Grundzüge des tschechischen Verfassungsrechts

INHALTSVERZEICHNIS

OBSAH

ZUSAMMENFASSUNG

ÚVOD

SEZN M NĚKTERÝCH POUŽITÝCH ZKR TEK

SEZN M NĚKTERÝCH DRES WWW

1. MODERNÍ STÁT ÚSTAVA
1.1 Vznik a historický vývoj moderního státu a jeho ústavy
1.2 Druhy ústav
1.3 Funkce, obsah a forma ústavy

2. STRUČNÝ ÚST VNÍ VÝVOJ N ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY,
2.1 Etapy ústavního vývoje od roku 1848
2.2 Ústavní vývoj od roku 1848 do roku 1918 v rámci habsburské monarchie
2.3 Ústavní vývoj v letech 1918 až 1992 v rámci československé státnosti
2.3.1 Ústavní vývoj v rámci Československa v letech 1918 až 1948
2.3.2 Ústavní vývoj v letech 1948 až 1992

3. ÚVOD DO ÚST VNÍHO PRÁV ČESKÉ REPUBLIKY
3.1 Vymezení pojmu ústavního práva
3.2 Vztah ústavního práva k jiným právním odvětvím
3.3 Prameny ústavního práva
3.4 Ústavněprávní vztahy
3.5 Subjekty ústavního práva
3.6 Ústavněprávní skutečnosti

4. ÚST V ČESKÉ REPUBLIKY. ÚST VNÍ POŘÁDEK
4.1 Přijetí a koncepce Ústavy České republiky ,
4.2 Ústavní pořádek (ústava České republiky)
4.3 Funkce ústavního pořádku
4.4 Obsah ústavního pořádku
4.5 Forma ústavního pořádku
4.6 Vnější forma Ústavy České republiky
4.7 Interpretace a aplikace ústavních předpisů

5. ÚST VNÍ ZÁKL DY ČESKÉ REPUBLIKY
5.1 Ústavní charakteristika českého státu
5.2 Území ČR
5.3 Unitární forma územní organizace ČR
5.4 Státní občanství ČR
5.5 Hlavní město ČR
5.6 Státní symboly ČR
5.7 Další formy symbolizující ČR
5.8 Ústavní základy zahraniční politiky a bezpečnosti ČR

6. MOC Z KONODÁRNÁ
6.1 Základní východiska úpravy moci zákonodárné
6.2 Základní charakteristika Parlamentu
6.3 Vnitřní organizace Poslanecké sněmovny a Senátu
6.4 Působnost a pravomoc Parlamentu
6.5 Zákonodárný proces
6.6 Postavení člena Parlamentu
6.7 Rozpuštění Poslanecké sněmovny

7. MOC VÝKONNÁ

7.1 Základní východiska ústavní úpravy moci výkonné
7.2 Prezident republiky
7.3 Vláda
7.4 Ministerstva a jiné ústřední správní úřady
7.5 Státní zastupitelství
7.6 Ochrana ústavních činitelů a sídelních objektů (exkurs)

8. MOC SOUDNÍ
8.1 Základní východiska ústavní úpravy moci soudní
8.2 Ústavní principy soudnictví
8.3 Ústavní soud
8.4 Soudy (obecné)
8.5 Soudy v trestním řízení (exkurs)

9. NEJVYŠŠÍ KONTROLNÍ ÚŘAD

10. ČESKÁ NÁRODNÍ B NK

11. ÚZEMNÍ S MOSPRÁV

11.1 Základní východiska ústavní úpravy územní samosprávy
11.2 Obec
11.3 Samospráva obce
11.4 Přenesená působnost obce (exkurs)
11.5 Orgány obce
11.6 Vyšší územní samosprávné celky (kraje)
11.7 Hlavní město Praha

12. ZÁKL DNÍ PRÁV SVOBODY
12.1 Vymezení některých základních pojmů
12.2 Základní práva a svobody v Ústavě České republiky
12.3 Listina základních práv a svobod

13. SPECIFICKÉ ORGÁNY OCHR NY ZÁKL DNÍCH PRÁV A SVOBOD
13.1 Veřejný ochránce práv
13.2 Úřad pro ochranu osobních údajů

14. Z JIŠeOVÁNÍ BEZPEČNOSTI ČESKÉ REPUBLIKY
14.1 Základy ústavní úpravy zajišƛování bezpečnosti ČR
14.1.1 Vymezení pojmu bezpečnost ČR
14.1.2 Vymezení některých dalších základních pojmů
14.1.3 Stručný vývoj právní úpravy zajišƛování bezpečnosti ČR
14.1.4 Prameny právní úpravy zajišƛování bezpečnosti ČR
14.2 Krizové stavy
14.2.1 Vymezení pojmu krizová situace a pojmu krizové stavy
14.2.2 Systém krizových stavů
14.2.3 Stav nebezpečí
14.2.4 Nouzový stav
14.2.5 Stav ohrožení státu

POUŽITÁ LITER TUR

ZUSAMMENFASSUNG

Die vorgelegte Publikation „Grundzüge des tschechischen Verfassungsrechts“ ist sowohl für die Hörer der Fachschulen, der Fachoberschulen und der Hochschulen bestimmt, wo Recht in einem bestimmten Umfang unterrichtet wird, als auch für die Lehrer der Rechtsdisziplinen auf diesen Schulen. Sie stellt auch eine geeignete Quelle für die ngestellten in der öffentlichen Verwaltung und weiter für alle dar, die ein tieferes Interesse für die Problematik des Verfassungsrechts der Tschechischen Republik haben. Die Absicht der utoren liegt in der Ergänzung einer gewissen Lücke zwischen den für die Fachschulen und Fachoberschulen bestimmten Lehrtexten und den fundamentalen Lehrbüchern von renommierten utoren (J. Filip, K. Klíma, V. Pavlíček usw.).

Die Publikation will zu einem komplexen Verständnis eines schwierigen Systems der Vorschriften des Verfassungsrechts der Tschechischen Republik bei den Lesern beitragen; die Leser sollten dann diese Vorschriften richtig auslegen und in einem für ihre Praxis erforderlichen Maße verwirklichen.

Die Publikation gliedert sich in vierzehn Kapitel ein, welche alle Grundinstitute des Verfassungsrechts der Tschechischen Republik betreffen.

Bei der Bearbeitung dieser Publikation haben sich die Autoren kein Ziel gesetzt, die Problematik des tschechischen Verfassungsrechts in ihrer ganzen theoretischen und praktischen Tiefe zu erschöpfen und zu beschreiben, sondern einen relativ breiten Umfang von Informationen in einer relativ verständlichen Form zu präsentieren. us diesem Grunde und unter Berücksichtigung des geplanten Umfanges des Buches konnten die utoren gewisse Vereinfachungen nicht vermeiden.

Was die Methode der Publikationsbearbeitung betrifft, wurde die Methode der Kombination eines Erläuterungsexkurses und des authentischen Rechtstextes gewählt. Beim Studium des veröffentlichten Textes empfehlen die utoren zugleich mit den geltenden verfassungsrechtlichen Vorschriften zu arbeiten.

Diese Publikation geht von der dritten Auflage des Buches aus: Schelle, K. - Man, Vl.: Základy ústavního práva. Ostrava, KEY Publishing, 3. Aufl. 2010. 238 S. (ISBN 978-80-7418- 068-2).

ÚVOD

Předkládaná publikace Základy ústavního práva České republiky je určena jako studijní pramen pro studující středních, vyšších odborných a vysokých škol, kde se v určitém rozsahu vyučuje právo, jakož i pro učitele právních disciplín na těchto školách. Je také vhodným pramenem pro pracovníky ve veřejné správě, dále i pro ty, kteří mají hlubší zájem o problematiku ústavního práva České republiky. Záměrem autorů je touto publikací vyplnit mezeru mezi učebními texty úzce zaměřenými na střední školy na straně jedné a fundametálními učebnicemi renomovaných autorů (J. Filip, K. Klíma, V. Pavlíček atd.) na straně druhé.

Základním cílem publikace je přispět u čtenářů ke komplexnímu pochopení složitého systému norem ústavního práva České republiky, aby je uměli správně interpretovat a uskutečňovat v míře potřebné pro jejich praxi.

Publikace je rozdělena do čtrnácti kapitol, které mají ve svém souhrnu postihnout všechny základní instituty ústavního práva České republiky.

utoři si při zpracovávání publikace nekladli za cíl vyčerpat a popsat problematiku ústavního práva České republiky v celé její teoretické hloubce, ale podat ve srozumitelné formě relativně široký rozsah základních informací a vysvětlení. Proto se publikace s ohledem na plánovaný rozsah samozřejmě nemohla vyhnout určitým zjednodušením.

Pokud jde o metodu zpracování publikace, byla zvolena metoda kombinace stručného výkladového přístupu a autentického právního textu. K efektivní práci s publikovaným textem přispěje i přímé studium vybraných pramenů ústavního práva České republiky, které jsou uvedeny v příloze publikace.

Při tvorbě publikace autoři čerpali z vědecké literatury, jejíž seznam je uveden v závěru publikace.

utoři pokládají za vhodné poděkovat všem, kteří svými podněty přispěli ke konečné redakci. Za technickou spolupráci děkují Mgr. Radmile Holubové. Budeme vděční za připomínky, které by přispěly ke zkvalitnění dalšího vydání této publikace.

V publikaci je zachycen právní stav k 31. červenci 2008.

SEZN M NĚKTERÝCH POUŽITÝCH ZKR TEK

Abbildung in dieser Leseprobe nicht enthalten

SEZN M NĚKTERÝCH DRES WWW

Poslanecká sněmovna- www.psp.cz Senát- www.senat.cz

Kancelář prezidenta republiky- www.hrad.cz

Úřad vlády České republiky- www.vlada.cz

Ministerstvo dopravy- www.mdcr.cz

Ministerstvo financí- www.mfcr.cz

Ministerstvo kultury- www.mkcr.cz

Ministerstvo obrany- www.army.cz

Ministerstvo práce a sociálních věcí- www.mpsv.cz

Ministerstvo pro místní rozvoj- www.mmr.cz

Ministerstvo průmyslu a obchodu- www.mpo.cz

Ministerstvo spravedlnosti- www.justice.cz

Ministerstvo školství, mládeže a tělovýchovy- www.msmt.cz

Ministerstvo vnitra- www.mvcr.cz

Ministerstvo zahraničních věcí- www.mzv.cz

Ministerstvo zdravotnictví- www.mzcr.cz

Ministerstvo zemědělství- www.mze.cz

Ústavní soud- www.concourt.cz

Nejvyšší soud- www.nsoud.cz

Nejvyšší správní soud- www.nssoud.cz

Nejvyšší kontrolní úřad- www.nku.cz

Česká národní banka- www.cnb.cz

Veřejný ochránce práv- www.ochrance.cz

Portál veřejné správy- www.portal.gov.cz

Česká republika v Evropské unii- www.euroskop.cz

1. MODERNÍ STÁT ÚSTAVA

1.1 VZNIK HISTORICKÝ VÝVOJ MODERNÍHO STÁTU JEHO ÚST VY

Moderním státem rozumíme současnou formu územní organizace života společnosti vyznačující se znaky, které žádná jiná organizace ve společnosti nemá. Jeho rysy jsou jen zčásti společné s rysy jiných historických typů státu jako byly otrokářský nebo feudální stát. Moderní stát je produktem vývoje kapitalismu a tržního hospodářství posledních pěti století. Významně na něj přitom působily politické a právní teorie od antiky po současnost. V důsledku vývojových změn lze současný moderní stát označovat reprezentační, ústavní, právní, světský, daňový, svrchovaný, stát základních práv apod.¹

Vznik psané ústavy jako zvláštního právního aktu nejvyšší právní síly je spjat se vznikem moderního státu a je jedním z jeho vnějších projevů. Proto se za první psané ústavy označují psané dokumenty, které se objevily ve státech, v nichž se znaky moderního státu začaly nejdříve v Evropě projevovat.

První zárodečné formy psané ústavy (Švédsko, Dánsko atd.) v 17. století byly jen soupisem organizačních pravidel. Rozhodující role v nich byla připisována panovníkovi a státu, kdežto jedinec byl jen poddaným. Některé z jejich myšlenek (např. změna ústavy pouze lidem) se staly později součástí ústavní teorie i praxe v moderních státech.

S rozvojem kapitalismu v Evropě se začíná ve srovnání s obdobím absolutismu vytvářet nový obraz společnosti. Jednotlivec v ní vystupuje jako:

osobnost, individualita v soukromé sféře;

člen občanské společnosti, která zahrnuje hospodářský aspekt, kulturní sféru a sociální sféru; člen politické společnosti, občan podílející se na správě veřejných věcí.

Tuto novou společnost označujeme jako občanskou. S ní je spjata existence psané ústavy, která vzniká z mnoha zdrojů (z myšlenky společenské smlouvy, z jejího písemného zakotvení a slavnostního vyhlášení, z teorie dělby moci, z představy o nadřazenosti psaného dokumentu nad obyčejem, z myšlenky rovnosti a svobody lidské bytosti atd.).

V plné podobě se moderní stát s ústavou začíná projevovat až koncem 18. století v podobě ústav amerických kolonií (např. Ústava Virginie z r. 1776), ústavy US (r. 1787) a Francie (r. 1791). Vývoj ústav moderního státu je charakterizován tím, že v první fázi vývoje je hlavní pozornost věnována organizaci státní moci a její dělbě (USA r. 1787, Francie r. 1791). Postavení jednotlivce je často upraveno ve zvláštních chartách, prohlášeních a dodatcích (např. ve Francii v Deklaraci práv člověka a občana z r. 1789).

Postupně se, ve druhé fázi vývoje ústav stává úprava vztahu státní moci a jedince (spolu s otázkou samosprávy) nedílnou součástí všech psaných ústav a jedním z nejvýznamnějších znaků moderního konstitucionalismu. Vzorem takové ústavy byla např. Ústava Belgie z roku 1831, na kterou navázala celá řada ústav v 19. století. V našich podmínkách to byla první rakouská ústava (z dubna r. 1848) a zejména čtvrtá ústava (z prosince 1867). Plně se tento trend ústavního vývoje projevil po první světové válce v ústavách nově vzniklých států. Jedinec není jen chráněn, ale obecně získává právo (ne jen majetní) na účast při řízení veřejných záležitostí. Jde zejména o všeobecné volební právo. To je charakteristický znak ústav po první světové válce, ale i reforem dřívějších ústav. Patří sem ústavy Výmarské republiky (r. 1919), Československé republiky (r. 1920), Polska (r. 1921), Španělska (r. 1931).

Dalšími významnými typy ústav tohoto období byly ústava SSSR z roku 1936 (tzv. Stalinská) a ústava polská z roku 1935, která vyjádřila krach demokracie ve střední Evropě. Podle jejího čl. 2 je v „osobě prezidenta soustředěna jednotná a nedělitelná státní moc“.

Konečně po 2. světové válce ve třetí fázi vývoje do obsahu ústav stále více proniká zakotvení cílů státní činnosti a hodnot, kterými se má státní moc vázat. Je to důsledek obou světových válek a masových forem porušování lidských práv v totalitních státech. Proto se s takovými ustanoveními setkáváme zejména v ústavách Japonska (r. 1947), Itálie (r. 1947), SRN (r. 1949), Řecka (r. 1975), Portugalska (r. 1976), Španělska (r. 1978) nebo postsocialistických zemí.

V současné občanské společnosti s individuálními a skupinovými zájmy a jejich střetáváním, moderní stát získává nové poslání. Má za úkol vystupovat jako představitel obecného blaha, obecného zájmu, zajišƛovat civilizovaný chod této společnosti. Řešení společenských rozporů stát činí svou rolí arbitra. Spory sice nedokáže řešit definitivně, dokáže je ale regulovat, a zajistit tak civilizovaný vývoj společnosti. Tomu také mají odpovídat ústavy.

Závěrem lze vyslovit tvrzení, že moderní stát je spjat s existencí ústavy jako psaného základního zákona státu.²

1.2 DRUHY ÚST V

1.Ústavy právní a faktické

Právní ústavou se rozumí formálně upravené ústavní zřízení. Jde o zachycení žádoucího modelu společenských mocenských vztahů v různých pramenech práva. Za faktickou ústavu se pokládá v praxi reálně se uplatňující ústavní zřízení v určitém státě. Ve faktickém smyslu má tedy ústavu každý stát (i kdyby byl založen jen na obyčejovém právu).

2.Ústavy v materiálním, formálním a ideálním smyslu

Jde o základní členění ústav, které vychází z pojmu ústavní matérie, která je tvořena souhrnem pravidel, která určují základní mocenské poměry ve státě, jeho organizaci, fungování a vztahy vůči jednotlivci, popř. i jiným státům.

Za ústavu v materiálním smyslu lze považovat všechna právní pravidla, která ústavní matérii upravují, a to bez ohledu na to, zda se nacházejí v právním aktu nazvaném ústava nebo v běžném zákoně, smlouvě, nálezu Ústavního soudu.

Ústava ve formálním smyslu vzniká až v 17., a zejména v 18. století, jako právní dokument, který upravuje ústavní matérii, avšak navíc se vyznačuje zvýšenou právní silou. Vzniká tak ústava jako základní zákon, odlišný od zákonů běžných. Liší se od nich formou, která zahrnuje zejména psanou formu, proceduru změny, název, systematiku atd.

Převažuje názor, že za ústavu je možno označit jen takový právní akt, který splňuje určité požadavky. Za klasické vyjádření ideálního pojmu ústavy je často považováno ustanovení čl. 16 Deklarace práv člověka a občana (Francie r. 1789), kde se uvádí, že „společnost, ve které není zajištěna záruka práv ani vytyčena dělba moci, nemá vůbec ústavu“.

3. Ústavy rigidní a flexibilní

Ústavy, které lze měnit jen složitějším postupem než běžné zákony, se začaly koncem 19. století označovat jako rigidní („nepružné“ či „tuhé“). Ostatní ústavy označujeme jako flexibilní („pružné“). Ústavní pořádek (ústava ČR) je ústavou rigidní.⁴

4. Ústavy psané a nepsané

Pokud je ústava obsažena v jednom nebo více psaných zákonech, je psaná. Takové ústavy zcela převažují. Pokud je ústava tvořena i jinými formami práva (precedenty, ústavní konvence, historické dokumenty a obyčeje), hovoříme o nepsané ústavě (např. ve Velké Britanii).

5. Ústavy monolegální a polylegální

Psané ústavy mohou být tvořeny jedním dokumentem - jde o ústavy monolegální (kodifikované). Takové ústavy převažují. Všechny československé ústavy (z r. 1918, 1920, 1948 a 1960) lze charakterizovat jako polylegální. Také ústavní pořádek ČR (ústava ČR) je tvořen více dokumenty - jde o ústavu polylegální.

6. Ústavy reálné a fiktivní

Pokud se právní a faktická ústava přibližně ve státě kryjí, mluvíme o ústavě reálné, když se rozcházejí - o ústavě fiktivní. Jde o shodu doslovného znění ústavy s reálnými poměry.

7. Ústavy původní a přenesené

Každá ústava je svým způsobem původní. Jinak se o původních ústavách hovoří v případě ústav, ze kterých se opisuje. Takovými ústavními vzory byly ústavy US (r. 1787), Francie (r. 1875), SSSR (r. 1936) atp.

Přenesené ústavy vznikají tehdy, když se platnost nějaké ústavy přenese na nové území (např. v SRN r. 1990).

8. Ústavy revoluční, dohodnuté a oktrojované

Podle způsobu jejich přijetí rozlišujeme:

ústavy revoluční, které prosadila vítězná třída pro celou společnost. Např. Ústava Francie z roku 1793. Zpravidla nemají dlouhou dobu trvání;

ústavy dohodnuté, které jsou výsledkem kompromisu. Při tvorbě většiny západních ústav to byl kompromis šlechty a třetího stavu, v US zase severních (průmyslových) a jižních (otrokářských) států. Trvání těchto ústav je delší než u ústav revolučního typu. Výsledkem politického kompromisu je i Ústava České republiky.

ústavy oktrojované, které vyhlásí (vnutí) panovník (např. císař) atp. na základě své autority (bez účasti zákonodárného sboru). Např. druhá rakouská ústava (z března r. 1849).

9. Ústavy z hlediska státního zřízení a formy vlády

Toto členění se opírá o původní význam slova ústava jako ustavení, zřízení něčeho. Může se jednat o ústavy federativní a unitární, monarchistické a republikánské, demokratické atd.

1.3 FUNKCE, OBS H FORM ÚST VY

Ústava jako základní zákon plní v podmínkách moderního státu celou řadu úkolů a rozmanitým způsobem ovlivňuje vývoj společnosti. V této souvislosti hovoříme o funkcích ústavy (tj. k čemu slouží). Obecně lze rozlišovat funkci právní (regulativní), politickou, ideologickou a kulturní. Základní funkci ústavy je funkce právní (ústava jako norma norem, základní zákon), která vychází z vyšší právní síly ústavy jako základu a vrcholu právního řádu.⁵

Obsahem ústavy jsou právní normy vyjádřené ve zvláštní formě základního zákona, tj. ústavní normy. Obsah ústav jednotlivých států odráží zvláštnosti jejich historického, hospodářského, politického a kulturního vývoje.

Forma ústavy je zvláštní podoba uspořádání prvků obsahu ústavy mezi sebou (vnitřní forma, vnitřní struktura) a jejich vystupování navenek vůči jiným právním předpisům (vnější forma).

Vnější formu ústavy charakterizují zejména tyto složky: -nadpis ústavy; - systematika ústavy; - právní síla ústavy; - ústavodárná procedura; - jazyk ústavy.

2. STRUČNÝ ÚST VNÍ VÝVOJ N ÚZEMÍ ČESKÉ REPUBLIKY

2.1 ET PY ÚST VNÍHO VÝVOJE OD ROKU 1848

I když ústavní vývoj souvisí s vývojem politickým, není vždy jeho přesným odrazem. Je to dáno jednak časovým odstupem základních ústavních úprav za změnami politických poměrů, jednak i občasnými ústavními úpravami, které nejsou výrazem změn politických poměrů.⁶,⁷

Vyjdeme-li z historie státních útvarů, které na území dnešní ČR existovaly od roku 1848, můžeme rozlišit tři základní etapy ústavního vývoje:

1. od roku 1848 do roku 1918 v rámci habsburské monarchie;
2. od roku 1918 do roku 1992 v rámci československé státnosti;
3. od 1. ledna 1993 v rámci samostatné České republiky.

2.2 ÚST VNÍ VÝVOJ OD ROKU 1848 DO ROKU 1918 V RÁMCI H BSBURSKÉ MON RCHIE

Revoluční události roku 1848 vedly k pádu absolutistického systému rakouské monarchie.⁸ Pod tlakem rozsáhlého petičního hnutí byla oktrojována dne 25. 4. 1848 první rakouská ústava (tzv. Pillersdorfova dubnová ústava), na jejímž základě byl svolán říšský sněm, který měl za svůj hlavní úkol vypracování nové ústavy.

Jeho jednání se zúčastnili i političtí reprezentanti českého národa, mj. František Palacký a František Ladislav Rieger. Proslulý je Riegerův návrh formulace třetího článku připravované ústavy, v němž je koncentrován základní princip moderního konstitucionalismu: „Všechna moc ve státě pochází z lidu a vykonává se způsobem v ústavě stanoveným.“

Ústavodárný říšský sněm zasedal od 10. července 1848 nejprve ve Vídni a poté v Kroměříži. Císařským manifestem byl dne 7. 3. 1849 kroměřížský sněm rozpuštěn. Manifest uvozoval ještě dvě listiny - ústavu císařství rakouského s datem 4. 3. 1849 a patent o základních právech občanských, které v celém rozsahu nikdy nevstoupily v účinnost a byly r. 1851 odvolány.

Druhá oktrojovaná rakouská ústava (tzv. Stadionova březnová ústava), vyšla z koncepce jednotného státního území a zakotvila v Rakousku dědičnou monarchii v čele s císařem, který nebyl nikomu odpovědný za výkon moci. Ten měl vykonávat zákonodárnou moc spolu s dvoukomorovým říšským sněmem, jehož dolní komora měla být volena, horní komora ustanovena prostřednictvím zemských sněmů, event. volena z nejbohatších šlechtických kruhů. Výkonná moc příslušela jen císaři, který ji vykonával prostřednictvím příslušných ministrů. Současně byla zřízena říšská rada jako poradní orgán císaře, jím jmenovaný. Moc soudcovská byla svěřena soudům, kterým byla dána záruka nezávislosti prohlášením o nesesaditelnosti a neodvolatelnosti soudců. Ústava výslovně zrušila jakékoliv formy poddanství a stanovila základní liberální práva a svobody. Zakotvila obecní samosprávu, pravomoc zemí a říše. Pro spory ústavní povahy byl zřízen říšský soud.

Dne 26. 2. 1861 byla oktrojována v pořadí již třetí rakouská ústava (tzv. Schmerlingova únorová ústava). Tato zřizuje parlament, tzv. říšské zastupitelstvo, složený ze dvou komor - poslanecké, která byla volena nepřímo prostřednictvím zemských sněmů, a panské, která byla jmenována císařem zejména z řad šlechty. Ústava nezakotvovala občanská práva. Neznala rovněž princip odpovědnosti vlády (ministrů) parlamentu, takže výkonná moc zůstala nadále v rukou císaře.

Činnost parlamentu se zaměřila hlavně na zakotvení základních občanských práv (zákon tiskový, zákon o ochraně svobody osobní, zákon na ochranu svobody domovní, zákony spolčovací a shromažěovací).

Dne 21. 12. 1867 schválená ústava (tzv. prosincová ústava) představovala soubor ústavních zákonů, ve kterých byly zakotveny státoprávní a politické změny v habsburské monarchii (tzn. existence dualistické konstituční monarchie parlamentního typu). Státní moc byla rozdělena mezi dva státní celky - Rakousko⁹ a Uhersko, spojené osobou panovníka (avšak jako císaře rakouského a krále uherského), se společnou zahraniční politikou, obranou a financováním těchto činností. Ústava zaručovala všem státním občanům v Předlitavsku všeobecná práva, jež měla zabezpečit jejich svobodu duševní (např. svobodu vyučování a vědy, svobodu svědomí a vyznání, svobodu spolčovací, osobní a shromažěovací, volný projev mínění slovem i tiskem), dále svobodu hospodářskou (např. svobodu stěhování, povolání a živnosti) i svobodu národnosti (rovné právo jazyků v zemi běžných ve školách i v úřadech, právo národa na vzdělání ve vlastním jazyce). Ústava dále stanovila nezávislost soudců a obnovila porotní soudy.

Po přijetí ústavy došlo díky postupným reformám v letech 1873, 1882, 1896 a 1907 k rozšiřování volebního práva tak, že nakonec bylo zavedeno všeobecné, rovné, přímé a tajné hlasovací právo do poslanecké sněmovny říšské rady, přičemž aktivní volební právo měli všichni muži starší 24 let a pasivní od 30 let. Ženy a příslušníci ozbrojených sborů neměli právo volit.

2.3 ÚST VNÍ VÝVOJ V LETECH 1918 Ž 1992 V RÁMCI ČESKOSLOVENSKÉ STÁTNOSTI

2.3.1 ÚST VNÍ VÝVOJ V RÁMCI ČESKOSLOVENSKA V LETECH 1918 Ž 1948

První světová válka vyostřila rozpory uvnitř habsburské monarchie. V jejím průběhu postupně krystalizovaly představy a projekty české státnosti, které posléze vyústily v požadavek vzniku samostatného československého státu.

Nositelem této myšlenky se stala v Paříži v únoru roku 1916 ustavená Československá národní rada, v jejímž čele stáli T. G. Masaryk, Dr. E. Beneš a Dr. M. R. Štefánik, a v listopadu téhož roku na domácí politické scéně vzniklý Národní výbor vytvořený jako reprezentativní orgán českých politických stran (Slováci v něm zastoupeni nebyli.) Dne 13. července 1918 byl Národní výbor reorganizován jako společný všenárodní orgán - Národní výbor československý.

K vlastnímu vyhlášení československého státu došlo 28. října 1918 na schůzi Národního výboru v Praze. Provolání¹⁰ o samostatnosti československého státu začínalo slovy: „Lide československý! Tvůj odvěký sen stal se skutkem. Stát československý vstoupil dnešního dne v řadu samostatných, svobodných, kulturních států světa.“

Jako první zákon československého státu byl týž den přijat zák. č. 11/1918 Sb. z. a n., o zřízení samostatného státu československého. Tímto zákonem (označovaným též jako recepční norma) došlo k plné materiálně právní kontinuitě nově vytvořeného státu s dosavadní habsburskou monarchií, tj. k převzetí rakouského a uherského právního řádu (čl. 2: „veškeré dosavadní zemské a říšské zákony a nařízení zůstávají prozatím v platnosti“) i ke kontinuitě rakouské a uherské veřejné správy, ale s diskontinuitou vůči centrální habsburské moci (čl. 3: „všechny úřady samosprávné, státní a župní, ústavy státní, zemské, okresní a zejména i obecní jsou podřízeny Národnímu výboru a prozatím úřadují a jednají dle dosavadních platných zákonů a nařízení“).

Národní výbor řídil stát do 13. listopadu 1918, kdy dovršil svoji činnost přijetím prozatímní ústavy,¹¹ která předpokládala působení tří nejvyšších orgánů státní moci: Národního shromáždění, prezidenta republiky a vlády.

Národní shromáždění („NS“) se skládalo z 256 poslanců a vzniklo rozšířením dosavadního Národního výboru. NS bylo jednokomorové, mělo zákonodárnou pravomoc, rozhodnutí činilo za přítomnosti nejméně třetiny poslanců nadpoloviční většinou, ve vybraných záležitostech (změna prozatímní ústavy, volba prezidenta republiky apod.) bylo třeba dvoutřetinové přítomnosti a souhlas dvou třetin z přítomných.

V čele státu stál prezident republiky volený NS, jeho pravomoci byly omezeny a navíc podmíněny kontrasignací příslušného aktu odpovědným členem vlády. Prezident republiky nebyl ze své funkce odpovědný.

Výkonná a nařizovací moc příslušela vládě. Členy vlády volilo NS. Vláda byla odpovědna NS.

Činnost nevoleného NS vyvrcholila 29. února 1920 přijetím Ústavy Československé republiky („Ústava ČSR“).

Ústava ČSR vycházela z tzv. prosincové ústavy z roku 1867, ústavy francouzské třetí republiky z ledna 1875 (zejména konstrukce parlamentarismu), ústavy americké ze září 1787 (preambule) a celé partie byly převzaty z mírových smluv (ochrana menšin, postavení Podkarpatské Rusi).

Ústava ČSR se skládala z preambule, deseti článků uvozovacího zákona (zák. č. 121/1920 Sb. z. a n.) a vlastní ústavní listiny.

Preambule proklamovala jednotu československého národa a snahu po pokojném rozvoji státu. Odvolávala se na historii národa i na moderní zásady - sebeurčení, vzdělanost, mírumilovnost, demokracii a pokrokovost.

Uvozovací zákon byl mj. důležitý pro zakotvení ústavního soudu.

Ústavní listina byla členěna do šesti hlav s celkem 134 paragrafy: I. Všeobecná ustanovení; II. Moc zákonodárná. Složení a působnost Národního shromáždění a jeho obou sněmoven; III. Moc vládní a výkonná; IV. Moc soudcovská; V. Práva a svobody, jakož i povinnosti občanské; VI. Ochrana menšin národních, náboženských a rasových.

Zákonodárnou moc představovalo dvoukomorové Národní shromáždění, skládající se z poslanecké sněmovny (300 členů, aktivní volební právo - právo volit - od 21 let, pasivní volební právo - právo být volen - od 30 let, 22 volebních krajů, 6leté volební období) a ze senátu (150 členů, aktivní volební právo od 26 let, pasivní volební právo od 45 let, 12 voleb- ních krajů, 8leté volební období). Obě komory byly voleny ve všeobecných a přímých volbách.

Pouze poslanecká sněmovna mohla vyslovit důvěru nebo nedůvěru vládě a v zákonodárství měla větší váhu.Senát byl konstruován jako instituce odborná, kontrolující, zbavená přímého politického vlivu.

Ústava ČSR zakotvila volný mandát poslanců i senátorů, tedy vyloučen byl imperativní mandát. Ve skutečnosti však poslanci i senátoři byli plně závislí na příkazech svých politických stran (toto zajišƛoval tzv. volební revers).

V čele státu stál prezident republiky, volený na společné schůzi obou komor NS na dobu 7 let. Podle Ústavy ČSR nikdo nemohl být volen více než dvě po sobě jdoucí volební období. Tato ustanovení se však nevztahovala na prvního prezidenta ČSR. Pasivní volební právo bylo stanoveno na 35 let věku kandidáta. Prezident republiky nebyl z výkonu svého úřadu odpovědný, NS nemělo možnost prezidenta republiky odvolat. S tím souviselo pravidlo, že jakýkoli prezidentův úkon moci vládní nebo výkonné potřeboval ke své platnosti spolupodpisu (kontrasignace) odpovědného člena vlády.

Prezident republiky zastupoval stát navenek, přijímal a pověřoval vyslance, vyhlašoval válečný stav, vypovídal s předchozím souhlasem NS válku a sjednával mír. Dále měl prezident republiky právo veta vůči usneseným zákonům, ale s tím, že poslední slovo náleželo i tak NS (suspensivní veto). Měl také právo svolávat a prohlašovat zasedání sněmoven za skončené, rozpustit NS a přímo z ústavy měl povinnost podávat NS zprávy o stavu republiky. Dále jmenoval a propouštěl předsedu a členy vlády, jmenoval vysokoškolské profesory, soudce a některé státní úředníky a důstojníky, uděloval čestné dary a penze. Byl vrchním velitelem branné moci a měl právo udělovat milost. V případě, že by prezident republiky nemohl vykonávat svůj úřad, příslušel by výkon jeho funkcí vládě.

Nejrozsáhlejší podíl na vládní a výkonné moci měla vláda, složená z předsedy a členů vlády. Zejména jejím prostřednictvím byla vykonávána státní moc. Ústavněprávně byla odpovědna poslanecké sněmovně, která jí též mohla vyslovit nedůvěru. V tom je nutné spatřovat rozhodující znak parlamentní formy vlády. Případnou demisi podávala vláda do rukou prezidenta republiky.

Ústava ČSR rovněž obsahovala základní úpravu, týkající se ministerstev a nižších správních úřadů.

Organizaci soudnictví v ČSR tvořily:

- ústavní soud, který měl za úkol zkoumat ústavnost zákonů;
- volební soud, který byl všeobecným soudem pro volební věci;
- nejvyšší správní soud, který přezkoumával zákonnost rozhodnutí správních orgánů a řešil různé kompetenční konflikty. Byl jediným správním soudem v ČSR;
- soustava civilních (občanských) a trestních soudů, kterou představovaly soudy okresní, krajské, vrchní (na Slovensku hlavní) a nejvyšší soud se sídlem v Brně;
- mimořádné civilní soudy, jimiž byly zejména pracovní soudy a rozhodčí soudy;
- státní soud, který byl zřízen pro některé zvlášƛ těžké činy;
- vojenské soudy, které tvořily zvláštní soustavu.

Ústavně byla proklamována soudcovská nezávislost a vázanost soudců pouze zákonem. Soudci byli na svá místa ustavováni bez časového omezení.

Ústava ČSR obsahovala též hlavu o právech a svobodách, jakož i povinnostech občanských. Jednalo se o katalog základních práv a svobod, obsahující zásadu rovnosti, svobodu osobní a majetkovou, svobodu domovní, svobodu tisku, právo shromažěovací a spolkové, právo petiční, tajemství listovní, svobodu učení a svědomí a svobodu projevu mínění, ochranu manželství a rodiny a jako ústavní, brannou povinnost. Chyběla však práva sociální. Práva, svobody a povinnosti byly rozvedeny v prováděcím zákonodárství.

Ochrana menšin národnostních, náboženských a rasových, zakotvená v šesté hlavě, byla v podstatě vnitrostátním provedením závazků uložených ČSR mezinárodními smlouvami.

Ústava ČSR¹² z roku 1920 byla vcelku vyváženým a uceleným ústavním dokumentem, který plnil úlohu základního zákona země, a to v zásadě beze změn. Ústava ČSR svým obsahem patřila mezi v té době nejpokrokovější podobné dokumenty. Přes obecně kladné hodnocení ústavy, která byla výrazem československé demokratičnosti, obsahovala v sobě prvky, které se postupně, v dobových politických souvislostech, staly pro ČSR osudnými.

Tak již v preambuli se odrazil oficiální postoj k národnostní otázce v ČSR, fikce čechoslovakismu. Hlavní problém národnostní otázky v celé historii Československa, vztah českého a slovenského národa, v Ústavě ČSR nejen nebyl řešen, ale ani jako problém nebyl připuštěn.

Jen v textu Ústavy ČSR (v praxi provedeno nebylo), zůstalo ústavní ustanovení o autonomii Podkarpatské Rusi, která byla jednou ze čtyř zemí ČSR.

Skutečností dále bylo, že ve dvacátých a třicátých letech žilo v ČSR více Němců než Slováků a byl zde i nezanedbatelný podíl Maěarů.¹³ Neřešené národnostní vztahy se vyhrotily koncem třicátých let a vedly nakonec k úplnému zhroucení koncepcí v národnostní problematice a staly se záminkou pro postup Německa, vrcholící Mnichovskou „dohodou“.

Podepsáním Mnichovské dohody došlo k porušení jak psaných mezinárodních paktů a dohod, tak i nepsaných, ale uznávaných zásad mezinárodního práva. Její vynucené přijetí ČSR znamenalo i porušení československé ústavy, která změnu hranic republiky vázala na souhlas NS, které však nebylo svoláno.

Období tzv. druhé republiky je faktický stav vzniklý po odtržení pohraničních oblastí ČSR (celkem přes 41 tisíc km2 ) a jejich připojení k Německu, Maěarsku a Polsku. Na zbytku ČSR, která se ocitla pod hrubým tlakem a do jejíž vnitřních záležitostí bylo zasahováno zvenčí, bylo normální fungování ústavního systému ochromeno a postupně znemožněno.

Mnichovským diktátem, vznikem Slovenského státu a okupací českých historických zemí Ústava ČSR fakticky přestala platit.

V atmosféře různých osobních, politických a diplomatických střetů bylo postupně do poloviny roku 1940 zformováno v exilu kolem prezidenta dr. E. Beneše prozatímní státní zřízení ČSR. Prozatímní exilové státní zřízení ČSR bylo představováno prezidentem republiky, Státní radou a vládou.

K obnovení účinnosti Ústavy ČSR došlo cestou ústavní restituce, tj. na základě dekretu prezidenta republiky dr. E. Beneše č. 11/1944 Úř. věst. čsl., o obnovení právního pořádku. Vydán byl dne 3. 8. 1944 v Londýně:

„Ústavní a jiné právní předpisy československého státu, vydané do 29. 3. 1938 včetně, pocházejí ze svobodné vůle československého lidu a jsou československý právní řád. Předpisy, vydané v oblasti tohoto řádu v době, kdy československý lid byl zbaven své svobody (doba nesvobody) nejsou součástí československého právního řádu. Doba nesvobody jest doba ode dne 30. 9. 1938 až do dne, který bude určen vládním nařízením.“ (tj. do 4. 5. 1945).

Po svém ustavení, prozatímní státní zřízení ČSR představovalo ústavní kontinuitu se stavem tzv. první republiky. Po válce nebylo však možné na ústavní stav před 30. 9. 1938 bez dalšího navázat, neboƛ bylo třeba hledat kompromisy i s ostatními subjekty moci (nebo alespoň faktického vlivu na ústavní uspořádání poválečné ČSR).

Po pominutí doby nesvobody byla oficiálně obnovena účinnost Ústavy ČSR z r. 1920 (právně pozměněné dekrety prezidenta republiky a fakticky posunem poměru politických sil).

2.3.2 ÚST VNÍ VÝVOJ V LETECH 1948 Ž 1992

V únoru 1948 došlo v ČSR k převzetí moci komunistickou stranou. Únorové události proběhly kombinací ústavních a neústavních metod. V této atmosféře byla v květnu 1948 přijata nová ústava ČSR (tzv. Ústava 9. května, vyhlášená jako úst. zák. č. 150/1948 Sb.).

Text ústavy, připravený prakticky již před únorem 1948, byl sice z části inspirován sovětskou ústavou z r. 1936, do značné míry však navazoval na Ústavu ČSR z r. 1920 (v systému ústavních orgánů, zvláště ve vztazích Národního shromáždění, prezidenta republiky a vlády).

Ústava 9. května se skládala z preambule, 12 článků, v nichž byly vyjádřeny základní ústavní zásady, které měly sloužit při výkladu konkrétních ustanovení, a 178 paragrafů rozdělených do 10 kapitol (1. Základní práva a povinnosti občanů, 2. Národní shromáždění, 3. Prezident republiky, 4. Vláda, 5. Slovenské národní orgány, 6. Národní výbory, 7. Soudy, 8. Hospodářská zřízení, 9. Obecná ustanovení, 10. Závěrečná a přechodná ustanovení). Ústava 9. května byla z hlediska úrovně textu poměrně demokratická.

V roce 1960 byla Ústava 9. května nahrazena novou tzv. socialistickou ústavou (úst. zák. č. 100/1960 Sb.). K jejímu přijetí vedly čistě politické a ideologické důvody prestižní povahy. Ve srovnání s Ústavou 9. května představovala obsahově i formálně nižší úroveň.

Ústava Československé socialistické republiky („Ústava ČSSR“) byla po rozsáhlém úvodním prohlášení rozčleněna do devíti hlav o 112 článcích (I. Společenské zřízení, II. Práva a povinnosti občanů, III. Národní shromáždění, IV. Prezident republiky, V. Vláda, VI. SNR, VII. Národní výbory, VIII. Soudy a prokuratura, IX. Ustanovení obecná a závěrečná).

Ústava ČSSR platila ve své původní podobě jen osm let. V roce 1968 v rámci společenských, politických a právních změn byl přijat rovněž úst. zák. č. 143/1968 Sb., o československé federaci, který nahradil dosavadní hlavu III. až VI. Ústavy ČSSR.

Ústavním zákonem byla provedena federalizace státu, dosavadní unitární stát byl přeměněn ve „federativní stát dvou rovnoprávných bratrských národů, Čechů a Slováků“, takže ČSSR nadále tvořily Česká socialistická republika a Slovenská socialistická republika na principu rovnoprávnosti.

Ústavní zákon o čs. federaci sestával z osmi hlav o 151 článcích: I. Základní ustanovení, II. Rozdělení působnosti mezi federaci a republiky, III. Federální shromáždění, IV. Prezident ČSSR, V. Vláda ČSSR, VI. Ústavní soud ČSSR, VII. Státní orgány ČSR a SSR, VIII. Ustanovení obecná, přechodná a závěrečná.

V době uplatňování socialistického modelu československé federace netvořil tedy československou ústavu jeden ucelený ústavní dokument, ale soubor několika ústavních zákonů, samostatně stojících vedle nezrušených ustanovení Ústavy ČSSR (tzv. československá ústava v „širším smyslu“).

Den 17. listopad 1989 symbolizuje zhroucení komunistického systému. Současně je počátkem procesu změn sledujících naplnění zásad právního státu uznávajícího základní (přirozená) lidská práva a svobody, procesu obnovování politického systému založeného na volné soutěži politických stran v rámci politického pluralismu, postupného vytváření ekonomického systému vycházejícího ze stejného zákonného obsahu a ochrany vlastnictví, svobody podnikání a hodnot tržního hospodářství, procesem odstátnění a vytváření samosprávných korporací i procesu vyvedení Československa ze svazků Rady vzájemné hospodářské pomoci a Varšavské smlouvy a postupného přibližování se západoevropským strukturám.

Prvým ústavním zákonem přijatým po 17. listopadu 1989 byl úst. zák. č. 135/1989 Sb., z 29. 11. 1989, kterým se z textu Ústavy ČSSR vypustil článek o vedoucí úloze KSČ ve společnosti a ve státě i v Národní frontě a teze o marxismu-leninismu, v němž byla vedena veškerá kulturní politika v ČSSR, rozvoj vzdělání, výchova a vyučování. Další dva ústavní zákony se bezprostředně vztahovaly k volbám prezidenta ČSSR a k jeho ústavnímu slibu. Na pozměněný text slibu, schválený 28. 12. 1989, přísahal Václav Havel po svém prvním zvolení hlavou státu 29. 12. 1989. Ještě na sklonku roku 1989 byl schválen ústavní zákon umožňující kooptovat nové poslance Federálního shromáždění i obou národních rad na uprázdněné mandáty, na něž rezignovali mnozí poslanci.

Koncem března 1990 byl přijat, po vypjatém dohodovacím řízení, ústavní zákon o změně názvu Československé socialistické republiky. Název byl změněn na Československou federativní republiku s tím, že ve Slovenské republice byl tento název uváděn jako ČeskoSlovenská federativní republika. Ústavní zákon o změně názvu státu měl velmi krátkou účinnost, od 29. 3. 1990 do 23. 4. 1990, kdy nabyl účinnosti ústavní zákon o novém názvu - Česká a Slovenská Federativní Republika („ČSFR“).

Zásadní význam měl úst. zák. č. 100/1990 Sb., jímž bylo vypuštěno úvodní prohlášení Ústavy ČSSR a změněna ustanovení o hospodářském systému novým pojetím vlastnických vztahů a jejich ochranou. Dále obsahuje i dílčí úpravu kompetencí federace a republik. V květnu 1990 byl přijat první z pěti dalších ústavních zákonů měnících působnost federace a republik. Komplexněji byla tato stále se vyostřující záležitost řešena úst. zák. č. 556/1990 Sb. - to již šlo o výrazný posun kompetencí do republik.

Historický význam mělo schválení úst. zák. č. 23/1991 Sb., kterým se uvozovala Listina základních práv a svobod.

Význam mělo i přijetí úst. zák. č. 91/1991Sb., o Ústavním soudu ČSFR.

Za pokus řešit narůstající státoprávní rozpory je možné označit úst. zák. č. 327/1991 Sb., o referendu, zakotvující nutnost referenda pro rozhodnutí jedné z republik vystoupit z federace. Tento ústavní zákon však nebyl nikdy uplatněn, konec federace byl zkonstruován jako zánik, nikoli vystoupení tvořících ji republik z federace.

Po parlamentních volbách konaných 5. a 6. 6. 1992 však události nabraly rychlý spád. V případě republik se jejich ústavní vývoj ubíral cestou k samostatnosti, v případě federace se dostal do vleku politických dohod a směřoval k jejímu zániku.

Dne 1. září 1992 schválila Slovenská národní rada Ústavu Slovenské republiky, sice ještě částečně respektující existující federaci, ale již počítající s jejím zánikem. Tato ústava (vyhlášená pod č. 460/1992 Sb.) je ústavou svrchovaného státu. Je proto ústavní otázkou, zdali ČSFR skutečně zanikla uplynutím 31. 12. 1992, nebo okamžikem nabytí účinnosti Ústavy Slovenské republiky (1. 10. 1992).

Vlastní, politicky dohodnutý zánik federace ústavně připravil úst. zák. č. 493/1992 Sb. Jím došlo k převodu dalších působností federace na republiky. Nesporný význam měl úst. zák. č. 541/1992 Sb., o dělení majetku České a Slovenské Federativní Republiky mezi Českou republiku a Slovenskou republiku a jeho přechodu na Českou republiku a Slovenskou republiku.

Dne 25. 11. 1992 odhlasovalo Federální shromáždění, pod tlakem národních rad, úst. zák. č. 542/1992 Sb., o zániku České a Slovenské Federativní Republiky. Jeho naplněním, uplynutím 31. 12. 1992, zanikla ČSFR a na její místo nastoupily dva samostatné státy - Česká republika a Slovenská republika.

3. ÚVOD DO ÚST VNÍHO PRÁVA ČESKÉ REPUBLIKY

3.1 VYMEZENÍ POJMU ÚST VNÍHO PRÁVA

Ústavní právo je nejvýznamnějším právním odvětvím systému práva České republiky („ČR“), je základem celého právního řádu ČR.¹⁴

Vymezit ústavní právo jako samostatné odvětví systému práva ČR vyžaduje určit jeho předmět právní úpravy. To znamená vymezit (specifikovat) společenské vztahy, které normy ústavního práva regulují.

Předmětem regulace ústavního práva jsou tyto skupiny¹⁵ společenských vztahů:

1. společenské vztahy, které vyjadřují povahu českého státu a státní moci;
2. společenské vztahy, které vyjadřují formy, jejichž prostřednictvím lid státní moc v ČR vykonává;
3. společenské vztahy, které vyjadřují formy realizace práva českého národa na sebeurčení a postavení národnostních menšin na území ČR;
4. společenské vztahy, které vznikají při realizaci státní svrchovanosti a při působení českého státu navenek;
5. společenské vztahy, které vyjadřují působení státní (veřejné) moci dovnitř státu a jeho formy.

Ústavní právo je právním odvětvím, které je tvořené systémem právních norem regulujících společenské vztahy, které mají základní význam pro český stát a českou společnost (státně mocenské vztahy a moc omezující vztahy).

S pojmem ústavní právo se setkáváme ještě v dalších významech, kdy ústavním právem rozumíme:

systém právních předpisů nejvyšší právní síly. V Ústavě České republiky („Ústava“) je tento systém označován názvem ústavní pořádek (čl. 3 a 112 Ústavy);

systém právních předpisů, které tvoří prameny ústavního práva jako odvětví (ústavní právo v objektivním smyslu). Ve srovnání s ústavním pořádkem je tento systém právních předpisů značně rozsáhlejší;

ústavně zaručené subjektivní veřejné právo jedince, tj. nároky a oprávnění, které pro subjekty ústavního práva vyplývají z předpisů ústavního práva v objektivním smyslu vůči veřejné moci;

zástupné ústavní právo, tj. ustanovení běžných zákonů, jejichž porušení je současně porušením ústavně zaručeného základního práva. Takový zákon se nedá např. od Listiny základních práv a svobod („LZPS“) oddělit (např. zákony, které se nedají oddělit od čl. 8, čl. 11 odst. 1 a čl. 36 odst. 1 LZPS). vědní disciplínu. Věda ústavního práva zkoumá na základě vědeckých metod základní pojmy ústavního práva, jako jsou ústava, parlament, státní občanství, lidská práva, ústavní soudnictví atd. Dále se zabývá teoretickým rozborem a výkladem norem ústavního práva a jejich vědeckým hodnocením atd.;

učební disciplínu. Jejím úkolem je zprostředkovat studujícím současné poznání ústavního práva. Má také umožnit, aby studující získané poznatky dovedli prakticky uplatňovat.

3.2 VZTAH ÚST VNÍHO PRÁV K JINÝM PRÁVNÍM ODVĚTVÍM

Z předmětu právní úpravy vyplývá, proč je ústavní právo nejvýznamnějším právním odvětvím a současně východiskem všech ostatních odvětví systému práva ČR bez ohledu na jejich povahu.¹⁶

Ústavní právo je společně s trestním právem hmotným, trestním právem procesním, správním právem, finančním právem a dalšími odvětvími součástí veřejného práva.¹⁷

Ústavní právo představuje východisko i právních odvětví práva soukromého¹⁸ (např. občanského práva hmotného, obchodního práva, rodinného práva, pracovního práva). Normy ústavního práva upravují základy právního postavení jednotlivce a jsou východiskem pro úpravu vlastnictví, obchodních společností, rodiny, manželství, zaměstnání atd.

3.3 PR MENY ÚST VNÍHO PRÁVA

Pramenem ústavního práva (obecně) je zejména každý normativní právní akt, normativní smlouva a rozhodnutí soudu, který upravuje matérii shodnou s předmětem, ústavního práva.¹⁹

Prameny ústavního práva ČR jsou zejména:

- Ústava České republiky;
- Listina základních práv a svobod;
- ostatní ústavní zákony;
- zákony, zákonná opatření (Senátu), vyhlášené mezinárodní smlouvy²⁰, k jejichž

ratifikaci dal Parlament souhlas a jimiž je ČR vázána, a nálezy Ústavního soudu *podle čl. 87 odst. 1 písm. a) a b) Ústavy+, pokud obsahuje pravidla chování subjektů ústavního práva v právních vztazích, jež jsou předmětem ústavního práva.

3.4 ÚST VNĚPRÁVNÍ VZT HY

Charakteristika ústavněprávních vztahů a jejich prvků Ústavněprávní vztahy jsou specifickými společenskými vztahy, které vznikají, mění se a zanikají na základě norem ústavního práva; jsou druhem právních vztahů. Ústavněprávní vztahy jsou odrazem předmětu regulace ústavního práva. Ve své podstatě jde o společenské vztahy zaprogramované v normách ústavního práva a reálně se aktivizující v souvislosti s nastoupením příslušných ústavněprávních skutečností.²¹

Základním předpokladem vzniku, změny a zániku ústavněprávního vztahu je tedy existence účinné normy ústavního práva. K tomuto předpokladu přistupuje ještě další předpoklad, spočívající v okolnostech, které způsobují určité právní následky a které se nazývají ústavněprávními skutečnostmi.

Pro ústavněprávní vztahy je charakteristická (obdobně jako pro právní vztahy obecně) jejich vnitřní struktura. V každém ústavněprávním vztahu je možno vymezit jeho strukturní prvky, kterými jsou jeho subjekty, obsah a předmět.

Jako subjekty ústavněprávních vztahů mohou vystupovat všechny subjekty ústavního práva, přičemž v ústavněprávních vztazích se jejich postavení konkretizuje. V každém konkrétním ústavněprávním vztahu vystupují zpravidla nejméně dva konkrétně určené subjekty ústavního práva, a to v postavení subjektů ústavněprávního vztahu.

Někdy dochází ke směšování pojmů subjekty ústavního práva a subjekty ústavněprávních vztahů. Postavení subjektů ústavního práva lze od postavení subjektů ústavněprávních vztahů odlišit tím, že u subjektů ústavního práva mluvíme o jejich obecném ústavněprávním postavení, zatímco u subjektů ústavněprávních vztahů již o jejich konkrétním postavení, jako nositelů konkrétních práv a povinností. Postavení subjektů ústavního práva samo o sobě vyjadřují možnost toto postavení aktivizovat a promítnout je do úrovně postavení subjektů ústavněprávních vztahů.

Obsahem ústavněprávního vztahu jsou vzájemná práva a povinnosti, které ústavní norma subjektům ústavněprávního vztahů přiznává nebo stanoví.

Předmět ústavněprávního vztahu je příčinou, důvodem, stimulem vstupu subjektů ústavního práva do ústavněprávního vztahu. Předmětem ústavněprávního vztahu je tedy to, k čemu směřují vzájemná práva a povinnosti subjektů ústavněprávního vztahu - k určitému chování subjektů ústavněprávního vztahu (např. k zajištění fungování demokratického právního státu uvnitř i navenek, k zajištění základních práv a svobod atp.).

Předmět ústavněprávního vztahu je strukturním prvkem tohoto vztahu a nelze jej proto zaměňovat s předmětem právní regulace ústavního práva. Předmět ústavněprávního vztahu je dán předmětem ústavního práva - je jeho konkretizací. Je k němu ve vztahu konkrétního a abstraktního, resp. jedinečného k obecnému.

3.5 SUBJEKTY ÚST VNÍHO PRÁV

Subjektem ústavního práva se může stát, resp. být ten, komu ústavní právo přiznává ústavněprávní subjektivitu.

Subjekty ústavního práva můžeme třídit²² následujícím způsobem:

1. Stát a jeho orgány

a) zákonodárné orgány a jejich složky - Parlament, Poslanecká sněmovna, Senát, výbory, komise, vyšetřovací komise, předseda a místopředsedové komory, poslanci, senátoři;
b) orgány moci výkonné a jejich představitelé - prezident republiky, vláda, správní úřady, státní zastupitelství, předseda vlády, ostatní členové vlády;
c) orgány moci soudní a jejich funkcionáři - Ústavní soud, soudy, soudci, přísedící, senáty, kolegia.

2. Územní útvary, za které jednají jejich orgány

a) územní korporace veřejného práva - stát, vyšší územní samosprávné celky - kraje, obce, jejich části při oddělování obce;
b) jiné územní útvary - volební kraje, volební obvody.

3. Fyzické osoby

a) státní občané ČR;
b) cizí státní občané;
c) osoby bez státního občanství (bezdomovci);
d) občané obce.

4. Skupiny fyzických osob

a) organizované a s právní subjektivitou - politické strany, politická hnutí, občanská sdružení, kluby, církve, náboženské společnosti, jednotky zájmové samosprávy atd.;
b) organizované a bez právní subjektivity - přípravný výbor politické strany, petiční výbor, volební strany atd.;
c) neorganizované - lid v referendu, národnostní menšiny atd.

Z výše uvedeného je zřejmé, že na rozdíl od jiných právních odvětví nevystačí ústavní právo jen s členěním subjektů na fyzické a právnické osoby. Je to dáno šíří a rozmanitostí záběru ústavního práva.

3.6 ÚST VNĚPRÁVNÍ SKUTEČNOSTI

K tomu, aby se subjekty ústavního práva staly subjekty ústavněprávních vztahů, nestačí pouze existence normy ústavního práva, která jim takové postavení přiznává.

Ke vzniku, změně a zániku ústavněprávního vztahu je dále ještě nutná existence ústavněprávní skutečnosti. Ústavněprávní skutečnosti třídíme na ústavněprávní jednání a ústavněprávní události.

Ústavněprávní jednání jsou projevy lidské vůle navenek. Jednání jsou buě v souladu s ústavněprávními normami (právní jednání), nebo v rozporu s nimi (protiprávní jednání). Ústavněprávními jednáními jsou např. volba, hlasování, podání návrhu na vyslovení nedůvěry vládě, demise předsedy vlády, publikace zákona, který je v rozporu s ústavním pořádkem, svolání společné schůze komor, nesvolání schůze komory, požádá-li o to nejméně pětina členů komory Poslanecké sněmovny.

Ústavněprávní události jsou skutečnosti, na které váže norma ústavního práva vznik, změnu nebo zánik ústavněprávního vztahu, a to nezávisle na vůli subjektu, jehož se bezprostředně dotýkají. Základní ústavněprávní událostí je běh času. Např. jde o volební období volených orgánů nebo funkcionářů, o lhůty ve volebním právu a v řízení u Ústavního soudu. Jinými ústavněprávními událostmi jsou např. smrt, živelní pohroma.

[...]

---

¹ Filip, J.: Ústavní právo České republiky, 1. Základní pojmy a instituty, Ústavní základy ČR, 4. vydání, Masarykova univerzita, Brno 2003, str. 79 až 82, 139 až 143.

² Jen málo zemí svět nemá psanou ústavu - Velká Britanie, Nový Zéland a Izrael, dále Saudská rábie, Libye a Oman, které považují za nejvyšší zákon Korán (Klíma, K.: Ústavní právo, leš Čeněk, Dobrá voda 2002, str. 110).

³ Filip, J.: Ústavní právo České republiky, 1. Základní pojmy a instituty, Ústavní základy ČR, 4. vydání, Masarykova univerzita, Brno 2003, str. 82 až 94.

⁴ Jako absolutně rigidní se označují ta ustanovení, která jsou nezměnitelná jakoukoli procedurou (k tomu srov. čl. 9 odst. 2 Ústavy)

⁵ Filip, J.: Ústavní právo České republiky. 1. Základní pojmy a instinkty. Ústavní základy ČR. 4. vydání. Masarykova univerzita. Brno 2003, str. 94 až 96, 99, 117 až 118.

⁶ Gerloch, A. - Hřebejk, J. - Zoubek, V.: Ústavní systém české republiky, PROSPEKTRUM, Praha 2002, str. 9-67.

⁷ Zimek, J.: Ústavní vývoj českého státu, Masarykova univerzita, Brno 1998, str. 10 až 17, 19 až 71, 78 až 98.

⁸ Revolucí v roce 1848 vstoupily české země do období moderního státu a práva. K nástupu moderního státu a práva nedošlo ihned. Porážka revoluce a následující období tzv. Bachova absolutismu zbrzdily jejich prosazení.

⁹ Věcně přesněji: „Celek království a zemí v říšské radě zastoupených“ - tzv. Předlitavsko. 22

¹⁰ Provolání podepsali Dr. Fr. Soukup, Dr. V. Šrobár, . Švehla, J. Stříbrný a JUDr. . Rašín.

¹¹ Prozatímní ústavu lze charakterizovat jako ústavu rigidní, polylegální a revoluční.

¹² Ústava z r. 1920 ve smyslu materiálním se vcelku kryje s ústavou ve smyslu formálním, je rigidní, lze jí označit za polylegální.

¹³ Národnostní složení bylo v době tzv. první Československé republiky v zásadě následující: 46 % Čechů, 13 % Slováků, 28 % Němců, 8 % Maěarů, 3 % Ukrajinců, 2 % ostatních.

¹⁴ Filip, J.: Ústavní právo České republiky, 1. Základní pojmy a instituty, Ústavní základy ČR, 4. vydání, Masarykova univerzita, Brno 2003, str. 26, str. 39 až 41.

¹⁵ K tomu srov. Klíma, K.: Ústavní právo, leš Čeněk, Dobrá Voda 2002, str. 24 až 26

¹⁶ Filip, J.: Ústavní právo České republiky, 1. Základní pojmy a instituty, Ústavní základy ČR, 4. vydání, Masarykova univerzita, Brno 2003, str. 30, 38 až -42.

¹⁷ Veřejné právo (ius publicum) upravuje vztahy mezi veřejnou mocí (zejména státní mocí vykonávanou prostřednictvím moci zákonodárné, výkonné a soudní) a soukromými osobami, které jsou založeny na nerovném, tj. nadřazeném postavení veřejné moci ve vztahu k soukromým osobám. Pro veřejné právo je

charakteristické používání kategorických (kogentních) právních norem, které zároveň ohraničují činnost veřejné moci, která může být vykonávaná pouze v případech, v mezích a způsoby, které stanoví zákon.

¹⁸ Soukromé právo (ius privatum) upravuje vztahy mezi subjekty, které vystupují v rovném postavení, kdy žádný ze subjektů vztahu nemůže o právech a povinnostech jiného subjektu vztahu rozhodovat autoritativně proti jeho vůli. Pro soukromé právo je zároveň charakteristické i rozsáhlé používání dispozitivních právních norem.

¹⁹ Filip, J.: Ústavní právo České republiky, 1. Základní pojmy a instituty, Ústavní základy ČR, 4. vydání, Masarykova univerzita, Brno 2003, str. 26, str. 55 až 58.

²⁰ Smlouvy podle čl. 10 Ústavy nejsou součástí ústavního pořádku, jsou však součástí práva ČR

²¹ Filip, J.: Ústavní právo České republiky, 1. Základní pojmy a instituty, Ústavní základy ČR, 4. vydání, Masarykova univerzita, Brno 2003, str. 44 až 54.

²² K tomu srov. Klíma, K.: Ústavní právo, leš Čeněk, Dobrá Voda 2002, str. 28 34