5 Vývoj finanční správy v socialistickém Československu (1948-1989)
10.1.6 Vývoj finanční správa v letech 1990 - 2009
10.2 Vývoj sociální správy
10.2.1 Vývoj sociální správy do roku 1918
10.2.2 Vývoj sociální správy v meziválečném Československu (1918 - 1939)
10.2.3 Sociální správa v Protektorátu Čechy a Morava (1939 - 1945)
10.2.4 Vývoj sociální správy v poválečném a socialistickém Československu (1945 - 1989)
10.2.5 Vývoj sociální správy v letech 1990 - 2009
10.3. Vojenská správa
10.3.1 Vývoj vojenské správy do roku 1918
10.3.2 Vývoj vojenské správy v meziválečném Československu (1918 - 1939)
10.3.3 Vývoj vojenské správy v poválečném a socialistickém Československu (1945 - 1989)
10.3.4 Vývoj vojenské správy v letech 1990 - 2009

11. VÝVOJ SPRÁVNÍHO SOUDNICTVÍ
11.1 Vývoj správního soudnictví do roku 1918
11.2 Vývoj správního soudnictví v letech 1918 - 1992
11.3 Vývoj správního soudnictví v letech 1992 - 2009

ZUSAMMENFASSUNG

Die öffentliche Verwaltung bildet einen Bestandteil jeden Staatsmechanismus neben den Organen der Staatsgewalt, der Justiz und der Organen des unmittelbaren Zwangs. Die Organisation und der Charakter des Verwaltungssystems stellen immer ein genaues Bild der politischen Situation der gegebenen Entwicklungsetappe des Staates dar. Beim Studium der Rechtsgeschichte und der politischen Geschichte ist es aus diesem Grunde notwendig, sich gerade mit der Entwicklung deröffentlichen Verwaltung vertraut zu machen. Dazu trägt auch das vorgelegte Lehrbuch bei.

Das Lehrbuch „Geschichte der tschechischenöffentlichen Verwaltung“ geht von einer Reihe der Publikationen des Autors in Buch- und Zeitschriftenform aus, welche in vergangenen dreißig Jahren veröffentlicht wurden. Das vorgelegte Lehrbuch wurde so verfasst, damit es die Interessenten für die Problematik der Organisation deröffentlichen Verwaltung und des Verwaltungsrechts zufriedenstellt. Es soll ihnen auch ermöglichen, die gegenwärtigen Probleme in den historischen Zusammenhängen zu untersuchen. us diesem Grunde konzentrierte sich die Aufmerksamkeit vor allem auf die Organisation der modernenöffentlichen Verwaltung, also auf die Entwicklung nach dem Jahre 1848. Dieses Lehrbuch kann man als eine Ergänzung zur neuen aus der Feder der Brünner utoren herausgekommenen Bearbeitung der tschechischen Nationalrechtsgeschichte betrachten, in welcher die Verfassungs- und politischen Zusammenhänge nichtübermäßig hervorgehoben wurden (Schelle, K., Vojáček, L., Knoll, V. České právní dějiny *Tschechische Rechtsgeschichte+ Plzeň: leš Čeněk, 2008, ISBN 978-80-7380-127-4).

Die ganze Konzeption des Lehrbuches wurde den pädagogischen Bedürfnissen angepasst; daher wurde der Schwerpunkt z. B. im Bereich der spezialisiertenöffentlichen Verwaltung auf die Finanz-, Sozial,- oder ggf. Militärverwaltung gelegt. bsichtlich wurde die bhandlungüber die Sicherheits- oder Justizverwaltung ausgelassen, was pädagogisch gesehen in andere Fächer gehört.

In keinem Falle will das vorgelegte Lehrbuch der hervorragenden Monographie Janák, J. - Hledíková, Z. - Dobeš, J.: Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005 konkurrieren. Diese Monographie wurde für einen anderen Leserkreis verfasst und deswegen ist sie viel ausführlicher. Das vorgelegte Lehrbuch ist also viel kürzer. Für solche Leser, die ausführlichere Informationenüber die Problematik der tschechischenöffentlichen Verwaltung suchen, sind also entweder die Janáks Publikation oder die schon vom utor dieses Buches früher herausgegebenen Publikationen (s. Literaturverzeichnis) bestimmt.

Zum Schluss kurz zum Titel dieser Publikation. Der Titel „tschechischeöffentliche Verwaltung“ wurde selbstverständlich zielgerichtet vereinfacht gewählt, wenn auch sich der Autor der Tatsache bewusst ist, dass der Ursprung und Charakter der Verwaltung vor allem nach dem Jahre 1620 nicht „tschechisch“ waren. Eine genauere Bezeichnung wäre zweifellos „Verwaltung in den böhmischen Ländern“. Einerseits wollte der utor dies erlangen, dass sein Lehrbuch auf den ersten Blick nicht mit der Janáks Monographie verwechselt wird, andererseits sollte der Titel des Lehrbuches dem Titel des Lehrbuches „Tschechische Rechtsgeschichte“ (České právní dějiny) entsprechen. Beide Bücher aus der Feder des utors bilden also einen unteilbaren Bestandteil.

Die deutsche Fassung der Publikation geht von der folgenden Publikation aus: Dějiny české veřejné správy. Plzeň, leš Čeněk 2009. 314 S. (ISBN 978-80-7380-203-5) Součástí státního mechanismu každého státu je vedle orgánů státní moci, justičních orgánů a orgánů přímého donucení veřejná správa. Organizace a charakter správní soustavy bývá vždy přesným odrazem politické situace dané vývojové etapy ]státu. Z toho důvodu, při studiu politických a právních dějin, je zcela nezbytné se podrobně seznámit právě s vývojem veřejné správy. K tomu také směřuje předložená učebnice.

Učebnice Dějiny české veřejné správy vychází z řady autorových publikací knižní nebo časopisecké podoby, které byly za více jak třicet let publikovány. Předložená učebnice je psána tak, aby zejména uspokojila zájemce o problematiku organizace veřejné správy a správního práva a umožnila jim současné problémy zkoumat v historických souvislostech. Z toho důvodu byla pozornost především soustředěna na organizaci moderní veřejné správy, tedy na vývoj po roce 1848. Učebnice navíc byla psána jako speciální doplněk komplexní učebnice českých právních dějin Vojáček, L. - Schelle, K. - Knoll V.: České právní dějiny. Plzeň, leš Čeněk 2008 (ISBN 978-80-7380-127-4). Proto zde nebyly příliš zdůrazňovány politické a ústavně právní souvislosti.

Celá koncepce učebnice navíc byla přizpůsobena pedagogickým potřebám, a proto například z oblasti specializované veřejné správy byl položen důraz jen na finanční, sociální, případně vojenskou správu a záměrně byl vypuštěn například výklad správy bezpečnostních složek, správy soudnictví atd., což patří pedagogicky do jiných předmětů.

Učebnice v žádném případě nechce konkurovat skvělé publikaci Janák, J. - Hledíková, Z. - Dobeš, J.: Dějiny správy v českých zemích od počátků státu po současnost. Praha, Nakladatelství Lidové noviny 2005, která byla psána pro jiný okruh čtenářů a je tedy mnohem podrobnější. Předložená učebnice je tedy mnohem stručnější. Pro ty čtenáře, kteří se chtějí získat podrobnější informace o dané problematice, je třeba tedy doporučit buě Janákovu publikaci, nebo dříve vydané rozsáhlejší publikace autora této knihy - viz seznam literatury.

Konečně k samotnému názvu publikace. Název „česká veřejná správa“ je samozřejmě použit čistě účelově zjednodušeně, i když si autor uvědomuje, že správa zejména po roce 1620 svým původem a charakterem česká nebyla. Přesnější název by byl nesporně „správa v českých zemích“. utor však chtěl jednak dosáhnout toho, aby se hned na první pohled tato učebnice nezaměňovala s Janákovou učebnici, jednak aby název korespondovat s názvem učebnice České právní dějiny, s níž tvoří nedílnou součást.

1. VÝVOJ VEŘEJNÉ SPRÁVY DO ROKU 1620

1.1 OBDOBÍ VELKÉ MORAVY

První útvarem majícím všechny atributy státu byl stát velkomoravský, jehož prokazatelné počátky sahají kolem roku 830, kdy kníže Mojmír I. dokončil sjednocovací proces slovanských kmenů na našem území. Stát Velké Moravy je možné charakterizovat jako ranně centralizovanou monarchii a z toho také vyplývá podoba počátků veřejné správy.

Na jedné straně v rukou panovníka z rodu Mojmírovců byly koncentrovány veškeré pravomoci, a tedy všem panovníkovým orgánům příslušely jen poradní a výkonné funkce, na straně druhé rozsah státu si vynucoval postupné vytváření státního aparátu, jenž by lépe umožnil tak rozsáhlé území ovládat. Předpokládá se, že státní aparát napodoboval vzory franské případně i byzantské.

Hlavní poradním orgánem panovníka bylo shromáždění velmožů, neboli užší či širší shromáždění předáků země, kteří se právě nacházeli na jeho dvoře. Tato shromáždění se většinou označují jako dvorské sjezdy. Radil se s nimi o důležitých otázkách, při jejichž řešení se chtěl opřít o širší konsensus. Přenášel na ně též rozhodování některých závažných soudních pří. Na jeho dvoře fungovaly také dvorské úřady, jejichž nositele zpravidla vybíral z řad knížecí družiny a církevních hodnostářů. Podle franského vzoru jimi byli správce jeho rezidence (nádvorní župan, comes palatinus), správce finančních prostředků, stolník, číšník ad. Na jeho dvoře zřejmě fungovala dvorská kancelář k vedení písemné agendy. Funkci kancléře vykonávala vzhledem k vyžadované odborné způsobilosti církevní osoba.

Správními a zároveň i církevními centry Velké Moravy byla opevněná hradiště. Velmi jednoduchou a nepravidelnou správu okrajových oblastí zřejmě představovaly postupně budované a ještě přesně neohraničené hradské obvody. Jejich centrem byl hrad, na němž sídlil panovníkem dosazený župan. Pomocnými orgány mu byli především příslušníci jeho družiny. Hrady se staly také centry církevní správy - sídlili v nich archypresbysteři, kteří plnili i některé úkoly státní správy. Hradští úředníci dbali na pořádek a bezpečnost, vybírali od obyvatelstva daně a dávky a veleli hradské posádce, tedy měli i vojenské funkce. Státní správa se tak více méně kryla se správou církevní.

1.2 OBDOBÍ ČESKÉHO STÁTU

Vývoj Českého státu, resp. zemí Koruny české do roku 1620 je možné rozdělit do několika základních etap:

1. Období ranně feudálního Českého státu, kdy došlo k jeho vzniku a postupnému upevňování státní moci, krystalizaci teritoriálního rozsahu a k diferenciaci společnosti postupným rozpadem rodového zřízení. Časově toto období je možné schematicky vymezit 9. - 11. stoletím. Formou státu byla raně feudální monarchie v podobě knížectví.¹
2. Období 11. - 14. století, kdy v důsledku dalšího rozvoje feudálních vztah se podstatně mění nejen struktura společnosti, ale i struktura organizace státní moci a správy. Období do roku 1222 bývá některými autory označováno jako období feudální rozdrobenosti, kdy ústřední moc ustupuje do pozadí a dochází přechodně k výrazné decentralizaci moci ve prospěch místních knížat. Od roku 1222 přibližně do roku 1400 dochází opět k centralizačnímu procesu a k upevňování ústřední pozice panovníka a jeho institucí.
3. Pomineme-li krátké a značně rozporuplné období husitských válek je to období stavovského státu, které začíná již v 15. století a končí stavovským povstáním.

1.2.1 VÝVOJ SPRÁVY V POČÁTCÍCH ČESKÉHO STÁTU

Organizace českého státu v jeho počátcích se příliš nelišila od velkomoravského státu. V čele jako ústřední orgán stál panovník se svou družinou a nepravidelně se konaly dvorské sjezdy. Místní správu měli ve svých rukou hodnostáři na královských hradech, tedy i zde vidíme hradskou správu.

Tato struktura jak ústřední tak místní správy se v následujících staletích příliš nelišila, jen ústřední aparát se rozvíjel, počet úředníků se měnil a částečně se měnily i vztahy mezi panovníkem a jeho úředníky. Bylo to dáno mimo jiné i tím, že se družina postupně rozpadala a z řad jejích příslušníků se často rekrutovali královi úředníci, kteří později kolem sebe budovali celé úřady. Začíná se vyvíjet i lenní systém, a tak vztahy mezi panovníkem a úředníky začínají mít lenní povahu. Již to nejsou vztahy rodivé, ale lenní. Z dvorských sjezdů se později vyvinuly samostatné orgány, jakými byly zemský sněm, královská rada a zemský soud.

Další etapy vývoje státního aparátu jsou zásadně ovlivněny postupující stavovskou diferenciací společnosti. Vedle královských úřadů se vytvářely úřady ovládané stavy, zdokonalovala se ale i místní správa a vytvářela se i správa venkovská. Se vznikem měst se začala vytvářet i městská správa.

1.2.1.1 Dvorské úřady

Počátek dvorských úřadů odborná literatura (Janák a kol., s. 35) datuje do poloviny 11. století. Údajně prvními dvorskými úředníky byli bratři Spytihněva II. Konrád Brněnský a Ota Olomoucký, kteří se stali nejvyšším lovčím (vektor) a mistrem kuchyně (magister super pistores atque cocos). Z názvů a pravděpodobně i náplně funkce vyplývá, že jejich zaměření směřovalo k zabezpečení chodu dvora a hospodářství. Dalšími nejstaršími zdokumentovanými dvorskými úředníky byl mečník (ensifer) a lovčí. Od Vratislava II. se objevuje úřad palácového hraběte (comes palatinus) jenž byl správcem hlavního knížecího hradu a náčelníkem družiny při jejich cestách, jinými slovy vojenským zástupcem krále.

Jak uvádí Z. Hledíková (Dějiny správy, s. 35), ve 12. století hodností přibývá a začínají se rýsovat dvě skupiny: vlastní hodnostáři a úřady se širším správním dosahem činnosti. Do první skupiny patří především mečník (ensifer), stolník (dapifer), číšník (pincerna) a lovčí (vektor). Od první poloviny 12. století se setkáváme s maršálkem (marschalus), jako správcem knížecích stájí.

Druhou skupinu knížecích, později královských úředníků tvořili komorník (podkomoří, camerarius), který spravoval knížecí pokladnu, sudí (iudex curie), jenž vystupoval jako pomocník při vyřizování soudní agendy, kancléř (cancelarius, někdy označovaný též písař, notarius), vyhotovující úřední písemnosti a jiní.

Tak jak se vyvíjel stát, množily se jeho funkce a v závislosti na tom se vytvářely další úřady, vznikaly nové úřední hodnosti. Úředníci si vytvářeli vlastní aparát, získávali pomocníky (tzv. menší úředníci) a začínáme se setkávat i s pomocným aparátem.

1.2.1.2 Místní správa

Místní správa měla v počátcích Českého státu podobu hradské správy, jejímž základem byla tzv. hradská soustava. Na jednotlivé knížecí hrady byli dosazování knížecí úředníci - kasteláni (castellanus), kteří spravovali hrad s jeho okolí. Měli rozsáhlé pravomoci vojenské, správní, vybírání berní, soudní atd. Jejich faktické postavení bylo závislé na vůli panovníka. Postupně se, ale i na místních hradech vedle kastelána objevují další úředníci, jako byl vladař vilik (villicus) jenž soudil spory menší hodnoty a později i sudí (iudex provincialis) přebírající soudní pravomoci kastelána. K nim přibývali další hradští úředníci, případně stávajících úředníků se měnilo, případně rozšiřovalo jejich poslání. Tak především vladař začal mít úlohy spíše hospodářské, shromažěoval peníze pro knížete atp. Z důležitých úředníků majících finanční poslání je třeba připomenout ještě celníky (custodes stratarum) vybírající pro knížete cla a mýta.

1.2.2 VÝVOJ SPRÁVY OD POČÁTKU 13. STOLETÍ DO ROKU 1419

Třinácté století je obdobím, kdy Český stát prochází výraznými změnami, a to jak společenskými, tak hospodářskými. To má pochopitelně zásadní vliv i na další strukturování jak ústřední, tak místní správy.

Správní organizace se především stabilizuje. Na druhé straně čím dál tím více začíná být patrný vliv šlechty.

1.2.2.1 Ústřední správa

V tomto období jednak přetrvávají staré dvorské úřady, jako byl již zmíněný, lovčí, stolník, mečník, maršálek, mistr kuchyně, ale k nim se přidávají další jako lékař (physicus), krejčí, vychovatel (pedagogus regis) atd. Vzrůst významu dvora si vynutil vznik funkce hofmistra (magister curie), jenž měl za úkol dvůr organizovat. Tyto starší úřady však mění svůj charakter v tom směru, ž se stávají čestnými, vykonávané hlavně při slavnostních příležitostech a začínají mít dědičný charakter.

V tomto období dále stojí za zmínku výrazný vzrůst významu královské kanceláře. V jejím čele stál kancléř, přičemž od roku 1225 jím byl trvale probošt vyšehradský. Členové královské kanceláře působili jako poradci panovníka a ručitelé za všechny druhy písemností kanceláří vydané. Vedle kancléře zde působili notáři, kteří byli pověřováni politickými jednáními. „Kancelář se stala místem, kde se soustřeěovali zasvěcení, odborně školení znalci problematiky země, mezinárodní situace a politických zájmů panovníka, které prosazovali jak v jednáních, tak při stylizování panovníkových písemností. Kancelář jako celek nebo její fungující část stále krále doprovázela při jeho případných cestách, na nichž průběžně zařizovala běžné správní záležitosti, a tím s ním byla v nejužším kontaktu.“ (Janák a kol., s. 52)

Na Moravě se od roku 1349 vytvářela samostatná markraběcí kancelář moravská, kde funkci kancléře byla spojena s olomouckým proboštstvím.

Od 13. století dochází k postupnému prosazování vlivu šlechty. Od let braniborské okupace se zformovala do zemské obce, jejímž pojítkem bylo zemské právo. Jsme na začátku mocenského dualismu. Šlechta se postupně stávala panovníkovým partnerem při správě země. To mělo zásadní vliv na změnu charakteru některých ústředních institucí.

Zejména to byl zemský soud, který po smrti Přemysla II. přešel do rukou šlechty „stal se hlavním místem, kde šlechta formulovala své postoje, vytvářela své právo“. Samozřejmě, že zde zasedající královští úředníci se se změnou charakteru soudu stali úředníky zemskými, i když jejich vazby ke králi zůstali. Král je jmenoval a jemu také přísahali věrnost. Od 14. století však i předsednictví soudu přešlo do rukou šlechty (zemského sudího) a tak se král stává oním „prvním mezi rovnými“.

Vedle zemského soudu to byl zemský sněm, kde šlechta postupně prosazovala své postavení. Sněm se stal shromážděním šlechty, duchovenstva a později i zástupci měst. Od poloviny 14. století se začaly konat i generální sněmy, které jednaly za účastí zástupců jednotlivých zemí o společných zájmech státu.

Od dvacátých let 14. století je doložena i existence krajských sněmů, jakožto shromáždění šlechty, duchovenstva a měst určitého kraje. Důvody jejich existence byly finanční, protože účast na zemských sněmech byla nákladná. Význam krajských sněmů však byl malý.

Pro správu měst vznikl od druhé poloviny 12. století úřad podkomořího (subcamerarius). Od třicátých let 14. století se z úřadu podkomořího vydělila soudní pravomoc, kterou převzal hofrychtář (iudex curie civitatum regalium).

Hospodářky nezastupitelného významu pro krále měly regály, a proto se začala vyvíjet i správa regálů. K centralizaci správy regálů začalo ovšem docházet až od poloviny 14. století. Rozhodující význam měl pro krále horní regál, kdy panovník uplatňoval nároky na těžbu kovů. Podíl na výtěžku kovů se nazýval urbura, což byla desetina z vytěženého kovu. Původním zástupcem krále při správě hor byl perkmistr, od poloviny 13. století urburář. Roku 1338 vznikl v Kutné Hoře centrální úřad horního hofmistra.

Vedle horního regálu však byly spravovány i regály další. Mincovní regál byl v rukou mincmistrů. Spravovány byly i regály lesní, vodní, tržní i celní.

Od doby vlády Karla IV. se jednou z významných funkcí stává funkce hofmistra (magister curie). Stal se prvním činitelem dvora a zasahoval i do všech záležitostí, které se dvora dotýkaly. Na Moravě se funkce hofmistra markrabského dvora objevila roku 1358, ale nikdy nezískala takový význam jako v Čechách.

Od poloviny 14. století se objevila funkce mistra královské komory (magister camere regalis), který zajišƛoval potřeby dvora a panovníka na základě správy všech královských finančních příjmů. Mistr královské komory a hofmistr se staly nejdůležitějšími královskými úřady.

Na Moravě byl vývoj poněkud pomalejší. Nicméně vznikl zde zvláštní úřad hejtmana, jakožto úředníka zastupujícího krále. Hejtman jmenovaný králem měl značně široké pravomoci.

1.2.2.2 Místní správa

Přetrvával hradský systém. Hlavním hradských úředníkem se stal purkrabí (burgravii) jehož pravomoc sahala jak do oblasti správní, tak soudní. Specifický je vývoj purkrabství Pražského hradu. Především vzhledem k významu Pražského hradu nemohl být pražský purkrabí zdaleka tak samostatný jako ostatní purkrabí nebo kasteláni. Na druhé straně jeho význam se stoupajícím významem Pražského hradu stoupal, až se z něho stal jeden z nejdůležitějších zemských úředníků.

Od první poloviny 14. století se stali důležitou složkou státního aparátu krajští hejtmani.

S rozvojem místní správy je spojena i funkce poprávců (iusticiarii) pocházející z konce 13. století. Měli trestně-policejní pravomoc, stíhali a trestali zemské škůdce, psance a zločince přistižené při činu nebo veřejně známé. Nad nimi měli i hrdelní pravomoc. Jejich pravomoci, označované jako poprava (od slovního spojení „činit po právu“) a vykonávané prostřednictvím objížděk svěřených obvodů, si brzy přisvojila vysoká provinciální šlechta. Od roku 1349 se setkáváme s tzv. krajskými poprávci jejichž činnost významně přispěla k územnímu vymezení krajů. V husitských válkách instituce českých poprávců zanikla a nepodařilo se ji ani přes pozdější pokusy obnovit. Na Moravě se funkce poprávců nevyvinula, jejich úlohu zde plnili krajští soudci. Podstatnou roli tu měli i olomoucký a brněnský purkrabí. Na Moravě k samovolnému formování krajů nedošlo.

1.2.3 VÝVOJ SPRÁVY OD HUSITSTVÍ DO ROKU 1620

Období od konce husitských válek do stavovského povstání roku 1620 se označuje jako stavovská monarchie. Charakteristickým znakem je spoluvláda panovníka a stavů. Vztah mezi oběma se však měnil v závislosti a síle ústřední panovnické moci.

1.2.3.1 Společné úřady zemí České koruny

Z předchozího období přetrvala česká královská kancelář (od roku 1607 česká dvorská kancelář) a stala se nejvýznamnějším společným úřadem zemí Koruny české. Nadále včele stojí nejvyšší kancléř, který původně vyhotovoval a expedoval královské listiny a garantoval panovníkovi, že písemnosti vyjadřují jeho vůli. Později odpovídal také stavům za to, že obsahem královských listin není porušena nepsaná „ústava“, zejména že nejsou krácena stavovská práva a omezována privilegia. Kompetence královské kanceláře se postupně rozšiřovaly. Procházela přes ni veškerá korespondence pro panovníka: stížnosti, supliky, zprávy, rozbory a podobně z českých zemí a v protisměru, tedy do českých zemí, zase panovníkova stanoviska, svolení, nařízení, rozhodnutí a další akty. Z kanceláře se tak vyvinul nejvýznamnější orgán, který koordinoval chod celé české státní správy. Rozvíjela se také její vnitřní struktura. Pro vyřizování agendy v němčině (zejm. záležitosti obou Lužic a části Slezska) vznikla v 16. století tzv. německá expedice. Při zahraničních cestách panovníka doprovázeli dva místokancléři jako expozitura české kanceláře.

Zahraniční léna (feuda extra curtem), tj. domény českého krále mimo jádra českého státu, spravovalo nejdříve několik hejtmanů, každý pro určitou skupinu lén, a od doby Jiřího z Poděbrad jediné hejtmanství německých lén (deutsche Lehenshauptmannschaft der Cron Böhmen, Lehenschranne) v čele s jmenovaným hejtmanem. Úkolem hejtmanství bylo pouze zajistit řádnou správu těchto území a soudnictví v nich, protože disponovat s nimi mohl výlučně jen český zemský sněm.

Z předchozího období přetrval úřad nejvyššího mincmistra, jenž spravoval královský mincovní regál. Přitom zajišƛoval nejen ražení mince, ale také kontroloval její kvalitu a dbal na respektování pravidel pro její oběh, zahrnutých do mincovních řádů. Dohlížel též na dodržování horního práva a na horní regál, který s ražbou mincí úzce souvisel. Také on plnil vedle správních soudní funkce. Obsazování úřadu nejvyššího mincmistra v 15. století je téměř vzorovou ukázkou mocenského dualismu stavovské monarchie: osobu sice vybíral panovník, ale hledat mohl jen mezi příslušníky českých stavů.

Rada komory královské, zkráceně zvaná česká komora, vznikla v roce 1527 jako dohlížecí a kontrolní orgán panovníka pro sféru státních financí. Nedávno předtím zvolený král Ferdinand I. ustavil tento společný orgán všech zemí českého státu ve snaze konsolidovat státní finance. Ve vnitřní organizaci české komory se uplatnily moderní prvky. V čele sice stál prezident vybíraný jen z vyšší šlechty, ale jeho podřízení a pomocný personál byli vesměs placení, odborně řádně připravení úředníci. Byl to tedy první byrokratický úřad v plném slova smyslu. V koncepci finanční správy habsburského soustátí, která odvrhovala dřívější principy stavovské organizace, nebyla česká komora vrcholným orgánem. Nad ní stál ještě společný finanční úřad celého soustátí, vídeňská dvorská komora.

Snahu posílit královu pozici proti stavům dokumentuje i zřízení funkce královského prokurátora v roce 1437. Jeho úkolem bylo hájit právní zájmy panovníka a koruny (zastupování krále v řízení o odúmrtích, zastupování královských zbožných fundací, královských měst, svobodníků atd.). Po zřízení české komory v roce 1527 vystupoval královský prokurátor jako advokát tohoto úřadu a střežil finanční zájmy státu. Jeho význam pak rostl, jak na sebe centralizující stát vztahoval více a více kompetencí. V 16. a 17. st. stále častěji zasahoval jako veřejný žalobce, tzn., že z úřední povinnost (ex offo, ex officio, tedy vždy, když se o případu jakoukoliv cestou dověděl) zastupoval nejen zájmy samotného panovníka, ale i jiných osob a institucí (církve, poddaných, Židů).

1.2.3.2 Dvorské úřady

Z předchozího období přetrvávají některé dříve vzniklé dvorské úřady, např. dvorský maršálek, dvorský komorník, stolník, číšník a mečník, které byly specifickým typem orgánů demonstrujících jednotu českého státu. Na rozdíl od společných orgánů celého českého státu a zemských úřadů, které byly nositeli významných výkonných a soudních funkcí, se úzce pojily k osobě panovníka. Měly především čestný význam a uplatňovaly se jako ceremoniální orgány při různých slavnostních příležitostech. Z této obecné charakteristiky se ovšem vymyká dvorský sudí, který předsedal významnému dvorskému soudu a jako jediný se řadil po bok zemských úředníků. Některé dvorské úřady se dědily ve významných šlechtických rodech.

1.2.3.3 Zemské úřady

Již v předhusitském období se začala vyvíjet soustava zemských úřadů. Z původních čtyř zemských úředníků (komorník, sudí, písař a purkrabí) po husitských válkách se jejich počet ustálil na dvanáct. Faktický politický vliv jednotlivých stavů názorně dokládá skutečnost, že podle dohody s králem z roku 1497 prvních sedm úřadů a jedno místo karlštejnského purkrabí obsazovali příslušníci panského stavu (vyšší šlechta) a ostatní čtyři úřady rytíři (nižší šlechta). Za jistých okolností se mohl podkomořím stát i měšƛan Starého města Pražského, povýšený do šlechtického stavu.

Nejvyšší purkrabí stál v čele celého výkonného aparátu a vedl purkrabský soud, zemský hofmistr předsedal komornímu soudu, zemský maršálek obstarával soudnictví ve věcech šlechtické cti, nejvyšší komorník spravoval státní, resp. stavovské finance, nejvyšší zemský sudí řídil jednání zemského soudu, nejvyšší kancléř řídil českou královskou kancelář, dvorský sudí předsedal dvorskému soudu, nejvyšší písař spravoval zemské desky, podkomoří odpovídal za správu královských měst, dva karlštejnští purkrabí měli pod svou správou Karlštejn s korunovačními klenoty a archivem a purkrabí hradeckého kraje zase věnná města. Vedle těchto zemských úředníků působili i tzv. menší zemští úředníci. Původně pomáhali zemským úředníkům, pak získali i samostatné funkce.

Na Moravě byly funkce zemských úředníků dlouho tradičně zdvojené, protože vznikly z úřednických funkcí na dvou hlavních zemských hradech (Brno a Olomouc). Pouze zemský maršálek byl od počátku jen jeden. V čele zemských úředníků stál zemský hejtman z panského stavu, zastupující markraběte. Dále tu působili maršálek, komorník, sudí, písař, podkomoří a nejvyšší hofrychtéř, který byl původně dvorským sudím markraběte a pak lenním soudcem. Dědičný úřad maršálka vykonávala tatáž osoba jako v českém království, takže tento orgán byl společný s Českým královstvím. Z těchto šesti zemských úředníků byli od první poloviny 16. století první tři páni, zbylí rytíři. S výjimkou maršálka je po poradě se zemskými stavy jmenoval panovník. Odpovídali se panovníkovi i stavům, pouze hofrychtář, spravující královská města, skládal účty jen panovníkovi a zemskému hejtmanu. Funkce vykonávali doživotně, ale panovníci dokázali nalézt prostředky, jak donutit nevyhovujícího úředníka k abdikaci. I na Moravě působili menší zemští úředníci, případně mimořádní úředníci (zemský prokurátor, zemští lékaři a - v době častých válek - správce zemských financí). Ve Slezsku fungovala tzv. ústřední zemská vláda řízená vrchním zemským hejtmanem.

1.2.3.4 Zemské desky

Žádný z výše uvedených úřadů nemá již žádný význam pro dnešní dobu, jinak je tomu ale v případě úřadu zemských desek, který vznikl v Praze ve druhé polovině 13. století. Původně zaznamenával jen průběh a výsledky jednání zemského sněmu a zemského soudu. Sněmovní usnesení se do zemských desek zanášela na základě referencí pověřených členů sněmu, zvaných relátoři. Rozhodnutí zemských soudů se zapisovala do různých kvaternů (sešitů, svazků). Běžné nálezy se zaznamenávaly spolu s půhony, obecné nálezy zásadního významu zanesl písař do památných kvaternů.

Zemské desky se brzy staly také veřejnými knihami, v nichž se zaznamenávaly veškeré dispozice se šlechtickým nemovitým majetkem (převody, zástavy, testamenty). Vedle toho se do nich zapisovalo ustanovování poručníků, uzavírání umělého majetkového společenství, vystupování z nedílu a podobně. Do zemských desek bylo možné za úplatu nahlížet a pořizovat si z nich výpisy. Zápisy v zemských deskách se v soudním řízení považovaly za nevyvratitelný důkaz. Písaři, který by pořídil a ověřil nepřesný zápis, proto hrozil trest smrti.

V polovině 16. století (1541) postihl české zemské desky požár, který pečlivou evidenci sněmovních usnesení, rozhodnutí zemského soudu, dispozic se šlechtickým nemovitým majetkem a dalších důležitých skutečností zničil.

V polovině 14. století vznikly zemské desky i na Moravě (v Brně i v Olomouci), dochovány jsou od roku 1348. V modifikované podobě je založili také ve Slezsku.

1.2.3.5 Místní správa

Rozhodujícími úředníky místní správy byli krajští hejtmani, kteří postupně převzali úkoly poprávců. Vystupovali jako stavovští úředníci: volily je krajské sjezdy, které také stanovily pravidla jejich činnosti. ž Habsburkové prosadili jmenovací princip. I oni ovšem museli alespoň částečně respektovat stavovské zájmy. Proto v Čechách jmenovali pro každý obvod krajské hejtmany dva a vybírali je z místní šlechty (jeden pán a jeden vladyka). Na Moravě se původně ustavily čtyři a pak pět krajů (brněnský, olomoucký, znojemský, jihlavský a uherskohradišƛský), které však ještě nebyly stálou institucí a plnily především obrannou funkci v době vojenského ohrožení země. I tu v každém z nich úřadovali dva hejtmani, volení zemským sněmem.

1.2.3.6 Městská správa

Města začala vystupovat jako samostatné jednotky nadané právní subjektivitou ve 13. století. Jejich pozice se odvíjela od obsahu privilegia, které měšƛané obdrželi od zakladatele města. V něm se vymezovaly městské orgány, jejich správní, hospodářské a soudní pravomoci, povinnosti obyvatelstva a v neposlední řadě také právo, kterým se město mělo řídit. Osoba zakladatele se stala také významným kriteriem pro třídění středověkých měst. Podle něj rozeznáváme města královská, panská, biskupská, klášterní atd. Zvláštními kategoriemi královských měst byla města věnná (Hradec Králové) a horní. Podstatná přitom byla skutečnost, že k zvláštnímu městskému stavu patřili jen měšƛané (většiny) královských měst. Z tohoto pohledu pak města ještě členíme na svobodná (tj. královská města s politickými právy) a poddanská (podřízená pozemkové vrchnosti).

Společenská struktura měst byla velmi rozmanitá. Její špičku představoval městský patriciát, tj. nejbohatší měšƛané, stojící namnoze v čele cechů. Vedle nich zde žili další měšƛané - drobní řemeslníci a obchodníci. Pouhými obyvateli města byli tovaryši, podruzi, čeledíni, služky. Zvláštní postavení měli Židé, žijící pod ochranou krále a podléhající přímo královské komoře (servi camerae).

Správu svobodných měst měli v rukou samotní měšƛané. Pouze zpočátku tu panovník dosazoval svého jmenovaného představitele. Byl jím rychtář (fojt, šoltys). Postupem času se tato funkce změnila na úředníka s policejní a soudní pravomocí, podřízeného městské radě. Městskou radu, tvořenou různým počtem konšelů, jmenoval zakladatel města z měšƛanů. Podle principu rotace ji postupně v úřadě purkmistra řídili jednotliví členové. Ten, který byl touto funkcí pověřen jako první v roce, se nazýval primas (primátor). Ze soudních pravomocí městské rady se postupně vyvinul městský soud s kompetencí v majetkoprávních i trestních věcech. V husitské době se scházela také tzv. velká obec, tj. shromáždění všech obyvatel města.

O míru podílu na politické moci musela města tvrdě zápasit se šlechtou (viz Vladislavská zemská zřízení). Pro česká města se však stalo osudným neúspěšné povstání v roce 1547, v němž se spolu se šlechtou postavila proti rozpínavosti habsburské panovnické moci. Ferdinand I. si vynutil, aby mu města odevzdala stará privilegia a sám rozhodoval, která jim navrátí. Drasticky je postihl ekonomicky: uložil jim tvrdé pokuty, odebral jim pozemkový majetek a uvalil na ně nové daně. Omezil také jejich samosprávu opětovným dosazením královského rychtáře. ni přes pozdější liberalizaci přístupu k městům se už jejich situace výrazněji nezlepšila. V souvislosti se správou středověkých měst nelze opomenout cechy, t.j. právnické osoby, přesněji veřejnoprávní korporace, sdružující provozovatele určité živnosti ve městě a jeho okolí a regulující jejich vzájemné vztahy. V čele cechu stáli cechmistři (starší cechu) a jejich vnitřní poměry upravovaly cechovní řády. Cechmistři dohlíželi na dodržování cechovních řádů, vykonávali soudnictví v cechovních záležitostech, spravovali cechovní jmění a podobně. Cechovní řády vymezovaly obor jejich působnosti (často velmi úzce, např. jen šití kalhot nebo kabátů) a stanovily množství zboží, které mohli vyrobit. Přijetí nového mistra se vázalo na odborné i jiné předpoklady, o jejichž splnění rozhodovaly samy cechovní orgány.

Specializací mistrů a kontingentací produkce se monopolizovala produkce určitých výrobků uvnitř cechu, výlučnost a relativní uzavřenost cechů zase vytvářela monopol navenek. V podmínkách středověké ekonomiky zajišƛovala cechovní organizace jednotlivým mistrům prakticky jistotu, že najdou pro své výrobky odbyt. Na druhé straně spotřebitelům garantovala jistou kvalitu zboží.

1.2.3.7 Vrchnostenské a vesnické orgány

S držbou větších pozemkových komplexů bylo spojeno právo jednotlivých vrchností vyžadovat od závislého obyvatelstva, které na jejich doménách žilo, aby obhospodařovalo svěřenou půdu a podstatnou část výtěžku jim odvádělo. S využitím tradiční vesnické samosprávy a později i zvyklostí kolonistů se proto zformovala vrchnostenská (patrimoniální) správa a vesnická samospráva, pomocí níž vrchnost obyvatelstvo svých domén organizovala a řídila.

Jménem vrchnosti vykonávali správu v jednotlivých panstvích úředníci, označovaní jako vladaři, purkrabí, později i hejtmani, direktoři, regenti a podobně. V 16. století již nebylo výjimkou, že pro ně vrchnosti vydávaly instrukce, jimiž se při výkonu své funkce řídili. Venkovští představitelé státní správy, tj. úředníci hradské správy a pak poprávci, do poměrů na jednotlivých panstvích prakticky nezasahovali, případně jednali jen tehdy, když dostali podnět od vrchnostenských orgánů. Vrchnostenští úředníci proto plnili nejen hospodářsko- organizátorské funkce, ale i funkce dnes běžně připisované státu, tj. policejní, finanční a soudní. Oni, nikoliv královští úředníci, byli pro závislé obyvatelstvo neopomenutelným prostředníkem vztahu ke státu. Pro vrchnosti se tak vytvářel široký prostor k zásahům do postavení závislého obyvatelstva. Zpočátku nepsané zvyklosti, vžité na jednotlivých panstvích a modifikované vrchností a jejími úředníky, v pozdějším období zachycovaly selské řády (nebo už zmiňované instrukce pro úředníky) s řadou přísných trestněprávních ustanovení (srovnej ukázku z pramenů u kapitoly o trestním právu).

Od 12. století se rozvíjela i správa na úrovni jednotlivých vsí. Vyrůstala ze stejných kořenů jako městská správa, proto s ní měla spoustu společných rysů. Jejím představitelem byl rychtář (fojt, šoltys), vybraný a dosazený vrchností z řad poddaných. Vedle něj vrchnost jmenovala tzv. konšely (starší, šefy, kmety), kteří vytvářeli vesnický soud pro řešení méně významných pří. Funkce ve vesnické správě se brzy začaly dědit v jednotlivých poddanských rodinách.

Zvláštní postavení získali obyvatelé příhraničních oblastí (např. Chodové). Podléhali přímo králi, který jim za službu k ochraně zemských hranic poskytl četná privilegia a osvobození od některých běžných feudálních povinností. Jistou mírou samosprávy se vyznačovala také různá profesní bratrstva (uhlíři, včelaři).

1.2.3.8 Církevní správa

Jak již víme, špičky české společnosti přijaly křesƛanství v 9. století, avšak státní moc se potýkala s pohanskými přežitky ještě několik století. Za rozhodujícího přispění státní moci vznikala církevní organizace, která se stala nástrojem postupné christianizace obyvatelstva. Církev opírala svou organizační strukturu o královské hrady a na nich budované kostely a o kláštery, zakládané s podporou knížete (od doby Boleslava II., zvaného Pobožný /967-999/). Kostely na hradech brzy doplnila síƛ vrchnostmi budovaných vesnických kostelíků. Podobně jako města byly i jednotlivé církevní fundace v moci svých zakladatelů.

Významný moment ve vývoji české církevní organizace, která nikdy netvořila přímo součást státní správy, ale vždy byla se světskou mocí více či méně spjata (viz hradské kostely), představuje zřízení pražského biskupství v roce 973. Čechy se tím vymanily z bezprostředního vlivu řezenského biskupa a salcburského arcibiskupa, neboƛ nové biskupství podléhalo arcidiecézi v Mohuči (Mainz). Už druhý pražský biskup Vojtěch Slavníkovec (první byl Dětmar, pocházející ze Saska) se dostal do rozporu s panovníkem, který podobně jako jiné vrchnosti zasahoval do církevních otázek. Moravské biskupství v Olomouci vzniklo v roce 1063.

Ve druhé polovině 12. století a ve 13. století se církevní organizace díky hmotné podpoře panovníka a šlechticů (nadace, dary, odkazy) bouřlivě rozvíjela. Vyrostlo množství nových far (na konci století jich bylo v rámci pražské diecéze asi dva tisíce) a vznikaly další kláštery. Postupně se stabilizovaly hranice nových farností. Ve 12. století se nejdříve na Moravě (1131) a pak i v Čechách ustavily nové církevní správní jednotky - arcijáhenství s arcijáhny (na Moravě šest a v Čechách osm, pak deset). S jejich zřízením je spojeno uvolnění vazby na světskou správu (hrady). V polovině 13. století se jako další mezistupeň církevní organizace mezi venkovskými faráři a arcijáhny objevila děkanství. Vyvinuly se také nové centrální instituce - synod duchovenstva a biskupský soud vedený oficiálem. Rozvíjelo se i církevní školství. Církev a její organizace sílila také ve 14. století. S vydatným přispěním krále Jana a kralevice Karla povýšil v roce 1344 papež pražské biskupství na arcibiskupství a podřídil mu biskupství v Olomouci a nové biskupství v Litomyšli.

Další vývoj církevní organizace hluboce poznamenalo husitské hnutí. V revoluci se čeští husité vymanili z existující církevní hierarchie, zatímco na Moravě pokračovala biskupská posloupnost bez přerušení. Radikální táborité si zvolili vlastního biskupa, jemuž se měli podřídit dosud volně působící kněží a kazatelé. Pro ideové rozpory (pikarti, adamité) se však nepodařilo dosáhnout jednoty. Pražští kněží hledali cestu kompromisu s oficiální církví, ke kterému nakonec, jak již víme, v podobě Basilejských kompaktát v roce 1436 i došlo.

Po skončení husitských válek se arcibiskup Jan Rokycana snažil sjednotit církev v Čechách na základech umírněného kališnictví (utrakvismu) a světil duchovní pod jednou i pod obojí. Ústředím kališnické církevní správy se stala tzv. dolní konzistoř v jeho farnosti v Praze u Týnského chrámu (jako pandant horní konzistoře, tj. katolického pražského arcibiskupství na Hradě). V jejím čele stál biskup a administrátor. Později vznikla ještě pomocná konzistoř v Kutné Hoře. Rovnoprávnost obou náboženství zaručovala Kutnohorská smlouva z roku 1485. V roce 1467 začala na základech učení Petra Chelčického (nenásilí, dobrovolná prostota, obživa vlastní prací, náboženské rozjímání) vyvíjet samostatnou činnost Jednota bratrská a přes počáteční pronásledování rychle mohutněla.

Po neúspěšném stavovském povstání v roce 1547 upadl význam utrakvistické konzistoře. Panovníkův zásah proti ní a Jednotě bratrské ale sjednotil nekatolické stavy, mezi nimiž získali nejsilnější pozice luteráni a Jednota. Dožadovali se uznání ugsburské konfese, později (1575) začali prosazovat vlastní, tzv. českou konfesi. Na dodržování náboženské svobody nekatolíků dbal sbor 15 defenzorů. Náboženskou svobodu nakonec uzákonil zemský zákon z roku 1609, známý jako Rudolfův majestát. Nekatoličtí stavové „náboženství své křesƛanské pod obojí volně a svobodně, bez překážky každého člověka, provozovati mohli“, obsadit vlastní konzistoř a volit defenzory, kteří mohli svolávat sjezdy nekatolických stavů. Získali také právo dohlížet na univerzitu. Vztah ke katolíkům upravil současně přijatý zákon, tzv. Porovnání. Podle odhadů bylo v této době téměř 90% obyvatel českých zemí nekatolíky.

2. POČÁTKY FORMOVÁNÍ MODERNÍ VEŘEJNÉ SPRÁVY (1620 - 1848)

Počátky vytváření základů moderních politických a státních systémů, tedy započetí přebudování zastaralého feudálního správního aparátu patří, stejně jako ve většině evropských států, do období pozdního feudalismu, kdy se v rámci státního života, začala stále více projevovat potřeba nových orgánů, které by byly schopny zabezpečovat absolutistickým státem postupně prováděné reformy. Počátky tohoto procesu je tedy třeba hledat v období osvícenského absolutismu, vlády Marie Terezie a Josefa II. Základním charakteristickým rysem tereziánského a josefínského období z pohledu vývoje správního mechanismu je postátnění správy v ústředí, zemích i krajích a podstatné zásahy i do nejnižší instance, které směřovaly proti stavům. Stavovský vliv byl vytlačován nově se konstitující byrokracií. Státní správa se tedy postupně profesionalizovala, u stále většího okruhu úředníků se vyžadovalo právnické vzdělání.

Na počátku vlády Františka I. bylo stanoveno, že právnické studium je nutné ve všech správních odvětvích pro úředníky zabývající se konceptními pracemi. Disciplina úřednictva se udržovala zavedením tzv. konduity z roku 1781, ve které se pravidelně sledoval zájem, výkon, píle a schopnost každého jednotlivého úředníka. Instrukce pro úřednictvo z 13. prosince 1783, označována jako pastýřský list Josefa II., očekávala, že všichni úředníci se budou bez výjimky snažit, aby vnikli do ducha panovníkova nařízení, nebudou úřadovat jen mechanicky, nýbrž všichni se budou pokládat za císařovy spolupracovníky, a brojila proti úřednímu šimlu a zbytečnému psaní. V roce 1784 byla prohlášena němčina všeobecným úředním jazykem a ti úředníci, kteří by se jí nenaučili, měli být propuštěni a dostat penzi podle služebních let.

V rakouských zemích se na univerzitách začaly intenzivně pěstovat tzv. politické vědy. V 60. letech 18. století vznikly ve Vídni a Praze stolice policejní a kamerální vědy, jejichž hlavním představitelem byl Josef Sonnenfels, vycházející z merkantelismu. Hlavní tendence tereziánských, ale i josefínských reforem v oblasti státního mechanismu směřovaly k centralizaci a odstranění stavovského vlivu. V souvislosti s tím můžeme pozorovat kroky ke specializaci správy, čehož jedním z projevů bylo roku 1742 zřízení vyčleněním z dvorské kanceláře Tajné, domácí, dvorské a státní kanceláře pro správu zahraničních záležitostí. Tento úřad předcházel pozdějšímu ministerstvu zahraničí. K její zásadnější reorganizaci potom došlo za státního kancléře Kounice v roce 1753. Kancelář patřila k těm úřadům, které byly společné pro všechny části monarchie.

2.1 ÚSTŘEDNÍ SPRÁV

Bezprostředně po Bílé hoře vzrostl vliv vídeňských orgánů na dění v českých zemích prakticky jen v mezích celkového posílení pozice společného panovníka. Kompetence jednotlivých ústředních orgánů, které se označovaly jako nejvyšší dikasteria a později též kolegia, stále zahrnovaly především tradiční panovníkovy domény - zahraniční politiku soustátí (tajná rada, pak tajná konference, rakouská dvorská kancelář), částečně i vojenství (především dvorská válečná rada) a „dvorské“ finance (dvorská komora a řada dalších orgánů). Z podnětu významného národohospodáře J. J. Bechera a v souladu s duchem merkantilismu vzniklo v roce 1666 komerční kolegium.

Vytváření společných rakousko-českých orgánů je spojeno především s osvícenskou érou. Již v úvodu k této kapitole jsme uvedli, že se centrální správa ve druhé polovině 18. století měnila velmi často. Její reorganizace z doby vlády Marie Terezie jsou spojeny především se jmény dvou byrokratů, pocházejících z českých zemí - Bedřicha Viléma Haugwitze a Václava ntonína Kounice a vzorem se stalo Prusko. Pro české země měla zásadní význam především Haugwitzova reforma ústřední správy z roku 1749. Správa se měla centralizovat, zbavit vlivu stavovských korporací a zkvalitnit dosazením odborně vzdělaných úředníků. Byly zrušeny rakouská i česká dvorská kancelář, které jako společné orgány rakouských, resp. českých zemí sehrávaly rozhodující roli v realizaci vnitřní politiky panovníka. Panovnice se dovolávala obtíží spojených se současným vyřizováním správních a soudních záležitostí a dospěla „milostivě k poznání nadále nechat projednávat...separátně publica et judicialia“, tedy správní a soudní záležitosti. Místo dvorských kanceláří vzniklo jako společný rakousko-český správní a finanční orgán Ředitelství veřejně-politických a finančních záležitostí (Directorium in publico-politicis et cameralibus) a jako orgán soudní správy a zároveň nejvyšší soud Nejvyšší soudní úřad (Oberste Justitzstelle). Haugwitzem byla prosazena myšlenka, že politické a finanční záležitostí tvoří nerozlučný celek a proto je třeba je sloučit. Sám se stal prezidentem direktoria.

V roce 1745 si válečné události vynutily reorganizaci dvorské válečné rady. V roce 1746 došlo k reorganizaci generálního válečného komisariátu, který byl pověřen vojenskou hospodářskou správou a stal se dvorským úřadem postaveným na roveň dvorské válečné radě a dvorské komoře. Dvorská válečná rada byla potom v roce 1753 reorganizována tak, že v ní byly zřízeny tři departementy: militare publico-politicum pro vojenskou správu v užším slova smyslu, militare iudiciale pro vojenské soudnictví a militare oeconomicum pro hospodářskou správu. V roce 1803 vznikl Všeobecný vojenský apelační soud.

Další vývoj správní organizace, zejména v ústředí byl ovlivněn státním kancléřem Kounicem. Ten na rozdíl od Haugwitze brojil proti spojení politické a finanční agendy. Centralistické tendence však neopustil, ba naopak šel cestou jejich upevnění. Dne 29. prosince 1761 bylo direktorium zrušeno a nejvyšším politickým úřadem pro západní část monarchie se stala česká a rakouská dvorská kancelář. Finanční záležitosti byly rozděleny mezi tři úřady: dvorskou komoru, generální pokladnu a dvorskou účetní komoru.

V této době (1760) byla zřízena státní rada, která měla funkci poradního orgánu jen pro vnitřní věci českých a rakouských zemí, podávala ale někdy dobrozdání i o věcech společných pro celou říši i o vojenských záležitostech.

Roku 1780 nastupuje na rakouský trůn Josef II., který již za života Marie Terezie usiloval o výraznější změny v správním systému. K prvním opatřením Josefa II. patřilo odstranění gremialního způsobu rozhodování a místo toho byl zaveden monokratický princip. Podle pruského vzoru byl v roce1782 zřízen kabinet, který koordinoval práci mezi ústředními úřady.

Představy Josefa II. o úřadování byly vtěleny do oběžníku všem zemským šéfům z 18. května 1781. Úřadovat se mělo rychlé, účelně a s co možná nejmenším počtem lidí.

Nejprve Josef II. provedl zásadní změny správy v ústředí. Zejména v prosinci 1782 sloučil politickou a finanční správu ve Spojené česko-rakouské dvorské kanceláři, do jejíž kompetence patřily téměř všechny politické a finanční agendy.

Další změny ve správní organizaci nastaly nástupem policejního absolutismu již v prvních letech vlády Františka I. Zejména v letech 1792 -1814 můžeme hovořit o novém experimentování v organizaci správního mechanismu. Šlo jednak o opětné spojení politické a finanční správy, jednak dokonce o spojení politické správy a soudnictví. První reforma, byla uskutečněna již v roce 1792, kdy byla zrušena česko-rakouská dvorská kancelář, na jejímž místě došlo k vytvoření Directoria in cameralibus germanicis et hungaricis et in publico- politics germanicis. V něm byly spojeny komorní záležitosti jak západní, tak východní části monarchie a politické záležitosti jak západní, tak východní části monarchie a politické záležitosti českých a rakouských zemí. Do čela byl postaven nejvyšší direktoriální ministr, kterému bylo dovoleno užívat v některých aktech titulu nejvyššího kancléře. Od roku 1796 byl pak nazýván dirigující ministr. Důležitou funkci měl kabinetní ministr, jímž se stal hrabě Colloredo-Walsee.

Druhá etapa správních reforem v období policejního absolutismu nastala v roce 1797, kdy bylo direktorium zrušeno, a politická správa západní části monarchie byla spojena se soudnictvím v česko-rakouské dvorské kanceláři. Finanční záležitosti byly soustředěny ve finančním dvorském úřadě v čele s ministrem financí a prezidentem dvorské komory.

Třetí etapa reformy správy nastala v roce 1801 zřízením spojeného dvorského úřadu s kompetencí jak v politické správě, tak v soudnictví a ve všech finančních resortech s výjimkou kreditních záležitostí, které spravovalo tajné kreditní ředitelství. Ve stejném roce byla i zrušena státní rada. V roce 1808 však byla obnovena, jako poradní orgán pro celou monarchii.

Čtvrtá reforma ústřední správy, uskutečněná na počátku vlády Františka I., v roce 1802 spočívala v definitivním oddělení politické správy, finanční správy a soudnictví. Nejvyšším orgánem politické správy se v roce 1802 stala opět spojená dvorská kancelář v čele s nejvyšším kancléřem, nazývaným také i ministerstvem vnitra. Ta byla také okamžitě v roce 1848 přeměněna v ministerstvo vnitra. Pro soudnictví působil od roku 1802 samostatný Nejvyšší soudní úřad. Ve finanční sféře, kde „patrno jest experimentování a bezradnost“ (J. Kapras), se prosadila všeobecná dvorská komora a účetní kontrola. Národohospodářská správa neměla trvalý ústřední orgán a střídavě se rozvíjela ve vazbě na politické a finanční orgány. Jako orgán vojenské správy vystupovala dvorská vojenská rada. Organizace ústřední správy, tak jak byla vytvořena na začátku 19. století se stala potom základem pro novou strukturu nejvyšších správních orgánu po roce 1848. Významné změny od třicátých let 18. století nastaly postupně i v organizaci krajské správy.

Období druhé poloviny 18. století a začátku 19. století bylo tedy rozhodující pro vytvoření základů moderní z velké části již byrokratické správy, na nichž bylo možné stavět po roce 1848.

Panovníkovým poradním a koordinačním orgánem v otázkách zahraniční politiky, zákonodárství, vojenství, vnitřní správy, financí i soudnictví se stala konferenční rada (1814, od roku 1836 státní konference). Byl to úzký sbor nejvyšších hodnostářů (arcivévodové Ludvík a František Karel, Metternich, Kolovrat), kteří projednávali jen zásadní a kontroverzní záležitosti, na nichž se nedokázal shodnout druhý klíčový orgán tohoto období - státní rada (1808).

2.2 ZÁNIK SPOLEČNÝCH ORGÁNŮ ZEMÍ ČESKÉ KORUNY

V počáteční fázi absolutismu Habsburkové respektovali stále ještě velmi živou skutečnost, že monarchie vznikla jako personální unie tří dříve samostatných součástí. Jejich centralizační úsilí se proto promítlo především v posilování osobní moci panovníka a v dočasném rozšíření pravomocí společných úřadů České koruny, které však panovník podřídil jen sobě a nikoliv již stavovské obci. Ostatně reprezentativní stavovský orgán - Generální sněm České koruny - přestal svolávat úplně a v české královské radě, která se scházela jen tehdy, byl-li panovník přítomen v zemi, získávali na úkor nejvyšších českých úředníků stále větší vliv členové přímo jmenovaní panovníkem.

Společné orgány zemí České koruny se však netěšily přízni vídeňských úřadů dlouho, neboƛ nezapadaly do postupně zaváděné struktury státní správy. Nepřetrvaly proto dobu vlády Marie Terezie (jen úřad nejvyššího mincmistra, který však neměl větší politický význam, zanikl až v roce 1783). Hejtmanství lén německých, jehož agendu převzal apelační soud, Habsburkové zrušili (už v roce 1625). Jiné úřady postupně přeměnili v instituce s působností pouze pro Čechy (apelační soud po zřízení apelačního soudu v Brně a českou komoru, vedle níž vznikly moravský úřad rentmistra a zvláštní komora pro Slezsko). V rámci Haugwitzovy reformy v roce 1749 zanikla česká dvorská kancelář, považovaná za „reprezentanta a sloup celistvosti českého státu“ (J. Kapras), tedy vnímaná jako symbol sounáležitosti českých zemí.

Důležitým dokumentem pro další vývoj správy byla instrukce z roku 1762 pro českou a rakouskou dvorskou kancelář. V čele kanceláře stál český nejvyšší a rakouský první kancléř, jeho zástupcem byl místokancléř, popř. starší rada panského stavu. Nejvyššímu kancléři byl přidělen osobní sekretář, čímž byly položeny základy prezidiálním kancelářím. Pravomoc kancléře byla proti direktoriu omezena, protože ve většině případů byla vázána grémiem radů, kteří se dělili na rady z panského stavu a na rady ze stavu rytířského nebo odborného. Měli předepsáno právnické vzdělání a jejich úkolem bylo připravovat referáty pro gremiální schůze. Nižší kategorii konceptního úřednictva tvořili sekretáři, jejichž hlavním úkolem bylo koncipovat na základě rozhodnutí rady nebo podle panovnické rezoluce potřebné expedice. Nejnižší kategorii konceptních úředníků tvořili koncipisté, jimž bylo svěřeno jednak vedení podacího protokolu, jednak vypomáhali sekretářům. Ředitelem kanceláře v užším slova smyslu byl místokancléř a v jeho nepřítomnosti starší rada panského stavu. Jemu podléhal manipulační personál.

2.3 ČESKÁ DVORSKÁ K NCELÁŘ V LETECH 1620 - 1749

Česká dvorská kancelář, která ještě v době stavovské monarchie působila především jako orgán Českého království, posílila po nástupu Habsburků své postavení společného orgánu českých zemí. Brzy po Bílé Hoře (1624) pak přesídlila z Prahy do Vídně. Jako jiní pobělohorští úředníci i český kancléř podléhal výlučně panovníkovi. Na významu tohoto úřadu to však neubralo, ba právě naopak získal ještě nové kompetence.

Kdybychom chtěli stručně a jednoduše přiblížit náplň činnosti české dvorské kanceláře, mohli bychom říci, že vykonávala agendu ministerstva vnitra, ministerstva spravedlnosti a nejvyššího soudu. Vystupovala tedy jako nejvýznamnější úřad zemí České koruny. Na cestě do českých zemí přes ni přecházely nejenom záležitosti patřící do kompetence jednotlivých zemí, ale i záležitosti z centralizovaných oblastí financí a vojenství, spadajících do působnosti dvorské komory a vojenské dvorské rady. Její fungování upravil císař v roce 1719 podrobnou instrukcí. Někteří z českých dvorských kancléřů získali významnou pozici u dvora a patřili do okruhu nejbližších císařových rádců (například Oldřich hrabě Kinský).

2.4 SPRÁV JEDNOTLIVÝCH ZEMÍ

Bezprostředně po bělohorském vítězství zavedl Ferdinand II. v českých zemích mimořádné formy správy, diktované stále přetrvávajícím neklidem a válečnými událostmi. Nové mocenské poměry petrifikoval v Obnovených zřízeních zemských, vydaných pro České království v roce 1627 a pro Moravu v roce 1628. Jednotlivé české země měly v absolutistickém období povahu závislých provincií. Jejich správa (zahrnující i vojenské, finanční a soudní záležitosti) nebyla zpočátku organizována jednotně. V Čechách ji do poloviny 18. století vedlo místodržitelství, na Moravě moravský královský tribunál, od počátku 18. století označovaný také jako zemské gubernium, a ve Slezsku vrchní úřad. Zemští úředníci přestali v tomto období působit jako stavovští funkcionáři. Stali se z nich královští nejvyšší zemští úředníci, podřízení panovníkovi a stojící v čele postátněných úřadů.

Zásadní reorganizaci zemské správy provedla Marie Terezie v roce 1749 (již zmíněná Haugwitzova reforma). Eliminovala vliv zemských úřadů v oblasti politické a finanční správy a české místodržitelství a moravský tribunál nahradila královskými reprezentacemi s komorou (ve Slezsku už obdobný úřad existoval). Tyto úřady vykonávaly prostřednictvím rozmanitých komisí správu politických, finančních, hospodářských (commerciale) a v Čechách i soudních záležitostí. V roce 1764 se v Čechách a na Moravě přeměnily v zemské gubernium a ve Slezsku v královský úřad.

Na základě instrukce z roku 1764 stál v čele českého gubernia prezident, kterým byl nejvyšší purkrabí, a vedle nejvyšších zemských úředníků zde zasedalo i šest placených radů bez rozdílu stavu. genda gubernia se dělila na pět základních skupin: publicum a politicum, contributionale, militare, camerale a commerciale, k nimž v případě českého gubernia přistupovalo jako šestá skupina iudiciale náležející konsesu, nejvyšších zemských úředníků.

Od roku 1771 se české gubernium skládalo ze dvou od sebe oddělených senátů s názvy, gubernium in publiticis a gubernium iniudicialibus.

V roce 1783 byly uskutečněny další reformní kroky v zemské správě. Zejména byly zrušeny stavovské výbory a jejich agendu převzala, gubernia, k nimž byli přibráni dva stavovští deputovaní z panského a rytířského stavu s charakterem guberniálních radů. Ve stejném roce zanikl i soudní senát českého gubernia, které se tím stalo pouze správním úřadem. Tato skutečnost měla rozsáhlé důsledky pro stavy, protože tím nejvyšší-zemští úředníci v Čechách přestali být členy gubernia. Jejich úřady se změnily v pouhé čestné hodnosti. Částečně došlo k přenesení názvů jejich úřadů na úřady zcela byrokratické.

V čele českého gubernia stál nejvyšší purkrabí, v čele nově zřízeného apelačního soudu stál nejvyšší hofmistr, nejvyšší sudí byl postaven do čela zemského soudu a nejvyšší zemský písař se stal ředitelem úřadu zemských desek. Na Moravě stál zemský hejtman jednak v čele gubernia, jednak v čele apelačního soudu v Brně a zemský sudí v čele moravskoslezského zemského soudu. Podkomoří si zachoval dohled nad hospodářstvím královských měst.

V guberniích byla dále soustředěna veškerá finanční správa, tedy kontributionální a kamerální, bankální a montastická.

V polovině 80. let byla v guberniích zřízena prezidiální oddělení vyřizující všechny důležité věci politického charakteru a gubernia byla rozdělena na departementy v čele s guberniálním radou. Jádro úřadu tvořilo grémium radů.

Za Josefa II. nahradilo nejvyšší orgány na Moravě a ve Slezsku společné moravskoslezské gubernium.

Po smrti Josefa II. nastalo tzv. období leopoldinské restaurace. Krátké období vlády Leopolda II. je charakterizováno především ústupem od nejradikálnějších reforem Josefa II. V podstatě ústřední správa byla vrácena do stavu, v jakém se nacházela koncem vlády Marie Terezie. Hned v roce 1790 byl zrušen spojený dvorský úřad a byla obnovena česko-rakouská dvorská kancelář, jako nejvyšší úřad pro správu politických záležitostí českých a rakouských zemí.

V oblasti zemské správy došlo k obnovení stavovských zemských výborů. V kompetenci gubernií nastaly jen nepatrné změny, které směřovaly k rozšíření jejich pravomoci. V období vlády Leopolda II. se tak vytvořila definitivní podoba gubernií, která vydržela až do 31. prosince 1849.

Zemské sněmy se scházely i nadále, svolávat je však mohl jenom panovník. Po ztrátě většiny Slezska se v jeho zbytku ustavil knížecí sněm. Pravomoc zemských sněmů výrazně zeštíhlela po nástupu Marie Terezie schválením decenálních recesů, jimiž vláda na sebe převzala rekrutování vojska a jeho hospodářské zabezpečení. Sněmu tak zůstalo prakticky jen oprávnění vést katastr a některé veřejné knihy, povolovat, rozvrhovat a vybírat berni a některé další dílčí pravomoci ve finanční oblasti. Novou stavovskou institucí, která vznikla teprve po Bílé hoře, se staly zemské výbory. Jejich hlavním úkolem byla správa zemského jmění a vlastně měly stavům nahradit postátněné zemské úřady. Preventivně však v jejich čele stáli prezidenti zemských úřadů, tj. v závěru tohoto období prezidenti gubernií (nejvyšší purkrabí v Čechách a zemský hejtman na Moravě), kteří měli zaručit, aby zemské výbory nezasahovaly do záležitostí zemských úřadů.

2.5 KR JSKÁ SPRÁV

Krajská správa si až do poloviny 18. století zachovávala alespoň částečně stavovský ráz. Krajští hejtmani byli vybíráni ze stavů usedlých v zemi. V čele krajů v Čechách stáli jako dříve dva hejtmani. Jejich působnost se vztahovala na věci veřejné správy, berní správu a vojenské věci (verbování, pomoc při tažení krajem). V 18. století se těžiště jejich úkolů přeneslo do oblasti trestního a soukromoprávního soudnictví, politické správy a vojenství.

Postátňování krajů probíhalo rychleji na Moravě, kde neměly takovou tradici jako v Čechách a kde měly i menší pravomoci. Základ krajské organizace se tu začal vytvářet až po nástupu Habsburků, kdy zemský sněm čas od času volil dva úředníky s regionální působnosti a s úkolem zajišƛovat obranu země. Trvalou institucí se moravské kraje staly až v roce 1637. V orgánech bez zakotvení ve stavovské struktuře panovník snadno prosadil jmenovací princip a byrokratické uspořádání. První zásah do stavovské krajské organizace v Čechách Habsburkové učinili, když přestali svolávat krajské šlechtické sjezdy. Brzy také prosadili zásadu, že hejtmani museli vždy po pěti letech rezignovat. Rozhodující krok na cestě k postátnění krajské správy učinila Marie Terezie roku 1751. Od tohoto roku řídil i v Čechách správu v kraji jediný hejtman. Krajské úřady měly pevné sídlo v krajském městě. Hejtmani pobírali za výkon funkce služné ze státní pokladny. Jejich pravomoci postupně narůstaly, zejména v oblasti dohledu nad veřejným pořádkem, v oblasti školství, duchovních záležitostí, průmyslu a obchodu a ve vztahu k vrchnostenským a městským orgánům. V jejich podřízenosti proto rostl početný profesionální výkonný a pomocný aparát. Zároveň ale rostla osobní odpovědnost hejtmanů, protože plně odpovídali za chod a výsledky činnosti svého úřadu. Ve Slezsku se kraje staly trvalou institucí až za vlády osvícenských panovníků.

Kraje nově rozdělil a uspořádal Josef II. (v Čechách 16, na Moravě 6 a ve Slezsku 2). Krajské úřady organizoval jako plně byrokratizované instituce. Činnost jejich jednotlivých zaměstnanců popisovala manipulační instrukce z roku 1787.

2.6 VRCHNOSTENSKÁ SPRÁV

Vrchnostenská správa se na jednotlivých panstvích zformovala již ve středověku. Ve vrchnostenském aparátu sehrával rozhodující roli hejtman, dohlížející na chod hospodářství i na závislé obyvatelstvo. Vedle něj na panstvích pravidelně působil písař, důchodní (vedl účetnictví), purkrabí a spousta dalších nižších úředníků a služebnictva. V čele vesnické samosprávy stál vrchností jmenovaný rychtář.

Státní zásahy do poměrů na panstvích byly zpočátku jen sporadické. Ve druhé polovině 17. století dostali v Čechách krajští hejtmani a na Moravě tribunál právo rozhodovat ve sporech vrchností a poddaných. V polovině 18. století začali krajští hejtmani dohlížet na vrchnostenské orgány v oblastech, kde suplovaly veřejnou správu (berně). Pravomoc vrchnostenské správy ve vztahu k závislému obyvatelstvu výrazně omezily robotní patenty, patent o zrušení nevolnictví a redukce počtu hrdelních soudů. Josefova soudní reforma nutila vrchnosti, které si chtěly na svých panstvích uchovat samostatné soudnictví, aby angažovaly právnicky vzdělaného justiciáře, do jehož soudní činnosti pak prakticky nemohly zasahovat.

Můžeme tedy konstatovat, že se v tomto období sice téměř nezměnila struktura vrchnostenské správy, avšak státní moc omezila její kompetence a podrobila ji státnímu dozoru.

2.7 SPRÁV MĚST

Po kratičké etapě, v níž bělohorští vítězové dosadili do měst hejtmany, se městská správa vrátila k systému, zavedenému po porážce prvního protihabsburského povstání v roce 1547. V něm postupně sílil panovníkův vliv a stíraly se rozdíly mezi jednotlivými typy středověkých měst. Královskou moc reprezentovali královští rychtáři, ustavení téměř ve všech městech a dohlížející na administrativu a hospodaření. Zatímco výsady královských měst habsburští panovníci výrazně oklestili (prakticky jim zůstalo jen omezené právo účasti na sněmu a schopnost získávat statky zapsané v zemských deskách), některá poddanská města si díky svému hospodářskému významu podržela svá stará privilegia a samosprávu (municipální neboli ochranná města, jejichž měšƛané byli osobně svobodní, ale k vrchnosti je poutaly některé hospodářské povinnosti). Tento stav zůstal zachován až do poloviny 18. století, kdy státní zásahy provedené v rámci tereziánských reforem změnily podobu městských rad, posílily státní dohled a zbavily některá města hrdelního soudnictví. V městských radách se zredukoval počet radních a začalo se od nich vyžadovat, aby absolvovali některé vysokoškolské přednášky. Nad městy začali vykonávat dohled postátnění krajští hejtmani. Naprostá většina měst nesměla nadále provozovat hrdelní soudnictví, protože nezaměstnávala školeného a řádně zkoušeného soudce.

Tereziánské reformy byly jen přípravou k radikálnějšímu řezu. V úzké souvislosti se soudní reformou (1783) přebudoval Josef II. zásadním způsobem také městskou správu (tzv. regulace magistrátů). Nejdříve se zaměřil na hlavní české město. V roce 1784 spojil čtyři dosud samostatná pražská města (Staré Město, Nové Město, Malou Stranu a Hradčany) do jednoho celku, řízeného byrokratickým magistrátem v čele s primátorem. Magistrát plnil správní a soudní funkce (správní včetně hospodářských jako politický senát, soudní jako judiciální civilní nebo judiciální trestní senát). Zároveň v Praze vzniklo jediné policejní ředitelství. Josefovy reformy se ovšem nezastavily ani před branami ostatních měst. V letech 1786 - 1787 císař definitivně zrušil stále používané dělení měst podle středověkých kategorií. Řízení asi dvou set českých a moravských měst, ale především jejich soudnictví, alespoň z části převedl do rukou odborně připraveného aparátu. Právě počet odborně připravených úředníků nejzřetelněji odlišoval tři nové kategorie měst. Větší města řídil profesionalizovaný magistrát, složený z placených a vesměs právnicky vzdělaných radů, jimž předsedal purkmistr. I nadále je volili měšƛané, ale vesměs mohli vybírat jen z osob, které se podrobily zkoušce u apelačního soudu a gubernium a apelační soud je uznaly za volitelné (zkoušení radní). Nezkoušeným radním příslušel jen poradní hlas. Menší města společně spravovali městská rada a magistrát. Purkmistr, radní a obecní starší, tvořící městskou radu, představovali laický prvek, odbornost zajišƛovali syndikus (tajemník) s kancelistou a sluhou. Ostatní města, která řídili jen laičtí obecní starší a purkmistr, neměla vlastní soudnictví a musela se obracet na magistrát nejbližšího města nebo na justiciáře některého panství. Josefovo členění měst a organizace jejich správy a soudnictví zůstaly prakticky nezměněny až do roku 1848. (jedinou výjimkou bylo postupné odbourávání volitelnosti zkoušených radních).

2.8 VOJENSKÁ SPRÁV

V době stavovské monarchie o válce a míru rozhodoval panovník, kterému stavy musely poskytnout pomoc při obraně země. K použití stavovského vojska za hranicemi českého státu se vyžadoval předběžný souhlas stavovského sněmu. Postupně se měnila vnitřní organizace armád. Upadal význam lidového vojska, jak ho známe především z husitských válek, nahrazovaného žoldnéřskými pluky na čele s obristy. Ti do pluku najímali žoldnéře, veleli jim a jako majitelé je dávali k dispozici stavům nebo králi.

Obnovená zřízení zemská přiznala právo verbovat vojsko jen panovníkovi, finančně je však stále zabezpečovaly stavy. I do řízení armády se promítla centralizace. Ve třicetileté válce se objevila funkce generalissima ( lbrecht z Valdštejna), nadřízeného jednotlivým obristům, stojícím na čele pluků. Po Valdštejnově odstranění jeho pravomoc přešla přímo na panovníka, který pak jmenoval generály, štábní důstojníky i obristy. rmáda se tak „postátnila“, resp. vojsko se stalo panovníkovým. Stále však bylo najímáno jen podle potřeby. Pro zavedení skutečně stálého vojska vytvořily nezbytný předpoklad až berní reformy Marie Terezie.

Pro správu vojenských záležitostí zřídil už Ferdinand I. dvorskou vojenskou radu, která se však proti zemským úřadům neprosadila. Znovu ji obnovila - už skutečně jako ústřední orgán vojenské správy - Marie Terezie, která také zcentralizovala vojenské soudnictví.

2.9 CÍRKEVNÍ SPRÁV

Po Bílé hoře se stalo jediným přípustným katolické náboženství. Utrakvistická konzistoř byla zrušena již v roce 1621. bsolutistický stát si od počátku osoboval také právo zasahovat do poměrů katolické církve. Panovník omezoval věcnou příslušnost církevních soudů. Jmenoval biskupy, kteří museli všechna svá nařízení předem konzultovat s místodržitelstvím. Papežské akty se publikovaly jen s panovníkovým souhlasem (placetum regium). Ještě v třicátých letech 17. století začala reorganizace církevní hierarchie. Začátkem druhé poloviny století vznikla nová biskupství v Litoměřicích a v Hradci Králové, jejichž územní obvody byly přizpůsobeny správní organizaci. Ve většině českých biskupství nahradily dřívější děkanáty a arcijáhenství vikariáty, zatímco na Moravě vesměs zůstaly zachovány děkanáty. V roce 1777 bylo olomoucké biskupství povýšeno na arcibiskupství. Zároveň vzniklo biskupství v Brně. Josef II. zřídil další biskupství v Českých Budějovicích a nově organizoval farnosti (faráři podléhali vikářům, ale také krajským úřadům). Zrušil řádové a biskupské semináře a nahradil je generálními semináři v sídle univerzit (Praha, Olomouc), vedenými státem jmenovanými rektory a fungujícími pod státním dozorem. Státní dozor nad církví vykonávalo nejdříve církevní oddělení při česko-rakouské kanceláři, od roku 1780 dvorská duchovní komise. Organizační výstavba katolické církve z osvícenského období se bez větších změn zachovala i v první polovině 19. století.

Mimo pravidelnou církevní organizaci, a tedy i mimo státní dozor, stály církevní řády, mezi nimiž v 18. století vyvíjeli největší aktivitu (školy, misijní činnost) jezuité, piaristé a kapucíni. Nepřekvapí proto, že se zájem osvícenských panovníků obrátil především proti nim a projevil se likvidací klášterů (v českých zemích jich zaniklo 55) a zrušením jezuitského řádu (1773).

Po přijetí tolerančního patentu (1781), který obnovil náboženskou svobodu pro evangelíky, vznikly ve Vídni augsburská a helvétská konzistoř. V zemích působili králem jmenovaní superintendanti obou vyznání, jimž byly podřízeny senioráty v čele se seniory. Kněze vybíraly a vydržovaly obce.

3. VÝVOJ VEŘEJNÉ SPRÁVY V OBDOBÍ H BSBURSKÉ MONARCHIE (1848 - 1918)

3.1 VÝVOJ ÚSTŘEDNÍ SPRÁVY

Už na jaře roku 1848 začala nová éra v organizaci ústředních výkonných orgánů. Předrevoluční dvorské dikasterie nahradila ministerstva. Císař zároveň nařídil vytvoření kolegiální ministerské rady - vlády, tvořené jejich představiteli (nejvyšší rozhodnutí ze 17. března 1848 č. 30 PGS). Kolektivní jednání ministrů ve vládě mělo dát výkonu státní správy jednotnou politickou linii. Zcela zřetelným vzorem tu císařským úředníkům byla organizace a fungovaní vlád západoevropských konstitučních monarchií. Jednotlivé ministry jmenoval panovník, odpovědni však měli být i říšskému zastupitelstvu a říšské radě. Čelné místo mezi nimi sehrával státní kancléř, který stál v čele ministerstva zahraničí a císařského domu (vzniklo z domácí, dvorské a státní kanceláře). Císař dále zřídil ministerstvo vnitra (nahradilo spojenou česko-rakouskou dvorskou kancelář), ministerstvo spravedlnosti (z Nejvyššího soudního místa), ministerstvo financí (z dvorské komory) a konečně ministerstvo války (z dvorské válečné rady). Další ministerstva se konstituovala později.

V neoabsolutistické éře byli ministři podřízeni výlučně panovníkovi a poklesl i význam vlády jako sborového orgánu. Ze změn ve složení ministerské rady připomeňme jen dočasné zrušení ministerstva války v roce 1853 (do roku 1860) a zřízení policejního ministerstva v roce 1859 (fungovalo do roku 1867).

Po obnovení parlamentarismu opět vzrostl význam vlády jako sboru. Významnou změnu představovalo sloučení ministerstev vnitra, justice a vyučování a kultu v silné státní ministerstvo v roce 1860. Jeho představitel vystupoval jménem vlády před říšskou radou a zemskými sněmy a fakticky se tak dostal do pozice ministerského předsedy.

Po rakousko-uherském vyrovnání fungovala jednak společná ministerstva zahraničí (ministerstvo císařského domu a záležitostí zevnějších), války a financí a jednak předlitavská a zalitavská (uherská) ministerstva. V čele předlitavské vlády, sestávající z představitelů předlitavských ministerstev (vnitra, financí, spravedlnosti, kultu a vyučování, obchodu, orby, zeměbrany a od roku 1896 také železnic) a z ministrů bez křesla (bez resortu, bez portefeuille), stál ministerský předseda. Jedním z ministrů bez resortu byl i český ministr krajan, tento post však nebyl vždy obsazen. Odpovědnost ministrů upravoval zákon č. 101/1867 ř.z. Ministři byli stále odpovědni především císaři, který je jmenoval a mohl je i odvolávat. Odpovědnost ministrů říšské radě nebyla zakotvena dostatečně pregnantně. Členové sněmoven měli právo interpelovat ministry, nebylo však jasné, zda musí vždy dostat odpověě. Politické ohledy však ministry vedly k tomu, aby na všechny interpelace odpovídali. Úkolem ministrů bylo především provádět zákony. Za tím účelem vydávali nařízení. Prostřednictvím služebních řádů, instrukcí a příkazů organizovali a řídili chod nižších složek státního aparátu. Vláda se spoluúčastnila vydávání císařských nařízení s mocí zákona, k němuž mohli císař a vláda sáhnout jen ve stavu neodkladné nouze (nařízení z nouze). Podepisovali je všichni ministři a podléhaly dodatečnému schválení říšskou radou. Vláda též připravovala státní rozpočet. Jako celek nebyla nadřízena jednotlivým ministrům a nemohla zasahovat do jejich kompetence. Neshoda ministra s ostatními členy vlády znamenala politický střet, který řešil císař.

3.2 VÝVOJ MÍSTNÍ SPRÁVY

3.2.1 POČÁTKY ORG NIZ CE OKRESNÍ POLITICKÉ SPRÁVY

Počátky procesu vytváření základů moderní státní správy, jak již bylo uvedeno, je třeba hledat již v období osvícenství. V průběhu druhé poloviny 18. století Marie Terezie postátnila jak zemskou, tak krajskou správu. V reformních zásazích do této oblasti potom pokračoval i její syn Josef II. jejichž výsledkem bylo podrobení státnímu dozoru i nejnižší instance veřejné správy. Celý proces potom vyvrcholil v roce 1848, kdy v důsledku zrušení poddanství ztratil své opodstatnění starý správní systém, jehož podstatou bylo mimo jiné, že veřejnou správu vykonávaly v první instanci patrimoniální úřady nebo magistráty.

Nová organizace postátněné veřejné správy vstoupila v platnost 1. ledna 1850. Do té doby ji vykonávaly nadále patrimoniální úřady, ovšem na státní útraty. Právním podkladem nové organizace veřejné správy se stalo císařské nařízení z 26. června 1849, podle kterého na čele jednotlivých korunních zemí stál místodržitel, země se dělily na kraje v čele s krajským prezidentem a ty dále na nejnižší správní jednotky okresy v čele s okresními hejtmany.

Okresy byly vytvářeny podle jednotných hledisek tak; aby se od sebe nelišily ani rozlohou, ani počtem obyvatelstva. Okresní úřady při svém ustavení převzaly v podstatě politickou agendu někdejších patrimonií a z části někdejších krajských úřadů. Při jejich vzniku byla v roce 1850 uplatněna zásada, že soudnictví má být odděleno od správy politické a že obě funkce mají být na sobě nezávislé. Okresní úřad se v letech 1850 - 1855 nazýval okresní hejtmanství podle úředníka stojícího v jeho čele, nebo také někde se používalo označení podkrajský úřad. V některých obzvláště rozsáhlých okresech byly zřízeny výjimečně i expozitury okresních hejtmanství.

Jak již bylo uvedeno, v čele okresních, resp. podkrajských úřadů stál okresní hejtman, jemuž byl přidělen potřebný počet úředníků. Pravomoc okresního hejtmana byla vymezena v článku VIII. a IX. organizační osnovy. Byla poměrně rozsáhlá a vztahovala se na všechny veřejné potřeby a politické záležitosti. Od okresních hejtmanů šlo odvolání ke krajským prezidentům a od těch k místodržiteli. V případě, že však byl místodržitel zároveň okresním prezidentem, jako tomu bylo ve Slezsku, šlo odvolání přímo k ministru vnitra. Kromě okresního hejtmana byl při každém okresním hejtmanství okresní komisař a další personál jako sekretáři, zřízenci aj. Pro správu přímých daní byli okresním hejtmanstvím přidělení berní inspektoři a podinspektoři.

V článku VIII. citovaného předpisu z 26. června 1849 bylo k působnosti okresních úřadů konstatováno, že jim náleží péče o vyhlašování a provádění zákonů, o udržování a zjednání bezpečnosti, veřejného pořádku a klidu v jejím územním obvodu. V následujícím článku byly potom taxativně vypočteny jednotlivé agendy politické správy. Podle tohoto článku do jejich agendy náležela evidence obyvatelstva, zjišƛování a soustřeěování statistických dat, součinnost při doplňování, stravování a ubytování vojska, otázky přípřeží, dohled na rodné, oddací a úmrtní matriky, pasové záležitosti cizinecké policie, disponování četnictvem nebo podobnými strážními sbory, vyřizování živnostenských a obchodních záležitostí, vyřizování zdravotnických záležitostí, záležitostí obecních, církevních, školských a nadačních, vrchní dohled na dobročinné a humanitní ústavy a na všechny veřejné instituce, péče o integritu a evidenci říšských a zemských hranic, péče o udržování silnic a vodních cest, součinnost při vyměřování, předpisu a vybírání přímých daní a podpora důchodkových orgánů podle daňových a důchodkových zákonů, zemědělské záležitosti privilegií, působení při sporech o vodní právo a stavby, při sestavování seznamů porotců pro soudy, při organizování a použití měšƛanské obrany aj.

Tvorba uvedené politické správy patřila do období, v němž ještě doznívalo revoluční myšlení let 1848 - 1849. Tvůrcem této správní organizace byl tehdejší ministr vnitra a autor ústavy z roku 1849 hrabě František Stadion. V květnu 1849 do funkce ministra vnitra však nastoupil Alexandr Bach a s ním definitivně dochází k likvidaci všech revolučních pozůstatků. Týkalo se to pochopitelně zejména správního systému. Již z 31. července 1849 pochází Bachovy výroky o tom, že politické okresy musí být většího rozměru, protože jen tehdy mohou být životaschopnou reprezentací, když je spojeno více obcí společnými zájmy, které potřebují zastoupení vyššího politického sboru. V dalších měsících vidíme potom již výrazný myšlenkový posun. Především dochází k opuštění myšlenky na vytvoření samosprávných okresů a naopak začínají převažovat centralistické tendence. Rovněž dochází v podstatě ke sloučení soudnictví se správou. To je patrné již ze silvestrovského patentu z 31. prosince 1851. Odloučení soudnictví od správy mělo nadále zůstat jen u sborových soudů a vůbec u druhých a třetích instancí. Okresní soudy tedy byly spojeny s okresními úřady.

K provedení organizace okresních úřadů byly pro každou korunní zemi zřízeny zvláštní komise, složené ze zástupců politických, soudních a finančních úřadů pod předsednictvím zemského šéfa. Nová organizace politické správy byla potom uvedena v život v roce 1855. Konkrétně nově smíšené okresy zahájily činnost 12. května 1855.

V čele okresních úřadů stáli okresní představení (Bezirksvorsteher nebo Bezirksvorstand). Vedle okresního představeného byl zpravidla u každého smíšeného okresního úřadu jeden až dva adjunkti, jeden až dva aktuáři, jeden knihovník, dva až pět kancelistů a jeden nebo několik úředních sluhů a pomocníků.

Působnost smíšených okresních úřadů byla vymezena přesně v ustanovení z 25. ledna 1853 a dělila se na působnost v záležitostech politické správy, na působnost v soudních záležitostech a na působnost v záležitostech berních a pokladních.

V záležitostech politické správy náležela do působnosti okresních úřadů, pokud k tomu nebyly určeny jiné orgány, bezprostřední péče o provádění zákonů, o udržování bezpečnosti, veřejného klidu a pořádku a o podporu veřejného blaha prostřednictvím ústavů přikázaných jejich dozoru.

Okresní úřady pečovaly o vyhlášení zákonů a nařízení určených veřejnosti uvnitř svého okresu. Příslušelo jim předkládání návrhů na opatření k odstranění a zmírnění bídy a ve zvláště tíživých případech potom bezprostřední provádění těchto opatření. Měly pečovat o zachování zemských i obecních hranic a o zachování veřejného pořádku vůbec, zejména o bezpečnost osob a majetku.

V záležitostech týkajících se zemědělství, lesnictví, lovu a rybolovu bděly okresní úřady v obvodu svého okresu nad dodržováním platných předpisů a nařízení. Stejně tak bděly nad zřizováním a udržováním silnic a mostů, dohlížely na stav vodních děl, především mlýnů, bordů, ochranných staveb aj. Příslušelo jim udělování obchodních a živnostenských oprávnění, pokud to nebylo vyhrazeno vyšším úřadům, jakož i rozhodování živnostenských věcí v I. stolici, tj. rozhodování při rušení živností, při nesprávném vykonávání živností, při překračování koncese nebo zabraňování a rušení výkonu živností oprávněnému živnostníkovi. Okresní úřady měly dále spolupůsobit při sčítáních lidu, při vojenských odvodech, při odstraňování přípřeže a ubytování vojska, popř. i při jeho stravování a při jiných vojenských záležitostech, jako při dozoru nad dovolenci, propuštěnci a invalidy.

Okresním úřadům příslušelo také udělování politických konsensů k uzavření manželství. Náleželo jim dále vykonávání všech opatření, která byla nařízena v záležitostech politické správy buě zákony nebo jinými opatřeními nebo která vydaly jednotlivé úřady samy ze své působnosti. Tato opatření prováděly okresní úřady buě bezprostředně nebo pomocí k tomu povolaných orgánů, především orgánů zdravotních, technických a policejních nebo prostřednictvím četnictva a ostatních strážních sborů. K povinnostem okresních úřadů naleželo dále provádění dozoru nad tiskem a časopisy a nad spolky na území jejich okresu. Okresní úřad byl rovněž povinen dohlížet na to, aby státem neuznané náboženské společnosti nevykonávaly veřejné bohoslužby, aby nebyly rušeny náboženské obřady státem uznaných společností a aby byl dodržován nedělní a sváteční klid.

Okresnímu úřadu příslušel výkon tzv. cizinecké policie, který spočíval v dohledu nad cizinci, ve vyhotovování vandrovních knížek, ve vydávání a evidování cestovních knížek a jiných cestovních dokladů, v evidování vandrovních knížek k další cestě, ve vykazování individuí bez výdělku a bez dokladů a nepříslušejících do některé obce okresu, dále potom postrk, nařizování a výkon razií a spolupůsobení při nich, pokud to nebylo přikázáno vyšším orgánům. Okresní úřady měly dále pečovat o řádnou chudinskou péči, dohlížet na obce a na obecní a okresní ústavy zřízené k těmto účelům a starat se o odstranění žebroty.

Okresní úřady vydávaly a v nutných případech bezprostředně prováděly opatření v oboru zdravotní policie pro zabraňování epidemií a moru nebo nutných opatření k podpoře veřejného zdravotnictví. Dohlížely na lékařské orgány a podporovaly je, dohlížely na záležitosti zdravotní policie, na péči o nemocné, na očkování a porodnictví, prováděly dozor nad nemocnicemi, porodnicemi, ústavy choromyslných a nad jinými ústavy, které byly obecními nebo okresními institucemi anebo byly přikázány jejich dohledu. Vykonávaly tzv. mravnostní policii, udělovaly hudební licence, vydávaly povolení k divadelním představením a k jiným produkcím v okrese. Pečovaly o čistotu a o tzv. silniční policii. Dohlížely na čelední řád a na dodržování policejních předpisů pokud šlo o tovaryše, tovární dělníky, učně apod. Mezi další povinnosti okresních úřadů příslušeno vykonávání požární a stavební policie. V tomto ohledu udělovaly okresní úřady zejména politické stavební konsensy, pokud nevyžadovaly stavební řády vyšší schválení, dále vykonávaly požární prevenci apod.

Do působnosti okresních úřadů příslušel dále výkon tržní a živnostenské policie, dozor na míry a váhy, jakož i na živnostenská společenstva a vykonávám policie polní, lesní a honební. V první stolici rozhodovaly okresní úřady o všech stížnostech v policejních věcech. V příčině světských i duchovních nadací (školních, vyučovacích, vzdělávacích, humanitních a jiných) vykonávaly okresní úřady dozorčí právo státu, tzv. tutelu. V nutných případech udělovaly dispenze od ohlášek a spolupůsobily v některých církevních záležitostech jako při stavbách kostelů a far, v otázkách poplatníků za štolu, sbírek aj. Ve školských a vyučovacích záležitostech vykonávaly okresní úřady dozorčí právo státu, zakročovaly v otázkách sbírek a při neplnění povinností v souvislosti se školskými platy, pro jejichž vymáhání mohly nařizovat exekuci. Pokud to nebylo vyhrazeno vyšším úřadům, jednaly dále a rozhodovaly o školních stavbách, dohlížely na udržování školních budov a na školní docházku, na materiální zabezpečení škol apod. Vyšším úřadům předkládaly školní účty a školní výkazy. Podporovaly a poučovaly obce ve smyslu zákonů a obecních řádů ve správě obecních záležitostí.

Okresní úřady měly konečně dbát o provádění zákonů a úředních nařízení vůbec, popř. je vynucovat a podporovat v tom ostatní úřady nebo orgány. Jestli nedostačovaly prostředky, které měly okresní úřady k dispozici k udržení nebo znovuobnovení pořádku a klidu nebo k prosazení zákonů a nařízení (takovýmto prostředkům patřilo především četnictvo) obracel se okresní úřad se žádostí o vojenskou asistenci na vyšší úřad. V nutných případech, zejména když hrozilo nebezpečí z prodlení, měl okresní úřad právo vyžádat si vojenskou asistenci bezprostředně na vlastní odpovědnost představeného okresního úřadu. V tomto případě mělo být ihned učiněno hlášení vyššímu úřadu. Vztahy okresních úřadů k četnictvu a ostatním strážním sborům byly upraveny pozdějšími zvláštními zákony a předpisy.

V soudních záležitostech se dělila působnost smíšených okresních úřadů na působnost v trestních a v civilních záležitostech. Zde je možné stručně říci, že jim příslušela působnost okresních soudů.

V berních a pokladních záležitostech měly okresní úřady vykonávat takovou působnost, která na ně byla přenesena současnými předpisy nebo zvláštními nařízeními. Okresní úřady měly obzvláště spolupůsobit při zavádění a periodických revizích všeobecného pozemkového katastru a při jeho evidenci. Podobně měly působit při evidenci katastru domovní daně třídní. Celkem však je možno říci, že zatímco okresní hejtmanství, která působila v letech 1850 - 1855, vykonávala v I. instanci správu přímých daní, bylo smíšeným okresním úřadům v letech 1855 - 1868 svěřeno pouze opatřování podkladů pro vyměřování přímých daní, zatímco rozhodující působnost v tomto oboru byla přenesena na krajské úřady.

Tato organizace okresní politické správy trvala i po roce 1860, kdy byly zrušeny krajské úřady, jejichž agenda byla přenesena z části na úřady okresní a z částí na zemská místodržitelství a zemské vlády, i v letech následujících, jež se vyznačovala ustavením samosprávy a zřízením zvláštních úřadů školské správy. Bylo však jasné, že tento stav je nadále neudržitelný. Proto zákon z 21. prosince 1867 stanovil oddělení soudní správy od výkonu správy politické. K 19. květnu 1868 byly provedeny i změny v organizací politické správy - č. 41/1868 ř. z. - jimiž byla uzákoněna trojinstančnost státní správ (okres, země, stát) a místo smíšených okresních úřadů nově zřízená hejtmanství s širší územní působností.

Na čele každého okresního hejtmanství stál okresní hejtman, jenž nejen že řídil celý úřad, ale sám byl i za jeho činnost odpovědný. Jen v pokladních a účetních záležitostech ručili bezprostředně jen berní úředníci a okresní hejtman jen nepřímo.

Působnost okresního hejtmanství byla velmi rozsáhlá:

1. Okresní hejtmanství bděly nad tím, aby obce odebíraly říšský zákoník a na základě zákonů vydávala sama ve své působnosti nařízení.
2. Náležela jim péče o udržování a vyznačování zemských i říšských hranic.
3. Okresní hejtmanství prováděla evidenci obyvatelstva, dozor nad vedením civilních rejstříků, sestavovaly statistické výkazy o různých správních záležitostech. Dozor nad tím, vedou-li se všude podle platných předpisů matriky, uschovávání duplikátů židovských matrik, vedení rejstříků o osobách, které nenáležely k žádné zákonem uznané náboženské společnosti atd.
4. Spolupůsobení při sčítání lidu.
5. Vyšetřování, jsou-li splněny podmínky k udělení státního občanství. Vyřizování vystěhovaleckých záležitostí
6. Zakročování proti osobování si šlechtických titulů.
7. Provádění péče o chudinství, dozor nad tím, aby obecní a okresní ústavy, určené pro chudinství a jiné dobročinné účely, byly náležitě spravovány. Prostřednictvím četnictva a obecních orgánů pečovala o likvidaci žebroty.
8. V záležitostech zdravotních přijímala oznámení o usazení se a vykonávání praxe od lékařů, zvěrolékařů a porodních babiček, bděla nad lékárnami, trestala neo- právněné živnostenské provozování lékařství, porodnictví, bděla nad pohodnými, povolovala transporty mrtvol atd. Náležel jim zkrátka dozor v záležitostech zdravotní policie a ošetřování nemocných, v záležitostech očkování a porodnictví, dohled nad nemocnicemi, chorobincemi, porodnicemi, ústavy choromyslných atd. v okrese.
9. Pokud se týká policie, náležela okresním hejtmanstvím péče o pokoj, bezpečnost a veřejný pořádek v okrese. Řídila veškerou bezpečnostní službu četnictva, vy- konávala předpisy o zbrojném patentu, dozor nad tiskem a časopisectvem, nad spolky a shromažěováními, nad propuštěnými trestanci, káranci, ze země vypo- vězenými cizinci, nad „špehy, žebráky, tuláky, cikány" atd. Vykonávala v první instanci dohlédací právo státní správy nad obcemi. Dohlížela, aby obce nepřekra- čovaly meze své působnosti a nečinily nic protizákonného. Za tím účelem mohlo okresní hejtmanství žádat, aby mu obecní výbor předložil své usnesení a vysvětlil, čeho je zapotřebí. Překročil-li obecní výbor v usnesení meze své působnosti nebo učinil-li něco protizákonného, mělo okresní hejtmanství právo a povinnost provedení tohoto usnesení zamezit. Okresní hejtmanství rozhodovalo také o stíž- nostech podaných proti opatření nebo nařízení obecního představenstva, kterým byl porušen nebo chybně vyložen zákon, pokud záležitost nenáležela k vyšší in- stanci před okresní zastupitelstvo nebo okresní výbor. V záležitostech tzv. pře- nesené působnosti obcí šlo v každém případě odvolání k okresnímu hejtmanství. Okresní hejtmanství rozhodovalo a nařizovalo v záležitostech domovského práva, rozhodovalo v některých případech o sporných obecních hranicích atd.

[...]

---

¹ V této subkapitole byly využity některé části ze společné učebnice Vojáček, L. - Schelle, K. - Knoll V.: České právní dějiny. Plzeň, leš Čeněk 2008 (ISBN 978-80-7380-127-4)